Rozina a soutěživí lidé

Nejsem ani trochu soutěživá, což je vrozený fakt.
Ve skautu jsem všechny soutěživé hry přežila tak, že jsem se někde zašívala (vždycky to šlo), v pokročilejším věku jsem se pak zašívala pod záminkou herní organizace.

Díky zašívání jsem se seznámila s mou výbornou kamarádkou Jitkou, kterou mí rodiče celé dětství a pubertu přezdívali jako "ta, co nezná hodiny."
Když jsem šla Jitce na svatbě za svědka, zeptal se můj tatík děsně vtipně, jestli "ta, co nezná hodiny" alespoň na svou svatbu dorazila včas.
Nedorazila včas a nikomu to nevadilo. Byla to naprosto skvělá svatba.
Někdo má prostě své tempo a ačkoli nesoutěží a nikam se nehrne, zvládne toho vlastním jedinečným způsobem mnoho, protože svou energii soustředí jedním, jasně vytyčeným směrem a neplýtvá jí na srovnávání se s druhými. (To mluvím o Jitce)

Soutěživých lidí mám kolem sebe plno a je to dobře.
Někdo holt musí táhnout pokrok kupředu a nás zašívače čas od času vyprudit.
To, že zašívač umí naopak pěkně vyprudit soutěživé osoby, je docela zábavný reciproční fakt.

Včera jsem při podvečerní vycházce potkala několik soutěživých známých a myslím, že je na čase se zase někam zašít.

Asi nejvýživnější bylo setkání se soutěživou školkovou matkou, která byla v šoku z toho, že Damián "už chodí". Damián před jejím zrakem zrovna vylezl z bahnité zahrádky, přes slunečnice se nějakým zombiestylem dopotácel až ke mně, pověsil se mi za tepláky a začal kňourat, že chce pochovat.
Řekla jsem matce, že pokud se Damián o něco opírá, tak chodí, ale že do prostoru to neumí.

Matka na to: "To JÁ jsem nikdy žádné své dítě za ruce nevodila a chodit neučila."

Zato já zřejmě nedělám nic jinýho než že tajně nacvičuji chůzi a jsem natolik nedovtipná, že jsem si nepřečetla výzkumy týkající se vodění batolat za ruce a následné hyperflexi ramen v dospělosti.

Dostalo se mi poučení i ohledně jediné vhodné dětské obuvi se žirafkou (Damián měl na nožičkách jen značně zabahněné fusekle a Timís jednu croksu od Vietnamců).

Dále mi matka začala podrobně popisovat  "opožděný" vývoj svého staršího děcka, které bylo po celou dobu rozhovoru přítomno, nervózně si okusovalo nehty a bázlivě po mně pokukovalo, a které srovnávala s jeho "moc šikovnou" mladší sestřičkou.

Vývojový rozdíl mezi oběma holčičkami činil celé tři měsíce, což je fakt děsná doba!
Méně šikovné děcko je na podobná srovnávání asi zvyklé, nicméně nemyslím si, že by mu to nepůsobilo šrámy na duši.

Řekla jsem matce, že si myslím, že výhoda nepříliš časného rozvoje motoriky spočívá v tom, že má děcko dost času, aby mu to v kouli líp seplo a zvládlo následný vývoj o to důkladněji, nicméně nemyslím, že by má moudrá slova padla na úrodnou půdu, protože matka začla valit cosi o nočníku a nočním počůrávání přítomné holčičky.

Timeček se zaujetím naslouchal a empaticky zahlásil:
"Já jsem měl včera sračku a všechno jsem doma pokakal."

Timečkovo "včera" neznamená včera, ale je to univerzální výraz pro jakkoli vzdálenou minulost.

Matce jsem to nevysvětlila, protože jsem doufala, že by ji tato informace mohla vyděsit k odchodu.

Docela to zabralo.
Matka řekla, že musí jít vařit večeři a zamávala na mě pytlíkem "kuře na smetaně".
Popřála jsem jí dobrou chuť.
Matka mi začala ještě vyprávět o tom, že má s děckama tolik práce, že vůbec nestíhá a vařit a že je to hrůza, jak člověk na té mateřské nic nezvládne a nestihne.

Pak se zeptala mě, co budeme mít k večeři my.
To neměla dělat.

Hříbky na smetaně.
S domácími karlovarskými knedlíky.
A čokoládový dort.
S polevou ganache.

"A jak dlouho to budete vařit?"
"Ó, už to mám dávno připraveno, stačí jen ohřát!"
(Pani, kdybyste tu nestála a nemlela blbosti, mohla jste mít už takových večeří navařeno hned několik.)

Mámo, trochu jsem ti tu školu pokreslil!

Má dosavadní snaha o studium patopsychologie dopadá zdánlivě neblaze. Tim Timeček mi výpisky počmáral dinosauřími vejci a já na ně omylem vhodila pytlík fenyklového čaje. 

Ale ve svém okolí mám patopsychologie tolik, že jsem se rozhodla studia zanechat, na zkoušku jít na blind a uspořený čas věnovat raději účelnému obsedantně-kompulzívnímu konání, které krystalizuje ve formě třídění věcí do kategorií a opatřování všeho cedulkami.
Cedulkování dovádím k dokonalosti, takže jsem i žvýkačky opatřila cedulkou "žvýkačky".

Asi největším psychopatologickým počinem je kromě návštěv deprivovaného děcka a jeho matky dopis, který jsme dostali od Ripardova několik let nezvěstného bratra. Stručně a jasně nám bratr napsal, že žije někde v daleké zemi, kde si s chovankou psychiatrické kliniky pořídil dvě děcka, která pobývala střídavě v kojeňáku, děcáku a jeslích, protože jejich matka, byla opakovaně "nemocná se svou hlavou". Pan bratr se patrně se svou hlavou již spřátelil natolik, že si děcka vzal do péče a nyní se o ně stará sám.
Já mu držím palce.

Má sousedka mi tu onehdá do detailů vysvětlovala, proč je mnohem menší blázen, než její manžel. Oba chodí ke stejnýmu cvokaři.
Jejich cvokař je naprosto úžasnej a ví si se vším rady.
Je to přeučenej logoped a jeho maminka byla věštkyně a vykladačka karet, takže i on má mimořádné věštecké nadání, kterým se ani trochu nechlubí.
Sousedce řekl, že ona je jedinej normální člověk v jejich rodině a že nejpozději do léta budou s manželem od sebe.
Soused to nějak nechápe a v čiré nevědomosti si na zeď přivrtal háky na kolo. Sousedka se tu docela masivně rozčilovala, že prej kdyby ten blbec věřil cvokařovi, moh si ušetřit práci, protože léto je tu coby dup a byt si veme přece ona.

Do třetice se mě jedna známá zeptala, jestli nemám obavy, vařit hopsinkovou bezinkovou šťávu. Obavy mám docela oprávněné o to, že mi kvůli obsedantnímu uklízení odkvete bez.
Známá mi řekla, že ona šťávu dělat nebude, protože se bojí trychtýře.
Trychtýř je totiž velmi zákeřný vražedný nástroj.
Pokud vám spadne na zem a otočí se užším otvorem vzhůru a zrovna kolem bude utíkat děcko, děcko může spadnout a na trychtýř se nabodnout.

Z té patopsychologie očekávám nejmíň áčko, má průprava je více než důkladná.

Tudle mi jedna důchodkyně z naší ulice povídá...

..."Pani, vy jste pilná jak ta včelička!" Nevím, jestli se mě ta stará paní s někým nespletla, protože nosí brýle o tloušťce popelníků, ale to je fuk. Beru všecko.

Pravdou je, že má systematičnost a organizace dosáhly životního maxima. Toto maximum je pro většinu osob možná běžným standardem, ale pro mě je to fakt něco. Připadám si jako vítěz paralympiády. V našem bytě se již nenachází téměř žádný bordel (pokud teda nepočítám Riparda, jeho auru a jeho krabice) a včera jsem dokonce vytvořila revoluční systém v Ripardově šatní skříni, jejíž obsah až dosud připomínal rozzuřené Pindruše. Každou polici jsem označila úhledným štítkem s popiskem a homogenní prádelní hmotu rozčlenila do jasně označených krabic a šuplíků.

A každý večer mám všechny otravné domácí práce hotové dříve, než jdou děcka chrnět, a po večerech si tak můžu užívat volného času, který trávím opravdu smysluplně. Pro začátek jsem k čokoládě přidala Aperol Spritz a sem tam nějaký to cigáro, když vím, že nebudu pár večerních hodin kojit.

V rámci paralympijských disciplín a plně vědoma svých hendikepů se připravuju a chodím na zkoušky a to je teda taky něco. V současnosti absolvuji rychlokurz patopsychologie a připadám si jako Argus Filch při studiu rychločar, minimálně umím zaujmout stejně duchaplný výraz. Což je teda pořád lepší, než Ripard, který si odsunul atestaci na listopad poté, co zjistil, že jediný časopis, na který dosahuje jeho intelekt, je katalog Lidlu.

 

 

Tim Timeček se rozhodl, že bude ve školce po o sem tam přespávat. Mně každým přespáním umožní tři hodiny osobního volna navíc. Ripardovu mentální kapacitu ohodnotil Timeček lapidárně: "Pořád něco zapomínám. Asi se pomalu stávám miliškem tátou."

 

K dalším převratným organizačně-strukturním  změnám patří fakt, že mimino se nechá Ripardem pohlídat již 4,5 hodiny v kuse. Každé úterý chodím po tuto dobu pracovat a pracovní wellness bez děcek je opravdu parádní! Naposledy jsem takhle bezdětně relaxovala u zubaře.

 

Ve volných chvílích ještě plánuji realizaci dětského pokoje, která by se měla uskutečnit o prázdninách. Pomalu sbírám nápady a inspiraci a sumarizuju a třídím a jsem zvědavá, co z toho povstane.

Pomalu pečená krůta

Nikdy jsem nebyla masový typ, ale to bylo ještě před touhle krůtou a před objevením britské kuchyně.

Teď jsem prodělala pořádnou konverzi k masožravcům. 

Recept na tuto šíleně dobrou krůtu je jednoduchý.

Potřebujeme kilo krůtích stehen, 4 cibule, 8 stroužků česneku, 2 lžíce medu, olivový olej, bobkový list, nové koření, tymián, pepř a sůl.

V kastrolu necháme na olivovém oleji rozpustit med a zesklovatět cibulku, krátce opečeme česnek a orestujeme osolené a opepřené maso z obou stran.

Všechno to přendáme do hlubšího pekáče, přidáme bobkový list, několik kuliček nového koření a tymián.

Pečeme !zakryté! při teplotě 150 stupňů 3-4 hodiny.

Tato krůta je nejlepší s yorkshirským pudingem.

Jak dát život do pořádku

Nad Ripardovým bordelem jsem už dávno zlomila hůl.
Poté, co jsme se dvakrát stěhovali velmi namátkově s jeho sešity ze základní školy, několika plánky pařížského metra, dávno prošlými jízdenkami olomoucké MHD a novinami a časopisy z roku 97, které si prý někdy přečte, jsem o životě bez krabic snít přestala. Objem Ripardových krabic s "nezbytnými" krámy tak činil cca pět kubíků, což je v malém bytě s přibývajícími děcky docela průser.
Nicméně z čiré skepse jsem mu k narozeninám koupila knihu Zbavte se nepořádku. Tento akt jsem nemínila nijak provokačně, prostě mě ta knížka zaujala a jelikož se svým bordelem taky dost bojuju, usoudila jsem, že by se mohla hodit.
Nicméně Ripardovi po jejím přečtení ruplo v kouli a začal skutečně uklízet. A to tempem, které je i na mě, nutkavou vyhazovačku a zbavovačku se všeho nepotřebného haraburdí, poněkud rychlé. Knížku jsem si už taky stihla přečíst a je opravdu velmi inspirativní! Ačkoli stále nechápu, jak je možno napsat přes 200 stran zcela monotematicky o bordelu.

Abych nevypadala jako pedant, tak dárků jsem mu dala samozřejmě víc, třeba klíčidlo na mungo, hodiny nad akvárium a křesadlo, které vykřeše jiskru  i v těch nejnehostinnějších
podmínkách.

Pyžamožrout

Ripard každej večer hledá svoje "pyžamko".
"Pyžamko" je jakási armádní rádoby funkční halena neidentifikovatelné barvy a tvaru, na kterou by člověk s estetickým cítěním opravdu nerad narazil za bílého dne.
A každovečerní hledání "pyžamka" mě dovádí k nepříčetnosti.
Když jsem objevila pyžamožrouty, napadlo mě, že by tato obluda mohla vyřešit náš problém.
A opravdu! Ripardovo zoufalé hledání i mé záchvaty vzteku jsou pryč!

Pod vlivem pochybné literatury

Včera se kvalita mého života výrazně zlepšila, protože přišla na oběd Kristina s miminkem a s Lucinkou a s Jankem a Janko pod Ripardovou supervizí spravil dveře od myčky. Pro mě to znamená, že už nemusím plnit myčku otočená hlavnou dolů jako netopýr, což je pár dní před porodem opravdu úleva. Ripard tento artistický kousek vůbec neovládl, proto myčku přestal plnit i vyprazdňovat, což od něj bylo zvláště v posledních dnech velmi galantní. O tom, že by mohl myčku spravit sám, se se mnou odmítal bavit. Včera s vypětím všech sil vrátil prázdné láhve od piva, které už zabíraly tolik prostoru, že jsem neměla kam uskladňovat potraviny, a uklidil s dítětem část vláčků rozházených po celém bytě. Poté mi řekl, že pracoval tolik, že doufá, že ode mě alespoň týden nedostane žádný úkol. Přemejšlím, jestli je rychlý návrat z porodnice opravdu dobrý nápad a jestli se tam neubytuju na nadstandardu tak dlouho, jak to jen půjde, a nevyužiju nemocniční wellness na maximum.

Poté, co po obědě naše dítě hodilo po Lucince dýni a začalo se vůbec chovat nadmíru asociálně, jsme usoudili, že je nejspíš unavené a že ho dáme spát a budeme mít chvíli klid. Nicméně děcko vůbec neusnulo. My s Ripardem jsme pomalu vytuhávali, ale bylo nám v tom bráněno fyzickým týráním doplněným neurotickým: "Vzbuďte se, vzbuďte se!" Pokud nás dítě zrovna fyzicky neatakovalo, zpívalo si pro mě velmi povzbudivou píseň, kterou samo složilo: "V úterý půjde Tim do škol-ky. Obuje sííí tam bač-kůr-ky. Potom si půjde hrát na pí-sek. Páááá-ak tam bu-ude o-bí-dek."

O další uložení dítěte dopostele jsme se začali snažit ve 20.00. Opět bez úspěchu. Dítě vydrželo až do 23.30. Patrně se cítilo provinile, protože nám řeklo: "Hajejte, zavřete si očička, budu vám číst pohádku." Do pracek si vzalo knihu s velmi barevnými a fantaskními obrázky a začlo číst: "Byl jednou jeden pán, ten měl dům, začalo pršet, šplouchla vlna, pán se utopil a sežraly ho neonky." Nebo: "Jednoho dne šel Tim s tátou na procházku a sežrala mě opice. Táta se tomu chechtal, potom opici zabil a Tima zachránil." Nebo: Jednoho dne utíkal vlk po lese, přišel za ním druhej vlk, sežral ho a pokousal a byla tam krev."

Po takových pohádkách se spí skvěle. Předlohou pro vyprávění je dítěti následující publikace:

Mateřské inferno stokrát jinak

Dítě se začalo aktivně podílet na vytvoření podnětného prostředí pro miminko. Toto je zamýšlený hrací koutek, plně v montessori duchu.

Dneska jsem měla opravdu perný den.
Brzo ráno jsem vypravila dítě do školky a valila k zubařce.
Pak jsem prolézala knihkupectví a galanterie  a posilňovala se chilli mexickou polívkou před kontrolou v porodnici.
Už mi zbývá jen velmi omezené množství povolených drog.

Asi jsem to s tím chilli krapet přehnala, protože mimino v břiše po nasazení monitorovacích tikajících bombiček kopalo tak, že tyto neustále sjížděly dolů a monitor se skoro nedal natočit. Monitorování tak zabralo poněkud více času, než je obvyklé, a monitorovací sestřička vypadala dost naštvaně. Nevím, zda své naštvání směřovala ke mně, k mému prenatálnímu dítěti či ke špatnému stavu monitorovací techniky. Po natočení nedokonalého záznamu mi bylo sděleno, nechť se usadím do čekárny a počkám, až si mě zavolá paní doktorka. Já řekla, že nevím, zda vůbec nějaké další vyšetření stihneme, protože jsem za 15 minut musela letět na autobus, abych vyzvedla první dítě ze školky. Sestřička mě děsně sprdla, jak jsem si to blbě naplánovala (podotýkám, že čas vyšetření mi byl striktně přidělen) a odeslala mě k paní doktorce protekčně na předbíhačku.
V ordinaci jsem už už začala zpod plandajících těhotenských gatí vykasávat revers, když mi paní doktorka řekla: "Dneska to bude rychlé,  vy jste zdravá a vše je v pořádku, není důvod k žádným dalším vyšetřením a uvidíme se až u porodu." Jupí.

Poté jsem se rychle přemístila do školky. Zde si mě úča s velmi vážným a ustaraným výrazem vzala stranou s tím, že mi musí něco důležitého sdělit. Z toho jak se tvářila jsem nabyla dojmu, že mé dítě přinejmenším vystřílelo samopalem půl školky. Pančelka mi hrobovým hlasem sdělila, že děcko snědlo velmi malé množství hrachové kaše, poté sežralo tři kusy chleba, zapilo to čajem a následně se napřímilo a hlasitě si GRGNULO. Od zahájení školní docházky si údajně takto nekultivovaně odříhlo již podruhé. Paní učitelka se mě starostlivě zeptala, zda dítko trpí nějakými zažívacími obtížemi. Měla jsem co dělat, abych se nezačla řehtat. Paní učitelce jsem slíbila, že celou věc doma prošetříme a uvedeme do společensky únosného stavu. Děcku jsem pak doma řekla, ať si grgá doma jak chce, ale ve školce před účou raděj ne.

Na zpáteční cestě ze školky si mě odchytla jedna matka, která má stejně staré děcko a bydlí na stejné ulici. Ke stejně starému děcku má ještě malé mimino. Začala mi barvitě popisovat nevýhody koexistence dvou malých děcek a vysvětlovat mi, jak se u nás doma vše brzy změní k horšímu a jak si mám užívat poslední dny relativního klidu. Potom začala pomlouvat svého nešikovného manžela, kterej je prej děsně línej a neschopnej a nemá u děcek žádnou autoritu, no prostě takové vtělení mě a Riparda do jedné osoby. Já jsem jí řekla, že my jsme s manželem líní a neschopní oba, takže si aspoň nekonkurujeme a máme klid. A že jak to budem dělat se dvěma děckama fakt vůbec netuším. Paní mi pak ještě sdělila další optimistickou vizi, a to že budu muset být s miminem celé šestinedělí doma, aby se "něco nepřihodilo". O dodržování šestinedělí jsem již slyšela z více stran. Vždy jsem si naivně myslela, že to znamená pouhou sexuální abstinenci, aby se jisté součástky mohly v poklidu uvést do původního stavu. V poslední době zjišťuji, že dodržování šestinedělí znamená, že po celých šest týdnů nevystrčíte čumák z domu a nepřijmete jedinou návštěvu.
To bude bájo. Pro každý případ jsem se vybavila knihami a velkým množstvím háčkovací příze. Na to mi sdílná paní řekla, že prý už nikdy nepřečtu jedinou knihu.

Každopádně vždy je tu únikový plán v podobě psychiny, kde nabízejí 14 denní ergoterapeutické tvůrčí dílny.

O hormonech

Nějak se mnou cloumá hormon. Puberta hadra.

Dvě po sobě jdoucí noci jsem se vzbudila přesně v 1:30 a nemohla zabrat až do rána. V důsledku nevyspání jsem málem zabila Riparda, kterej přišel následující den z práce v  časných 16.00 a já se těšila, že se zbavím dítěte a budu trávit odpočinek s jediným mužem, který mě nerozčiluje a nebude mi říkat, jak velký mám břicho, s Herculem Poirotem. Bohužel Ripard ne a ne se vypravit, nejdřív "nemohl najít" na plotně v centrální části kuchyně velký hrnec s polívkou a potom nebyl schopen si ji ohřát. Když jsem mu řekla, že by se s dítětem mohli v rámci procházky zastavit v obchodě, bylo mi řečeno, že přece všecko máme a že on nic kupovat nepotřebuje. Když jsem se děsně vztekla, že se mi s břichem nechtějí tahat těžký nákupy, bylo mi řečeno, že jsem neřekla, že potřebuju nakoupit, ale že by se "mohli stavit v obchodě" a že je to podstatný rozdíl. V tom, abych pokračovala v další argumentaci, mi zabránil ubývající neocortex. Šla jsem tedy v klidu nakoupit a těšila se, že se vrátím z nákupu do prázdného bytu. Bohužel po návratu byt nebyl zdaleka prázdný, dítě se tu zdivočele prohánělo na bicyklu v pyžamových gatích a s helmou na palici a Ripard zběsile hledal svoje doklady. Do toho zmatku na mě dítě pořvávalo: "Ty se zlobíš na tátu? A proč? A táto, máma je otravná? A proč?"

Dále se mnou hormony mocně zacloumaly, když tu byla na návštěvě jedna známá. Stavila se tu naštěstí jen na skok, protože mi vracela nějaké vypůjčené věci na mimino a řekla pár věcí, které se mi nesmazatelně vryly do paměti. Patrně teď prochází nějakým antisemitským obdobím a na její obranu musím dodat, že níže uvedená moudra nejspíš ani nepocházejí z její palice, jakožto spíš z velmi moudré hlavy jejího zcela korektního muže. Pokud vím, známá nepřečetla za celý svůj život jedinou historickou publikaci, nepočítám-li Angeliku. Nicméně z ní vypadla tato perla: "Židé si za holokaust můžou sami, protože nepřijali Krista." Zalapala jsem po dechu. Dále následovalo několik konspiračních teorií na téma holokaustu zakončených tvrzením, že Izrael byl nespravedlivě rozčleněn hranicemi, protože po válce Židům všichni hrozně nadržovali. Je možné, že za normálních okolností by mě podobné hlášky vůbec nerozhodily, ťukala bych si na palici a pošklebovala se tomu. Ale teď to opravdu nejsem schopná rozdýchat. A poté, co mi známá vesele sdělila, že její harant si umí v jednom roce sám nasadit čepici a že mé dítě je evidentně "někde úplně jinde" (rozuměj opožděné ve vývoji k samostatnosti), jsem rozhodla, že návštěva právě skončila. Naštěstí se u mě druhý den stavila Saša, takže jsem se mohla z tohoto silně traumatizujícího zážitku zregenerovat.

P.S. S tím opožděným vývojem mého dítěte k samostatnosti má moje známá samozřejmě pravdu, dítě patrně zdědilo Ripardův motorický talent a i úča ve školce mě jemně upozornila, že bychom mohli doma trénovat oblékání tepláčků. Což by měl potrénovat i Ripard, který většinou své tepláčky ani nenajde. A nedávno si Ripard sám namazal palačinku marmeládou, aniž by mu tato upadla či se zranil příborovým nožem, a dítě obdivně konstatovalo: "Táto, ty to taky umíš?" Nicméně navážet se do vývoje jakéhokoli haranta by mělo být tabu.

Dobré zprávy vespolek!

Když jsem dnes ráno otevřela e-mail, čekalo mě tam milé překvápko z babywebu:

"Vítejte ve třetím trimestru – v období únavy, křečových žil, strií, hemoroidů a bolestí!"

V těhotenském kalendáři babywebu člověk patrně najde mnoho podobných perel, škoda, že jsem tuto studnici moudrosti objevila až v tomto pozdním stádiu rozkladu, jistě bych tam nalezla plno podobně optimistických sdělení, která by mi můj stav povzbudivými informacemi ulehčila.

Další jobovka mě čekala v podobě rozbité pračky. Je pravda, že naše pračka už má dost najeto a její konec je už nějakou dobu předpokládán, přesto jsem nečekala, že den D nastane TEĎ. Státní svátky, elektro e-shopy nedodávají, hora prádla neuvěřitelná...

Poté co jsem zjistila, že nemůžu likvidovat špinavý prádlo, snažila jsem se trochu uklidit byt, ale to se taky nedalo, protože Ripardův bordel se nějak plíživě rozlezl celým domovem a začíná mně i dítěti zcela bránit ve svobodném pohybu.Vrhla jsem namátkově archeologický pohled do zdánlivě homogenní hromady pod Ripardovým stolem a objevila tam mimo několika lichých ponožek loňský program kina, návod k dávno koupené a sestavené zcela jednoduché židli (?), několik měsíců starý leták ze supermarketu a program svatebního dne našich kamarádů, jejichž svatba se konala před třemi lety. Došlo mi, že se nemůžu svobodně pohybovat kvůli naprosto nehodnotným a ničemu nesloužícím tiskovinám a děsně jsem se rozčílila poté, co jsem se v úzkých uličkách několikrát dost praštila a jednou sletěla, když jsem šlápla na prázdnou krabici.

Už minulý týden jsem požádala Riparda, zda by mohl svému cvokaři předat mou zakázku na odstranění bordelu. Cvokař mi nepřímo vzkázal, že Ripard si svůj bordel uklidí, až přijde ten pravý čas. Moje ségra podobnou situaci řeší tak, že svému manželovi podobný balast průběžně vyhazuje, ale na to já nemám koule a vnímám to jako partnersky nerespektující čin. Nicméně Ripardův bordel je několik let daleko za hranicemi mého partnerského respektu. V momentě, kdy už jsem byla tak vzteklá, že jsem několikrát kopla do Ripardova bytelného stolu a děcko se ptalo "proč se zlobíš na toho tátu, mámo?" mi Ripard zavolal jako by se nechumelilo a ptal se, co podniknem o státních svátcích. Řekla jsem mu, ať vezme dítě a odjede s ním někam ven, že tu musím nějakým způsobem uklidit. Ripard projevil mírnou dávku empatie tím, že přijel z práce dřív a počal si svůj bordel redukovat. Několik tiskovin dokonce vyhodil. Velmi u toho vzdychal. Děcko chodilo kolem něj a říkalo: "Máma dělala bum bum a zlobila moc na tátu, že dělá binec!"

Rekonstrukční zoufalství vypadá nějak takto:

Abych se uklidnila, pěstuju balkonové rostliny a zabývám se odstíny modré a jejich následnou aplikací:

Mlčeti zlato

Děcko je celej týden v trapu, tak jsme se rozhodli, že vymalujeme ložnici. Respektive, že já budu malovat a Ripard mi pomůže s logistikou, výběrem barev, vyklízením a že mi donese ze sklepa štafle.
Moje malovací idea byla taková, že nejprve uklidím po příjezdech/odjezdech na/z dovolených zabordelený byt, udělám si ve věcech pevný řád a systém, protože po dobu neurčitou nebudu mít přístup ke skříním, a dám do pořádku pokoj dítěte, který poslouží jako přechodné skladiště ložnicového nábytku či v něm aspoň posbírám duplo a vláčky.

Ripardova idea byla poněkud jiná.  Začal tím, že uklidil balkon, jedinou část bytu, která měla zůstat malováním zcela nedotknuta. Za to jsem mu neskonale vděčná, protože každodenní konfrontace s totálně zabordeleným balkonem mě velmi sžírala. Ripard na balkoně rozložil lehátka a umíchal drinky. Já jsem usoudila, že si taky zasloužím letní drink, nicméně dopočíst se procent alkoholu v míchaném koktejlu je vyšší matematika a konečně první slovní úloha, která by v mém životě měla smysl. Poté, co jsem výpočtem alkoholu pověřila Riparda a ten toho také nebyl intelektuálně schopen, udělala jsem to, co dělám vždy, když si nejsem něčím jistá - dala jsem si poloviční dávku. A pak ještě jednu a ještě jednu poslední a najednou byl večer, vyklizeno jsem měla leda tak v palici a na druhej den jsem chtěla začít s malováním.

Ripard odhodlaně povstal a počal nábytek z ložnice stěhovat do dětského pokoje. Jednalo se o šatní skříně, komody, noční stolky a pracovní stoly. Já chtěla namítnout, zda by nebylo moudré dětský pokoj trochu uklidit, aspoň teda posbírat to zpropadený duplo. Ripard však úklid považoval za něco podřadného a asi ho lákala představa 4D tetris, tak jsem nadále držela zobák. A raději jsem držela zabák i tehdy, když zjistil, že dětský pokoj již není schopen pojmout jeho nadměrný pracovní stůl nacházející se pod několikaletými nánosy papírků a tiskovin nejbizarnějšího původu, charakteru a konzistence a tedy tento zůstane nadále v ložnici svědkem malovacího procesu.

Potom se mě Ripard zeptal, co bych řekla tomu, kdyby na kohoutek v koupelně namontoval hadici, kterou by bylo možno naplnit dětský bazének na balkoně. Řekla jsem mu, že je mi to fuk, ať dělá to, co uzná za vhodné a všeobecně prospěšné, že já se s případnými následky dokážu vyrovnat. Na to mi uznale řekl, že jsem sama od sebe pochopila celý gestalt, kterej už pátým rokem intenzivně studuje a aplikuje. Že některé osoby to musí pět let studovat, vysolit čtvrt mega a věnovat tomu mnoho času, úsilí a péče (jako on) a jiní (jako já) se ke gestaltovému osvícení dostanou jen tak. Opět jsem držela zobák, ačkoli představa hadice vinoucí se z koupelny celým bytem každodenně napouštějící dětský bazének mi připadá přinejmenším neobvyklá, ale nesmím si teď pokazit image gestaltového mistra a taky, co já vím vo hadicích, Archimedově zákoně a tak vůbec...

Gestaltové uspořádání našeho bytu teď vypadá tak, že celý můj šatník je nedostupný, stejně tak šatník dítěte, knihy a některé potraviny. Naopak zcela dostupné je veškeré barmanské vybavení.

Nicméně navzdory osudu i gestaltu nahrubo vymalováno máme! Foto celku přidám po finálních odflekovacích úpravách a úklidu.

Doprdele sakra!

Dítě ovládlo první skutečně sprostá slova. A má to ode mě, jak tu onehdá řádilo, tak jsem se párkrát pořádně vztekla a protože ho nebiju, tak raději sprostě nadávám.

Co se týče prdele, tak jsme ji nikdy před dítětem nezatajovali, jen mu radili, aby používalo toto milé slůvko v soukromí. Takže vnikaly docela roztomilé situace: "Máš zadeček, nebo prdel?" Nebo pokud se stala nějaká legrace "To je prdel, chachacha!"

Nicméně včera dítě čůralo na travičku a protože to chce fakt vychytat, tak si vždy sundá gatě i trenky, aby nedošlo k provlhnutí inkriminovaných oblastí. Nějací o spoustu let i hlav starší chlapečci ho u toho pozorovali a dělali si z něj prdel: "Hahaha, kouká ti prdel, ty mimino!" Načež mé dítě v poklidu dokonalo svoji práci, s oblečením se již neobtěžovalo, otočilo se na posměváčky a velmi zřetelně zartikulovalo: "Doprdele sakra!" Chlapečci poněkud zjihli.

Po večeři dítě oznámilo, že se odebírá na nočník a po chvíli slyším kajícné: "To je doprdelesakra." Oznamovalo nám tak, že se úplně netrefilo.

Do třetice jsem včera kňourajícímu Ripardovi řekla, ať si furt nestěžuje na množství své práce, že si klidně dáme závod, kdo bude se svými úkoly dříve hotov. Čekalo mě večerní vaření obědů, uklízení, vyndání pračky, myčky, sázení rajčat, umytí koupelny poté, co ji Ripard jednou použil atd., zatímco Ripard nám s nasazením všech svých odumírajících mentálních sil a za asistence dTestu vybíral novej foťák a děsně si u toho stěžoval, kolik toho má na starosti a jak vůbec nestíhá. Dítě se tvářilo, že si hraje s vlakama (Precy, vítej na ostrově Sodor, tytyty, to je moje koleje, Tomáši, vypal!), když tu náhle přerušilo Ripardův ukňouraný monolog a mé poněkud netrpělivé reakce: "Doprdele sakra, milišku ty jsi blbec!" Tak tak.

Doufám, že fascinace tímto slůvkem je pouze dočasná a že je za krátký čas nahradí nové, neotřelejší výrazy.

Už mi není vůbec blbě.

Neuvěřitelné, ale je to tak.

Jen nevím, proč někomu trvá nevolnostní první trimestr dva týdny a někomu pět měsíců.

Výhoda otěhotnění v zimě a nevolností je ta, že můžete pár měsíců předstírat téměř nerušený zimní spánek. Bohužel nic jiného pozitivního jsem ve svém neutěšeném stavu neshledala. I když - docela jsem se začala orientovat v nabídce polotovarů a pytlíkových polívek. U mě jednoznačně vedou lasagně z Lidlu. Děcko i Ripard vypadají, že následky několikaměsíčního bordelu a příšerného jídla přežili ve zdraví a imunologicky zoceleni čelí světlým zítřkům.
Ovšem jaké duševní následky si dítě ponese do budoucna, to netuším. Mé pedagogicko-psychologické působení na dítě převzala během hard core stavů "nursery" videa na youtube a prasátko Pepina. Dítě se pod jejich vzájemným vlivem naučilo anglickou abecedu, počítat do deseti a když jsem si včera lakovala nehty, ptalo se mě, jestli je ta barva "pink". Nemáme sice telku, ale stejně tak jako já, je to velmi lehce nahraditelná věc. Docela dlouho se mi mé yotube odkládání dítěte podařilo před Ripardem tajit, nicméně když se ho dítě jednou zeptalo, zda může to "surprise egg open" a začlo zpívat "twinkle twinkle little star" s absencí českého akcentu, docela rychle se vše provalilo. Ripard na celou situaci zareagoval pružně a empaticky, nechal si napsat ošetřovák na mě jakožto zcela nefunkční jednotku.

Nicméně teď jsem již celý týden plně funkční!
Byli jsme kempovat a začala jsem plavat a jsem schopna své rodině zabezpečit i normální potravu.

S dítětem jsme dnes pekli dýně-housky a dinosaurus housky:

Manžel v trapu

Vždycky, když se Ripard vypaří na služebku, nestačím se divit, jak málo mám práce. Děcko spí dýl, večer usíná dřív, navařený jídlo mi vydrží klidně na dva tři dny, nemusím sbírat nánosy fuseklí, ručníků, konektorů, cyklistiké helmy se nenacházejí na těch nejbizarnějších místech, prostě pohoda.
Je pravda, že mít nepraktického manžela, má značné výhody. Do ničeho mi nekecá, protože například vaření mu připadá stejně složitý proces jako štěpení jádra. Já mu na oplátku nekecám do řízení auta, protože neumím značky, nepoznám pravou a levou stranu a ztěžka kdy jsem schopna zaregistrovat změnu barev na semaforu. Taktéž mu nekecám do finančních transakcí, protože kdybych účty naše měla na starosti já, asi už bych postrádala mnohé životně důležité orgány, abych udržela exekutory v bezpečné vzdálenosti.
Pokud si každej hledíme svýho, vládne u nás idylka. Já přimhouřím voko nad jeho bordelem a on nad mou chaotičností a zapomnětlivostí.
Nicméně když z nějakého důvodu dojde k prolnutí oblastí našich kompetencí, je to pěknej průser. Tudle jsem Riparda poslala pro kvasnice a on se vrátil s prázdnou, protože prej měli jenom droždí. Jindy jsem ho vyslala k řezníkovi pro kilo masa a on donesl jeden pláteček kuřecího stehna o váze 150 gramů. Když jsem se ho zeptala, jakou myšlenkovou cestou se z kila udělá 150 gramů, odpověděl, že paní řeznice se ho neptala na to, kolik chce kilo, ale kusů. Lehce tak došlo k resetu jeho mozku a on tedy přečetl číslovku uvedenou na seznamu, tedy 1. Tyto deprimující epizody jsem z motivujících důvodů přešla bez nadávání, svou frustraci jsem vylíčila kamarádkám, které mi rozumí.
Jednou jsem nějakou historku typu droždí-kvasnice líčila matce, která rázně odpověděla: "Musíš si ho prostě převychovat!" Na to jsem jí sdělila, že vychovávat nezvládám ani vlastní dítě, natož pak manžela, a že on by pak mohl začít vychovávat mě, a to bychom to rovnou mohli zabalit.

Frčíme na perníku

Dneska u mě byla Espoo a Kristina se svými haranty a napekly jsme perníku několik kilo. Ale i tak se obávám, že ani tyto zásoby se Štědrého dne nedožijí.
Situace vypadala nadějně v tom ohledu, že moje děcko s plnou hubou perníku nebude nikoho mlátit, než mě napadla hříšná myšlenka, ho nedat v poledne spát, abych měla večer veget a mohla se věnovat záslužnějším činnostem, než baby sittingu, který teď praktikuju víc, než je zdrávo, jelikož otec dítěte neustále vymetá vánoční večírky. Děcko bylo bez spánku zpočátku velmi poklidné až utlumené, ale po pár hodinách mu v palici něco ruplo a aby dostálo své pověsti bitkaře, začlo obě něžné holčičky svědomitě mlátit. Tara, která před tím potichu a velmi soustředěně sežrala tak půl kila medu, měla dost energie bitku odvrátit, ale chudinka Lucinka (taktéž indisponována únavou, neboť k nápadu nedat děcko spát mě lehce inspirovala její matka) to docela zchytala. Nicméně mě uvedlo v údiv, jak se Lucinka v našem zabordeleném a chaotickém bytě zorientovala a kdykoli jsem cokoli hledala, přesně věděla, kde to je, a v rekordním čase mi to donesla.
Tara je taky velmi praktické a užitečné dítě. Miluje peníze a kde může, nějaké šlohne. Tato dovednost by se mi u mého dítěte též hodila, ale moje děcko nemá šajn o tom, co to prachy jsou a na co se používají. To Tara je v tomto ohledu na pokročilejším stádiu vývoje a včera šlohla i falešný Eura z dětské hrací kasy a do tajný zásuvky auta si nacpala tak kilo perníku na horší časy. Myslím, že by přežila velmi dlouho v jakýchkoli nehostinných podmínkách.
V pozdním odpoledni dorazil z práce Ripard s velkou kocovinou za včerejška a s plnou hubou drbů tak strašlivých, že se reprodukovat nedají. Dal si několik tabletek živočišného uhlí a ulehl, tak jsem k němu rovnou šoupla i znavené děcko a teď mám veget jak nikdy.

Tohle JE zdravej recept. Pomazánka z červené řepy.

A pro mě dobrá alternativa k šunkovým nebo česnekovým chlebíčkům.

Ale pánům to moc nejede.

V páře uvařenou červenou řepu nastrouháme najemno, osolíme, opepříme, přidáme trošku citronové šťávy nebo balzamikového octa, smícháme s lučinou a hotovo.

Včera jsme si s Ripardem užili úřadový folklór. Přišli jsme půlhodiny před koncem dvouhodinové úřední doby. Ripard si kvůli tomu vzal dovču. Potřebovali jsme úředně ověřit naše podpisy, takže jsme se tam museli vydat v kompletní sestavě. 

Návštěva úřadu byla značně vysilující, čekal nás tam vytrvalý boj s línými úřednicemi a odchytávání zdivočelého děcka, které se  v rekordním čase snažilo nakouknout do všech úřadoven. 

Profesionální líná úřední babka nám na uvítanou řekla: "To nestihneme!" A povzbudivě pokračovala dál: "A je to moc papírů! A bude to drahý! A mně se to tady kouslo! A to ty papíry potřebujete opravdu všechny?" 

Já se naoko věnovala neúspěšnému odchytávání děcka vrhajícího se po schodech do suterénu, který jsem vyhodnotila jako vhodnou skýš, a nechala Riparda, aby paní zpacifikoval.

Do hlubin suterénu za mnou pronikaly nervózní slova jako "nadřízená" a "možná dvě byste to zvládly".

Nakonec to paní s vyčerpáním všech energetických rezerv a povoláním posil z vedlejších kanclů stihly a my odešli pronásledováni vyčítavými pohledy úřednickými a uklízečkou, která nás  popoháněla mopem, deset sekund po zavíračce. Doufám, že to těm

panim započítají jako přečas!

. 

Dokonalá podzimní dobrota

Hraběnčin koláč..

Díky těmto stránkám máme na letošní zimu zásobu jablek, ořechů, lískáčů - prostě všeho, čeho je ve městě nedostatek. A letos jsme se opravdu činili a otrhali kde co. Takže si můžeme dosyta užít všech sezónních jablečno-ořechových laskomin, aniž bychom museli do krámu.

Hraběnčin koláč je velká dobrota a celkem piplačka, ale stojí to za to.

Potřebujeme: 450 gramů polohrubé mouky, 4 vejce (žloutky a bílky zvlášť), 200 gramů másla, 100 gramů cukru, 1/2 prášku do pečiva, špetku soli, muškátový oříšek, citronovou kůru, 6 jablek, 50 gramů rozinek namočených v rumu, 100 gramů nasekaných oříšků nebo mandlí. 

Koláč se skládá ze čtyř vrstev. První vrstvu tvoří těsto, druhou jablíčka, třetí sníh z bílků a čtvrtou zase těsto.

Nejdřív si ušleháme žloutky s cukrem do pěny, pak do vaječné směsi zašleháme změklé máslo, přidáme mouku prosátou s práškem do pečiva, citronovou kůrou, špetku muškátového oříšku a špetku soli. Vypracujeme měkké těsto, které připomíná linecké těsto. Polovinu těsta rozválíme (rozmačkáme) na  plech vyložený pečicím papírem, z druhé poloviny ušouláme kouli a strčíme ji do mrazáku. 

Než se koule z těsta v mrazáku vychladí si ušleháme bílky do tuha (jako na suflé, až se tvoří špičky) se lžící cukru. 

A pak ještě nahrubo nastrouháme jablíčka, přidáme k nim zase lžíci cukru, skořici, rozinky a oříšky. Jablíčka rozprostřeme na vrstvu těsta, na jablíčka navrstvíme bílkový sníh a úplně navrch nastrouháme těsto z mrazáku.

Pečeme při 160 stupních asi 45 minut.

Velký den

Dneska musím zaznamenat velmi význačnou událost, která pro mě v praktickém dosahu předčila 17. listopad.
Ripard poprvé v životě něco opravil - a zrovínka pračku. A stačilo mu k tomu vteřinové lepidlo. A zázrak skutečně nastal, pračka pere a už vůbec neteče. Jako správná odstrašující socdomácnost jsme totiž rezervu na rozbitou pračku a ostatní kuchyňské spotřebiče rozfofrovali na letních tuzemských i zahraničních zájezdech.
Můj otec je velmi nezručný, vše opravuje lepicí páskou a jak naschvál má ta lepicí páska vzhledem k rozbitému objektu vždy kontrastní barvu. Otec se za svou nezručnost nestydí, patrně si ji vůbec neuvědomuje, a pokud uvědomění provede nějaká blízka osoba, dostane se jí poučení o inteligenci a dělnické třídě. Poslední otcův kutilský počin bylo připevnění šňůry od internetu na bílý strop pomocí černé izolačky. Šňůra i izolačka se nepřehlédnutelně vinou celým bytem.
Ripard není nezručný, ale zcela apraktický. Podle toho to taky u nás doma vypadá. Abych dosáhla montérských úspěchů, musím povolávat kamarády či bratry a uplatit je kusem žvance.
Netuším, kde mí bratři přišli ke své zcela nadprůměrné zručnosti, když je vychovával i zplodil můj nezručný otec. Starší bratr zkonsnstruoval kurníko-králíkárnu s monstrózním výběhem pro  nejrůznější hospodářské tvory, zahradní domek, tobogán, houpačku, zahradní jezero, velmi vkusnou rozlehlou skalku a mnoho dalších sci-fi objektů. Mladší bratr konstruuje roboty a nedávno se pustil do kuchyňských poliček.
Tiše doufám, že stejný model nastane u Riparda a děcka. Děckovu inteligenční složku a Ripardovu neblahou genetickou výbavu jsem se v těhotenství snažila lehce oslabit občasným požitím alkoholu. Zda to klaplo, poznám za pár let.

Socplastelína

Včera jsem měla velmi hektický den. Dávám si do pořádku záda, což je hrozná práce a bude trvat pěkně dlouho, než to bude cajk. Jednou měsíčně chodím na rehábku a do toho každej den doma cvičím a je to teda fakt pěkná makačka. A po každý rehábce jsem jak přejetá traktorem. Během včerejší rehábky jsem děcko odložila u Espoo. Naštěstí to všichni zvládli ve zdraví a vypadali velmi šťastně a spokojeně.

Abychom zabavily svá děcka, jaly jsme se jim s Espoo vyrobit plastelínu. Překvapilo nás, že to fakt funguje. Funguje jak plastelína, tak zabavení dvouletých harantů. Srozumitelný návod na plastelínu najdete tady. A stojí to fakt jen pár kaček a pokud to dítě pozře, s velkou pravděpodobností přežije.

Po několika stresujících zážitcích jsem s děckem téměř přestala navštěvovat cokoli, co má přívlastek dětské. Kavárny, hřiště, koutky. Jednak nejsem vybavena tolerancí pištivých zvuků a jednak mě nějakým podivuhodným způsobem stresujou ostatní matky. Aby neuvadal můj společenský život, řeším to tak, že se se spřátelenými matkami scházíme v našich domovech. Často to sfouknem i s oběděm a pokud se děcka nevraždí nebo na nás blbě nečumí, dáme si i tu víno tu cígo tu čokoládičku a je to fajn.

Jídlo nízkonákladové den první

Jelikož se blíží ty Vánoce a já jako obvykle nemám prachy na vánoční dárky (tato skutečnost u mě však není vůbec závislá na výši mého příjmu), musím něco naškudlit na rozpočtu za jídlo. Dřív mi všechny prachy kradli ufoni, jinak si nedokážu vysvětlit jejich mizení, teď, kde nic není ani smrt nebere, to ufoni vzdali a výsledek je vlastně stejnej, takže nemá smysl naříkat. Naopak mám více času a s tím i více kreativních možností.

Ripard nedávno přilezl z práce s tím, že mu kdosi nakukal, že vařením se nic neušetří (patrně nějaká závistivá osoba, jelikož si zrovna pochutnával na domácím pařížském salátu). Tak jsem si řekla, že udělám experiment a budu si zapisovat všechny blafy, co jsem uvařila, a na koci měsíce to spočítám a budu vidět, jestli jíme blafy jak z mimibazaru nebo jestli se dá za pár kaček uvařit zdravě, chutně a vydatně.

Problém se šetřením je ten, že nesnáším škudlení a škudlivost. A neumím ani počítat.  A vlastně nejsem ani vypočítavá. A miluju hezké věci. A dobré jídlo. A neodebíráme letáky s akcemi.

Něco jsme za ta léta už vychytali, takže máme doma vždy dobrý, čerstvě namletý kafe, dále udržujeme četné vinné kontakty, mlíko čepujeme v mlíkomatu a pečivo díky domácí tvorbě už vůbec nekupujuem, takže hlady ani žízní snad nepojdeme.