Zorganizovaný dětský pokoj

Můžu si odškrtnout další mission impossible.

Dětský pokoj je konečně v cajku.

Uklízení v něm přestalo být každovečerní psycho, hračky se již neválí všude po bytě, děcka se jakžtakž stáhla do svého teritoria (nebo alespoň pochopila, co znamená jejich teritorium) a méně tak zamořují společné prostory.

Funkčnost se dnes prubla naostro, když mi nečekaně zavolala Agnieszka, že se u mě za 15 minut zastaví i se všema děckama. Zadala jsem Timovi Timečkovi pokyn, nechť si v rychlosti svůj pokoj uklidí, a on nejen, že pokyn respektoval, nýbrž jej i docela zručně a samostatně vykonal. Děcka si pak v pokoji pěkně pohrála a my dospělí stihli v klidu kafe a dvě sklenky vína, což jako časoměrná veličina značí fenomenální úspěch.

Cesta k zorganizovanému stavu opět nebyla snadná, jelikož pokoj byl až donedávna vestavěnou skříní, v níž jakékoli dítě odmítalo přebývat i uklízet. Po několikaměsíčním procesu odklízení, vyhazování, přemítání nad inspirujícími časopisy a knihami, zvyšování motivace dítěte a jedné návštěvě IKEA, kde si Tim Timeček, systematicky vystavovaný dlouhodobému primingu, mohl vybrat "cokoli", jsme dosáhli pokoje, ve kterém Tim samostatně SPÍ, hraje si RÁD a je schopen vše uklidit sám, aniž bych na něj musela ječet.

Dost nám pomohl i příběh ze života, Léčení čurbesajdy od Betty MacDonaldové.

Mně i Ripardovi prospělo změnit úhel pohledu, co se uklízení jako aktivity samotné týče.

Dále pomohlo veškeré úklidové procesy co nejvíce zjednodušit, zesystematizovat a zautomatizovat.

Dítě bylo přizváno k plánování i realizaci pokojíku a my s Ripardem se snažili, aby mělo dost prostoru pro svůj paleontologický, literární a entomologický zápal.

Tu entomologii občas dost rozdýchávám.

Měkkejši

 

V rámci své nově nalezené systematizace a organizace se musím pochlubit faktem, že mám poměrně velké množství vánočních dárků vytvořenou a !zabalenou!.

Ale jde jen o měkkejše, tedy podle Riparda o sice praktické leč naprosto neatraktivní dary. I když tedy já o Vánocích jako děcko bývala vděčná i za ty měkkejše. Moje máti byla v měkkejším nadělování přebornice. Pokud jsem o října potřebovala cokoli na sebe (ať to byly fusekle, pyžamo nebo spoďáry), zabalilo se to "pod stromeček". Radost z takových fuseklí pak byla ohromná, protože chodit od října bez fuseklí je dost pruda.

Jenže ti moji měkkejši jsou cool! A vyhnula jsem se nahánění pépéelka po celým Brně a vůbec jsem ten děsně komerční systém odrbala a celý to dárkování vychytala... Což si moje máti o těch fuseklojdních darech nepochybně myslela taky.

 

01

Plnění plánu

Neteří a synovců mi na letošní Vánoce opět přibylo několik kusů.

S realizací vánočních dárků jsem již začala a docela mi to jde od ruky, bílá šicí technika a youtube tutoriály budiž pochváleny.

Jen toho času bych potřebovala tak desetkrát tolik.

Zesystematizovaní naší domácnosti vedlo i k zesystematizování ukládání děcek, takže úderem půl deváté je tu klid a mír.

Teda klid... sotva se za posledním děckem zabouchnou dveře, pustí si Ripard nějaké hlučné střílečky či velmi vkusnou aplikaci "Zombies, run!"

Ale tyto agresivní záležitosti zdaleka nepředčí rambajz, který tu nadělají ta naše dvě děcka.

I když dvě...  Poslední dva týdny tu máme každý večer v péči deprivované děcko od naproti. Jednou nohou už u nás bydlí a obávám se, že za chvíli tu bude bydlet i druhou nohou, jelikož jeho rodiče právě zahájili válku Roseových a tahají se o děcko a o movitý i nemovitý majetek.
Vzájemně se vyhazujou z bytu a je to teda větší děs a hukot než to Ripardovo "zombies, run". Paní sousedka se tedy v těchto nelehkých dobách svého děcka snaží zbavit, kdykoli se jí naskytne jakákoli zbavovací možnost, což chápu, taky se soustavně a vytrvale snažím zbavit děcek, ale očividně nejsem ve svých snahách úspěšná. Naopak se na mě ty děcka lepí jako svízel přítula a člověk aby to furt sundával, když si chce samostatně dojít alespoň na toaletu.

Poslední dobou si připadám jak hrabě Drákula, protože se nemohu dočkat západu slunce, kdy si budu moci otevřít buď lahev nebo knihu nebo šicí stroj.

Dala jsem se do tvorby oboustranných úpletových čepiček, dinosauří jsem spíchla pro Timečka i pro toho jeho deprikámoše a švagrovka mě pověřila tvorbou tašek na noty pro neteře.

Flétnovou už si můžu odškrtnout.

Ještě mi zbývají housle a saxofon.

Po návratu z dovolené....

...jsem v jednom rychlokole.

Ripard se opět učí, takže ho po práci téměř nevidíme. Zatím se prokazatelně naučil docela dobře používat dveře od obýváku, kde setrvává hermeticky uzavřen do pozdních nočních hodin. Já se s děckama snažím uklidit z dosahu i z doslechu, ale někdy je to docela punk, zvláště po pár Damiánových probdělých nocích a při několikadenní migréně jsem měla chuť po všech zdejších mužích metat létající i nelétající předměty.

Naštěstí v oboře roste dostatek bedel a hřibů, takže se můžeme uchýlit tam. Tim Timeček miluje smažené bedly, takže ho není těžké ho namotivovat.

Z dovolenkových třicítkových teplot jsme skočili rovnýma nohama do ponurého podzimu a já zjistila, že nemám co na sebe a že děckám potřebuju ušít softshelláky. Vzala jsem to hopem a spíchla i dvoje růžovky pro neteř. Damiánovy softshellky jsem sestavila ze zbytků nejrůznějších dinokalhot po Timískovi. Naopak Tim Timeček by se se zbytky zdaleka nespokojil a aktivně navrhoval kalhoty s dinosaurem pro sebe a kytičkový pro neteř.

Tim začal s nadšením navštěvovat školku i turistický kroužek, kde softshelláky velmi užije. Já jsem za tyto instituce v současné době více než vděčná.

Bez kolektivního zařízení

Tudle se mě kamarádka ptala, jak to zvládám bez tý školky.

Řekla jsem jí, že fakt naprosto skvěle.

A taky, že jo.

Timeček si k snídani poručil palačinky a horkou čokoládu.
Potom chtěl, abych mu vyrobila kostým dinosaura a udělala mu i ocásek a drápky a všechno.
Řekla jsem mu, že jen pověsím prádlo a pak to hned spíchnu. Docela ho totiž baví se mnou šít na stroji, pod mou supervizí ušije i rovnou čáru a v návodu ke stroji (stejně jako v návodu ke kuchyňskému robotu) se píše, že i mentálně retardované osoby tyto přístroje mohou  používat pod dohledem.

Ale než jsem prádlo pověsila, našel si Timeček lihovku a vytvořil kostým dinosaura i bez mého přičinění!

Damián je stimulován natolik, že povstal z popela (v jeho případě spíš vylezl z nosítka) a začal velmi nejistě obcházet nábytek.

Často se mu stane, že stoupne na kostičku dupla a upadne, až hlavička zaduní.

Přemejšlím, kolik takových pádů zvládnu, než mu nasadím Timečkovu cyklohelmu.

Při výtvarných činnostech se Timovi podařilo nakreslit něco, co mělo být Stegosaurem a při troše tolerance to je Stegosaurus jak vyšitej!
Bohužel Damián nám u té výtvarky sežral červenou křídu, což je dost komplikace, protože Timeček často vyžaduje ztvárnit okamžik, kdy Tyrannosaurus žere Protoceratopse a teď v našich nástěnných  malbách nemůže stříkat krev.

Mámo, já bych chtěl, aby to Damiáno vyhynulo!

Poslední tabu sourozenecké lásky padlo dnes odpoledne.

Tim Timeček velmi dobře chápe význam slova "vyhynout". Když chce udělat na někoho dojem, zahlásí: "Dinosauři vyhynuli před 65 miliony let a poté na jejich místo nastoupili savci."
Když jsem se ho zeptala, proč si přeje, aby Damiáno vyhynulo, bylo mi sděleno, že ho mimino škrábe, tahá za vlasy a boří mu koleje. To nemůžu vyvrátit.
Počkala jsem, až se zjitřené emoce i zbořené koleje vrátí do normálu, dala jsem si kafe a balík polomáčenejch sušenek a poté jsem se jala Timečka za pomoci dostupné literatury edukovat ohledně tematiky vyhynutí.

Tato knížečka pojednává o smrti velmi jednoduchým,  srozumitelným a (hyper)korektním způsobem, nevznikají tak žádné třecí plochy ohledně konfese či vyznávané ideologie. Zároveň však neobsahuje nic, na co by člověk sám nepřišel, ale když jste osoba znavená a bez nápadu, tak se to hodí.

 

 

Když jsme se následně vydali k doktorce na vážení mimina, Tim Timeček sestřičce vykládal, jak je to Damiáno krásné a roztomilé a jak ho děsně miluje.

Pak jsme šli nakoupit a jedna babka v obchodě se Tima zeptala, zda by jí to mimino prodal za velkou čokoládu. Tim bez váhání souhlasil.

Velkou čokoládu jsem si koupila sama a celou ji sežrala.

Byl to holt náročný den.



Stříbrný sprej

Jali jsme se s Timotejem vytvářet adventní výzdobu.

Nicméně dítě brzy usoudilo, že ozdoby ze slaného těsta jsou nuda a pošplíchalo sebe (hele, mámo, já jsem úplně vánoční!) a dinosaury.

Stříbro bylo všude.

Když se Ripard vrátil z práce, dítě hlásilo: "Tady je binec, táto. Máma pořád uklízí ale... nejde to... Prostě to nějak nejde...!"

Má recht. 

Ti dinosauři vždycky něco provedou!

Abychom zmírnili emocionálnmí dopad narození miminka na staršího sourozence (prý je to stejné, jako kdyby si váš partner přitáhl do bytu milentu s vysvětlením - odteď tu bude bydlet s námi a mám ji stejně rád jako tebe -, pořídili jsme staršímu sbírku dinosaurů, kteří každou noc utečou a něco doma vyvedou. Nápad jsme obšlahli zde

Svůj účel to splnilo, starší dítě nemasakruje mladší a s dinosaury si dost vyhraje. A já už se dověděla kde co o stegosaurovi, triceratopsovi i tyrannosaurovi ze seriózních pramenů.