"Matka ponořená mezi plínky, kašičky a dudlíky se často cítí intelektuálně frustrovaná, ale může znovu najít jiný pohled na svou situaci, pokud si uvědomí, že její vzdělání, nadání a citlivost jsou prakticky jediné věci, které dovolují tomu malému lidskému tvorečku růst. Je to její úkol, utvářet a modelovat zrození inteligence, tvořivosti, osobnosti: je to úkol podobný sochaři, malíři, hudebníkovi. Dítě je z velké části "kompozicí", pro kterou je třeba jak talent, tak umělec, který realizuje zrození osobnosti. A možná ještě víc!"

(známý popularizátor vědy, novinář a pianista Piero Angela)

Mlčeti zlato

Děcko je celej týden v trapu, tak jsme se rozhodli, že vymalujeme ložnici. Respektive, že já budu malovat a Ripard mi pomůže s logistikou, výběrem barev, vyklízením a že mi donese ze sklepa štafle.
Moje malovací idea byla taková, že nejprve uklidím po příjezdech/odjezdech na/z dovolených zabordelený byt, udělám si ve věcech pevný řád a systém, protože po dobu neurčitou nebudu mít přístup ke skříním, a dám do pořádku pokoj dítěte, který poslouží jako přechodné skladiště ložnicového nábytku či v něm aspoň posbírám duplo a vláčky.

Ripardova idea byla poněkud jiná.  Začal tím, že uklidil balkon, jedinou část bytu, která měla zůstat malováním zcela nedotknuta. Za to jsem mu neskonale vděčná, protože každodenní konfrontace s totálně zabordeleným balkonem mě velmi sžírala. Ripard na balkoně rozložil lehátka a umíchal drinky. Já jsem usoudila, že si taky zasloužím letní drink, nicméně dopočíst se procent alkoholu v míchaném koktejlu je vyšší matematika a konečně první slovní úloha, která by v mém životě měla smysl. Poté, co jsem výpočtem alkoholu pověřila Riparda a ten toho také nebyl intelektuálně schopen, udělala jsem to, co dělám vždy, když si nejsem něčím jistá - dala jsem si poloviční dávku. A pak ještě jednu a ještě jednu poslední a najednou byl večer, vyklizeno jsem měla leda tak v palici a na druhej den jsem chtěla začít s malováním.

Ripard odhodlaně povstal a počal nábytek z ložnice stěhovat do dětského pokoje. Jednalo se o šatní skříně, komody, noční stolky a pracovní stoly. Já chtěla namítnout, zda by nebylo moudré dětský pokoj trochu uklidit, aspoň teda posbírat to zpropadený duplo. Ripard však úklid považoval za něco podřadného a asi ho lákala představa 4D tetris, tak jsem nadále držela zobák. A raději jsem držela zabák i tehdy, když zjistil, že dětský pokoj již není schopen pojmout jeho nadměrný pracovní stůl nacházející se pod několikaletými nánosy papírků a tiskovin nejbizarnějšího původu, charakteru a konzistence a tedy tento zůstane nadále v ložnici svědkem malovacího procesu.

Potom se mě Ripard zeptal, co bych řekla tomu, kdyby na kohoutek v koupelně namontoval hadici, kterou by bylo možno naplnit dětský bazének na balkoně. Řekla jsem mu, že je mi to fuk, ať dělá to, co uzná za vhodné a všeobecně prospěšné, že já se s případnými následky dokážu vyrovnat. Na to mi uznale řekl, že jsem sama od sebe pochopila celý gestalt, kterej už pátým rokem intenzivně studuje a aplikuje. Že některé osoby to musí pět let studovat, vysolit čtvrt mega a věnovat tomu mnoho času, úsilí a péče (jako on) a jiní (jako já) se ke gestaltovému osvícení dostanou jen tak. Opět jsem držela zobák, ačkoli představa hadice vinoucí se z koupelny celým bytem každodenně napouštějící dětský bazének mi připadá přinejmenším neobvyklá, ale nesmím si teď pokazit image gestaltového mistra a taky, co já vím vo hadicích, Archimedově zákoně a tak vůbec...

Gestaltové uspořádání našeho bytu teď vypadá tak, že celý můj šatník je nedostupný, stejně tak šatník dítěte, knihy a některé potraviny. Naopak zcela dostupné je veškeré barmanské vybavení.

Nicméně navzdory osudu i gestaltu nahrubo vymalováno máme! Foto celku přidám po finálních odflekovacích úpravách a úklidu.

Dáš si panáka?

"Dáš si se mnou panáčka?"
"Raděj ne, jsem těhotná:"
"A kdy to bude?"
"Sedmej měsíc jsem teď začala."
"A to dítě bude normálně zdravý, nebo je nějaký moc malý?"

"Už to břicho trochu vidím, ale nic moc. Nebude to dítě nějaký malý?"
"Asi ne, u Timiho jsem měla stejný břicho."
"A kolik vážil, když se narodil? Normálně nebo málo? A to byl jako donošenej?"

"Ani nejseš moc tlustá na to, že seš těhotná. Ale hrozně ti vyrostly prsa, co?"
"Nevim, moc to nesleduju:" (Jasně, že to sleduju a jsem z toho znechucená, ale nebavím se o tom velmi nahlas před cizíma lidma)
"Fakt sis nevšimla? Jako vážně sis nevšimla??? To já to teda uplně vidim."

Děsivé rozhovory z koupaliště. Včera jsme se s Ripardem vydali na riviéru a ze všech lidí, který bych nechtěla potkat, se tam objevila naše poněkud děsivá sousedka, pak její kámoška, kterou znám od vidění a ještě kámoška kámošky jedné matky z písku. Nějakou dobu se mi podařilo ukrývat v plážovém stanu maskovaná slunečními brýlemi, jenže pak si to Ripard klidně odpromenoval na záchod uviděn a odhalen.

Už jsem si však našla příhodné křoví, kam příště zalezu.

Co bys chtěla k narozeninám?

Tudle se mě Ripard zeptal, co bych chtěla k narozeninám.

Pověděla jsem mu, že chci knížku Švadlena a keramickou koláčovou formu, nicméně pravda byla taková, že k narozeninám jsem si nejvíc ze všeho vroucně přála, aby někdo tak na týden vyexpedoval dítě do jakékoli destinace na zeměkouli, což by mi umožnilo si pár dní v klidu popíjet kafe, bloumat dopoledne bezcílně po městě a umývat okna.

 

 

 

Bůh, nebo svatá Marta, oddaná patronka všech žen v domácnosti, mé nevyslovené nereálné přání nejspíš vyslyšeli, pač mi den nato zavolala babička kulatá, že by si ráda vzala na týden děcko k sobě. Děcko reagovalo na zprávu o odloučení značně vyrovnaně, věcně konstatovalo nemilý fakt, že týden nebude ani s mámou ani s tátou, ale zároveň si bylo plně vědomo výhod, že uvidí koťátka a králíčátka, dostane bonbony, párek a řízky a pojede vlakem. Při loučení mu z xichtíku zcela vymizel sígr face, kteroužto změnou byl i Ripard značně zaskočen, protože bychom nevěřili, že jeho dětský obličejík je takových proměn vůbec schopen.

 

 

Dnešní snídaně se nám tedy značně protáhla, mohli jsme si přečíst celé noviny (nečetli jsme je několik let, teď jsme si je koupili kvůli odchodu Anglie z EU a kvalita české žurnalistiky opět znatelně poklesla), padlo několik kafí, spousta vajec a šunky a hlavně - to TICHO!

 

Včera jsme až do jedenácti večer popíjeli pivo na zahrádce, pozorovali netopýry a světlušky a naplánovali rekonstrukci a malování ložnice, což zrealizujeme tento týden. Naše ložnice má okna do lesa a je velmi  tmavá. Usoudila jsem, že nemá smysl ji jakkoli zesvětlovat, ale naopak podpořit tmavý chladivý efekt. Barevně to plánuju nějak takto:

 

Jsem fakt zvědavá, co z toho po týdnu vyleze!

 

Babička kulatá a babička druhá

Děcko má dvě žijící babičky. Jednu "babičku kulatou", kterou šíleně zbožňuje, hrozně za ní dolejzá a nejraději by se k ní přestěhovalo, a druhou babičku formální, v jejímž případě naprosto nechápe, že je to jeho babička. Obě si za to můžou samy.

O tom, že děcko nazývá moji máti "babičkou kulatou" jsme se dověděli náhodou. Připravovali jsme dítě na lehce nestandardní lesbickou svatbu Ripadovy sestry a s tím spojenými nepřehlédnutelnými reáliemi (většina dětí má mámu a tátu, některé děti mají dvě mámy nebo dva táty) a při té příležitosti mu pověděli, že tam nejspíš bude i ta druhá babička, ta která se nejmenuje Zdenička a kterou dítě vidělo před rokem a půl zdálky na pohřbu. Děcko si pak hrálo s mašinkama a povídá jim: "Já nechci tu babičku druhou, já chci tu babičku kulatou, tu Zdeničku." Jsem si vědoma toho, že preaverzi k druhé babce nemá ze své hlavy, ale od nás, ačkoli tchýni doma z důvodu omezení kontaktu a tím pádem nedostatku podnětů slovem vůbec nedrbem. Babičku kulatou vesele drbem naopak docela často. Ale děcko holt rohlíkem neopijete.

Svatební interakce s babičkou druhou probíhala zajímavě, tchýně na své jediné vnouče pohlížela z bezpečné vzdálenosti jako na roztomilého psíka. Na chvíli jsme se s Ripardem vzdálili asi 30m od našeho dítěte a nechali je ve vzdálenosti cca 1m od tchýně. Dítě jí něco povídalo a všichni vypadali spokojeně a my si taky chvíli nevázaně povídali se třemi veselými, trochu vožralými lesbickými hosty. Dítě jsem však měla stále v periferním vidění a nevypadalo to, že by trpělo jakýmikoli destruktivními sklony. Celé pobývání v blízkosti babičky mohlo trvat nanejvýš 7 minut. Tchýně za námi následně přišla s dobře míněnou radou, abychom si to dítě lépe hlídali. Dobře míněná rada byla opepřena několika pikantními kapitolami z černé kroniky, kdy jedné matce děcko skočilo pod auto, ačkoli ho držela pevně za ruku, druhé matce děcko vyskočilo ze sedmého patra, když mluvila se sousedkou, a třetí matce děcko spadlo do zahradního jezírka a utopilo se, když šla čůrat. Tchýně následně vyhodnotila, že našemu dítěti akutně hrozí smrt utopením v nedalekém potoce, v němž dosahovala hladina v nejhlubším bodě celých 5cm nad kotníky dítěte, či přejetí některým z aut zaparkovaných na okraji svatebního areálu.

Ale fakt, vůbec nikdy nevíte, co takový děcko může napadnout! Patrně valná většina dvouletých dětí oplývá silně sebevražednými sklony a jakmile se nedbalý rodič vzdálí či je jinak indisponován, sklony naplno propuknou. Ty šikovnější děti se umí sprovodit ze světa i v bezprostřední přítomnosti rodiče. Prostě si ty děcka líp hlídejte!

Tchýně bohužel konkurz na babičku nevyhrála. Děcko se nás druhej den ptalo, proč na té oslavě nebyla žádná "babička druhá".

Jednoduché rodičovství

Dovču jsme si užili parádně. A já si pěkně početla.
Už dlouho jsem měla zálusk na Jednoduché rodičovství, tak se Ripard uvolil a objednal mi to. Knížka se dobře čte a čtení odsýpá, ačkoli má téměř 300 stran. Někomu možná může vadit ukecanej styl. Mně nevadí. Líbí se mi, že nejde jen o pozérské lamentace nebo ironizování všeho, co je úplně blbě, ale že autor podává konkrétní návrhy a nápady na vylepšení a skutečné zjednodušení každodenního života jak se standardními tak s nestandardními dětmi. Většinu vychytávek z knihy jsem v rámci své pohodlnosti aplikovala už dříve (eliminace "stimulujících" hraček, zrušení cíleně "rozvíjejících" aktivit, vyházení téměř všech plastovejch polorozbitejch krámů).

Velmi podnětné pro mě byly kapitoly týkající se nastolení denní rutiny, režimu a omezení telky - to je něco, v čem jsem dlouhodobě dost plavala a nebylo mi v tom dobře. Dneska se děcko dívalo na telku 6,5 minuty a kupodivu nemůžu říct, že bych kvůli vypnutí telky nestíhala vařit a uklízet. Chybějící babysitterku telku nahrazuju tak, že buď rovnou zaúkoluju děcko, nebo mu dám na výběr, zda chce vařit/uklízet se mnou nebo si hrát chvilku sám. Většinou si bez keců něco z toho vybere. S postupujícím rozumem se dá na dítě delegovat čím dál víc úkolů. Dnešní zjednodušení mého každodenního žití spočívalo v tom, že při nákupu - místo obvyklé rychloakce a odchytávání zdivočilého dítěte u regálu s kindrvejci - jsem dítě pověřila skládáním zeleniny do košíku (pět mrkví, deset cibulí, osm brambor), čímž došlo k tomu, že si dítě připadalo docela důležité, mělo pocit že si nakoupilo spoustu věcí, na bonbony ani kindrvejce si ani nevzpomnělo a já se nemusela shýbat do nižších pater.

Dovolená!

A už ji potřebuju jako sůl. Jak byl v květnu Ripard furt někde fuč, tak to docela rychle zaregistrovalo jako neblahý fakt i děcko a trvalo tak dva tři dny, než se s ním zase pořádně skamarádilo. Takže si vůbec nedovedu představit, jaký by mělo děcko k Ripardovi vztah, kdyby Ripard fungoval pouze víkendově.

Ve 23tt jsme byli na velkém ultrazvuku a mimino doteď se skrývající je chlapeček! Pravda, že pohlaví mi bylo úplně fuk, ač okolí mi docela často vnucovalo fakt, že si jistě přeji holčičku do páru. Z chlapečka mám velikou radost, hlavně je fajn, že se může člověk těšit tak nějak konkrétněji.

Tak teď se musím ještě zabalit a za chvíli frčíme!

Dětské svačinky

Docela by mě zajímalo, kde se vzala všeobecná posedlost dětskými svačinkami. A vůbec mi lezou na nervy oblíbené svačinky "do ručičky", protože se za nimi skrývají přeslazená, předražená, lepivá a drobivá monstra, a navíc, proč by se děcko mělo cpát za pochodu něčím "do ručičky", když může u jídla v klidu posedět. To, že mě toto svačinkování štve, bohužel neznamená, že pod nátlakem děcku občas nekoupím brumíka nebo kubíka.

V podstatě mám ve svém okolí jen málo spřátelených matek, které nebombardují svá děcka neustálými útoky mezichodového žrádla - tu křupinka, tam chipsíček, tudle müsli tyčinka, tamhle kus párku nebo milounká ovocná kapsička. Ačkoli z primárního důvodu lenosti a ze sekundárního důvodu přesvědčení, že dítěti stačí pravidelná strava rozmístěná do "pouze" tří denních dávek, s sebou žádné svačinky nenosím, mému děcku je ostatní matky neustále nabízejí a jásají, jak krásně papá. Bodejď by nepapalo, když je k tomu povzbuzováno a doma se vděku za snězené jídlo nedočká. Na druhou stranu se nedočká ani výčitek za nesnězené jídlo, Ripard to v tichosti dorazí a nikdo tu nevydává energii na to, snažit se do děcka potravu motivujícím způsobem nacpat.

Faktem je, že moje děcko zbodne každé ráno v 9.00 obrovskou mísu ovesné kaše s medem a máslem a skořicí a podle mě by z této stravy mělo vyžít až do oběda, který obvykle podávám ve 12.00. Bohužel pokud je v dosahu nějaká matka, která veřejně nabízí "křupinky ze zdravé výživinky", mám utrum, a je úplně fuk, z jaké alternativní obiloviny jsou ty monster křupajzny vyrobený, ať je to superzdravá pohanka, jáhly nebo amaranth, děcko mi pak oběd prostě ne a ne a nejí.

Což je další důvod, proč nelézt dobrovolně na hřiště, nicméně jsem si vědoma stále vzrůstající potřeby společenských kontaktů dítěte. Na odpolední svačinku (nemyslím svačinky!) už tak alergická nejsem, do večera daleko a já si ke kafi taky ráda dám v těžších dnech nějakou tu sušenčičku, kus buchty nebo zmrzku. Ale vždy se jedná o ohraničené množství určitého počtu kusů, nikdy ne o celý pytel. Naštěstí pro mě i pro dítě doma většinou kupované sladkosti nemáme (protože je většinou tajně sežeru v noci), tak musí stačit kus jablka, okurky nebo mrkve a děcko je zatím ve věku, kdy si neuvědomuje ideologický rozdíl mezi čokoládou a okurkou.

Mám pocit, že spousta matek vnímá své děti jako náročné organismy s velmi specifickými nároky na potravu, které mohou v průběhu několika málo hodin uhynout případně se dehydratovat, pokud se jim nebude podávat potrava kontinuálně po celý den. Konzumací rozmanité stravy si tak děti krátí nudnou cestu v šalině nebo v autě, chvilky na písku a nezřídka vidím matky, které odhodlaně pronásledují svá batolata s plnou lžičkou přesnídávky, zatímco dítě vesele poletuje mezi hračkami a evidentně nemá hlad. Obvykle jsou tyto žrádelní pronásledovačky doprovázený žalostným kvílením: "Ty vůbec nic nepapáš, budeš nemocnej, bude tě bolet bříško!

Obávám se, že poté co bych v poklusu zbodla pytel pohankových křupek, pribiňáka, pár piškotů, dětské sušenky z lékárny, kus jabka a celé to zapila kubíkem, taky by mě bolelo bříško...

Verdikt po měsíci používání domácí kosmetiky

Ačkoli se mi podařilo vytvořit docela soběstačnou domácnost co se týče logistiky potravy, kosmetiku pro sebe jsem si až donedávna kupovala. A nejdříve jsem kupovala drahé značky v krásných kelímcích, pak méně drahé značky stále v krásných kelímcích a teď už si to míchám sama a krásné kelímky budu shánět po všech čertech.

Popravdě jsem k domácí kosmetice měla zpočátku pramalou důvěru kvůli své vlastní palici vymleté reklamami (renomované kosmetické firmy přece vědí, jak to udělat nejlíp!). Nicméně nejdřív jsem odbourala barvy na vlasy a začala se patlat hennou. Poté, co jsem vyhodnotila, že krémy z lékáren z úsporných důvodů přestanu kupovat a následně zažila s dítětem pár otravných návštěv drogerie, a když mi v těhotenství všechny drogerijní produkty začaly strašně páchnout, ukecala jsem Kristýnu, aby mi předvedla, jak krém umíchat. Podle ní to měla být děsně jednoduchá záležitost vyřízená během několika vteřin, mně to připadalo nadmíru složité a byla jsem zpočátku frustrovaná obrovským seznamem ingrediencí, které bych si měla nakoupit. Ale když už tak už, nakoupila jsem zásoby bambuckého másla, kokosového, mandlového, slunečnicového a ricinového oleje a několik lahviček éterických olejíčků, bylinky, glycerin, včelí vosk, různé oxidy, tenzidy a emulgátory, vybavila se míchátkem na capuccino a s chutí do toho půl je hotovo! Začalo mě to dost bavit. Nicméně žádné zázraky v oblasti pěstění a výživy pokožky jsem ve svém pokročilém stadiu skepse nečekala.

Ale po měsíci koukám jako puk: věčně suché ruce nejsou vůbec suché, zatočila jsem s odpudivými místy na loktech a kolenou a xichtík mám téměř andělský bez jediného pupínku! Takže to všem skeptikům doporučuju. I když někomu možná může vadit poněkud hutnější a mastnější podstata domácích krémů. Je to však záležitost jen několika minut, krémy se dobře vstřebávají a chvilku po aplikaci po nějaké mastnotě není ani vidu ani slechu. Na ten základní, nejjednodušší a naprosto univerzální krém stačí v podstatě jen mandlový olej a bambucké máslo, postup zde.

Kladdkaka a mlsná už mě nehoní

Poslední dva večery mě šíleně honila mlsná. Ale rezidua sladkostí, která jsme tu měli, snědla Tara, dítě, které jsem hlídala a které si umí poradit v jakkoli nehostinných podmínkách. Uspávala jsem zrovna svoje děcko, když Tara jako myška vyloupila šuplíček se sušenkama.
Včera jsem už na tom byla tak špatně, že jsem prosila Riparda, zda by mi odněkud nevyhrabal kindrvejce, které má schované pro případ nouze, kdyby potřeboval extrémním způsobem motivovat děcko. Bohužel Ripard naprosto nepochopil vážnost situace a vejce mi s racionálním vysvětlením nevydal.

Pak jsem se koukla na Janin blog kde mě velmi upoutala fotografie koláče, nicméně asi bych ho musela zlikvidovat sama, protože děcko s Ripardem tyto typy nevyhledávají. Trochu jsem zapátrala dál a objevila toto, což mě taky dost upoutalo.

A dobrý to je opravdu moc!

Pomalu pečená rajčata

Velmi dobré a jednoduché jídlo! Nakrájet kilo rajčat na půlky, naskládat je do pekáče, zalít oliváčem, posypat tymiánem a nadrobno nasekaným česnekem zvládnete během několika málo vteřin. Pak už se to dělá samo v troubě při 100-120 stupních, cca 3 hodiny. Já odešla s děckem ven a nechala to tady v zapnutý troubě svému osudu doufajíc, že jsem nepodpálila dům. Ale máme novou pojistku, tak je třeba ji trochu podráždit. Rajčata jsou dobrá k těstovinám, k rýži, k chlebu...

Dala jsem si předsevzetí, že spolu s youtube detoxem zlepším dítěti stravovací návyky. Jak za zneužití youtube-telky, tak za zálibu v pofidérních jídlech můžu já sama, ale nemá teď cenu plakat nad rozlitým mlékem a ani se nechci moc kát, spíše musím rychle a efektivně všechny poklesky způsobené mou několikaměsíční blicí indispozicí napravit. Omezení telky proběhlo hladce, prostě celou tu čertovskou mašinu vyrvu ze zdi a jdu se děckovi normálně věnovat, což sice obnáší vzdát se horizontální polohy, ale jiné nároky to na mě v podstatě neklade. S postupujícím rozvojem abstraktního myšlení je dítě již schopno porozumět i mluveným pohádkám, což je pro mě velká úleva, protože se v nich nevyskytují tak debilní pisklavé zvuky jako v animovaných pohádkách. Dítě teď frčí na pohádkách namluvených Karlem Högrem a mně ten hlas prostě taky dělá dobře.
Se zlepšením stravovacích návyků se to má trochu hůř. V podstatě stačí, aby ve správný čas bylo správné jídlo na správném místě, ale to se mi ne vždy podaří vychytat.
A pak je taky důležité, abych jedla společně s dítětem a neházela tu šavle, alespoň toto už docela funguje. Snídaně máme podchycený, jíme ovesnou kaši. U oběda je třeba, aby byl hotovej předtím, než odejdeme ven. To se mi ne vždy podaří podchytit, takže sem tam máme k obědu nějakou rychloblbost, z těch méně blbých jídel třeba špagety carbonara, palačinky, frittatu nebo omeletu, z těch víc blbých jídel je to pak párek s něčím... K vychytaným obědům míváme zeleninovou polívku nebo vývar a vhodný druhý chod a dezert. Pokud se stane, že k obědu máme nějakou kravinu typu párek, snažím se aspoň k večeři udělat něco ideologicky vhodného, nad čím se zároveň nebude ofrňovat Ripard a co si pak může vzít do práce na druhý den. No, prostoru pro zlepšení je teda hodně...