Mámo, trochu jsem ti tu školu pokreslil!

Má dosavadní snaha o studium patopsychologie dopadá zdánlivě neblaze. Tim Timeček mi výpisky počmáral dinosauřími vejci a já na ně omylem vhodila pytlík fenyklového čaje. 

Ale ve svém okolí mám patopsychologie tolik, že jsem se rozhodla studia zanechat, na zkoušku jít na blind a uspořený čas věnovat raději účelnému obsedantně-kompulzívnímu konání, které krystalizuje ve formě třídění věcí do kategorií a opatřování všeho cedulkami.
Cedulkování dovádím k dokonalosti, takže jsem i žvýkačky opatřila cedulkou "žvýkačky".

Asi největším psychopatologickým počinem je kromě návštěv deprivovaného děcka a jeho matky dopis, který jsme dostali od Ripardova několik let nezvěstného bratra. Stručně a jasně nám bratr napsal, že žije někde v daleké zemi, kde si s chovankou psychiatrické kliniky pořídil dvě děcka, která pobývala střídavě v kojeňáku, děcáku a jeslích, protože jejich matka, byla opakovaně "nemocná se svou hlavou". Pan bratr se patrně se svou hlavou již spřátelil natolik, že si děcka vzal do péče a nyní se o ně stará sám.
Já mu držím palce.

Má sousedka mi tu onehdá do detailů vysvětlovala, proč je mnohem menší blázen, než její manžel. Oba chodí ke stejnýmu cvokaři.
Jejich cvokař je naprosto úžasnej a ví si se vším rady.
Je to přeučenej logoped a jeho maminka byla věštkyně a vykladačka karet, takže i on má mimořádné věštecké nadání, kterým se ani trochu nechlubí.
Sousedce řekl, že ona je jedinej normální člověk v jejich rodině a že nejpozději do léta budou s manželem od sebe.
Soused to nějak nechápe a v čiré nevědomosti si na zeď přivrtal háky na kolo. Sousedka se tu docela masivně rozčilovala, že prej kdyby ten blbec věřil cvokařovi, moh si ušetřit práci, protože léto je tu coby dup a byt si veme přece ona.

Do třetice se mě jedna známá zeptala, jestli nemám obavy, vařit hopsinkovou bezinkovou šťávu. Obavy mám docela oprávněné o to, že mi kvůli obsedantnímu uklízení odkvete bez.
Známá mi řekla, že ona šťávu dělat nebude, protože se bojí trychtýře.
Trychtýř je totiž velmi zákeřný vražedný nástroj.
Pokud vám spadne na zem a otočí se užším otvorem vzhůru a zrovna kolem bude utíkat děcko, děcko může spadnout a na trychtýř se nabodnout.

Z té patopsychologie očekávám nejmíň áčko, má průprava je více než důkladná.

Zuby, pohroma huby

Zatímco u Timečka si výsevu prvních zoubků zcela náhodně všimla až pediatra při půlroční kontrole, o Damiánových zubech se mi už zdá i v bezesných nocích.

Má to teplotu, slintá to, bečí to, neustále to vyplazuje jazyk, v noci to nespí, soplí to a přes den to je neustále v nosítku.

Nemůžu říct, že bych z toho nezblbla, protože jsem se zcela dobrovolně dala do třídění Ripardových věcí.
Z poličky chaoticky navrstvených předmětů jsem za pomoci několika kafí a audio Harryho Pottera, vytvořila obsedantně organizovaný prostor. S nápadem opatřit poličky a krabičky popiskami přišel kdysi dávno Ripard. Tehdy jsem si ťukala na hlavu, přece nejsme takoví idioti, abychom potřebovali popisky.

Evidentně jsme. A já vzala to popiskování opravdu důkladně. Omluvou mi budiž několik probdělých nocí.

Přidat popisek



Další kosatce!

Výkvět těchto drobných irisů opět posílil mé zahradnické sebevědomí, které bylo mírně skřísnuté tím, že mi někdo ze zahrádky vykopal lomikámen. Lomikámen prodávají v květibudce na Mendláku, kam se dostanu teprve až pojedu na nejbližší zkoušku z patopsychologie. Docela by mě zajímalo, proč má někdo zapotřebí vykopávat ze zahrádek solitérní kytky, když si tu může zcela v klídku a legálně nahrabat oddenky všeho možnýho. Ripard navrhoval dát tam ceduli "kdo nám kytku ukradne tomu ruka upadne" nebo tak něco, ale já restriktivní cedule děsně nesnáším. To raděj ať mi tu kradou lomikameny o sto péro, než si hyzdit kytky cedulema.

 

Nicméně souběžně s ukradeným lomikamenem jsem dostala od sousedních zahradnických babek asi dvacet dalších kytek, takže karmický dluh je zcela vyrovnán. Irisů je tolik, že jsem je narvala i do vázy, což velmi zaujalo Riparda, protože tak ušetří za řezané květy.

 

 

Miminu slavnostně vylezl druhý zub, čemuž předcházelo několik dní horeček, vytrvalého nošení a brekotu.

 

Zásoba cigaret se nám povážlivě ztenčila.

 

Tudle mi jedna důchodkyně z naší ulice povídá...

..."Pani, vy jste pilná jak ta včelička!" Nevím, jestli se mě ta stará paní s někým nespletla, protože nosí brýle o tloušťce popelníků, ale to je fuk. Beru všecko.

Pravdou je, že má systematičnost a organizace dosáhly životního maxima. Toto maximum je pro většinu osob možná běžným standardem, ale pro mě je to fakt něco. Připadám si jako vítěz paralympiády. V našem bytě se již nenachází téměř žádný bordel (pokud teda nepočítám Riparda, jeho auru a jeho krabice) a včera jsem dokonce vytvořila revoluční systém v Ripardově šatní skříni, jejíž obsah až dosud připomínal rozzuřené Pindruše. Každou polici jsem označila úhledným štítkem s popiskem a homogenní prádelní hmotu rozčlenila do jasně označených krabic a šuplíků.

A každý večer mám všechny otravné domácí práce hotové dříve, než jdou děcka chrnět, a po večerech si tak můžu užívat volného času, který trávím opravdu smysluplně. Pro začátek jsem k čokoládě přidala Aperol Spritz a sem tam nějaký to cigáro, když vím, že nebudu pár večerních hodin kojit.

V rámci paralympijských disciplín a plně vědoma svých hendikepů se připravuju a chodím na zkoušky a to je teda taky něco. V současnosti absolvuji rychlokurz patopsychologie a připadám si jako Argus Filch při studiu rychločar, minimálně umím zaujmout stejně duchaplný výraz. Což je teda pořád lepší, než Ripard, který si odsunul atestaci na listopad poté, co zjistil, že jediný časopis, na který dosahuje jeho intelekt, je katalog Lidlu.

 

 

Tim Timeček se rozhodl, že bude ve školce po o sem tam přespávat. Mně každým přespáním umožní tři hodiny osobního volna navíc. Ripardovu mentální kapacitu ohodnotil Timeček lapidárně: "Pořád něco zapomínám. Asi se pomalu stávám miliškem tátou."

 

K dalším převratným organizačně-strukturním  změnám patří fakt, že mimino se nechá Ripardem pohlídat již 4,5 hodiny v kuse. Každé úterý chodím po tuto dobu pracovat a pracovní wellness bez děcek je opravdu parádní! Naposledy jsem takhle bezdětně relaxovala u zubaře.

 

Ve volných chvílích ještě plánuji realizaci dětského pokoje, která by se měla uskutečnit o prázdninách. Pomalu sbírám nápady a inspiraci a sumarizuju a třídím a jsem zvědavá, co z toho povstane.

Kosatce!

 

Mé zahradnické snahy předčily očekávání moje, Ripardova i babky odvedle.

 

Ta se s hodnocením fakt nemazala. Včera mě odchytla a povídá: "Vy jste s tou zahrádkou loni začala tak rozpačitě a to se teda moc divím, že vám to tak roste."

 

Zacpala jsem jí ústa (to mi to dáte opravdu zdarma???) mateřídouškou, mátou a ostatním rozrůstajícím se býlím, které je již možno oddělit od mateřské rostliny.¨

 

Přes noc mi vykvetly kosatce a to je chlouba veliká a fakt paráda! Myslela jsem, že kosatce letos nebudou, pač mi je podupalo naše spřátelené deprivované děcko. Jeho maminka je vyučená zahradnice a když jsem od ní vyzvídala pěstitelská životní moudra, odpověděla mi něco v tom smyslu, že je šílená blbost provozovat jakoukoli pouliční zahradnickou činnost a ptala se, kdo mi ty kytky financuje, zdalipak naše družstvo. Pak mi pověděla, že učitelky ve školce jejímu děcku diagnostikovaly autismus a "syndrom hyperaktivity" a jestli prej se na to odborníka Riparda můžu zeptat.

 

Deprivované děcko si u nás nepohrálo pěkně dlouho, jelikož chytilo nějakou vážnou několikaměsíční chorobu, kvůli níž bylo posláno k příbuzným na venkov. Tam se jeho "autismus" i "syndrom hyperaktivity" nejspíš prohloubily, protože když si u nás teď mělo hrát s Timem Timečkem, zavřelo se v koupelně, kde vytrvale koupalo různé nekoupací hračky a v pravidelných intervalech napouštělo a vypouštělo umyvadlo. Jeho maminka mi pak řekla, že je ráda, že si k nám chodí hrát, jelikož jsem údajně schopna jejímu dítěti zajistit "kvalitní program", stejně jako v těch jesličkách, které ono dítě navštěvovalo od 14 měsíců věku.

 

V rámci studia jsme s Ripardem shlédli Děti bez lásky, které vyznívají ve prospěch denních jeslí (znatelná úlitba bohům doby vzniku - roku 1963).

 

No, když tu tak pozoruju to hrací deprivované děcko, tak nevim nevim...