Docela se divím, že jsem ještě nepřišla o nervy.
Řekla jsem si, že tento rok začnu s pedagogickým minimem. Dlouho to vypadalo nadějně, že ho vlastně vůbec nebudu potřebovat, ale pak to plošně uzákonili tak, že ho potřebovat budu. Když jsem tento rok získala odstupné z bývalé práce, řekla jsem si, že si z toho zaplatím další studium. Podala jsem si úspěšně přihlášku ve správném termínu (což při mé chaotičnosti vůbec není jen tak!) a na základě úspěšně doručených kopií všech nepoztrácených diplomů byla přijata. Dále jsem úspěšně objednala i zaplatila první semestr, což taky není jen tak. Po mnoha a mnoha odmítavých pokusech se mi úspěšně podařilo nastavit i heslo do ISu, které mi systém tak na stý pokus schválil.
Malinký háček se vyskytl jen v tom, že počátek akademického roku je téměř shodný s datem mého porodu a většina přednášek tak spadá do období šestinedělí. Tento problém jsem však elegantně vyřešila nákupem šátku Je porte mon bébé. Nicméně sled všech úspěšných událostí byl docela násilně nabourán informací ohledně uznání pedagogické praxe. Pokud by mi praxi neuznali, musela bych stále ještě v šestinedělí praxi absolvovat prezenčně a z této bryndy by mě nevytáhl ani ten Je porte mon bébé. Aby mi praxi uznali, potřebuju potvrzení od ředitele školy, kde jsem učila v "nedávné minulosti" a tato minulost nesmí přesáhnout maximum pěti let. Což je docela průser, protože jsem ve školství naposledy zaexhibovala 30.6. 2011. Papír s uznáním praxe má být podán do poloviny října 2016. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, pořád jsem se nacházela nad hranicí pěti let. Už už jsem chtěla volat někomu, kdo by mi zfalšoval razítko, když jsem odkudsi z hlubin knihovny vytáhla papír o tom, že jsem sice v dávné minulosti leč přesto v limitu pěti let dělala asi 14 dní úču v družině na jedné základce v jakési zapadlé vísce. Tuto etapu své kariéry jsem zcela vytěsnila. Datum ukončení pracovního poměru je o pár dní mladší než pět let. Takže mi to o vyšlo, ale fakt o fous.
Obávám se však, že "Es kommt der Tag", kdy můj timing brutálně selže.
pátek 30. září 2016
Porodnické veselí
Dneska jsem byla poprvé v porodnici na kontrole a su děsně naštvaná!
Naštěstí mi pak Ripard koupil chlebíček s pořádným vlašákem a ještě jeden chlebíček "premium na másle", což špatný porodnický dojem poněkud zmírnilo.
Pozitivní na návštěvě v porodnici bylo to, že mi sestřička netočila monitor, jen poslechla miminku srdíčko. Jako velmi nerizikovou pacientku mě odeslala za panem doktorem. Pan doktor byl poněkud nepřívětivý a hned na začátku mě děsně sprdl za to, že jsem neabsolvovala orální glukózově toleranční test, který je aktuální někdy ve 25. týdnu. Řekla jsem mu (kupodivu popravdě), že jsem vůbec neobdržela žádanku od své gynekoložky, která mě pro případnou těhotenskou cukrovku vyhodnotila jako vysoce nerizikovou. Nato mi ten doktor začal velmi neprofesionálním stylem mektat něco o nezodpovědných matkách, tak jsem mu naservírovala všechny hodnoty cukru v krvi, které jsem měla během prvního těhotenství i během prvního orálně glukózového tolerančního testu, i během druhého těhotenství. Sice neumím počítat, ale velmi dobře si pamatuju čísla, což se někdy fakt hodí. Na závěr jsem vytasila svého bratra gynekologa, se kterým jsem v jeho nevyhořelé chvilce taktéž konzultovala, zda je v mém případě ogtt nutný a údajně naprosto není. I když vždy je tu jisté riziko, že. Asi stejné, jako když přecházíte ulici. Pan doktor se zdál být shovívavě obveselen další těhotnou dementkou v řadě a zeptal se mě, zda mi má vytisknout seznam všech povinných těhotenských vyšetření České lékařské komory. Řekla jsem mu, že je to týden před porodem jistě vysoce aktuální a že pokud má potřebu osvěty a dost barvy v tiskárně, ať mi to vytiskne. Asi neměl ani jedno, protože mi nevytisknul lautr nic.
Po tomto milém úvodu jsem byla požádána, abych si sundala v kabince spoďáry. Zde musím vyhodnotit další progres v pozitivním směru, protože dříve v porodnické ambulanci žádné kabinky nebyly a spoďáry se sundávaly všude možně v ordinaci. Nějak jsem však na sundávání spoďárů v nepříliš přátelské atmosféře necejtila, tak jsem panu doktoru řekla, že spoďáry sundáme někdy příště, třeba při porodu a že jestli to chce písemně. Nechtěl, ale zase začal mektat něco o povinných vyšetřeních. No byla to velmi perná chvilka.
Asi to bude chtít další chlebíček.
Naštěstí mi pak Ripard koupil chlebíček s pořádným vlašákem a ještě jeden chlebíček "premium na másle", což špatný porodnický dojem poněkud zmírnilo.
Pozitivní na návštěvě v porodnici bylo to, že mi sestřička netočila monitor, jen poslechla miminku srdíčko. Jako velmi nerizikovou pacientku mě odeslala za panem doktorem. Pan doktor byl poněkud nepřívětivý a hned na začátku mě děsně sprdl za to, že jsem neabsolvovala orální glukózově toleranční test, který je aktuální někdy ve 25. týdnu. Řekla jsem mu (kupodivu popravdě), že jsem vůbec neobdržela žádanku od své gynekoložky, která mě pro případnou těhotenskou cukrovku vyhodnotila jako vysoce nerizikovou. Nato mi ten doktor začal velmi neprofesionálním stylem mektat něco o nezodpovědných matkách, tak jsem mu naservírovala všechny hodnoty cukru v krvi, které jsem měla během prvního těhotenství i během prvního orálně glukózového tolerančního testu, i během druhého těhotenství. Sice neumím počítat, ale velmi dobře si pamatuju čísla, což se někdy fakt hodí. Na závěr jsem vytasila svého bratra gynekologa, se kterým jsem v jeho nevyhořelé chvilce taktéž konzultovala, zda je v mém případě ogtt nutný a údajně naprosto není. I když vždy je tu jisté riziko, že. Asi stejné, jako když přecházíte ulici. Pan doktor se zdál být shovívavě obveselen další těhotnou dementkou v řadě a zeptal se mě, zda mi má vytisknout seznam všech povinných těhotenských vyšetření České lékařské komory. Řekla jsem mu, že je to týden před porodem jistě vysoce aktuální a že pokud má potřebu osvěty a dost barvy v tiskárně, ať mi to vytiskne. Asi neměl ani jedno, protože mi nevytisknul lautr nic.
Po tomto milém úvodu jsem byla požádána, abych si sundala v kabince spoďáry. Zde musím vyhodnotit další progres v pozitivním směru, protože dříve v porodnické ambulanci žádné kabinky nebyly a spoďáry se sundávaly všude možně v ordinaci. Nějak jsem však na sundávání spoďárů v nepříliš přátelské atmosféře necejtila, tak jsem panu doktoru řekla, že spoďáry sundáme někdy příště, třeba při porodu a že jestli to chce písemně. Nechtěl, ale zase začal mektat něco o povinných vyšetřeních. No byla to velmi perná chvilka.
Asi to bude chtít další chlebíček.
čtvrtek 29. září 2016
I am strong.
I am beautiful. I am powerful. I can do this.
Tato "daily mantra" visela do kachliček vytesána nad švagrovčiným porodním bazénkem v jižní Anglii, když rodila a když velmi lehce a bez jakéhokoli poranění porodila téměř čtyřkilového Samuela.
V našich porodnicích by se taky našly taky mantry, nejsme přece za vopicema:
Maminko, tlačte, teď! Maminko, pořádně tlačte! Maminko, vy neumíte tlačit! Maminko, krásně jste tlačila, jste šikulka!
Fór je v tom, že pokud je mimino správně dorotováno a pokud je zvolena správná pozice porodní, při které například funguje gravitace, nemusí se téměř vůbec tlačit, ale to děcko prostě nějak vyleze. Je jen otázkou času, kdy tato informace dopluje přes La Manche do českého zdravotnictví.
Jak švagrovce optimisticky sdělila její midwife, není třeba klesat na duchu, v Anglii to prý před dvaceti lety vypadalo stejně jako u nás!
Tato "daily mantra" visela do kachliček vytesána nad švagrovčiným porodním bazénkem v jižní Anglii, když rodila a když velmi lehce a bez jakéhokoli poranění porodila téměř čtyřkilového Samuela.
V našich porodnicích by se taky našly taky mantry, nejsme přece za vopicema:
Maminko, tlačte, teď! Maminko, pořádně tlačte! Maminko, vy neumíte tlačit! Maminko, krásně jste tlačila, jste šikulka!
Fór je v tom, že pokud je mimino správně dorotováno a pokud je zvolena správná pozice porodní, při které například funguje gravitace, nemusí se téměř vůbec tlačit, ale to děcko prostě nějak vyleze. Je jen otázkou času, kdy tato informace dopluje přes La Manche do českého zdravotnictví.
Jak švagrovce optimisticky sdělila její midwife, není třeba klesat na duchu, v Anglii to prý před dvaceti lety vypadalo stejně jako u nás!
Některé věci fakt nechci vědět.
Tudle tu byla na návštěvě sestra a její hlášky kvůli své vzrůstající hormonální hladině rozdýchávám ještě teď. Ségra se pochlubila, že je těhotná, což je pěkné. Nicméně k této primárně radostné informaci přidala pár sekundárních informací, které bych raději nevěděla, protože z nich mám teď noční můry. Mimino se jim, cituji, "povedlo na první skok", já jakožto poměrně zdrženlivá osoba, co se sdělování intimit týče, z tohoto otevřeného sdělení utrpěla lehký šok, protože mám při podobně nečekaných šokujících sděleních problém s velmi barvitou představivostí. Navíc moc nechápu potřebu některých osob informovat okolí o počtu pokusů strávených tvorbou potomka a sama o svých pokusech mám jen velmi mlhavou představu. Taky si myslím, že každé mimino k určitému páru prostě přileze v té nejvhodnější době a není nutné nějak zásadně řešit "skoky". S touto teorií přesného timingu se sice málokdo ztotožňuje, ale mně to fakt funguje, pač ukončit první rodičovskou ke dni 16.8. a dne 17.8. nastoupit na další mateřskou fakt nemůže být jen tak :)
Nicméně sestřina sekundární informace ohledně prvního úspěšného skoku byla korunována terciální informací, kdy se tento úspěšný první skok údajně odehrál téměř za přítomnosti mých rodičů spících či bdících? ve vedlejší místnosti. A přes sestřinu místnost prej naši chodili na záchod. Abych netrpěla nočními můrami freudovského typu, jala jsem se zatelefonovat do Anglie bratrovi a švagrovce a sdílet tak své trauma s někým nezaujatým a dostatečně vzdáleným. Nicméně švagrovka i bratr se ukázali být informováni ohledně sestřina skoku (tento se odehrál, když u nich byli všichni na návštěvě) ještě daleko přesněji a nacházeli se tudíž ve velmi podobném traumatickém rezpoložení a v rámci skupinového sdílení doplnili pár dalších pikantních detailů. Bratr pak dodal, že sdělováním informací, které by člověk raději opravdu nevěděl, patrně trpí i naše matka, která mu při nedávné příležitosti řekla, že byl jakožto poslední kus a neplánovaný omyl zplozen na Velikonoční pondělí, když přišel náš otec nadranej na šrot. Představivost budiž co nejvíce potlačena. Společná rodinná traumata jsme pak řešili po skypu úctyhodných 5 hodin.
Věřím, že informace ohledně jeho početí značně ulehčila bratrovi jeho každodenní žití. Mě zas mamina při každé příležitosti bombarduje popisem svých pěti hrůzných porodů. Na mé lehké protesty, že toto fakt nechcu vědět, se za ta léta adaptovala tak, že mi umí své porody vylíčit na jeden nádech v jednom souvětí. Se stejným gustem mi líčí aktuální hrozné porody dcer jejích přítelkyň, hlavně těch, co rodily v Brně.
Já si svou potřebu morbidity raději naplňuji severskými kriminálkami. V listopadu mě čeká radostná událost v podobě uvedení Bronu 4. Nemám-li zrovna k dispozici severskou kriminálku, úplně postačí návštěva Dinoparku za stmívání.
Ale na některá verbální sdělení jsem teď opravdu velmi citlivá. Dnes mi z Babywebu došla další nevyžádaná zpráva, v níž stálo, že v právě probíhajícím 39.tt mi nateče i xicht. V našem zrcadle už zeje jáma, jak se stále ujišťuju, jestli je to pravda.
středa 28. září 2016
Přípravy
V cuku letu jsem našila několik přebalovacích podložek. Zrecyklovala jsem na to pogumované froté prostěradlo, které jsme nikdy nebyli nuceni použít, protože se děcko odplenkovalo takřka bezzásahově a k žádným nočním nehodám tak nedocházelo. Dále jsem objednala korbu na kočár (uff) a elastický šátek na nošení nejmenšího mimi. Tašku do porodnice samozřejmě sbalenou nemám, porodní plán smolím velmi pomalu po večerech a jak se bude miminko jmenovat taky netušíme.
pondělí 26. září 2016
Dýňový koláč
Moje nejoblíbenější roční období je podzim. A ten letošní je obzvláště vydařený.
A protože Ripard navzdory mé skepsi dokázal zapojit novou troubu, aby má existence opět nabyla smyslu, upekla jsem zčerstva dýňový koláč. Recept zde.
A protože Ripard navzdory mé skepsi dokázal zapojit novou troubu, aby má existence opět nabyla smyslu, upekla jsem zčerstva dýňový koláč. Recept zde.
neděle 25. září 2016
14 dní do porodu
Podle nějaké mail aplikace mi údajně zbývá do porodu 14 dní a velmi potěšující na tom je fakt, že mi mezi kontrolami u mé gyndařky a monitory v porodnici vzniklo organizačním nedopatřením třítýdenní okno, kdy nemusím k žádnému doktorovi. Ripard, kterej mě na kontrolu objednával, si prostě nějak spletl termín porodu a už to bylo. Jaká to úleva.
Závidím anglickým rodičkám, které chodí na kontrolu ke svým midwifes, co používají jen krejčovský metr a srdíčko miminka kontrolují naslouchátkem. Se svou gyndařkou jsem se domluvila, že kromě odběru kultivace streptokoka celé těhotenství nepolezu na kozu, a ráda bych veškerá zrcadlová vyšetření odmítla i v porodnici. A taky doufám, že mě koza mine i při samotném porodu. Minule to klaplo jen díky tomu, že mi odborný zdravotnický tým tvrdil, že na porod je do zítřejší vyvolávačky času habaděj. Což je lehce znepokojivé, uváží-li člověk, jak všeobecně rozšířená důvěra k autoritě lékaře ve společnosti panuje. Kvůli této mejlce jsem přišla o řadu nemocničních wellness procedur plně hrazených pojišťovnou (Pani, škoda, ten epidurál už nestihneme! A ta kapačka s oxytocinem by nám taky už nestihla dokapat!)
České porodnictví se nachází ve fázi jakéhosi postupného leč na můj vkus velmi pomalého přerodu. Vezmu-li ovšem v potaz strašidelné bíloplášťové porodnické zážitky mé matky, nějaký progres tu přece jenom je. Ovšem stále tu je i příliš velké množství zbytečně traumatizovaných rodiček. Otázkou zůstává, zda je chyba na straně lékařů či na straně samotných neinformovaných žen nebo jestli to je tak nějak napůl.
Na jedné straně porodnického rébusu stojí vyhořelí lékaři, přetížené a demotivované sestřičky a obrovský počet matek bez jakékoli poptávky po přirozeném porodu. Druhou stranu mince pak znázorňují alternativní, z pohledu zdravotníků značně agresivní matky s velikou poptávkou po "příliš" přirozeném porodu, nedejbože po domácím porodu.
Docela chápu doktory a porodní asistentky, který si jedou roky to svoje, co se našprtali ve škole, myslí si, že dělají to nejlepší a jako pádný argument používají malou míru neonatologické úmrtnosti v ČR. Pokud nezabere argument malé úmrtnosti, mají v zásobě dalších x děsivých historek, kterými umí postrašit už tak vyklepané prvorodičky a upevnit si tak autoritu jak v očích pacienta, tak sami před sebou. Pokud zdravotnickou tradici a rutinu naruší nějaká agresivně alternativní matka, vznikne konflikt. Lékaři dělají to nejlepší, mají pro to své zajeté osvědčené postupy a věřím, že jsou zatíženi velkou měrou stresu, pokud jde někomu fakt vo kejhák. Z důvodu setrvalé únavy se často nechtějí dále vzdělávat a rutinou a otupením může zmizet i kdysi aktivní empatie.
Ale úplně chápu i ty alternativní agresivní matky, který si zažily blbej nemocniční porod, střet s neochotným a neempatickým personálem, nedůstojné zacházení a nerespekt, případně bezdůvodné odlifrování mimina po porodu někam do tajemných útrob porodnice (maminko odpočiňte si!) a chtějí to při druhém porodu jinak. Znám i několik matek, které bez problémů a navzdory zastrašování pohodově porodily doma. Kdyby šlo jen o mě a o můj kejhák a měla tu někoho, kdo uklidí poporodní zombieapokalyptický bordel, tak do domácího porodu klidně jdu. Jenže jsou ve hře i další osoby, takže volím porodnici. Střet s vyhořelým personálem chci zmírnit tím, že si s sebou přibalím vlastní porodní asistentku, která by měla vyairbagovat i oblíbenou porodní polohu na koze (maminko, vylezte si tam, ať na vás pořádně vidíme!).
Podle mého bratra porodníka tak jasně spadám do kategorie alternativních biomatek, i když prý ne až tak agresivních (dík). Podle mých měřítek je zase vedle bratr, kterej mi zcela vážně tvrdí, že podání umělého oxytocinu vyvolá zcela přirozený porodní proces, který je naprosto identický s procesem bez podání umělého oxytocinu. Já tomu samozřejmě nemůžu rozumět, protože jsem rodila jen jednou. Podle mě tomu nerozumí bratr, protože nerodil ani jednou. Což je omyl, podle ustálené lékařské rétoriky každý porodník rodil přece mnohokrát. Mně zase leze děsně na nervy fakt, že tu zdravotníci stále vesele rodí (a kdo tě jako rodil, sestra nebo doktor?). Dokud skutečně nezačnou aktivně rodit samotné matky, alternativní matka prahnoucí po přirozeném porodu si dá s porodníkem leda tak do huby a ke konsenzu nikdy nedojde. A normální porod zůstane nadále alternativní.
Závidím anglickým rodičkám, které chodí na kontrolu ke svým midwifes, co používají jen krejčovský metr a srdíčko miminka kontrolují naslouchátkem. Se svou gyndařkou jsem se domluvila, že kromě odběru kultivace streptokoka celé těhotenství nepolezu na kozu, a ráda bych veškerá zrcadlová vyšetření odmítla i v porodnici. A taky doufám, že mě koza mine i při samotném porodu. Minule to klaplo jen díky tomu, že mi odborný zdravotnický tým tvrdil, že na porod je do zítřejší vyvolávačky času habaděj. Což je lehce znepokojivé, uváží-li člověk, jak všeobecně rozšířená důvěra k autoritě lékaře ve společnosti panuje. Kvůli této mejlce jsem přišla o řadu nemocničních wellness procedur plně hrazených pojišťovnou (Pani, škoda, ten epidurál už nestihneme! A ta kapačka s oxytocinem by nám taky už nestihla dokapat!)
České porodnictví se nachází ve fázi jakéhosi postupného leč na můj vkus velmi pomalého přerodu. Vezmu-li ovšem v potaz strašidelné bíloplášťové porodnické zážitky mé matky, nějaký progres tu přece jenom je. Ovšem stále tu je i příliš velké množství zbytečně traumatizovaných rodiček. Otázkou zůstává, zda je chyba na straně lékařů či na straně samotných neinformovaných žen nebo jestli to je tak nějak napůl.
Na jedné straně porodnického rébusu stojí vyhořelí lékaři, přetížené a demotivované sestřičky a obrovský počet matek bez jakékoli poptávky po přirozeném porodu. Druhou stranu mince pak znázorňují alternativní, z pohledu zdravotníků značně agresivní matky s velikou poptávkou po "příliš" přirozeném porodu, nedejbože po domácím porodu.
Docela chápu doktory a porodní asistentky, který si jedou roky to svoje, co se našprtali ve škole, myslí si, že dělají to nejlepší a jako pádný argument používají malou míru neonatologické úmrtnosti v ČR. Pokud nezabere argument malé úmrtnosti, mají v zásobě dalších x děsivých historek, kterými umí postrašit už tak vyklepané prvorodičky a upevnit si tak autoritu jak v očích pacienta, tak sami před sebou. Pokud zdravotnickou tradici a rutinu naruší nějaká agresivně alternativní matka, vznikne konflikt. Lékaři dělají to nejlepší, mají pro to své zajeté osvědčené postupy a věřím, že jsou zatíženi velkou měrou stresu, pokud jde někomu fakt vo kejhák. Z důvodu setrvalé únavy se často nechtějí dále vzdělávat a rutinou a otupením může zmizet i kdysi aktivní empatie.
Ale úplně chápu i ty alternativní agresivní matky, který si zažily blbej nemocniční porod, střet s neochotným a neempatickým personálem, nedůstojné zacházení a nerespekt, případně bezdůvodné odlifrování mimina po porodu někam do tajemných útrob porodnice (maminko odpočiňte si!) a chtějí to při druhém porodu jinak. Znám i několik matek, které bez problémů a navzdory zastrašování pohodově porodily doma. Kdyby šlo jen o mě a o můj kejhák a měla tu někoho, kdo uklidí poporodní zombieapokalyptický bordel, tak do domácího porodu klidně jdu. Jenže jsou ve hře i další osoby, takže volím porodnici. Střet s vyhořelým personálem chci zmírnit tím, že si s sebou přibalím vlastní porodní asistentku, která by měla vyairbagovat i oblíbenou porodní polohu na koze (maminko, vylezte si tam, ať na vás pořádně vidíme!).
Podle mého bratra porodníka tak jasně spadám do kategorie alternativních biomatek, i když prý ne až tak agresivních (dík). Podle mých měřítek je zase vedle bratr, kterej mi zcela vážně tvrdí, že podání umělého oxytocinu vyvolá zcela přirozený porodní proces, který je naprosto identický s procesem bez podání umělého oxytocinu. Já tomu samozřejmě nemůžu rozumět, protože jsem rodila jen jednou. Podle mě tomu nerozumí bratr, protože nerodil ani jednou. Což je omyl, podle ustálené lékařské rétoriky každý porodník rodil přece mnohokrát. Mně zase leze děsně na nervy fakt, že tu zdravotníci stále vesele rodí (a kdo tě jako rodil, sestra nebo doktor?). Dokud skutečně nezačnou aktivně rodit samotné matky, alternativní matka prahnoucí po přirozeném porodu si dá s porodníkem leda tak do huby a ke konsenzu nikdy nedojde. A normální porod zůstane nadále alternativní.
čtvrtek 22. září 2016
O hormonech
Nějak se mnou cloumá hormon. Puberta hadra.
Dvě po sobě jdoucí noci jsem se vzbudila přesně v 1:30 a nemohla zabrat až do rána. V důsledku nevyspání jsem málem zabila Riparda, kterej přišel následující den z práce v časných 16.00 a já se těšila, že se zbavím dítěte a budu trávit odpočinek s jediným mužem, který mě nerozčiluje a nebude mi říkat, jak velký mám břicho, s Herculem Poirotem. Bohužel Ripard ne a ne se vypravit, nejdřív "nemohl najít" na plotně v centrální části kuchyně velký hrnec s polívkou a potom nebyl schopen si ji ohřát. Když jsem mu řekla, že by se s dítětem mohli v rámci procházky zastavit v obchodě, bylo mi řečeno, že přece všecko máme a že on nic kupovat nepotřebuje. Když jsem se děsně vztekla, že se mi s břichem nechtějí tahat těžký nákupy, bylo mi řečeno, že jsem neřekla, že potřebuju nakoupit, ale že by se "mohli stavit v obchodě" a že je to podstatný rozdíl. V tom, abych pokračovala v další argumentaci, mi zabránil ubývající neocortex. Šla jsem tedy v klidu nakoupit a těšila se, že se vrátím z nákupu do prázdného bytu. Bohužel po návratu byt nebyl zdaleka prázdný, dítě se tu zdivočele prohánělo na bicyklu v pyžamových gatích a s helmou na palici a Ripard zběsile hledal svoje doklady. Do toho zmatku na mě dítě pořvávalo: "Ty se zlobíš na tátu? A proč? A táto, máma je otravná? A proč?"
Dále se mnou hormony mocně zacloumaly, když tu byla na návštěvě jedna známá. Stavila se tu naštěstí jen na skok, protože mi vracela nějaké vypůjčené věci na mimino a řekla pár věcí, které se mi nesmazatelně vryly do paměti. Patrně teď prochází nějakým antisemitským obdobím a na její obranu musím dodat, že níže uvedená moudra nejspíš ani nepocházejí z její palice, jakožto spíš z velmi moudré hlavy jejího zcela korektního muže. Pokud vím, známá nepřečetla za celý svůj život jedinou historickou publikaci, nepočítám-li Angeliku. Nicméně z ní vypadla tato perla: "Židé si za holokaust můžou sami, protože nepřijali Krista." Zalapala jsem po dechu. Dále následovalo několik konspiračních teorií na téma holokaustu zakončených tvrzením, že Izrael byl nespravedlivě rozčleněn hranicemi, protože po válce Židům všichni hrozně nadržovali. Je možné, že za normálních okolností by mě podobné hlášky vůbec nerozhodily, ťukala bych si na palici a pošklebovala se tomu. Ale teď to opravdu nejsem schopná rozdýchat. A poté, co mi známá vesele sdělila, že její harant si umí v jednom roce sám nasadit čepici a že mé dítě je evidentně "někde úplně jinde" (rozuměj opožděné ve vývoji k samostatnosti), jsem rozhodla, že návštěva právě skončila. Naštěstí se u mě druhý den stavila Saša, takže jsem se mohla z tohoto silně traumatizujícího zážitku zregenerovat.
P.S. S tím opožděným vývojem mého dítěte k samostatnosti má moje známá samozřejmě pravdu, dítě patrně zdědilo Ripardův motorický talent a i úča ve školce mě jemně upozornila, že bychom mohli doma trénovat oblékání tepláčků. Což by měl potrénovat i Ripard, který většinou své tepláčky ani nenajde. A nedávno si Ripard sám namazal palačinku marmeládou, aniž by mu tato upadla či se zranil příborovým nožem, a dítě obdivně konstatovalo: "Táto, ty to taky umíš?" Nicméně navážet se do vývoje jakéhokoli haranta by mělo být tabu.
Dvě po sobě jdoucí noci jsem se vzbudila přesně v 1:30 a nemohla zabrat až do rána. V důsledku nevyspání jsem málem zabila Riparda, kterej přišel následující den z práce v časných 16.00 a já se těšila, že se zbavím dítěte a budu trávit odpočinek s jediným mužem, který mě nerozčiluje a nebude mi říkat, jak velký mám břicho, s Herculem Poirotem. Bohužel Ripard ne a ne se vypravit, nejdřív "nemohl najít" na plotně v centrální části kuchyně velký hrnec s polívkou a potom nebyl schopen si ji ohřát. Když jsem mu řekla, že by se s dítětem mohli v rámci procházky zastavit v obchodě, bylo mi řečeno, že přece všecko máme a že on nic kupovat nepotřebuje. Když jsem se děsně vztekla, že se mi s břichem nechtějí tahat těžký nákupy, bylo mi řečeno, že jsem neřekla, že potřebuju nakoupit, ale že by se "mohli stavit v obchodě" a že je to podstatný rozdíl. V tom, abych pokračovala v další argumentaci, mi zabránil ubývající neocortex. Šla jsem tedy v klidu nakoupit a těšila se, že se vrátím z nákupu do prázdného bytu. Bohužel po návratu byt nebyl zdaleka prázdný, dítě se tu zdivočele prohánělo na bicyklu v pyžamových gatích a s helmou na palici a Ripard zběsile hledal svoje doklady. Do toho zmatku na mě dítě pořvávalo: "Ty se zlobíš na tátu? A proč? A táto, máma je otravná? A proč?"
Dále se mnou hormony mocně zacloumaly, když tu byla na návštěvě jedna známá. Stavila se tu naštěstí jen na skok, protože mi vracela nějaké vypůjčené věci na mimino a řekla pár věcí, které se mi nesmazatelně vryly do paměti. Patrně teď prochází nějakým antisemitským obdobím a na její obranu musím dodat, že níže uvedená moudra nejspíš ani nepocházejí z její palice, jakožto spíš z velmi moudré hlavy jejího zcela korektního muže. Pokud vím, známá nepřečetla za celý svůj život jedinou historickou publikaci, nepočítám-li Angeliku. Nicméně z ní vypadla tato perla: "Židé si za holokaust můžou sami, protože nepřijali Krista." Zalapala jsem po dechu. Dále následovalo několik konspiračních teorií na téma holokaustu zakončených tvrzením, že Izrael byl nespravedlivě rozčleněn hranicemi, protože po válce Židům všichni hrozně nadržovali. Je možné, že za normálních okolností by mě podobné hlášky vůbec nerozhodily, ťukala bych si na palici a pošklebovala se tomu. Ale teď to opravdu nejsem schopná rozdýchat. A poté, co mi známá vesele sdělila, že její harant si umí v jednom roce sám nasadit čepici a že mé dítě je evidentně "někde úplně jinde" (rozuměj opožděné ve vývoji k samostatnosti), jsem rozhodla, že návštěva právě skončila. Naštěstí se u mě druhý den stavila Saša, takže jsem se mohla z tohoto silně traumatizujícího zážitku zregenerovat.
P.S. S tím opožděným vývojem mého dítěte k samostatnosti má moje známá samozřejmě pravdu, dítě patrně zdědilo Ripardův motorický talent a i úča ve školce mě jemně upozornila, že bychom mohli doma trénovat oblékání tepláčků. Což by měl potrénovat i Ripard, který většinou své tepláčky ani nenajde. A nedávno si Ripard sám namazal palačinku marmeládou, aniž by mu tato upadla či se zranil příborovým nožem, a dítě obdivně konstatovalo: "Táto, ty to taky umíš?" Nicméně navážet se do vývoje jakéhokoli haranta by mělo být tabu.
středa 21. září 2016
Školkové kalhoty
Děcko č.1 mi přijali nenadále do školky. K této instituci jsem měla značné výhrady opírající se o silně emotivní zážitek, kdy jsem se coby dítě poblila z broskvové přesnídávky, kterou od onoho dne nemůžu ani vidět.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré, má fyzická nechuť k hotovým přesnídávkám vedla k tomu, že jsem je dítěti vždy zhotovovala v pohodlí domova z čerstvých surovin.
Školkové uplácecí a doprošovací hysterie jsem se od počátku odmítla účastnit, podala jsem lážo plážo přihlášky v době, kdy jsem nevěděla, jestli budu dál na mateřské nebo jestli se vrátím do práce. Ale ono to nějak dopadne, že... Do příslovečných sedmi dní od podání přihlášky jsem zjistila, že jsem těhotná a že můj zaměstnavatel zkrachoval. Kumulací těchto událostí došlo k tomu, co bylo od nástupu do zaměstnání mým nejvyšším profesním cílem: Získala jsem odstupné i mateřskou v návaznosti na první mateřskou. Stejný husarský kousek se povedl i Kristýně, se kterou jsme se skamarádily hned první den nástupu do nového perspektivního zaměstnání a s níž jsme se při prvním společném "byznyslanči" rozhodly tento smělý plán zrealizovat. Realizace úspěšně proběhla do opět příslovečných tří let.
Co mě však od umístění dítěte do školky dále odrazovalo byl fakt, že ve státních školkách připadá na dvě učitelky kolektiv 25 - 28 dětí. V tomto počtu není možno efektivně utírat nudle u nosu ani prdele od vyvítečeho. Skvělou alternativou by byla miniškolička či lesní školka. O této variantě jsem vážně uvažovala, ale lesní školku nemám bohužel úplně blízko a náklady na ni by spolkly téměř celý můj příjem.
Takže když mi jednoho dne zavolala ředitelka státní školky, že se jim uvolnilo místo, řekla jsem si, že tomu dám šanci. Školku tu mám za bukem a docela mě lákala představa volného dopoledne. Přesněji dvou volných dopolední za týden, vyšším počtem hodin strávených mimo domov bych nerada zatěžovala vyvíjející se nervovou soustavu svého dítěte. A šla jsem do toho s tím, že pokud se tam děcku nebude líbit, nebudu nic hrotit.
Dítěti jsem tedy zcela popravdě a realisticky vysvětlila výhody i nevýhody předškolní docházky, upozornila ho na možná úskalí a zdůraznila fakt, že kdyby se mu něco nezdálo, nějak to vždycky vyřešíme. Děcko se tvářilo, že to všechno pobírá.
Většina školkových dní zatím probíhá zcela pohodově, dítě běží ihned za dětmi a se mnou se ani nerozloučí. Někdy říká, že se mu do školky nechce, bohužel mám už většinou domluvenýho nějakýho předporodního doktora případně bezodkladné kafe s kamarádkou, tak dítěti opět zcela popravdě a bez emocí vysvětlím, že dnešní školku bohužel nemůžeme zrušit, ale že další dny zase se mnou bude doma. Zatím to funguje. Úče se tváří docela nevyhořele, dítě nevypadá traumatizovaně a já pár hodin volna fakt potřebuju.
O školkové situaci jsem se bavila se sousedkou, která dělá úču ve školce už tuším nějakých 40 let. Důrazně mi kladla na srdce, že pro tříleté děti jsou dvě školková dopoledne za týden až až, pokud se tedy jedná o státní zařízení. Údajně málo rodičů si uvědomí, jak intenzivně na malé dítě působí změna prostředí, setrvalý hluk, nutnost převléct si tepláčky v co nejkratším čase, nutnost přizpůsobit se novým pravidlům. To, že tříleté dítě potřebuje kolektiv, je mýtus. Takto malé dítě je v kolektivu sice spokojené, ale potřebuje i dospělého, ke kterému se může vztahovat. Vysoký počet dětí na jednu učitelku ale intenzívní kontakt malého tříleťáka s dospělou osobou znemožňuje. Tak jsem dala na její rozumně znějící rady a doporučení a fakt to funguje.
Společně s mým děckem nastoupila do jiné školky jeho malá kámoška, jejíž matka se snaží ji tam dávat každý den, aby si v kolektivu co nejrychleji zvykla. Kámoška rychlou adaptaci zatím moc nedává, v lepším případě onemocní, v horším případě se tam nějak dopraví, ale bečí a třepe se a v noci se počůrává. Děti se naučí somatizovat docela rychle. Problém je, že dospělí často příčinu nemoci vidí v nedostatečném ošacení, českým evergreenem je nachlazení způsobené zapomenutou čepicí. To, že moje děcko se sice navenek tváří jako king, ale že i pro něj jsou dvě školková dopoledne nejspíš velmi náročná, jsem poznala podle toho, že se dvakrát za sebou počůralo v noci, ačkoli předtím nic takového neprovozovalo. Přešli jsme to zcela bez komentáře (resp. s komentářem "to se tak někdy stane"), ale dávám si od té doby fakt majzla, abych ve školkových dnech dítě nepřetěžovala dalšími náročnými aktivitami. A při jakémkoli intuitivním náznaku, že dnes není školka dobrej nápad, ho prostě nechám doma...
Vyhasíhání neocortexu
Téměř přes noc jsem se z osoby "kdemášbřicho" metamorfovala v osobu "tymášfaktstrašněvelkýbřicho".
Od blízkých kamarádek mi empaticky vyjádřené komentáře ohledně břicha připadají milé, Ripard s dítětem se se mnou nemažou a vyjadřují přání, abych si břicho urychleně operativně zmenšila, a to nejlépe při indikovaném císaři (haha), ale to že má potřebu mě na mé břicho upozorňovat každej soused - nejlépe velmi hlasitě při nákupu v supermarketu - fakt nerozdýchávám. A když mi pak zavolá sousedovic manželka, aby mi sdělila, že jí chlap říkal, "že mám krásnej pupíček" mi vskutku nedělá příliš dobře.
Naopak když jsem nedávno jela vlakem a měla s sebou přibalenou velkou tašku + dítě a nesměle a bez úspěchu se dožadovala místa pro těhotné či místa pro matky s dětmi, milá paní okupující dětské kupé mi po korektivním zásahu průvodčího velmi nahlas sdělila: "Já jsem vůbec nevěděla, že je paní těhotná, ona k nám stála zády!" No to určitě.
O něco více znepokojujíci je fakt, že s nepřehlédnutelnými změnami tělesnými přichází i změna na úrovni mentální. Velmi dobře mi funguje instinkt a intuice, bohužel na úkor některých ostatních funkcí mozku, o kterých se raději nebudu z etických důvodů rozepisovat.
A vzhledem k tomu, že se mi pokazila trouba, kuchyňský robot i šicí stroj (šicí stroj není totéž co overlock), pozbývá má existence pomalu, ale jistě smyslu. Overlock a kávovar jsou poslední přístroje, které nedzertovaly, takže dlím výhradně v jejich blízkosti.
Od blízkých kamarádek mi empaticky vyjádřené komentáře ohledně břicha připadají milé, Ripard s dítětem se se mnou nemažou a vyjadřují přání, abych si břicho urychleně operativně zmenšila, a to nejlépe při indikovaném císaři (haha), ale to že má potřebu mě na mé břicho upozorňovat každej soused - nejlépe velmi hlasitě při nákupu v supermarketu - fakt nerozdýchávám. A když mi pak zavolá sousedovic manželka, aby mi sdělila, že jí chlap říkal, "že mám krásnej pupíček" mi vskutku nedělá příliš dobře.
Naopak když jsem nedávno jela vlakem a měla s sebou přibalenou velkou tašku + dítě a nesměle a bez úspěchu se dožadovala místa pro těhotné či místa pro matky s dětmi, milá paní okupující dětské kupé mi po korektivním zásahu průvodčího velmi nahlas sdělila: "Já jsem vůbec nevěděla, že je paní těhotná, ona k nám stála zády!" No to určitě.
O něco více znepokojujíci je fakt, že s nepřehlédnutelnými změnami tělesnými přichází i změna na úrovni mentální. Velmi dobře mi funguje instinkt a intuice, bohužel na úkor některých ostatních funkcí mozku, o kterých se raději nebudu z etických důvodů rozepisovat.
A vzhledem k tomu, že se mi pokazila trouba, kuchyňský robot i šicí stroj (šicí stroj není totéž co overlock), pozbývá má existence pomalu, ale jistě smyslu. Overlock a kávovar jsou poslední přístroje, které nedzertovaly, takže dlím výhradně v jejich blízkosti.
pondělí 12. září 2016
Pořádná tabule
Na počátku byly velmi hnusné nicméně zcela funkční "dobové" dveře.
Ty jsem natřela černou syntetickou tabulovkou.
Smrdělo to několik dní a Ripard málem dostal infarkt, když černé dveře poprvé uviděl.
Nicméně dítě tabuli v pozdějším věku ocenilo. A já taky, protože dítě si čmáralo a já měla při vaření klid.
Letos jsme se jali konečně vyměnit staré dveře za nové s tím, že ty tabulové jednoduše přesuneme do dětského pokoje. Jenže při instalaci jsme zjistili, že každé futro v našem bytě má zcela unikátní atypický rozměr, takže se všechny nové dveře musí udělat na míru. Tabule jsem se odmítala vzdát, tak jsem vymyslela adekvátní náhradu. Barvu jsem tentokrát použila akrylovou, která ani trochu nesmrdí, nestéká a asistovanou manipulaci s ní zvládlo i tříleté dítě.
Tabule je opět plně funční a pokud mi něco cákne ze sporáku na zeď, tak to fakt není vůbec vidět :)
pondělí 5. září 2016
Předporodní přípravy
Sice pro dítě č. 2 nemám připraveno vůbec nic, ale na porod jsem připravená skvěle.
Abych nevypadala jako nezodpovědná matka, na svou obhajobu musím říct, že porod vnímám jako mnohem důležitější záležitost než kočárek nebo dětskou postýlku (obé už nebo ještě nemáme). A v momentálně zabarikádovaném dětském pokoji stejně nemám prostor k uskladnění dětské výbavičky, takže mi tím odpadá jedna veliká starost.
Předně jsem přelouskala toto:
Ať už je to DMdrogerie nebo těhotenská průkazka, jsem neustále bombardována seznamy věcí, které pro mimino údajně potřebuju. Po zkušenosti s dítětem č.1 jsem tyto seznamy přebudovala v seznamy věcí, které nepotřebuju.
Ovšem porodit nějak musím, tudíž mi přijde nejvýhodnější investovat čas a za krámy pro dítě uspořené peníze do přípravy k porodu, a to i navzdory tomu, že mám na nemocniční poměry velmi dobrou první porodní zkušenost velmi lehkého, nekomplikovaného a téměř bezbolestného porodu. Semlelo se to přibližně takto:
8.00 - 9.00
Sestřička 1: "Pani, sice vám vodtekla voda, ale nerodíte, protože vás nic nebolí, ty kontrakce na monitoru nejsou kontrakce, ale to vám tak kručí v břiše a ten monitor to snímá, protože jste tak hubená."
Sestřička 2: "Pani, ale že tady máte manžela, tak vás už domu nepošlem, ubytujem vás tady a uvidíme."
Doktor: "Pani, vás nic nebolí, to nerodíte, rodit začnete, až to začne hrozně bolet, zatím se nic neděje, buďte v klidu, hlavně nám tu moc nepochodujte, ležte, nabírejte síly a kdyby nic, tak to zítra vyvoláme."
Doktorka: "Pani, slezte z toho balónu a nejezte ty broskve, jinak se vám dítě při kojení oprudí, počkejte do zítřka, ráno začnem vyvolávat. Teď máte nález takovej nic moc, na porod dnes to určitě není."
Sestřička1: "Pani, kdyby se něco dělo, tak na nás zazvoňte, ale teď se nic neděje, tak proboha hlavně nezvoňte."
9.30 - 12.00
Po několikerém zazvonění, protože na opakujících se tvrzeních o tom, že nerodím, mi něco zkrátka neštymuje. Ale co já můžu vědět, nejsem odborník, že...
Sestřička 1: "Pani, vy teda asi opravdu rodíte, tak jdeme na to!"
Doktor: "Tak ta pani nám fakt porodila:"
Sestřička 2: "Miminko vám vodnesem a pěkně se o něj postaráme, ať si odpočinete."
Po mírných protestech z mé a Ripardovy strany:
Sestřička 1: "Pani je po porodu chodící, to dítě možná nemusíme vodnášet."
Po celou dobu neporodu mě nic moc nebolelo a ačkoli si velmi vážím plně kvalifikovaného odborně vyškoleného personálu a jeho schopnosti přesné predikce, pro sichr jsem se teď domluvila s externí porodní asistentkou, která mě k porodu doprovodí a možná i odveze, kdyby se nám nepodařilo uskladnit dítě č. 1 u nějaké hlídačky a Ripard musel hlídat. Ale vzhledem k tomu, že dítě č. 2 má zatím skvěle zvládnutý time management, předpokládám, že se celá záležitost odehraje, když bude dítě č.1 ve školce a třeba ho pak ještě zvládnu i včas vyzvednout (ale to už si fakt dělám srandu).
Dále jsem absolvovala přeporodní fyzioterapii zaměřenou na zkrácení první doby porodní u své fyzioterapeutky, podle níž bych údajně měla porodit přímo excelentně, tak uvidíme.
Souběžně konzumuji lněné semínko, věnuji se odpočinku a budování hnízda.
Abych nevypadala jako nezodpovědná matka, na svou obhajobu musím říct, že porod vnímám jako mnohem důležitější záležitost než kočárek nebo dětskou postýlku (obé už nebo ještě nemáme). A v momentálně zabarikádovaném dětském pokoji stejně nemám prostor k uskladnění dětské výbavičky, takže mi tím odpadá jedna veliká starost.
Předně jsem přelouskala toto:
Ať už je to DMdrogerie nebo těhotenská průkazka, jsem neustále bombardována seznamy věcí, které pro mimino údajně potřebuju. Po zkušenosti s dítětem č.1 jsem tyto seznamy přebudovala v seznamy věcí, které nepotřebuju.
Ovšem porodit nějak musím, tudíž mi přijde nejvýhodnější investovat čas a za krámy pro dítě uspořené peníze do přípravy k porodu, a to i navzdory tomu, že mám na nemocniční poměry velmi dobrou první porodní zkušenost velmi lehkého, nekomplikovaného a téměř bezbolestného porodu. Semlelo se to přibližně takto:
8.00 - 9.00
Sestřička 1: "Pani, sice vám vodtekla voda, ale nerodíte, protože vás nic nebolí, ty kontrakce na monitoru nejsou kontrakce, ale to vám tak kručí v břiše a ten monitor to snímá, protože jste tak hubená."
Sestřička 2: "Pani, ale že tady máte manžela, tak vás už domu nepošlem, ubytujem vás tady a uvidíme."
Doktor: "Pani, vás nic nebolí, to nerodíte, rodit začnete, až to začne hrozně bolet, zatím se nic neděje, buďte v klidu, hlavně nám tu moc nepochodujte, ležte, nabírejte síly a kdyby nic, tak to zítra vyvoláme."
Doktorka: "Pani, slezte z toho balónu a nejezte ty broskve, jinak se vám dítě při kojení oprudí, počkejte do zítřka, ráno začnem vyvolávat. Teď máte nález takovej nic moc, na porod dnes to určitě není."
Sestřička1: "Pani, kdyby se něco dělo, tak na nás zazvoňte, ale teď se nic neděje, tak proboha hlavně nezvoňte."
9.30 - 12.00
Po několikerém zazvonění, protože na opakujících se tvrzeních o tom, že nerodím, mi něco zkrátka neštymuje. Ale co já můžu vědět, nejsem odborník, že...
Sestřička 1: "Pani, vy teda asi opravdu rodíte, tak jdeme na to!"
Doktor: "Tak ta pani nám fakt porodila:"
Sestřička 2: "Miminko vám vodnesem a pěkně se o něj postaráme, ať si odpočinete."
Po mírných protestech z mé a Ripardovy strany:
Sestřička 1: "Pani je po porodu chodící, to dítě možná nemusíme vodnášet."
Po celou dobu neporodu mě nic moc nebolelo a ačkoli si velmi vážím plně kvalifikovaného odborně vyškoleného personálu a jeho schopnosti přesné predikce, pro sichr jsem se teď domluvila s externí porodní asistentkou, která mě k porodu doprovodí a možná i odveze, kdyby se nám nepodařilo uskladnit dítě č. 1 u nějaké hlídačky a Ripard musel hlídat. Ale vzhledem k tomu, že dítě č. 2 má zatím skvěle zvládnutý time management, předpokládám, že se celá záležitost odehraje, když bude dítě č.1 ve školce a třeba ho pak ještě zvládnu i včas vyzvednout (ale to už si fakt dělám srandu).
Dále jsem absolvovala přeporodní fyzioterapii zaměřenou na zkrácení první doby porodní u své fyzioterapeutky, podle níž bych údajně měla porodit přímo excelentně, tak uvidíme.
Souběžně konzumuji lněné semínko, věnuji se odpočinku a budování hnízda.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)