úterý 31. května 2016

O strádání intelektu

Často slýchám vzdechy ostatních spolumatek, které se na mateřské (genderově korektně rodičovské) dovolené cítí nevyužity po intelektuální stránce. Hodně se jich proto snaží co nejrychleji vrátit zpět k opuštěné kariéře, protože doma je to prej pěkný psycho. Toto nechápu zejména u učitelek - starat se dobrovolně o větší množství harantů než jednoho případně dva? Já se v domácím prostředí špatně raději necítím, protože kdybych moc mrčela, tak by na mateřskou (korektně rodičovskou) zčerstva nastoupil Ripard, kterej se už bohužel otřepal z traumatizujících mateřských zážitků poslední doby. Finančně by to vyšlo srovnatelně, ale já bych se asi zbláznila, protože ačkoli o dítě by bylo postaráno po duchovní i duševní stránce skvěle, nevím, zda by časem nepošlo hlady, případně zda by se navždy neztratilo pod nánosy bordelu a tyto nedostatky bych musela odstraňovat nad rámec své pracovní doby.

Někdy vzdechy ohledně mateřské frustrace docela chápu. Minulej týden byl pro mě náročnej. Květen pro mě bývá náročnej každoročně. Ripard totiž pracuje jako cvokař a v květnu mívá žně, protože duben je statisticky nejdepresivnější měsíc. V červenci a září naopak očekávám okurkovou sezónu.

Nicméně v důsledku letošního patrně velmi depresivního dubna dítě téměř nevidělo svého otce a já už si počínala připadat poněkud opotřebovaně, protože jsem zvyklá na to, že Ripard dochází domů nejpozději v pět. Vím, že je to luxus, který si nemůže dovolit každý, nicméně tento režim doporučil Ripardovi v rámci zachování duševní stability všech článků našeho ekosystému zase jeho cvokař.

Ale zpět ke skomírajícímu mateřskému intelektu. Nemůžu objektivně posoudit, zda strádá nebo ne, i když nedávno jsem se načapala, že přemejšlím, jak co nejefektivněji odvážit kilo mouky. Měla jsem přesně kilové balení a několik vteřin vážně dumala nad tím, jestli se mi vleze na váhu, když to vysypu. Celkově vzato si nepřipadám nijak zásadně blbější než před děckem. Naopak teď vládnu mnohými dovednostmi a strategiemi nutnými pro přežití (pečení chleba, výroba oděvů, sprint na krátké tratě) a přečetla jsem haldy knih, ke kterým jsem se odhodlávala roky. Kdybych chtěla, tak můžu při mateřské pracovat jak mourovatá, ostatně jako většina matek. Pracuju jeden den v týdnu a úplně mi to stačí. Skloubit ten jeden pracovní den s péčí o dítě je vždycky těžce logistická záležitost, protože tu nemáme babičky. Děcko si v čase vyměřeném na vteřiny předáme mezi dveřma s Ripardem. Placená chůva by můj problém vyřešila jen v případě, že bych chtěla pracovat víc - takhle by se mi to vůbec nevyplatilo a pořád nevidím smysl v tom, šoupnout děcko chůvě za účelem práce. Jó za účelem odpočinku, keramického kurzu, návštěvy restaurace či kavárny, to je úplně jiná! Ale ačkoli zrovna neplýtvám (a tedy nejspíš ani neoplývám) vnitřními zdroji, nevyužitá se necítím po žádné stránce na mateřské ani mimo mateřskou.



pondělí 30. května 2016

Prvotrimestrální den



Včera mi bylo tak blbě, že pokud by někde probíhala soutěž o nejpasivnější matku světa, mohla bych se směle zúčastnit, naprosto vím, jak na to. Zcela jsem si vychutnala návrat do prvního trimestru. Spánek se střídal s nepříliš bdělým druhem nespavých úseků, palice se mi motala, jak když jsem byla vožralá na lyžáku.
Děcko jsem nechala svému osudu a jen polehávala a poflakovala se. Druhý děcko v břiše z toho chytlo škytavku a škytalo tak půl hodiny. Dítě č.1 naštěstí ví, jak se má v krizových situacích chovat, a pokud na sebe chtělo upozornit, dělalo to velmi empatickým způsobem: "Mně není moc dobře, mámo!" Případně "Mně se zatočila fakt hlava, mámo!" Nějak jsme to spolu za vydatné pomoci youtube přežili.
Nicméně byla u nás před týdnem na návštěvě Venda a její dítě do našeho youtube systému importovalo cizorodý prvek, Kouzelný školní autobus, rádoby vzdělávací pořad tuším americké provenience, kde mi hlavní postavy děsně lezou na nervy. Jsou to prostě takoví školometští blbečci, co rádi dělají domácí úkoly a moje děcko jim to žere. Já bych jimi nejraději zatřásla, aby se probrali, až by jim zmizel vyrovnaný animovaný výraz z xichtu. Podobné pořady patrně vznikají proto, aby matky, co děcka odkládají k youtube či k telce tak jako já, netrpěly výčitkami. Já tak trpím dvojnásob.
Nicméně dnes, abych si zachránila reputaci, vysvětlila jsem děcku, že žádná telka nebude, že jsme to včera poněkud přepískli, pač mi bylo šoufl. Děcko se sice tvářilo trochu zklamaně, ale nevypadalo, že skočí zoufalstvím z vokna. Sice na mě zkoušelo poněkud otřepanou fintu, že jako jestli se může nasnídat u prasátka Pepiny (za to můžu taky já, při několikaměsíčním ranním blití jsem přestala snídat a zvládat kultivované stolování, tak děcko snídalo s Peppa Pig a jednou mu vyprávělo, že "mama pig už zase bleje").
Na procházce jsme našli mnohá opuštěná růžová ložiska, takže se můžu z kocoviny vyléčit pomocí aromaterapie a vymyslet další růžové produkty!

neděle 29. května 2016

Spací sprej

Představovala bych si, že postříkám každý den ve 20.00 dítě tímto sprejem a ono bude přesně ve 20.05 spát. Dítě teď totiž usíná každodenně ve 23.00, někdy se stane, že usne i později než já s Ripardem, a to se tu pak dějou věci... Bohužel jsem teď úderem poledne tak unavená, že si musím dát poobědovou siestu v leže. Dítě mi u toho doslova skáče po hlavě, poté vyčerpáním mezi poskoky usne, obvykle až kolem 14.00. Já tou dobou zázračně ožiju a nechám dítě chrnět jak dlouho to jen jde a regeneruju se. Jeho polední spánek tak trvá někdy až do 17.00, kdy se obvykle vrací Ripard, a pak děj se vůle páně, já mám svoje odkrouceno. Nicméně v důsledku tohoto režimu pak chodí dítě spát tak pozdě. Kdybych netrvala na polední siestě, možná by se celý problém hladce vyřešil, ale to bych asi nedožila večera. Prostě ta endoparazitní přítomnost na mě zanechává znatelné stopy.

Ripard si jednou pořídil sprej na sršně. Sršně jednoduše pošplícháte a je po něm. Já mám k tomuto značné výhrady a pokud k nám sršeň vlétne, zachovám klid a vypudím ho naprosto jednoduše a humánně. Nicméně ta myšlenka se mi jeví jako geniální, někoho postříkáte a on odpadne. Návod na něco, co by mohlo podobným způsobem zafungovat na příliš bdělé dítě jsem našla zde, ale předem říkám, že to nefunguje. Teda ne tak, jak by člověk čekal.

Děcko to každej večer našplíchá na mě s Ripardem, my odpadnem a je po srandě.

sobota 28. května 2016

Mastička z měsíčku

Stvořila jsem měsíčkovou mast pro miminka.

Míchání mastí a krémů je velmi zábavná činnost s nadmíru uspokojivým výsledkem. Jako velmi motivující prvek zde působí i fakt, že výsledný produkt vám s nejvyšší pravděpodobností vaši nejbližší během několika málo minut nesežerou a vám pak nezbydou jen oči pro pláč a neumyté nádobí.

Navíc práce s vonnými olejíčky a bylinami na mě velmi pozvedá na těle i na duchu.

 
Barva měsíčku lékařského je natolik inspirativní, že mi posloužila jako předloha pro genderově neutrální háčkovanou dečku do kočáru pro dítě č.2.



Bezosirup hotov!

Dělala jsem ho co nejjednodušeji, abych šetřila své energetické zdroje a rezervy a aby dítě bylo motivováno k dalšímu sběru. Už vychlemtalo dva pohárky. Je tam i trocha alkoholu... Natrhala jsem 10 květů bezových, zalila to litrem vody, na noc strčila do ledničky, přecedila, přidala asi třičtvrtě kila cukru a vrchovatou lžíci kyseliny citronové, svařila a nalila do lahve. Lahev jsem vymyla a trochu vydesinfikovala meruňkovicí.
Od dítěte jsem za svou snahu dostala kytku. Nacpalo pastelky do plastelíny, kytka je to dost úděsná a smradlavá, ale každému podle jeho zásluh...


pátek 27. května 2016

Růžový olej

Abych si trochu spravila chuť po mateřském infernu, vyhnala jsem děcko i sebe do zarostlé části naší čtvrti na lov planých růží.

Hodlám z nich vyrobit růžový olej podle návodu zde a taky plánuju růžovou marmeládu.

A hned budu mít na růžích ustláno!



Mateřské inferno

Tudle jsme šli s Ripardem a děckem do zdejší cukrárny. Já trpěla utkvělou ideou dát si tam majonézový chlebíček a Ripard se těšil na pivo a taky tehdy ještě trpěl vlastní utkvělou ideou, jaká je to na mateřské těžká pohoda, když člověk může pít pivo a cpát se chlebíčkama před polednem. Děcko jsme plánovali umístit do dětského koutku a vychutnat si tak ještě lépe krásný jarní den.
Nicméně kdybych věděla, co se chystá, raděj bych si otevřela lahváče na bezďácké lavičce a dala si vlašák jen tak z papíru.
Sotva jsme překročili práh lokálu, zmerčila jsem jednu pískovišťovou matku, která mě dost děsí, jenže na taktický ústup bylo příliš pozdě. "Ahóóój, tebe jsem hrozně dlouho nevidělááááá! Ty se nám vyhýbáááááš, hahahaha." (Jo, vyhýbám, hahahaha).
To by ještě nebylo tak hrozný, ale ozvalo se VELMI hlasité: "Už přetahujetééé šulinkáááá? A jak to déééé? Máte na to nějakou mastičkůůůů? My přetahujemééé, ale moc to nejdééé." Následuje podrobný anatomický popis abnormalit genitálií jejího děcka.
Ripard znatelně zesinal. Já naopak zrudla a snažila se decentně zablekotat něco v tom smyslu, že nic nepřetahuju a nikdy nikam nikomu svévolně nešahám. Navíc tuto značně kontroverzní proceduru nedoporučuje ani naše - společná obvodní - pediatra! neopomněla jsem zdůraznit. "No jóóó, ale co když vona tomu tak nerozumíííí, chápeš, abych něco nezanedbalááá! Je to prej dědičnýýýý" Následuje podrobný anatomický popis abnormalit genitálií jejího otce a bratra a biologického otce dítěte. Kadenci hrůz má písková kámoška zakončila sdělením: "Ale máš super mandželááá, já jsem si vo něm dycky mysleláááá, že je hloupej a tlustéééj!"
Chlebíček jsem si nedala a Ripard po této zkušenosti už na mateřské být nechce.

Na bezu

Dneska jsme se s dítětem vypravili mimo inferno dětských hřišť - do lesa na bez. Les máme hned za barákem a snažím se tam zašívat co nejvíc. Dítě jsem sice musela nalákat na houby a mravence, a kupodivu i nějakou tu houbu jsme našli. Setkání s mravenci proběhlo jako vždy velmi kontaktně, dítě o ně ztratilo zájem až poté, co ho málem sežrali. Tato ztráta zájmu je vždy dočasná, trvá stejně dlouho jako viditelné štípance. Hlavně já jsem si užívala blahodárný účinek ticha bez jekotu ostatních matek a děcek. V lese mrčí poněkud méně i mé vlastní děcko a vůbec se nedožaduje pitíček, zmrzlinek, barevných "zdravých" křupek ani dalších dětských příšerností, které vidí u svých kolegů a které mu pod nátlakem taky občas koupím, protože na důsledné dodržování zásad nemám dostatečně pevnou morálku. Krizové situace tedy řeším útěkem, což je velmi účinná strategie.

Bezu jsme našli trochu, tak akorát na litr sirupu, ale objevili jsme několik potenciálních nalezišť, která budou aktuální v několika málo nadcházejících dnech.

Včera večer došlo k průlomu ve vývoji dětské kresby a dítě začlo kreslit něco, co už reálně připomíná zvolený objekt. Nakreslilo mámu, tátu a sebe a pod mámou poněkud separované "mimi v bříšku". Nad svými výtvory projevuje velikou radost a já projevuji velikou radost nad tím, že ty černý dveře v kuchyni konečně začaly plnit svůj záměr. Nikomu bych totiž nepřála vidět Ripardův výraz, když se před třemi lety vrátil jednoho dne z práce a uviděl polorozpadlé původní panelákové dveře ze 60.let natřené načerno. Ale člověk zvykne na vše... A ještě jsem stvořila jsem dítěti kabelku přes rameno na přenášení malířských potřeb a dřevěných mašinek.

čtvrtek 26. května 2016

O mlácení děcek

Poslední dva dny jsem byla nucena navštívit veřejná pískoviště a cítím se velmi obohacena mnohými socioatropologickými poznatky.

První poznatek se týká budování osobního vlastnictví od nejútlejšího věku. Jsem docela bordelářka a chaotička a ještě ke všemu dost pohodlná, takže když se vypravuju na písek, dbám na to, abych s sebou měla peníze (co kdyby byl někde poblíž stánek se zmrzlinou nebo co kdyby zrovna měli v lékárně oxid zinku), dál nutně potřebuju něco na čtení (co kdyby na mě děcko na chvíli zapomnělo a já si mohla číst), sluneční brýle (abych mohla dělat, že nevidím, jak moje děcko mlátí jiný děcko lopatkou) a v horkých dnech nosím i vodu. Dítěti řeknu, nechť si své hračky nabalí dle svého uvážení, nechce se mi tahat další taška plná bagříků, bábovek a kdoví jakých jiných plastových krámů, když si tak pěkně může pohrát s klacíčkem.
Dále jsem docela otevřena komunitnímu smýšlení, takže jsem - motivována čistě vlastní pohodlností - na nejbližší pískoviště dovalila kvanta různých hraček opatřených apartním nápisem ERÁR. Všechny byly do druhýho dne v čudu. Bohužel ostatní haranti na pískovišti hračky mají a mají je pečlivě podepsané a často opatřené nepřehlédnutelnou cenovkou a jejich matky je nerady půjčují a stejně tak nerady vidí, když si jejich haranti půjčují hračky od mýho haranta. Pro mě tak vznikají velmi vyčerpávající interakce, kdy mě před laserovými pohledy naštvaných matek neuchrání ani sluneční brýle. Uff.

Druhý poznatek se týká mlácení miminek. Neříkám, že to moje děcko párkrát neschytalo, tudle jsem třeba visela u stropu na poslední šprušli žebříku a najednou se mi něco zakouslo do nohy, tak jsem to praštila. Bylo to velmi rychlé a účinné řešení. Ale koukám koukám jako puk, že v Česku je mlácení malých dětí, které ještě nemají vůbec rozum, docela v kurzu. Včera jedna matka zmlátila tak devítiměsíční mimino, protože vytahovalo hlínu z květináče. Dneska jeden chlapeček dostal mlatu za to, že žral písek, druhej za to, že si cvrnkl do textilu, a jedna holčička to pěkně schytala, protože "furt něco chtěla a neuměla si hrát normálně jako ostatní děti."
Obávám se, že veřejná pískoviště mají silně destruktivní vliv jak na matky, tak na děti, což prostě svádí temperamentnější jedince k bitkám. Méně průbojní jedinci se sice na veřejnosti nepobijou, ale pak jsou z toho celí vyčerpaní a kdyby nebyli zbouchnutí, dali by si cígo a panáka.

středa 25. května 2016

Doprdele sakra!

Dítě ovládlo první skutečně sprostá slova. A má to ode mě, jak tu onehdá řádilo, tak jsem se párkrát pořádně vztekla a protože ho nebiju, tak raději sprostě nadávám.

Co se týče prdele, tak jsme ji nikdy před dítětem nezatajovali, jen mu radili, aby používalo toto milé slůvko v soukromí. Takže vnikaly docela roztomilé situace: "Máš zadeček, nebo prdel?" Nebo pokud se stala nějaká legrace "To je prdel, chachacha!"

Nicméně včera dítě čůralo na travičku a protože to chce fakt vychytat, tak si vždy sundá gatě i trenky, aby nedošlo k provlhnutí inkriminovaných oblastí. Nějací o spoustu let i hlav starší chlapečci ho u toho pozorovali a dělali si z něj prdel: "Hahaha, kouká ti prdel, ty mimino!" Načež mé dítě v poklidu dokonalo svoji práci, s oblečením se již neobtěžovalo, otočilo se na posměváčky a velmi zřetelně zartikulovalo: "Doprdele sakra!" Chlapečci poněkud zjihli.

Po večeři dítě oznámilo, že se odebírá na nočník a po chvíli slyším kajícné: "To je doprdelesakra." Oznamovalo nám tak, že se úplně netrefilo.

Do třetice jsem včera kňourajícímu Ripardovi řekla, ať si furt nestěžuje na množství své práce, že si klidně dáme závod, kdo bude se svými úkoly dříve hotov. Čekalo mě večerní vaření obědů, uklízení, vyndání pračky, myčky, sázení rajčat, umytí koupelny poté, co ji Ripard jednou použil atd., zatímco Ripard nám s nasazením všech svých odumírajících mentálních sil a za asistence dTestu vybíral novej foťák a děsně si u toho stěžoval, kolik toho má na starosti a jak vůbec nestíhá. Dítě se tvářilo, že si hraje s vlakama (Precy, vítej na ostrově Sodor, tytyty, to je moje koleje, Tomáši, vypal!), když tu náhle přerušilo Ripardův ukňouraný monolog a mé poněkud netrpělivé reakce: "Doprdele sakra, milišku ty jsi blbec!" Tak tak.

Doufám, že fascinace tímto slůvkem je pouze dočasná a že je za krátký čas nahradí nové, neotřelejší výrazy.

Čepky do světa


Vůbec jsem to nečekala, ale ozvalo se mi několik zájemkyň o čepice letní, takže jsem si polední pauzy opravdu užívala s háčkem.

Už mi není vůbec blbě.

Neuvěřitelné, ale je to tak.

Jen nevím, proč někomu trvá nevolnostní první trimestr dva týdny a někomu pět měsíců.

Výhoda otěhotnění v zimě a nevolností je ta, že můžete pár měsíců předstírat téměř nerušený zimní spánek. Bohužel nic jiného pozitivního jsem ve svém neutěšeném stavu neshledala. I když - docela jsem se začala orientovat v nabídce polotovarů a pytlíkových polívek. U mě jednoznačně vedou lasagně z Lidlu. Děcko i Ripard vypadají, že následky několikaměsíčního bordelu a příšerného jídla přežili ve zdraví a imunologicky zoceleni čelí světlým zítřkům.
Ovšem jaké duševní následky si dítě ponese do budoucna, to netuším. Mé pedagogicko-psychologické působení na dítě převzala během hard core stavů "nursery" videa na youtube a prasátko Pepina. Dítě se pod jejich vzájemným vlivem naučilo anglickou abecedu, počítat do deseti a když jsem si včera lakovala nehty, ptalo se mě, jestli je ta barva "pink". Nemáme sice telku, ale stejně tak jako já, je to velmi lehce nahraditelná věc. Docela dlouho se mi mé yotube odkládání dítěte podařilo před Ripardem tajit, nicméně když se ho dítě jednou zeptalo, zda může to "surprise egg open" a začlo zpívat "twinkle twinkle little star" s absencí českého akcentu, docela rychle se vše provalilo. Ripard na celou situaci zareagoval pružně a empaticky, nechal si napsat ošetřovák na mě jakožto zcela nefunkční jednotku.

Nicméně teď jsem již celý týden plně funkční!
Byli jsme kempovat a začala jsem plavat a jsem schopna své rodině zabezpečit i normální potravu.

S dítětem jsme dnes pekli dýně-housky a dinosaurus housky:





pondělí 23. května 2016

Dítě v hororovém pojetí

Mám docela ráda horory s dětmi. Sirotek i Sirotčinec i Děti patří mezi mé nejoblíbenější.

Nedivila bych se, kdyby při natáčení filmů s hororovým dítětem jejich tvůrci ulevolali frustraci, kterou občas zažije každý o dítě pečující, tváří v tvář neovladatelné běsnící síle, která propuká zcela neočekávaně.

Moje docela klidné děcko se jednoho dne probudilo s podivným ďábelsko sígřím výrazem.

Poté si šlo do koupelny vyčistit zoubky: "Nevidím se mámo, nevidím se mámo!" Bohužel se nevidělo v zrcadle, protože ho celé zapatlalo mojí zubní pastou. Jó, byl to elmex.

Po vyčištění zoubků vzalo průduškovou mastičku a systematicky jí natřelo sporák.

Když jsem po snídani vytahovala věci z pračky, byly kompletně pokryté nějakou podivnou vrstvou. Že by zapomenutý kapesník? Při bližším ohledání jsem zjistila, že dítě vložilo před zahájením pracího procesu do bubnu pračky nepoužitou papírovou plenu.

Usoudila jsem, že je nejvyšší čas opustit rizikové domácí prostředí a vyslat dítě ven, kde může neškodným způsobem ulevit svým destruktivním sklonům. Vesele nasedlo na odrážedlo a odfrčelo z kopečka. Dítě je za normálních okolností zvyklé u každé silnice čekat na mě, než se tam lážo plážo vycházkovou chůzí doštrachám, ale v ten hororový den prostě nezastavilo a když se vzdálilo asi 100 metrů ode mě, zjistila jsem , že už ho při nejlepší vůli běžnou rychlostí nedojdu, protože celá trasa vede z docela strmého kopce, který má několik kiláků. Nasadila jsem co nejostřejší sprint, nicméně dítěti poháněnému nadpozemskou silou jsem nemohla vůbec stačit. Dítě si vesele najelo bezmála patnáctistovku. V protisměru jsem míjela opovržlivé a zděšené obličeje důchodkyň a spolumatek, jejichž haranti se patrně svévolně z dohledu nevzdalují. U jednoho přechodu dítě naštěstí zachytila nějaká matka a držela ho tam tak dlouho, dokud jsem nedoběhla. Sice se na mě tvářila všelijak, ale já jí byla velmi vděčná, ačkoli jsem hrála všemi barvami a nemohla dýchat tudíž ani prokázat vděčnost. Dítě mi bezelstně povědělo: "Nejely žádný auta, mámo, tak jsem jel z kopca brm brm!" Věřím tomu, že by v pohodě dojel z Kohoutovic až do Pisárek, kde by se nejspíš zastavil u šalin.

Po tomto zážitku jsem se cítila poněkud vyčerpaná. Dotáhla jsem dítě do nejbližší cukrárny a uzavřela ho do trampolíny. Freneticky skákalo několik minut, a poté začalo masakrovat ostatní spoluskákající děti.

Naštěstí se blížil čas oběda, tak jsem dítě nějak dostrkala domů a uložila k spánku.

Do večera stihlo navzdory bohatému odpolednímu programu v lese zařídit ještě několik satanských akcí: Místo koupelové pěny použilo asi kilo ekologického gelu na praní, vylilo mi roztok na čočky, na podlahu nakreslilo nějaké čarodějné kruhy o metrovém průměru, nacpalo plastelínu do DVD mechaniky, pastelky a nějaké drobné peníze strčilo do disketové mechaniky, do záchoda nacpalo celé tři role toaleťáku a tak 30x je spláchlo a vylilo několik bublifuků.

Nejhorší následek dětského běsnění jsem objevila až druhý den při své poobědové siestě. Když se zdál svět být konečně v pořádku, vytekla celá pračka. Protože děcko předchozí den vytáhlo nějaký šlauch.

úterý 17. května 2016

Manžel v trapu

Vždycky, když se Ripard vypaří na služebku, nestačím se divit, jak málo mám práce. Děcko spí dýl, večer usíná dřív, navařený jídlo mi vydrží klidně na dva tři dny, nemusím sbírat nánosy fuseklí, ručníků, konektorů, cyklistiké helmy se nenacházejí na těch nejbizarnějších místech, prostě pohoda.
Je pravda, že mít nepraktického manžela, má značné výhody. Do ničeho mi nekecá, protože například vaření mu připadá stejně složitý proces jako štěpení jádra. Já mu na oplátku nekecám do řízení auta, protože neumím značky, nepoznám pravou a levou stranu a ztěžka kdy jsem schopna zaregistrovat změnu barev na semaforu. Taktéž mu nekecám do finančních transakcí, protože kdybych účty naše měla na starosti já, asi už bych postrádala mnohé životně důležité orgány, abych udržela exekutory v bezpečné vzdálenosti.
Pokud si každej hledíme svýho, vládne u nás idylka. Já přimhouřím voko nad jeho bordelem a on nad mou chaotičností a zapomnětlivostí.
Nicméně když z nějakého důvodu dojde k prolnutí oblastí našich kompetencí, je to pěknej průser. Tudle jsem Riparda poslala pro kvasnice a on se vrátil s prázdnou, protože prej měli jenom droždí. Jindy jsem ho vyslala k řezníkovi pro kilo masa a on donesl jeden pláteček kuřecího stehna o váze 150 gramů. Když jsem se ho zeptala, jakou myšlenkovou cestou se z kila udělá 150 gramů, odpověděl, že paní řeznice se ho neptala na to, kolik chce kilo, ale kusů. Lehce tak došlo k resetu jeho mozku a on tedy přečetl číslovku uvedenou na seznamu, tedy 1. Tyto deprimující epizody jsem z motivujících důvodů přešla bez nadávání, svou frustraci jsem vylíčila kamarádkám, které mi rozumí.
Jednou jsem nějakou historku typu droždí-kvasnice líčila matce, která rázně odpověděla: "Musíš si ho prostě převychovat!" Na to jsem jí sdělila, že vychovávat nezvládám ani vlastní dítě, natož pak manžela, a že on by pak mohl začít vychovávat mě, a to bychom to rovnou mohli zabalit.

pondělí 16. května 2016

Něco pro růžovky


Protože neteře mají narozeniny velmi nakumulovaně, nažhavila jsem háček a pustila se do lila-růžovo-zmrzlinového díla. Výsledek mě překvapil, protože ač jsem háčkující začátečník a amatér, podle velmi přehledného  a pochopitelného návodu zde jsem stvořila patrně dosud své životní krajkové veledílo. Proč mě to tak překvapilo - neumím počítat oka, při háčkování čučím na detektivky a pracuji velmi nesoustředěně, takže si vybírám projekty, které není lehké domrvit (rozuměj nevzorované záležitosti založené na jednom druhu oka). Čepky mě přesvědčily, že i vzorečky jdou zvládnout zcela lehce!

Ještě pořád trochu blbě

Pátý měsíc se mi blíží ke konci a ještě pořád mi není úplně dobře. Už je to sice daleko lepší, ale i tak pořád dodělávám resty z blicího období. A že je těch restů požehnaně! Taky nevím nikdy dne ani hodiny, kdy mě přepadne motání kebule, šílená únava nebo náhlá chuť na Colu, takže to s mou výkonností vypadá všelijak.

Nicméně zakoupila jsem si za přežití (prospání a problití) prvního trimestru overlock.

Takže když se mi podaří odklidit dítě z dosahu, šiju jak vo život. Děcku jsem už stvořila pěknou sbírku kalhot, protože jsem usoudila, že je čas odložit pleny. Odložení plen jsem si představovala jako dramatickou událost, při které padnou tak troje-čtvery gatě za den. Nicméně děcko došlo patrně ve stejné chvíli jako já k názoru, že začal bez plín čas, a odplenkovalo se během dvou dní způsobem, jaký bych od takového jednoduchého organismu vůbec nečekala. Jednoho dne se probudilo, dloublo do Riparda a povídá: "Táto, ty už chodíš na záchod? To je výborný nápad!" A od té doby prostě chodí na záchod taky.