Co se stihlo II

Naše modrá ložnice a Ripardova pracovna jsou sice stále v zárodečném stavu, ale přece jen jsme s tím trochu pohnuli. Další vývoj musíme odsunout až na dobu, kdy nám udělají podlahy. Ale chystá se akvárium a čtecí kout! Jen nevím, kdo a kdy bude chystat výbavičku pro děcko č.2.

 

 

Co se stihlo

Během Ripardova ošetřování osoby blízké jsme stihli udělat spoustu zásadních věcí!

V podstatě jsme uvedli do procesu celou rekonstrukci zbytku bytu, která teď již bude žít vlastním životem.

Jelikož nám dosloužila pračka a veškeré čisté oblečení se velmi rychle spotřebovalo, bylo načase objednat novou. Ripard s tím furt otálel, nicméně stačilo mu předvést pouhou polovinu cyklu ručního praní a novou pračku jsme měli do 48 hodin doma. Ripardova radost z pračky byla taková, že vyzkoušel postupně všechny programy. Bohužel mi taktéž předvedl pouze první polovinu prádelního procesu, takže ve skladištním pokoji vznikl tento horský masiv, který teď musím srovnat se zemí.

 

Já se prací proces snažila podpořit tvorbou ekologicky odbouratelného pracího prášku s vůní levandule. Pere to dobře a návod je zde.

 

Dále se nám podařilo nechat nainstalovat nové vchodové dveře a sami jsme nainstalovali věšáky na klíče. Věšáky na klíče nám daly zabrat a Ripard několik hodin usilovně převrtával díry a hmoždinky. Já se na to pak nemohla dívat a zatloukla to kladivem během pěti minut.

Vchodové dveře mají různé bezpečnostní a protipožární funkce, pro mě je zásadní, že na nich drží magnetky a že neslyším sousedku, jak piští na chodbě, a my s děckem si můžeme také svobodně pištět a mlátit se s Ripardem a nikdo už neuslyší, co se děje za zavřenými dveřmi.

 

Dovolená netradičně

V pondělí ráno jsem se probudila s horečkou a usoudila, že se mi v tomhle stavu fakt nechce starat o děcko a že po několika letech dojdu k praktický doktorce se skutečnou chorobou a nechám si napsat pro Riparda OČR.

S obvodními lékaři mám ty nejlepší zkušenosti, chodím si k nim jen pro nemocenskou, protože při chřipkách, virózách apod. neberu většinou žádný léky, ale potřebuju se prostě jen staromódně vyležet a odpočinout si. A seriózní nemocenskou považuji za skvělý vynález. Bývalá praktická lékařka na mě vždy zkušeně pohlédla z dvoumetrové vzdálenosti, diagnostikovala mi angínu a nemocenskou mi napsala na 14 dní. Myslela jsem, že je to žert a že mi chce velkoryse dopřát volno, nicméně množství předpisů na antibiotika i antivirotika, která jsem spolu s papírem na nemocenskou vyfásla, mě lehce znejistilo.

Docela se divím, jak málo je řádná nemocenská využívána mým okolím. Například můj otec, bratr i sestra tvrdošíjně odmítají nemocenskou nastoupit za jakkoli zdravotně závadných podmínek. Pro mého otce je nesnesitelná finanční ztráta, která údajně nemocenskou vzniká. Problém je v tom, že čím víc člověk vydělá, tím víc prachů ho pobyt doma stojí. Řešením by bylo vydělávat míň případně nebýt lakomej a neřešit to. A zrovna v případě mého otce by bylo finančně méně nákladné si nějakou tu dobu poležet, než brát celoročně prášky na civilizační choroby.
Můj bratr si nemocenskou taky nemůže dovolit, protože je velmi zodpovědný pracovník, otec i živitel rodiny, takže se dopuje nurofenem, antibiotiky a coldrexem. Stejnou strategii využívá u svých děcek, prázdné lahvičky od nurofenu se jim kupí stejně rychle, jak Ripardovi pivní lahve.
Když moje sestra vážně onemocněla zápalem plic, dál vykonávala fyzicky náročné zaměstnání, protože se bála, že ji šéfová vykopne a že na ni budou její kolegyně naštvaný a budou ji mít za ulejváka, pokud by zůstala doma.
Já nemocenskou využívám při každé chorobě, která by se měla vyležet, chodí to na mě tak 1x do roka. Nemoc si pořádně užiju a do pracovního procesu se tak vracím zregenerovaná a kolegové se nemusejí bát, že je nakazím zápalem plic. A nikoho v pracovním kolektivu neprudím heroickým pokuckáváním a posmrkáváním ani nevrhám trpitelské, horečkou zamlžené pohledy.

Problém nastává na mateřské, kdy pokud onemocníte, váš zaměstnavatel většinou naprosto neakceptuje, že musíte ležet a odpočívat a vyžaduje po vás zcela obvyklé pracovní nasazení. Pro mě zcela nová zkušenost.
Naštěstí existuje OČR, které si na vás může napsat chlap. Sice se tak neulejete, jak na klasické nemocenské, protože se často kromě děcka musíte starat i muže, ale pořád je to lepší než se tu potácet v deliriu a vnímat mlhavý přízrak dítěte za zvukovou kulisou Peppa Pig.

Babyweb

Vždycky jsem  se divila, odkud se berou velmi podrobné a velmi znepokojivé sdílené vědomosti těhotných o listerióze, salmonele, potratech a předčasných porodech.
Jedním ze zdrojů vedle plátků Maminka a Betynka bude pravděpodobně babyweb. Sponzorováno femibionem :)

Pokud by chtěl někdo těhotnou ženu efektivně vylekat a vystrašit, nejjednoduší by bylo rovnou doporučit horor Uvnitř eventuálně Mama. Mateřskou problematiku lehoučce strašidelným způsobem zpracovává i Agatha Christie například v Rozbitém zrcadle s Elisabeth Taylor či jeho novější adaptaci s Geraldine McEwan a za zmínku jistě stojí i Cukání v palci taktéž se slečnou Marplovou.
Nicméně uznávám, že babyweb zvládá strašení těhotných sofistikovaněji a daleko systematičtěji, pěkně týden po týdnu. Všechny výše zmíněné horory i detektivky jsem poctivě shlédla. Zatím nedokážu nestranně posoudit, která zastrašující taktika ve mně zanechala hlubší otisk, zda Uvnitř nebo babyweb.
Každopádně o strašení z babywebu se můžu lépe pobavit s ostatními těhulemi a sdílet tak všeobecná děsivá moudra, jako například:

"Víte, že váš plod může ohrozit listerióza?
Listerióza je sice onemocnění vzácné, ale je velmi nebezpečné. U těhulek je pravděpodobnost nákazy dvacetkrát vyšší a tvoří většinu všech známých případů listeriózy. Dítě v děloze se může nakazit přes placentu nebo při porodu, kdy je ve styku s poševními sekrety maminky. Problém je v tom, že u ženy se nemoc projevuje jen jako lehká chřipka, protože se nákaza soustředí na dělohu a plod: těhotenství může končit potratem nebo předčasným porodem."

Strašení listerií mám moc ráda, bakterie zákeřně číhá v obložených chlebíčcích, sushi, plísňových sýrech, utopencích, tataráku a neumytém ovoci. Jediná těhule, která si z listerie nikdy nedělala hlavu, byla jedna moje známá - mikrobioložka, která se k listeriové informaci pravděpodobně nedoklikala a klidně se nepoučena cpala sushi.

"V 8. týdnu se vyvíjejí důležité orgány dítěte, je proto velmi zranitelné. Vyvarujte se jakýchkoli možných rizik včetně stresu, která by tento vývoj mohla narušit. Přečtěte si proč přibývá spontánních potratů."

Zmiňovat potraty a statistiky jejich četnosti celej první trimestr je prostě společenská nutnost, bez níž se žádné jakkoli fyziologické těhotenství neobejde. Stejně tak můžete dítě nevratně poškodit pokud se stresujete, nebo někdy stačí, když se jen leknete či naštvete na partnera. V polovině druhého trimestru vás může děcko v břiše slyšet, takže hlavně nekřičet!

"Můžu v těhotenství chodit do sauny? Během prvního trimestru vynechejte saunování, horké koupele a jacuzzi. Embryo je v kritickém stadiu svého vývoje a extrémní horko by pro něj mohlo být nebezpečené. Vás chrání před přehřátím termoregulace – pocení, takovou možnost ale vaše malinké miminko v bříšku zatím nemá. Navíc extrémní pocení u žen s kolísavým tlakem představuje riziko dehydratace. "

Není nad to se přehřát ve vířivce, která dosahuje smrtících 26 stupňů! Je divné, že se plody vystavené tělesné teplotě - v těhotenství zvýšené a dosahující běžně 37,0 a pár desetinek výše - prostě rovnou neuvaří. Stejně tak můžete dítě poškodit, pokud nějakým nedopatřením vlezete do termálu.

 První trimestr máme šťastně za sebou, tak hurá poznávat nástrahy toho druhého!

"Hormonální činnost se stabilizovala, pravděpodobně se cítíte v pohodě a šťastnější, výkyvy nálad nejsou tak markantní. Věnujte se svému partnerovi a ještě ho chvilku hýčkejte. Ke konci třetího trimestru v době porodu a šestinedělí bude mít mnoho prostoru vám to oplatit."

Aby byla vyvážena míra jedné pozitivní informace, je nutné podat souběžně jednu infomaci znepokojivou. Archimedův zákon pro těhotné.

"Čekáte dvojčata? Smiřte se s tím, že nebudete mít nikdy perfektně uklizeno a děti jako ze škatulky. Nejdůležitější pro všechny je přežít. Předem zavrhněte látkovky a kupujte jednorázové plenky. Je to rychlejší a méně pracné. "

Babywebu pravděpodobně pro tentokrát došly všechny zastrašující informace, proto je třeba vytáhnout těžší kalibr: dvojčata

"Vstoupila jste do třetího trimestru vašeho těhotenství. Ten pro vás bude jak po fyzické, tak po psychické stránce velice náročný. V posledním trimestru přiberete asi 5 kilogramů a seznámíte se s křečovými žilami, křečemi v lýtkách a striemi neboli pajizévkami v oblasti prsou, bříška a zadečku."

 

Aneb pokud jste měla štěstí, že vaše dítě nějakým omylem přežilo první trimestr, moc se z toho neradujte, čeká vás rychlý tělesný rozklad.

 

 

Ale abych celému babywebu jen nekřivdila, objevila jsem tam jednu (slovy jednu) relevantní informaci:

 

"Ve volných chvílích si vyzkoušejte různé porodní polohy. Nevěřte nikomu, kdo vám tvrdí, že rodit je možné pouze na zádech. Tato poloha je sice preferovaná porodníky, protože umožňuje snadný zásah, ale pro rodičku je nevýhodná, protože nevyužívá síly gravitace."

 

 

O úzkostném hlídání děcek

Docela by mě zajímalo, jestli to to na světě funguje tak, že čím úzkostnější a vystresovanější pečovatel, tím závažnější úrazy se hlídanému dítěti stávají.

 




Co se týče mého děcka, okolí se stále podivuje nad tím, že ještě žije a že jeho nejvážnějším úrazem byla bouračka na odrážedle, při níž utržilo tři malé odřeniny v oblasti nosíčku.

O problematice úzkosti a úzkostnosti pojednává i Koncept kontinua, nicméně nemůžu říct, že bych z té knihy byla nepokrytě nadšená. Mnohé pasáže mi přišly zcela samozřejmé a mnohé docela tvrdé, jiné nereálně idealistické. Ale i tak je to velmi inspirativní a doporučeníhodné čtení. Možná je problém v tom, že kniha byla napsána už v roce 1975, ve stejné době v Česku frčela Výchova kojence v rodině, v dnešní době docela šílenost podporující ranou deprivaci dětí ve jménu hygieny. V tomto srovnání pak vychází Koncept kontinua jako vynikající, provokativní a převratná literatura.

Je možný, že moje děcko má jen štěstí a jakž takž sehraný vývoj motorický s vývojem mentálním, takže nezačalo nezřízeně běhat dříve, než k tomu bylo uzpůsobené intelektově. Taky je pravda, že jsme dítě nikdy příliš nechránili a nejistili, nepoužívali žádné krytky rohů a nechali je, ať se s prostorem seznámí tak důvěrně, jak potřebuje.

Nikdy nezapomenu na první návštěvu u našich známých, kteří mají stejně staré děcko. Navštívili jsme je, když byl oběma dětem necelý rok, a octli jsme se tak ve zcela nové realitě. Celý byt byl důmyslně vypolstrován, nikde se neobjevil jediný náznak rohu ani ostré hrany, vše bylo pečlivě zabaleno do molitanu, pěnové hmoty či kusů karimatky. Ripard, který naprosto nepochopil, o co se jedná, se známých bezelstně zeptal, zda mají nový nábytek dosud nevybalen (jó, tak to bohužel chodí v naší domácí realitě).  Poté, co mu známí řekli, že jde o bezpečnostní opatření, nebyl po nějakou dobu schopen slova.
Musím říct, že obě děti dosud žijí a dobře prosperují, jen naše děcko je ochuzeno o návštěvy úrazovky, a to tam máme ty nejlepší přátelské konexe. Dítě známých navzdory úzkostnému dohledu spáchalo několik lehce sebepoškozujících kousků z nichž mi utkvěl v paměti ten poslední, při němž si strčilo hluboko do nosu pecku, která bez lékařské asistence nešla vytáhnout.
Docela naše známé chápu, že by své děcko nikdy nepustili bez dozoru do našeho smrtonosného bytu. Jednou tu byli na návštěvě a ačkoli si své dítě tak nějak normálně hlídali, toto stejně nějakým nevysvětlitelným způsobem rozlilo kýbl vody a rozbilo nehlídanou vinnou skleničku, jejíž střepy se rozkřáply do značné vzdálenosti.

Mou nejúzkostnější a nejvystresovanější hlídačkou v dětství byla moje babka, která mě doteď zásobuje děsivými historkami o nedbalostí rodičů usmrcených dětech. Když hlídala mě, tak jsem ve slabé chvilce strčila vodivý klíček do elektrické zásuvky a dostala pořádnej zásah. Ségra sežrala bižuterní brožičku v rafinovaném tvaru kachničky a pořádně se přidusila domodra a bratr coby čtyřměsíční miminko sletěl z horního patra palandy. Naopak když jsme trávili prázdniny u druhé babky na vsi, ta nás nehlídala vůbec. Její výchova a dohled spočívaly v tom, že nám poskytla neomezený přístup ke kredenci plné sladkostí a naprostou volnost, kdy o nás prakticky celý den nevěděla. Babčina půda, kde jsme trávili většinu času, byla z hlediska bezpečnosti naprosto nevyhovující. Nicméně naučila jsem se tam provádět modifikované salto mortale přes shnilý trám, pod nímž zela pořádná díra do stodoly, hluboká dobrých 6-7 metrů. Nestalo se nám nikdy nic. Nepočítám-li gastritidu způsobenou přežráním sladkostmi.

Jak odpočívat

Mám docela problém s odpočinkem. Pořád mám totiž nutkání lítat jak hadr na holi a vymýšlet, čím bych se zaměstnala.

Času na odpočinek bych samozřejmě teoreticky měla habaděj, kdybych si ho byla schopná a ochotná udělat.

Jenže to jdete s děckem ven, pak je tu bordel, co musíte uklidit, pak pár dní ručně perete, pač se pokazí pračka, pak zase bordel, pak uvařit, něco natřít, vymalovat, napsat, přečíst, domluvit řemeslníky, zalít kytky doma, zalít guerilla zahrádku venku, něco ušít, zašít, přestěhovat a tak podobně, takže odpočinek zařazuju až tehdy, když mi někde v těle něco lupne a křupne.

Nucené pospávání a polehávání celej první a část druhýho trimestru pro mě byl docela mor, ale i teď mi tělo naznačuje velmi důrazně, že přišel odpočinku čas. Většinou se mi začne palice motat tak, že musím ulehnout. Což je docela naprd, protože pak si to odpočívání vůbec neužiju.

Kdybych byla schopná si odpočinek ordinovat preventivně a bez zcela iracionálních výčitek, patrně bych se nedostávala do žádných prekérních situací. Ripard mi sdělil, že vykazuju jisté znaky workoholismu, což mě dost udivilo, zvlášť když od dětství trpím utkvělou představou, že jsem líná (to mi bylo sděleno při sběru brambor, kdy jsem si coby šestileté dítko přendávala brambory z ruky do ruky, místo toho abych zaměstnala obě ruce zaráz. Jak jsem se později dozvěděla, nešlo o lenost, ale o vrozený problém s lateralitou). S nálepkama je vůbec potíž, jeden můj bratr si takhle doteď myslí, že je hloupej, a druhej zas, že je chytrej.

V životě jsem se nikdy nenudila (vlastně vůbec netuším, jaký je nuda pocit), na druhou stranu, co se vleče neuteče a na řízeném odpočívání musím ještě dost zapracovat.
Ripard vzal děcko ven pod stan a já za nimi zítra lážo plážo dojedu vlakem, ale přijet mám teprve až si odpočinu. Zajistila jsem jim potravu, muffinky a koláčky se sušenejma rajčatama, mozzarelou a prosciuttem a teď už si fakt zodpovědně odpočívám!

Dítě chtělo pod vlivem Karkulky potravu umístit do proutěného koše a vymohlo si i tu flašu vína.
Já v poklidu shlédla Hru na vraždu, kterou jsem nedopatřením neviděla, protože jsem si ji spletla s Ohlášenou vraždou, asi kvůli odlišnému překladu názvu knižní předlohy a mé oblíbené Zoë Wanamaker, která účinkuje v obou filmech. Hra na vraždu je zfilmovaná parádně a kamera nešetří záběry fantasticky bujné jihoanglické vegetace, která na mě působí velmi relaxačně, stejně jako skvěle vyvedené kostýmy a vyrovnaný charakter Hercule Poirota.

Baba prababa

Moje neteř měla vždy pěkně prořízlou hubu.

Zatímco švagrovka mluví jako líbezný nevinný anděl na nebeském kůru a naší babce vždy vytrvale říkala "babička prababička", neteř od nejútlejšího věku užívala poněkud přiléhavější označení "baba prababa". Ve vší tajnosti se toto trefné označení ujalo a slouží tak jako ventil, když je prababa moc ježibabí.

Komunikace s prababou mě vždycky stojí značné úsilí.
Jelikož jsem si řekla, že si dám před porodem do pořádku celý svůj život, zavolala jsem jí k narozeninám.
A protože jsem nevolala na náklady volaného, babka se jala sdělit mi několik milých informací, které měla již dlouho na srdci:

"To je dobře, že to vaše dítě bude mít sourozence, konečně začne být zase veselé a usměvavé a přestane být tak nevychované, zpupné a drzé!"
"A to je dobře, že to bude chlapeček, ušetříte za oblečení a s holčičkou by byly samý problémy!"
"A teď ke konci už budeš hodně přibývat na váze, co?"
"A to je dobře, že jste byli na dovolené, ale nepoškodilas tou cestou miminko? To za nás se nikam takhle nejezdilo!"
"A neměla bys moc vařit, aby ti nebylo mdlo z plynových výparů!"

Uklidnila jsem se až dlouhým pohledem na modře natřenou stolici.

Umyté okno první

Mission impossible.

Naše okno je velmi ožehavým a často diskutovaným prvkem.

Jednak jen a jen kvůli výhledu z něj jsme původní squat obývaný studenty nejrůznějšího stupně zhulenosti i pořádkumilovnosti koupili.

Jednak nemáme záclony, což nemůže vydýchat Ripardův otec, a s železnou pravidelností se nás periodicky ptá: "Nemáte problémy s tím, že by k vám někdo koukal?"
No, já s tím problém teda nemám, spíš bych řekla, že má problém ten potenciální a podle mě neexistující koukatel. A Ripard nenávidí záclony, protože prý kradou vzduch i světlo.

A jednak stejně žádný záclony nepotřebujeme, protože na okně se v průběhu let, kdy jsem je nemyla, začaly objevovat zvláštní krystalické obrazce napodobující vzor secesní krajkové záclony.

Ale s tím je teď utrum, okno jsem umyla navzdory tomu, že mi všichni lidé, se kterými jsem tento dlouhodobý projekt konzultovala, říkali, že se to v těhotenství nesmí. Zavolala jsem tedy svému bratrovi gynekologovi a poté, co jsem mu předložila seriózně se tvářící otázku o vhodnosti či nevhodnosti umývání oken v těhotenství, mi dost vyhořelým a unaveným hlasem odpověděl, že jsem padlá na hlavu a že by se spíš bál infekce, kterou můžu z tak zaprasenýho okna chytit.

Moje máti mi poslala podporující hoax řetězový email, v němž nějaká zoufalá žena doporučuje umýt okno obyčejným šamponem a stáhnout to na závěr stěrkou. Kupodivu to fakt zázračně funguje a samotné umytí okna mi tak zabralo daleko méně času než meditace o tomto počinu.

Dobré zprávy vespolek!

Když jsem dnes ráno otevřela e-mail, čekalo mě tam milé překvápko z babywebu:

"Vítejte ve třetím trimestru – v období únavy, křečových žil, strií, hemoroidů a bolestí!"

V těhotenském kalendáři babywebu člověk patrně najde mnoho podobných perel, škoda, že jsem tuto studnici moudrosti objevila až v tomto pozdním stádiu rozkladu, jistě bych tam nalezla plno podobně optimistických sdělení, která by mi můj stav povzbudivými informacemi ulehčila.

Další jobovka mě čekala v podobě rozbité pračky. Je pravda, že naše pračka už má dost najeto a její konec je už nějakou dobu předpokládán, přesto jsem nečekala, že den D nastane TEĎ. Státní svátky, elektro e-shopy nedodávají, hora prádla neuvěřitelná...

Poté co jsem zjistila, že nemůžu likvidovat špinavý prádlo, snažila jsem se trochu uklidit byt, ale to se taky nedalo, protože Ripardův bordel se nějak plíživě rozlezl celým domovem a začíná mně i dítěti zcela bránit ve svobodném pohybu.Vrhla jsem namátkově archeologický pohled do zdánlivě homogenní hromady pod Ripardovým stolem a objevila tam mimo několika lichých ponožek loňský program kina, návod k dávno koupené a sestavené zcela jednoduché židli (?), několik měsíců starý leták ze supermarketu a program svatebního dne našich kamarádů, jejichž svatba se konala před třemi lety. Došlo mi, že se nemůžu svobodně pohybovat kvůli naprosto nehodnotným a ničemu nesloužícím tiskovinám a děsně jsem se rozčílila poté, co jsem se v úzkých uličkách několikrát dost praštila a jednou sletěla, když jsem šlápla na prázdnou krabici.

Už minulý týden jsem požádala Riparda, zda by mohl svému cvokaři předat mou zakázku na odstranění bordelu. Cvokař mi nepřímo vzkázal, že Ripard si svůj bordel uklidí, až přijde ten pravý čas. Moje ségra podobnou situaci řeší tak, že svému manželovi podobný balast průběžně vyhazuje, ale na to já nemám koule a vnímám to jako partnersky nerespektující čin. Nicméně Ripardův bordel je několik let daleko za hranicemi mého partnerského respektu. V momentě, kdy už jsem byla tak vzteklá, že jsem několikrát kopla do Ripardova bytelného stolu a děcko se ptalo "proč se zlobíš na toho tátu, mámo?" mi Ripard zavolal jako by se nechumelilo a ptal se, co podniknem o státních svátcích. Řekla jsem mu, ať vezme dítě a odjede s ním někam ven, že tu musím nějakým způsobem uklidit. Ripard projevil mírnou dávku empatie tím, že přijel z práce dřív a počal si svůj bordel redukovat. Několik tiskovin dokonce vyhodil. Velmi u toho vzdychal. Děcko chodilo kolem něj a říkalo: "Máma dělala bum bum a zlobila moc na tátu, že dělá binec!"

Rekonstrukční zoufalství vypadá nějak takto:

Abych se uklidnila, pěstuju balkonové rostliny a zabývám se odstíny modré a jejich následnou aplikací:

Ouřady

Dneska jsem se statečně vydala na sociálku nějak doklepat poslední zbytky rodičáku a zjistit optimální datum nástupu na novou MD. Naposledy jsem tam byla hrozně dávno, kdy jsem si by voko nastavila výši rodičovského příspěvku, a teď jsem přirozeně očekávala, že v celé záležitosti budu mít pěknej bordel - sociálně právní tematiku prostě nezvládám kočírovat.

Nicméně to, co jsem se dověděla, mě přesvědčilo, že intuitivní time management zvládám bravurně. Paní mi spočítala, že den, kdy mi končí rodičovská dovolená s dítětem č.1 je zároveň dnem nástupu na řádnou mateřskou dovolenou s dítětem č.2.
I tu částku, kterou jsem si před hodně dlouhým časem nastavila úplně vod voka (prostě se mi líbilo jedno příjemně kulaté číslo, tak jsem ho nahlásila jako výši rodičovského příspěvku) vyberu úderem měsíce, kdy mi začíná nová mateřská. Paní mi hned řekla, že skoro nikomu se to takto naplánovat nepodaří (druhý děcko se narodí buď moc brzy nebo moc pozdě) a že už nemusím vyplňovat žádný nový lejstro a nic dalšího řešit.  Uff.

Když jsem to popisovala Ripardovi, nechtěl mivěřit.
Jak je to možný, když neumím ani počítat ani plánovat?