Měkkejši

 

V rámci své nově nalezené systematizace a organizace se musím pochlubit faktem, že mám poměrně velké množství vánočních dárků vytvořenou a !zabalenou!.

Ale jde jen o měkkejše, tedy podle Riparda o sice praktické leč naprosto neatraktivní dary. I když tedy já o Vánocích jako děcko bývala vděčná i za ty měkkejše. Moje máti byla v měkkejším nadělování přebornice. Pokud jsem o října potřebovala cokoli na sebe (ať to byly fusekle, pyžamo nebo spoďáry), zabalilo se to "pod stromeček". Radost z takových fuseklí pak byla ohromná, protože chodit od října bez fuseklí je dost pruda.

Jenže ti moji měkkejši jsou cool! A vyhnula jsem se nahánění pépéelka po celým Brně a vůbec jsem ten děsně komerční systém odrbala a celý to dárkování vychytala... Což si moje máti o těch fuseklojdních darech nepochybně myslela taky.

 

01

Rostou!

Aby se Ripard mohl v klidu učit, jsem s děckama v lese téměř nepřetržitě.

Abychom tam jen tak nechytali lelky, sbíráme všechno, co se namane. Naštěstí roste letos dost hub, takže se z lesních výprav vracíme i s potravou.

Nicméně já již jevím notné známky opotřebovanosti.
Damiáno se v noci opět počalo velmi často budit.
U mě se tak projevuje znatelná spánková deprivace.
Včera jsem se celý den regenerovala u Kristiny.
Timeček zřejmě naznal, že by nebylo moudré mě nadále iritovat a skoncoval s posledním mláticím reliktem - Kristininou Lucinkou: "Já už jsem se vyvinul, mámo, a už nebudu nikoho bacat!"
Včera si celý den krásně hráli, vůbec neotravovali a já se tak mohla vykecat.

Boulangerie a roboti

V rámci demonstrace samostatnosti a soběstačnosti jsem si před dvěma lety pořídila kuchyňskýho robota.
To se neobešlo bez generačního střetu.

Moje mamá má totiž na robotizaci naší domácnosti velmi vyhraněný názor.

Kuchyňský robot je pro ni dalším šíleně drahým krámem, který se mi nejspíš hnedle omrzí a který je zcela zbytný.

Stejně jako pressovač a overlock. (Ten pressovač si po pár letech hrdinného popíjení rozpustné kávy pořídila taky a teď mačká hříšně drahé čudlíčky o sto šest)

V oblasti robotiky se s mou matkou nikdy neshodneme, což jsem si uvědomila při nedávném koexistenčním pobytu, kdy jsem projevila troufalé přání přehrát Timečkovi nějakou audiopohádku.

Moje maminka přede mě s gustem vyskládala pět polorozbitých kazeťáko-rádio-CD přehrávačů.

Jeden měl anténku fikaně umotanou z alobalu, druhýmu nešly zavřít dvířka, takže byl oblepenej izolepou, ve třetím přístroji nešly přehrávat cédéčka, ale jinak fungoval skvěle, čtvrtý přehrávač fungoval skoro normálně, ale "sukoval kazetám pásku" a "škrkal cédéčka" a pátému nefungovaly knoflíky k otevírání CD mechaniky.

Bohužel ani při dokonalé souhře všech přehrávačských invalidů se mi žádnou pohádku přehrát nepodařilo.

Dost dlouho jsem dumala nad tím, co pro krindáčka vede lidi k tomu, schovávat si pět nefunkčních přístrojů a nekoupit si jeden pořádnej?

Nepřišla jsem na to.

Jedná se patrně o nějaké mezigenerační mystérium,  do něhož kvůli chybějícím životním zkušenostem nemůžu proniknout.
Nemám svými rodiči předanou válečnou zkušenost a nestála jsem v žádné frontě na banány ani na kazeťáky.
Tváří v tvář kazeťákovému hřbitovu jsem tedy zachovala vážný výraz a odpustila si i jízlivé poznámky, což je znak toho, že mám pubertu již zdárně ukončenou.

Jitka nedávno líčila, jaké nefunkční vychytávky se najdou u její matky.
Jednalo se o velmi podobné objekty, z nichž mi utkvěl v paměti na několika místech izolepou poslepovaný držák na aluminiovou a potravinovou fólii.

Moje matka vlastní i super vychytanej mixér. Umí či může? s ním mixovat jen ona, protože se cosi musí jednou rukou přilačit, cosi je nutno přidržet nohou a druhou, volnou rukou se musí čímsi otáčet, ale jen zlehka. Když tedy zapojíte všechny končetiny, možná i něco umixujete.
Pokud máte štěstí a nic si při tom neufiknete.

Zato my s Ripardem se s přístroji nemažem!

Telefon mi vydrží maximálně rok a za tři roky obývání naší nové domácnosti jsme už téměř všechny stroje z důvodu jejich úmrtí vyměnili.
U některých jsme to stihli dokonce v záruce!
Nicméně i přes nepřízeň osudu žádný polorozbitý krám nevlastníme, vše je buď plně funkční nebo v reklamačním procesu.

Kuchyňskýho robota nakonec používám denně a byla to jedna z nejlepších investic.
Znepokojivé informace o mouce - bílém jedu jsem si nastudovala a rozhodla se nedbat.

Peču přece s láskou a pozitivní energií, která všechna nutriční negativa eliminuje.

Hluboké uspokojení

Nikdy bych nevěřila, jak hluboké uspokojení a kolik vnitřního klidu a míru mi přinese odbourání veškerého bordelu a chaosu.

Taky bych nikdy nevěřila, že zrovna já, vyhlášená chaotická osoba, se naučím uklízet efektivně, že budu mít pořádek i těch nejtemnějších šuplících a skříňkách a že mě systematizování dokonce bude bavit!
Dost sci-fi je už samotný fakt, že se mi daří mít pořádek a v klidu uvařeno i se dvěma malými dětmi a uprostřed zkouškového.

Už dva měsíce frčím na Terapii domova a změny vnější i vnitřní jsou zcela hmatatelné a vypadá to, že i trvalé.

Konečně zažívám opravdový volný čas, protože když mám volno, nemám ten všudypřítomný pocit, že bych měla uklízet, prát nebo kamuflovat nějaký resty.
Taky už nejsem pod permanentním tlakem, že bych si měla hrát s děckem a že zrovna nemůžu, protože musím neodkladně vyskládat myčku nebo uvařit, takže děcko rychle posadím k pohádce, aby chvíli dalo pokoj.
Uklízí se jen tehdy, když je tomu vyhrazen uklízecí čas, který je ale jasně ohraničený a strukturovaný. Žádný nárazový víkendový úklidy, jarní úklidy ani nic podobnýho! Prostě si každej den odkroutím rutinní záležitosti a "misi dne" a finito.
Pokud má přijít návštěva, stačí sklidit jen pár hraček, posbírat hrnky a talířky.

Díky předem naplánovanýmu jídelníčku nezažívám pocity zmatku, když Ripard přestane znenadání komunikovat a Timiček zahlásí: "Moje bříško říká, že chce papat."

Uvařit co nejefektivněji jídlo, které budem jíst všichni společně a ještě z toho můžu sestavit příkrm pro mimino, totiž začalo vyžadovat kombinatorické schopnosti vyššího řádu.

Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že pořádek šetří čas i duševní zdroje. Díky tomu, že jsem vyházela většinu svého balastního šatníku a uspořádala prádlo sobě, děckám i Ripardovi, tak oblékání zabere pouhé minimum času. Uklizenou skříň si pochvaluje i Ripard, kterej mě už dost dlouho neprudil s tím, že by něco hledal. Mám pořádek i ve studijních záležitostech, takže i poslepu najdu všechny papíry, co potřebuju ke zkouškám.

Zesystematizovala jsem radikálně předsíň, takže ranní odchody už nepřipomínají úprk do atomového krytu a naše rána probíhají hladce bez chaotického hledání druhé boty či čepice.

Prostě, prvním zákonem nebe je pořádek, pořádek umožňuje člověku nejlepší využití času a šetří jeho psychické síly, užitečnost pořádku je zcela zřejmá a utváříme si svůj prostor k obrazu svému a ten pak zpětně utváří nás.
Todle nemám ze své vykojené hlavy.
Alexander Pope, Sigmund Freud a Winston Churchil evidentně nikdy nekojili.

Tudle mi jedna důchodkyně z naší ulice povídá...

..."Pani, vy jste pilná jak ta včelička!" Nevím, jestli se mě ta stará paní s někým nespletla, protože nosí brýle o tloušťce popelníků, ale to je fuk. Beru všecko.

Pravdou je, že má systematičnost a organizace dosáhly životního maxima. Toto maximum je pro většinu osob možná běžným standardem, ale pro mě je to fakt něco. Připadám si jako vítěz paralympiády. V našem bytě se již nenachází téměř žádný bordel (pokud teda nepočítám Riparda, jeho auru a jeho krabice) a včera jsem dokonce vytvořila revoluční systém v Ripardově šatní skříni, jejíž obsah až dosud připomínal rozzuřené Pindruše. Každou polici jsem označila úhledným štítkem s popiskem a homogenní prádelní hmotu rozčlenila do jasně označených krabic a šuplíků.

A každý večer mám všechny otravné domácí práce hotové dříve, než jdou děcka chrnět, a po večerech si tak můžu užívat volného času, který trávím opravdu smysluplně. Pro začátek jsem k čokoládě přidala Aperol Spritz a sem tam nějaký to cigáro, když vím, že nebudu pár večerních hodin kojit.

V rámci paralympijských disciplín a plně vědoma svých hendikepů se připravuju a chodím na zkoušky a to je teda taky něco. V současnosti absolvuji rychlokurz patopsychologie a připadám si jako Argus Filch při studiu rychločar, minimálně umím zaujmout stejně duchaplný výraz. Což je teda pořád lepší, než Ripard, který si odsunul atestaci na listopad poté, co zjistil, že jediný časopis, na který dosahuje jeho intelekt, je katalog Lidlu.

 

 

Tim Timeček se rozhodl, že bude ve školce po o sem tam přespávat. Mně každým přespáním umožní tři hodiny osobního volna navíc. Ripardovu mentální kapacitu ohodnotil Timeček lapidárně: "Pořád něco zapomínám. Asi se pomalu stávám miliškem tátou."

 

K dalším převratným organizačně-strukturním  změnám patří fakt, že mimino se nechá Ripardem pohlídat již 4,5 hodiny v kuse. Každé úterý chodím po tuto dobu pracovat a pracovní wellness bez děcek je opravdu parádní! Naposledy jsem takhle bezdětně relaxovala u zubaře.

 

Ve volných chvílích ještě plánuji realizaci dětského pokoje, která by se měla uskutečnit o prázdninách. Pomalu sbírám nápady a inspiraci a sumarizuju a třídím a jsem zvědavá, co z toho povstane.

Mýdlový sliz forever

Nesnáším vynášení odpadu, protože popelnice máme hluboko pod naším domem a vede k nim strmý sešup a mnoho a mnoho schodů. Kvůli plenám papírovým by odpadu bylo mnohem víc, než je obvyklé, což by byl pěknej vopruz.

Už u Tima Timečka jsem se s úspěchem dala na látkové pleny a do dvou let mi látkování připadalo jako mnohem menší námaha, než používání jednorázovek. Když byly Timovi dva, tak mě látkování začlo obtěžovat a přešla jsem na papírovky. Na noc a na dovolenou dávám jednorázovky tak jak tak.
Ale mám kamarádku, která od té doby, co látkuje, jezdí na dovolenou pouze tam, kde mají pračku a je ochotná se kvůli přebalování několikrát za noc vzbudit.

Velmi podnětné je přečíst si  nějakou diskuzi výhradně látkujících či výhradně pamperskujících maminek. Pamperskovačky nadávají látkovačkám, že jsou prasata a socky, látkovačky to zase oplácejí pamperskovačkám docela sofistikovaně superověřenými informacemi, že pampersdítka budou v důsledku těsného kontaktu s neidentifikovatelným chemickým koktejlem obsaženým v pamperskách trpět v nejlepším případě neplodností, v horším případě pak zhynou buď na opruzeniny nebo rakovinu kůže.

Není nadto, mít dlouhou mateřskou a neomezený přístup k internetu.

Konzumní nepřebernost výběru už dospěla i do oblasti látkových plen a nastudovat si jejich typy a druhy mi zabralo několik dní.

S používáním látkovek velmi vzrůstá spotřeba pracího prášku, což řeším mýdlovým slizem.
Do výroby slizu se mi podařilo uvrtat Tima Timečka.
Nakukala jsem mu u toho pohádku o čarodějné čarodějnici, která potřebuje uvařit kouzelné slizovité lektvary.
Velmi ho to bavilo, zvláště závěrečná etapa - ovonění slizu éterickými olejíčky - a já se pomalu učím využívat neprozkoumaného potenciálu dětské pracovní síly.

Pomalu pečená krůta

Nikdy jsem nebyla masový typ, ale to bylo ještě před touhle krůtou a před objevením britské kuchyně.

Teď jsem prodělala pořádnou konverzi k masožravcům. 

Recept na tuto šíleně dobrou krůtu je jednoduchý.

Potřebujeme kilo krůtích stehen, 4 cibule, 8 stroužků česneku, 2 lžíce medu, olivový olej, bobkový list, nové koření, tymián, pepř a sůl.

V kastrolu necháme na olivovém oleji rozpustit med a zesklovatět cibulku, krátce opečeme česnek a orestujeme osolené a opepřené maso z obou stran.

Všechno to přendáme do hlubšího pekáče, přidáme bobkový list, několik kuliček nového koření a tymián.

Pečeme !zakryté! při teplotě 150 stupňů 3-4 hodiny.

Tato krůta je nejlepší s yorkshirským pudingem.

Stříbrný sprej

Jali jsme se s Timotejem vytvářet adventní výzdobu.

Nicméně dítě brzy usoudilo, že ozdoby ze slaného těsta jsou nuda a pošplíchalo sebe (hele, mámo, já jsem úplně vánoční!) a dinosaury.

Stříbro bylo všude.

Když se Ripard vrátil z práce, dítě hlásilo: "Tady je binec, táto. Máma pořád uklízí ale... nejde to... Prostě to nějak nejde...!"

Má recht. 

Jablečný koláč

Včera jsem měla výživnou noc i výživný den. Starší děcko chytlo ve školce rýmu a kašel a všechno to od něj chytlo vzápětí i miminko. U miminka je potíž v tom, že neumí smrkat. Ačkoli starší děcko ovládá smrkací dovednost také spíše na pasivní úrovni. V důsledku sdílených chorob se obě děcka v noci budila co hodinu.

Ripard byl včera celej den v trapu. Do soukromé praxe si koupil novej soukromej kávovar a já myslím, že se mu od něj nechtělo zpět do nehostinných domácích podmínek, tak u kávovaru v klidu vysedával do pozdních večerních hodin a mně nakukal, že pracuje. Vzhledem k tomu, že bych totéž na jeho místě udělala bez váhání taky, jsem neměla nejmenší snahu mu nadávat.

 

Zdravou životosprávu jsem tak poslala k šípku do doby, než se všichni uzdraví, a vyloupila další ložiska čokolády. Na kojící zdravé životosprávě je nejvíc demotivující fakt, že ačkoli člověk požírá jednu čokoládu za druhou a prokládá to kotli zmrzliny, stejně děsně rychle hubne.

 

K večeru jsem si upekla jablečný koláč. Vůbec nevím, čím to je, že je tak dobrej, když obsahuje jen standardní ingredience a způsob přípravy je děsně snadnej.

 

2 vejce

100 g cukru

100 g mouky

125 g másla

1 prášek do pečiva

špetka mořské soli

3 jablka

skořice

 

Jablka oloupat a nastrouhat na dno koláčové formy, posypat skořicí, vajíčka s cukrem vyšlehat do pěny, přidat rozpuštěné máslo a nakonec mouku s rozmíchaným práškem do pečiva a špetkou soli. Těsto nalít na nastrouhaná jablíčka a péct při 180 asi půl hodiny.

 

 

Jak dát život do pořádku

Nad Ripardovým bordelem jsem už dávno zlomila hůl.
Poté, co jsme se dvakrát stěhovali velmi namátkově s jeho sešity ze základní školy, několika plánky pařížského metra, dávno prošlými jízdenkami olomoucké MHD a novinami a časopisy z roku 97, které si prý někdy přečte, jsem o životě bez krabic snít přestala. Objem Ripardových krabic s "nezbytnými" krámy tak činil cca pět kubíků, což je v malém bytě s přibývajícími děcky docela průser.
Nicméně z čiré skepse jsem mu k narozeninám koupila knihu Zbavte se nepořádku. Tento akt jsem nemínila nijak provokačně, prostě mě ta knížka zaujala a jelikož se svým bordelem taky dost bojuju, usoudila jsem, že by se mohla hodit.
Nicméně Ripardovi po jejím přečtení ruplo v kouli a začal skutečně uklízet. A to tempem, které je i na mě, nutkavou vyhazovačku a zbavovačku se všeho nepotřebného haraburdí, poněkud rychlé. Knížku jsem si už taky stihla přečíst a je opravdu velmi inspirativní! Ačkoli stále nechápu, jak je možno napsat přes 200 stran zcela monotematicky o bordelu.

Abych nevypadala jako pedant, tak dárků jsem mu dala samozřejmě víc, třeba klíčidlo na mungo, hodiny nad akvárium a křesadlo, které vykřeše jiskru  i v těch nejnehostinnějších
podmínkách.

7!

Let je to, co jsme s Ripardem uzavřeli sňatek.
K výročí jsme s dítětem upekli tarte tatin a já dostala pugét.

Pořádná tabule

Na počátku byly velmi hnusné nicméně zcela funkční "dobové" dveře.

 

Ty jsem natřela černou syntetickou tabulovkou.

Smrdělo to několik dní a Ripard málem dostal infarkt, když černé dveře poprvé uviděl.

 

Nicméně dítě tabuli v pozdějším věku ocenilo. A já taky, protože dítě si čmáralo a já měla při vaření klid.

 

 

Letos jsme se jali konečně vyměnit staré dveře za nové s tím, že ty tabulové jednoduše přesuneme do dětského pokoje. Jenže při instalaci jsme zjistili, že každé futro v našem bytě má zcela unikátní atypický rozměr, takže se všechny nové dveře musí udělat na míru. Tabule jsem se odmítala vzdát, tak jsem vymyslela adekvátní náhradu. Barvu jsem tentokrát použila akrylovou, která ani trochu nesmrdí, nestéká a asistovanou manipulaci s ní zvládlo i tříleté dítě.

 

 

Tabule je opět plně funční a pokud mi něco cákne ze sporáku na zeď, tak to fakt není vůbec vidět :)

 

 

 

Jak odpočívat

Mám docela problém s odpočinkem. Pořád mám totiž nutkání lítat jak hadr na holi a vymýšlet, čím bych se zaměstnala.

Času na odpočinek bych samozřejmě teoreticky měla habaděj, kdybych si ho byla schopná a ochotná udělat.

Jenže to jdete s děckem ven, pak je tu bordel, co musíte uklidit, pak pár dní ručně perete, pač se pokazí pračka, pak zase bordel, pak uvařit, něco natřít, vymalovat, napsat, přečíst, domluvit řemeslníky, zalít kytky doma, zalít guerilla zahrádku venku, něco ušít, zašít, přestěhovat a tak podobně, takže odpočinek zařazuju až tehdy, když mi někde v těle něco lupne a křupne.

Nucené pospávání a polehávání celej první a část druhýho trimestru pro mě byl docela mor, ale i teď mi tělo naznačuje velmi důrazně, že přišel odpočinku čas. Většinou se mi začne palice motat tak, že musím ulehnout. Což je docela naprd, protože pak si to odpočívání vůbec neužiju.

Kdybych byla schopná si odpočinek ordinovat preventivně a bez zcela iracionálních výčitek, patrně bych se nedostávala do žádných prekérních situací. Ripard mi sdělil, že vykazuju jisté znaky workoholismu, což mě dost udivilo, zvlášť když od dětství trpím utkvělou představou, že jsem líná (to mi bylo sděleno při sběru brambor, kdy jsem si coby šestileté dítko přendávala brambory z ruky do ruky, místo toho abych zaměstnala obě ruce zaráz. Jak jsem se později dozvěděla, nešlo o lenost, ale o vrozený problém s lateralitou). S nálepkama je vůbec potíž, jeden můj bratr si takhle doteď myslí, že je hloupej, a druhej zas, že je chytrej.

V životě jsem se nikdy nenudila (vlastně vůbec netuším, jaký je nuda pocit), na druhou stranu, co se vleče neuteče a na řízeném odpočívání musím ještě dost zapracovat.
Ripard vzal děcko ven pod stan a já za nimi zítra lážo plážo dojedu vlakem, ale přijet mám teprve až si odpočinu. Zajistila jsem jim potravu, muffinky a koláčky se sušenejma rajčatama, mozzarelou a prosciuttem a teď už si fakt zodpovědně odpočívám!

Dítě chtělo pod vlivem Karkulky potravu umístit do proutěného koše a vymohlo si i tu flašu vína.
Já v poklidu shlédla Hru na vraždu, kterou jsem nedopatřením neviděla, protože jsem si ji spletla s Ohlášenou vraždou, asi kvůli odlišnému překladu názvu knižní předlohy a mé oblíbené Zoë Wanamaker, která účinkuje v obou filmech. Hra na vraždu je zfilmovaná parádně a kamera nešetří záběry fantasticky bujné jihoanglické vegetace, která na mě působí velmi relaxačně, stejně jako skvěle vyvedené kostýmy a vyrovnaný charakter Hercule Poirota.

Umyté okno první

Mission impossible.

Naše okno je velmi ožehavým a často diskutovaným prvkem.

Jednak jen a jen kvůli výhledu z něj jsme původní squat obývaný studenty nejrůznějšího stupně zhulenosti i pořádkumilovnosti koupili.

Jednak nemáme záclony, což nemůže vydýchat Ripardův otec, a s železnou pravidelností se nás periodicky ptá: "Nemáte problémy s tím, že by k vám někdo koukal?"
No, já s tím problém teda nemám, spíš bych řekla, že má problém ten potenciální a podle mě neexistující koukatel. A Ripard nenávidí záclony, protože prý kradou vzduch i světlo.

A jednak stejně žádný záclony nepotřebujeme, protože na okně se v průběhu let, kdy jsem je nemyla, začaly objevovat zvláštní krystalické obrazce napodobující vzor secesní krajkové záclony.

Ale s tím je teď utrum, okno jsem umyla navzdory tomu, že mi všichni lidé, se kterými jsem tento dlouhodobý projekt konzultovala, říkali, že se to v těhotenství nesmí. Zavolala jsem tedy svému bratrovi gynekologovi a poté, co jsem mu předložila seriózně se tvářící otázku o vhodnosti či nevhodnosti umývání oken v těhotenství, mi dost vyhořelým a unaveným hlasem odpověděl, že jsem padlá na hlavu a že by se spíš bál infekce, kterou můžu z tak zaprasenýho okna chytit.

Moje máti mi poslala podporující hoax řetězový email, v němž nějaká zoufalá žena doporučuje umýt okno obyčejným šamponem a stáhnout to na závěr stěrkou. Kupodivu to fakt zázračně funguje a samotné umytí okna mi tak zabralo daleko méně času než meditace o tomto počinu.

Předvánoční pohodička

Tři litry čokoládového likéru jsem vytvořila. 

A litr už je v trapu.  

Na 1/2 litru potřebujeme 1 plechovku salka, 1 tabulku čokolády a hodně rumu, amaretta nebo griotky.  S griotkou to chutná jako tekutý višně v čokoládě. S rumem jak rumový pralinky. A s amarettem je to takový jemný tlamolep.

Čokoládu rozpustíme v páře, smícháme se salkem a  do půllitru dolijeme alokoholem. Pořádně promícháme a či protřepeme. K balení dárků a vánočnímu úklidu je to ideální doplněk!

Udělala jsem i několik litrů zázvorového likéru podle receptu  zde.

A ještě jsem ušila nové polštáře, nazdobila perníky za doprovodu Sherlocka Holmese a Harryho Pottera. 

A nabalíčkovala dárky pro Riparda do práce.

Vánoční úklid letos neignoruju, ale moc si ho užívám! 

Vánoční socozdoby

S děckem jsme vyrobili mnoho mnoho mnoho nerozbitných ozdob ze slaného těsta. Slané těsto je velmi jednoduchá věc: Hrnek hladké mouky, hrnek polohrubé mouky, hrnek soli, hrnek vody a lžíce oleje se smíchají v těsto, ze kterého vykrájíme libovolné tvary a necháme pořádně zaschnout nebo vysušíme v troubě. 

Vykrájené hvězdičky a srdíčka jsem pak natřela herkulesem, obalila ve třpytkách a znovu natřela herkulesem, aby třpytky neodpadávaly, ale i tak máme zatřpytkovanej celej byt. Za tu srandu to ale stojí.

 Letošní Vánoce jsou první Vánoce, které může už děcko může pořádně vnímat, takže stromeček bude šíleně blýskavej a třpytivej, žádná uměřenost!  

Vánočně!

Včera jsem od Riparda obdržela propustku na celé odpoledne. Propustku jsem využila až do pozdních nočních hodin a celá výprava zahrnovala návštěvu několika galanterií, papírnictví, knihkupectví a punčový flám. Obrázky z punčového flámu bohužel nemám, viděla jsem vše trojmo, ale ještě za střízliva jsem nakoupila docela hezké vánoční součástky na projekty děckuodolný vánoční strom a vánoční ubrus v barvě potravy. Ripard si jako každej rok vyžádal svíčku ve tvaru stromu.

 Nerozbitné a děckuodolné vánoční ozdoby budou realizovány zlatými pentlemi a hvězdičkami ze slaného těsta obalenými ve třpytkách (socnápad za pár kaček, u kterého se zabaví i dítě, a už zcela chápu, co je tak lstivého na těch třpytkách!)

Na České se otevřel Stoklasa, jupí! Má galanterní  brněnská krize se zdá být překonána, sortiment zahrnuje všechny mašličky, šňůrečky, šikmé proužky a prýmky, které si jen lze navymýšlet a ceny jsou na Brno (zatím) více než příznivé!

Před punčovou výpravou jsem ještě uháčkovala šálu pro neteř a konečně vyfotila teď už jen torzo adventního kalendáře. 

Co se u nás socvařilo v poslední dny

Socvaření mi tento týden fakt šlo. Konal se jen jeden logistický zásah, kdy jsme s děckem v jednom dopoledni obešli řezníka a zdejší koloniál a zelináře a ani jednou nemuseli do pulsujícího a pípajícího alberta blberta.

Ve středu nás k sobě na oběd pozvala Espoo, takže jsem sockovali u ní, jiné dny jsme vařili třeba toto:

Vývar s domácími nudlemi. Vývaru sežereme spousty. Hlavně Ripard se fakt nežinýruje a já jsem ráda, že si nějak při velkém sportovním vyžití udržuje hladinu kolagenu. Vývar vařím převážně z krůtích krků a vařím ho dlooooouho, po vychladnutí v něm stojí lžíce nebo vařečka nebo podběrák. Když jsem krky kupovala naposledy, povídá mi jedna paní stojící ve frontě za mnou: "Ale pani, vždyť je to pro psy!" Usoplené děcko se empaticky ozvalo: "Mašo! Hami! Párek! Haf!" Já však neměla slov a doma začala přemýšlet, zda mé socvaření už skutečně není moc soc. Proslistovala jsem všechny kuchařky a až u Hany Michopulu našla odkaz na vývar z krůtích krků. Uff.

Mrkvová polívka se zázvorem. Na másle opeču cibulku, přidám nakrájenou mrkev, zaleju vodou nebo vývarem, šoupnu kus zázvoru, povařím, rozmixuju, dochutím citronem a chilli a pepřem. Finito.

Dál jsme měli mrkvové muffiny a pizzu a děcko párek s celerovejma hranolkama a švestkové muffiny a kváskovej chleba se šunkou a celerovou remuládou a grilovaný sardinky a už si ani na další jídla si už fakt nevpomínám. 

Další potvrzení recyklační existence

Jistě již není pochyb o tom, že má existence má smysl, ale pro jistotu si sem publikuji ještě tento vyvedený projekt. Konferenční stoleček.

Původní stoleček opět nalezen někde u Ripardů na půdě.