sobota 25. února 2017

Nikdy bych neřekla

že začnu mít ráda z Ripardových kámošů nejvíc ty notorické tahače do hospody. Ale teď jsem opravdu velmi spokojená, když Ripard do hospody vypadne, protože je to v podstatě jediný čas, kdy mám od všech pokoj. Děcka uložím k spánku kolem devátý a pak si užívám volného bejváku a momentálně Cinzana.

Dneska jsem měla velmi rušný den, takže jsem za trochu klidu opravdu vděčná. Absolvovali jsme školkový karneval, což je samo o sobě dost hard core, protože tolik děcek, rodičů a úč na jednom fleku jsem v životě neviděla. Damiáno celou akci prochrápalo v šátku a Timeček docela zapařil. Jedna úča tam začla rozvíjet teorie, že mladíci-teroristi by měli v první řadě odbouchnout vlastní rodiče, kteří prej můžou za to, že se z nich teroristi vyklubali a že by to bylo takto skutečně spravedlivý. Jak kdybych slyšela svou úču-tchyni.
Achjo.

Dál jsem se dověděla, že po celé EU zakázali prodej hřebíčkových diarumek. Z této jobovky mě málem roublo, protože jsem je každoročně kouřila jedině a pouze u moře a vykouřila jich maximálně deset za rok. Dávala  jsem si k nim vždy silné italské espresso. Mám tu kombinaci tak zažitou, že nevím, jak to letos u moře bez těch cigár zvládnu. Pavlovovým čoklům zdar.
Asi se začnu zajímat o situaci na černém trhu.
Ach jo.

Trocha kultůry


Asi tak před sto lety jsem přečetla první autorskou knížečku Pavla Čecha O Čertovi a od té doby mě to drží. Jak jeho autorské knihy, tak komiksy i ilustrace Ajvazových knížek.

Takže když jsem se doslechla o výstavě na Špilasu, nemohla jsem nejít, ač cílovou skupinou byli školní a předškolní haranti. Výstava byla udělaná parádně interaktivně a zvládl ji absolvovat i nekultivovaný tříletý Tim Timeček.


 
 




úterý 21. února 2017

Adaptace

Dítko stále není odložitelné na delší dobu než 20 minut.. Teda, jednou vydrželo asi hodinu.
Většina lidí sice obdivuje, jak je miminko hodné a milé, že vydrží v naprostém klidu chodit do školky i na pivo, ale my teda víme svý...

sobota 18. února 2017

Pomalu pečená krůta

Nikdy jsem nebyla masový typ, ale to bylo ještě před touhle krůtou a před objevením britské kuchyně.
Teď jsem prodělala pořádnou konverzi k masožravcům. 

Recept na tuto šíleně dobrou krůtu je jednoduchý.

Potřebujeme kilo krůtích stehen, 4 cibule, 8 stroužků česneku, 2 lžíce medu, olivový olej, bobkový list, nové koření, tymián, pepř a sůl.
V kastrolu necháme na olivovém oleji rozpustit med a zesklovatět cibulku, krátce opečeme česnek a orestujeme osolené a opepřené maso z obou stran.
Všechno to přendáme do hlubšího pekáče, přidáme bobkový list, několik kuliček nového koření a tymián.
Pečeme !zakryté! při teplotě 150 stupňů 3-4 hodiny.
Tato krůta je nejlepší s yorkshirským pudingem.




čtvrtek 16. února 2017

Nosím, nosíš, nosíme a kdo nenosí...

Když se mé švagrovce před deseti lety narodilo první děcko a ona je svévolně nacpala do šátku, byla za pořádnou exotku. Dítěti kdekdo předpovídal brzkou smrt udušením či selhání srdce přehrátím, příznivější proroctví slibovala pouze problémy s páteří ve zralejším věku.

Když jsem já před třemi lety nacpala do šátku Tima Timečka, sem tam mu sice taky někdo prorokoval smrt i následné zdravotní potíže, ale zdaleka ne tak často, jako kdysi švagrovce.
Damiána postihla zatím pouhá dvě smrtelná proroctví od náhodných kolemjdoucích, blízké okolí se již stihlo adaptovat.

Když jsem se letos nevlastním přičiněním dostala do blízkosti subkulturně nosících matek, mám dojem, že jakékoli dítě čeká blízká smrt, potíže hybnosti a nadto i nevyhnutelná deprivace, položí-li je člověk do kočáru. Což Damiánovi už nějaký ten pátek nehrozí, protože Ripard není motivován či schopen vyměnit tomu nástroji zkázy prasklou duši.

Damián je nošený v šátku od útlého věku, protože potřebuju volnýma rukama lovit Tima Timečka, uklízet a vařit, případně se namalovat. Dále neustále lítám mezi bezbariérově nevstřícnou školkou a domovem.

Koukám na to jako puk, že za ta léta udělalo nošení děcek v naší zemi pěknej pokrok. I když je to teda značně materialistický a místy i poněkud trapný pokrok. Zatímco v rozvojových zemích nosí člověk děcka od nepaměti, protože matky nemají k dispozici tolik volného času na facebooku a musí hned po porodu makat v zemědělství, nikdo tam kolem nošení či nenošení děcek nedělá humbuk a patrně si tam nedělají ani žádné starosti s ergonomií a bio bavlnou.


 


 
 

Tady se nošení postupně stává jakousi elitářskou a hodně nákladnou záležitostí. 
 
Kdybych neměla kočár s vyfouklým kolem a měla jen jedno mimino, tak si docela dobře dokážu představit, jak Damiána šoupnu do kočáru, kterej má po straně držáček na caffee to GO a půjdu si v klídku někam na slunečnou lavičku číst časopis  Maminka (dobře, Maminku možná ne).
Správné nosící matce je taková představa nekontaktní separace dítěte protivná.
 
Tudle u mě byla kamarádka, co je švihlá nošením, a seznámila mě se všemi proprietami, které potřebuje správná nosící matka, aby se mohla účastnit nosících srazů a případně akcí typu "hromadné kojení na Svoboďáku".
Myslela jsem si, že značně stresující může být pouze výběr kočárku, ale nepřebernost výběru velmi rychle pronikla i do dřívější kočárkové alternativy.
 
Aby mohl člověk správně ergonomicky a stylově nosit, potřebuje následující výbavu:
 
šátky:
elastickej
ručně tkanej neutrálních barev
ručně tkanej moderních barev
ručně  tkanej, kterej se hodí k (tyrkysové) bundě
 
nosítka:
šátkové nostítko
batohové nosítko
nosítko 4měsíce až 1rok
nosítko na toddlera
 
ostatek:
merino fusekle
merino návleky
merino kukla
merino obleček na celý děcko 
kojící korále
nosící bunda
nosící kabát
nosící mikina
 
 
Veškerá výbava by měla být z bio materiálů a české výroby. Všechno, co člověk k nošení potřebuje, sežene tadyhle nebo zde.
Po proklikání jsem dost demotivována bezhraničností sortimentu. Nicméně nepopírám, že jde nepochybně o hezké věci usnadňující život. Jednou z hlavních idejí původního nošení děcek býval minimalismus, kterej je teda totálně fuč.
 
Nebo-li jak moudře pronesl úchylnej perskej šáh v Angelice a králi: "To, co vám Evropanům nejvíc komplikuje život, je možnost volby."

 
 
 
 

Užívám si další den nirvány.

 
 
Tim Timeček je zase ve školce a já se regeneruju u Mozartovejch koulí a Lindt koulí a Modrém z nebe a 99 procentní čokolády.
Svatý Valentýn to letos neošidil a já dostala od všech tří pánských členů domácnosti po bonboniéře i po kytici.
 
Podařilo se nám definitivně oddudlovat Tima Timečka. Za závislost na dudlu jsme samozřejmě mohli my (protože jsme byli první, kdo jej Timečkovi podstrčil, a pravda, několik stovek hodin klidu a míru nám ten dudel zajistil), takže jsem nechtěla podnikat žádné drasťárny na odstranění dudlu.
 
Nakonec jsme se s dítětem domluvili tak, že zajdeme do obchodu, kde prodávají mašinku k vláčkodráze, co jezdí na baterky. Vemem s sebou pytel s dudlama a zkusíme jej za tu mašinu směnit. Celý proces inicioval Ripard a paní prodavačka prý byla velmi vstřícná a chápavá (asi je zvyklá při dennodenním kontaktu s rozmazlenejma harantama na kde co). 
Mašina nám úspěšně jezdí po domově a rozváží čokoládové bonbony. Není to sice spěšný vlak do Bradavic, ale i tak je to vychytaná věc.
 
Poptávka po dudlech velmi rychle ustala. Ale spotřeba baterií úměrně vzrostla.
 
Miminko Damiánek je po přečtení několika publikací a poučení se z nastalé situace provozováno bez dudlíku. 
 

úterý 14. února 2017

S volnou hlavou

...a sluncem nejen v duši si můžu po delší době dát naprostý několikahodinový voraz.
Tima Timečka jsem vyexpedovala po delší době do školky. Minulý týden jsem nakukala učitelkám, že je nemocnej, a nechala ho doma. Připadalo mi, že už toho má plný zuby. Já ho do školky odkládala kvůli zkouškám častěji než obvykle. A pokud člověk děcku včas neudělá volno, děcko si ho nějak zařídí samo. Včera jsem potkala jednu odhodlanou školkovou maminku, která mi řekla, že její děcko je doma už 4. týden, protože onemocnělo kdoví čím.
 Dnes se Timovi do školky moc nechtělo, že prej se bojí, že tam budou děcka zlobit. Odolala jsem nutkavému netrpělivému kolovrátkování "neboj ne neboj se" a do školky jsme se odebrali s metrovým jedovatým hadem, který bude číhat v šatní skříňce, strašit zlobivá děcka a průběžně mě o všech křivdách spáchaných na mém nevinném dítěti informovat. Tim Timeček začal cestou do školky rozvíjet fantazie, jak had uteče a sežere děcka i paní učitelky Marušku a Blaženku.
Cesta nám takto příjemně uběhla a Tim Timeček se zdál být po ventilování negativních myšlenek až zenově klidný.
Miminko si začalo hrát s hračkami a v "dětském kohoutku" mu zaujetí hrou vydrží i déle než 20 sekund. Pomalu začíná spokojeně existovat i mimo šátek, což je při jeho úctyhodné hmotnosti 7kg velmi vítaná změna.
 
 






neděle 12. února 2017

Mimino jako projektivní test

První semestr pedagogicko-psychologickýho základu mám v suchu a je to teda velmi zajímavá zkušenost. Po zkouškách mi docela rychle otrnulo, tak jsem se zapsala do dalšího semestru. Chvíli jsem přemýšlela, zda to studium-nestudium nepřerušit, ale nakonec se mi nechtěly podstupovat administrativní kroky obnášející komunikaci se studijním oddělením.

Nicméně koexistence mimina v šátku během zkoušek vyvolávala mezi akademiky rozporuplné reakce. Nemám odložitelné, hlídatelné mimino, takže se jako nejlepší řešení jevila i osvědčila šátková varianta. Žádnou zkoušku jsem nekonala déle než 11 minut a mimino se za tak krátký čas většinou vůbec nestihlo projevit.

Docela jsem měla obavy, jak na mimino budou reagovat vysokoškolští vyučující-dědouškové. Ti však byli naprosto v pohodě, stejně jako muži středního věku i muži mladšího věku. Na mimino i na mě se vždy usmívali a povolili mi i psát testy vestoje, bylo-li mimino vzhůru. Nadto mi vždy přáli hodně zdraví a vše dobré a nejsem si jista, zda mé výplody vůbec opravovali, pač většina áček je patrně nějaký justiční omyl. Velmi vstřícnou skupinou vůči dítěti na akademické půdě byly i všechny ženy středního a staršího věku.

Naopak velmi odmítavou skupinu tvořily vyučující mladšího věku. Od vyučující speciální pedagogiky, u níž bych vzhledem k její profilaci předpokládala odolnost ke kdejaké inhibici, jsem se dozvěděla, že mé mimino je chudák, když ho tahám do školy a nezajistím mu hlídání. Mimino se tvářilo jak Trautenberk po pečínce (je zhruba stejně vypasené) a moc chudáčkovsky nevypadalo, ale nejsu speciální pedagog a nemám odbornou kompetenci to posuzovat. Problém je v tom, že kdybych hlídání zajistila, mimino by patrně probrečelo podstatnou část mé absence, čímž by frustrovalo jak sebe, tak všechny hlídací osoby.

Poněkud bizarní zážitek mám z poslední zkoušky. U testu nás hlídala Ripardova bezdětná kolegyně a blbý bylo, že test začal o akademickou čtvrthodinu později, než bylo v plánu. Mimino se mi stihlo probudit. Nicméně jsem to vzala rychlobrkem a vypadalo, že za svých průměrných 6 minut budu hotová. Mimino si přibližně ve čtvrté minutě začalo spokojeně broukat. V páté minutě za mnou přišla zlověstně se tvářící psycholožka, a že s ní mám jít hned na chodbu. Na chodbě mě poznala a úlekem mírně nadskočila. Zeptala se mě, co je to za blbej nápad si sebou do školy brát mimino a že kdyby šlo o její předmět, tak by někoho s miminem vůbec nevpustila do učebny. Tak jsem jí řekla, že v čase 13.55 je Ripard v práci a že jsem vůbec ráda, že se mi podařilo zajistit náhradní hlídání pro Tima Timečka, že jednu chvíli to vypadalo, že se mnou na té zkoušce budou děcka dvě, protože mi jedna hlídací kamarádka onemocněla. Kolegyně vypadala dost v šoku a řekla mi, ať si jdu dopsat test k ní do kabinetu (zbývaly mi poslední 3 otázky, který jsem stejně nevěděla, takže je za mě teoreticky mohlo zakroužkovat i to mimino). Nastalé rozpačité ticho vyplnilo mimino tím, že se velmi nahlas pos*alo. Pocity Ripardovy kolegyně se pohybovaly někde mezi rozčilením (příště si fakt zajisti hlídání!),  spravedlivým rozhořčením (mimino může ostatní studenty při testu hrozně rušit!) a soucitem se mnou (nechceš aspoň uvařit čaj?) a s miminem (chudáček malej!).

Docela chápu všechny zúčastněné. Je mi jasný, že přítomnost mimina jakožto entity s nepředvídatelnými projevy a potřebami může kdekoho rozhodit, nicméně mezi nakumulovanými ženami v reproduktivním věku se čas od času nějaké to mimino dá očekávat. Dále jsem se opravdu snažila svým miminem nikoho neobtěžovat a testy jsem odevzdávala v nejkratším možném čase, aby ostatní měli dostatek času to dopsat v bezdětné atmosféře (na všechny testy jsme měli 50 minut a já po 10-15 minutách opouštěla budovu.) Katedra psychologie disponuje rozlehlým přebalovacím pultem na dámské toaletě, takže jsem předpokládala, že by přítomnost děcka neměla vyvolávat zděšení z nečekaného.
Nicméně chápu, že navzdory všudypřítomné inkluzi může přítomnost děcka na neobvyklém místě vyvolávat smíšené pocity.
Nicméně nechápu, proč má někdo pocit, že je to mimino chudák.
Podle mě se má jak prase v žitě.

středa 8. února 2017

Jak jsem zdárně skoncovala s nepořádkem

Sklony k chaosu jsem vykazovala od útlého dětství a protože vrána k vráně sedá, je strašnej bordelář i Ripard. Sňatkem tak došlo ke značně zoufalé bordelové fúzi.

Dlouho jsem dumala nad tím, zda si pořídit či nepořídit uklízečku. Od pořízení uklízečky (citlivější duše prominou pojem "uklízečka", pracovala jsem několik let během studia jako uklízečka a vnímám toto označení jako trefné a účelné) mě asi nejvíc odrazovala finanční stránka věci a fakt, že bych stejně před příchodem uklízečky musela uklidit ten svůj bordel, se kterým by si ani ta nejlepší uklízečka nevěděla rady. Co se týče financí, tak né, že by se nějaká ta stovka na zaplacení úklidu odněkud nevyhrabala... Ale vzhledem k tomu, že jsem tu práci sama dělala a vím, jaká je to fyzicky náročná záležitost, pokud to má člověk dělat tak, aby mu to něco vyneslo, by mi přišlo blbý svou uklízečku nezaplatit fakt pořádně. A pravděpodobně bych měla tendence trpět při pohledu na uklízečku v akci výčitkami svědomí, což je čistě můj osobní nezpracovaný problém.

Řekla jsem si, že na celou věc půjdu od lesa a nejdřív si tedy nastuduju potřebnou literaturu k dané problematice. Bylo potřeba důkladně pročíst několik knih:

Zen a hotovo
Uklizeno jednou provždy
Zbavte se nepořádku s feng šuej
Zázračný úklid
S madame Chic doma

Po načtení potřebné literatury jsem pochopila kořeny svého i Ripardova bordelu a velmi překvapivý byl pro mě fakt, že podstata mého bordelu je zcela jiná než Ripardova a že fakt není bordel jako bordel.

Po vzniku ideové platformy jsme nechali zhotovit přehledné a kapacitně dostačující úložné prostory.

A vyházeli aspoň dvacet pytlů krámů.

Nicméně po několika měsících usilovné snahy již nepropadám panice, přijde-li mi neohlášená návštěva a své stálé místo mají i předměty dosud samovolně levitující prostorem, jako například smetáček s lopatkou.

A dokonce i návštěva tchýně se obešla bez překotné úklidové aktivity obnášející zastýlání bordelu do postele a uschovávání podezřelých předmětů do koše na prádlo.



Podařilo se mi zakoupit husí paštiku, která smrdí hnojem.

A překvapivě dlouho jsem tu hnojovou vůni nemohla identifikovat.
Zkusím to namazat Ripardovi, zda nečekanou příchuť rozpozná, takovou vzácnost přece nemůžu vyhodit.

Dále se mi podařilo uzavřít svou skoro rok se táhnoucí zubní epizodu. Stálo mě to spoustu nervů, návštěv ukrajinské dentistky i peněz, nicméně mě tato epizoda asi na doživotí zbavila strachu ze zubaře i z Ukrajinců a víla Zubnička nakonec odletěla s prázdnou.

Dále se mi podařil efektivně vykompenzovat fakt, že Tim Timeček přestal spávat po obědě a já tak přišla o svou dvouhodinovou pauzu. V našem nedalekém sousedství žije jedno mírně deprivované dítě, které navštěvovalo od útlého věku jesle a ve školce je každej den až do časného večera a po školce si  ještě k velké radosti svých rodičů chodí na několik hodin hrát k nám. Popravdě lepší babysitting si pro Tima Timečka nedovedu představit. Včera jsem díky tomu sfoukla celou seminárku, která měla deadline dne 20.10..2016. Tuším, že jsem někdy kolem tohoto data opouštěla porodnici, těžce postihnuta institucionalizačním syndromem a neschopna nějaký čas jakékoli duševní práce. Když jsem tento fakt sdělila PhDr. et Mgr.vyučujícímu Ph.D., byl mi posunut deadline na neurčité datum s křížkem po funuse a předepsaná délka seminárky podstatně zkrácena.

Abych nevypisovala jen samé úspěchy své životní dráhy, tak musím oznámit, že jsem včera rozbila pračku. Nicméně poté, co jsem odebrala nadměrné množství plen, které způsobily přetížení a následné selhání mechaniky, pračka opět začala fungovat.

Myslím, že po těchto událostech si skutečně zasloužím jeden nerušený díl audioknihy Hry o trůny.

pátek 3. února 2017

Děcko v šátku

aneb Jak jsem k novejm kámoškám přišla.

Tudle jsem se několikrát za sebou díky školce zbavila staršího dítěte a šla si sama (respektive s miminem v šátku, ale to je zatím v restauračních zařízeních stále na vývojové úrovni batohu, takže se  nepočítá) do zdejší kavárny na svařák. Jakožto štamgastce mi dávají pořádnej kotel svařáku i punče, žádnou uprděnou skleničku na vídeňskou kávu.

Ale co to co to, centrální kaváranský stůl, který obvykle za tak časného dopoledne zeje prázdnotou, byl jednoho dne obsazenej matkama s harantama v šátcích a nosítkách. Se to nějak rozmohlo, to nošení, koukám. Navíc tam byla nosítka a šátky všech tvarů, barev a stylů až z toho oči přecházely, né jak to moje ergo-secondhand, ve kterým jsem odnosila starší děcko (a úspěšně ho dopravila až do severního Skotska a absolvovala i dojemnou návštěvu Isle of Skye). Matky probíraly dopodrobna porody a kojení a vysazování na nočník, tak jsem se snažila zapnout si autopilota a soustředit se na značně depresivní výsledky experimentů, který jsem se potřebovala našprtat do sociální psychologie. Depresivní na celé tematice byla všeobecná neschopnost či velmi okleštěná schopnost individua odolat společenskému tlaku a bylo fuk, zda daný experiment provedl Milgram, Asch nebo Zimbardo. A zhmotnění skupinového tlaku jsem mohla zcela neexperimentálně pozorovat přímo u mateřského stolu.

Učící metoda u svařáku se mi velmi osvědčila, takže jsem ji praktikovala každý úterý a občas vyměnila svařák za punč a když mi přišla mateřská, oslavila jsem to bombardinem. Jediný, co rušilo mou idylku, byly ty sdílející se matky a jejich rozlejzající se haranti. Postupně se se mnou ty matky začly kamarádit, protože "vidíme, že nosíš a my taky nosíme" a já se dozvěděla, že se na společném jednotícím prvku šátků a nosidel v naší čtvrti sešikovaly přes fejsbůk a každej tejden se scházejí v oné kavárně.

Ale já jen potřebuju místo k učení blízko školky, kotel svařáku a nějakou přívětivou základnu, kde budu moci v případě nouze nakojit nečekaně oživlej batoh a zakousnout obložený chlebíček. Takže jsem staršímu dítěti raději přehodila dny, kdy chodí do školky.
Nebudu dobrovolně podstupovat experiment na kolik jsem neovlivnitelné individuum.
A je velmi uklidňující vejít v dopoledních hodinách do kavárny, kde sedí jen jeden fousatej dědek v koutě u piva a babka u frankovky.

Tyranosaurus rex údajně potřeboval ke svému přežití několik kilometrů čtverečních  neobývaných žádným jiným tyranosaurem.
Jedná se o velmi inspirativního (ne)tvora.

P.S. A když jsem zmínila ten Skye, nemůžu nedoporučit Guvernantku.

čtvrtek 2. února 2017

Tudle mi napsala kamarádka,

že mě už tak dlouho neviděla, že už vůbec neví, jak vlastně vypadám.

Fakt je, že po deseti zkouškách, několika zápočtech  a zrekonstruované ložnici vypadám již poněkud použitě.
V současné době se snažím uvést do chodu dětský pokoj, což se neobešlo bez střetu s Ripardovými krabicemi, které bych nejraději vhodila do nejbližší sněhové závěje.
Nicméně vyšší síly mi vyšly na pomoc v podobě deprivovaného dítěte ze sousedství, které si k nám chodí pravidelně hrát a já se tak zbavím Tima Timečka.
Miminko prospívá až moc dobře, což bez použití eufemismů znamená, že je tlusté jako vepřík. Tloušťka poněkud znesnadňuje jeho přenos do školky a na zkoušky, který se realizuje i několikrát denně.
Nicméně přes všechny překážky jsme zjistili, že Křemílek a Vochomůrka nejsou fikce!