Zorganizovaný dětský pokoj

Můžu si odškrtnout další mission impossible.

Dětský pokoj je konečně v cajku.

Uklízení v něm přestalo být každovečerní psycho, hračky se již neválí všude po bytě, děcka se jakžtakž stáhla do svého teritoria (nebo alespoň pochopila, co znamená jejich teritorium) a méně tak zamořují společné prostory.

Funkčnost se dnes prubla naostro, když mi nečekaně zavolala Agnieszka, že se u mě za 15 minut zastaví i se všema děckama. Zadala jsem Timovi Timečkovi pokyn, nechť si v rychlosti svůj pokoj uklidí, a on nejen, že pokyn respektoval, nýbrž jej i docela zručně a samostatně vykonal. Děcka si pak v pokoji pěkně pohrála a my dospělí stihli v klidu kafe a dvě sklenky vína, což jako časoměrná veličina značí fenomenální úspěch.

Cesta k zorganizovanému stavu opět nebyla snadná, jelikož pokoj byl až donedávna vestavěnou skříní, v níž jakékoli dítě odmítalo přebývat i uklízet. Po několikaměsíčním procesu odklízení, vyhazování, přemítání nad inspirujícími časopisy a knihami, zvyšování motivace dítěte a jedné návštěvě IKEA, kde si Tim Timeček, systematicky vystavovaný dlouhodobému primingu, mohl vybrat "cokoli", jsme dosáhli pokoje, ve kterém Tim samostatně SPÍ, hraje si RÁD a je schopen vše uklidit sám, aniž bych na něj musela ječet.

Dost nám pomohl i příběh ze života, Léčení čurbesajdy od Betty MacDonaldové.

Mně i Ripardovi prospělo změnit úhel pohledu, co se uklízení jako aktivity samotné týče.

Dále pomohlo veškeré úklidové procesy co nejvíce zjednodušit, zesystematizovat a zautomatizovat.

Dítě bylo přizváno k plánování i realizaci pokojíku a my s Ripardem se snažili, aby mělo dost prostoru pro svůj paleontologický, literární a entomologický zápal.

Tu entomologii občas dost rozdýchávám.

Lék na vše

Mám za sebou několik krušnějších dní

.

Ale s kapkou (nebo spíš s několika litry) vaječného koňaku zvládáme vše na jedničku!

 

 

Tim Timeček odmítl účinkovat na školkovém představení na náměstí při rozsvěcování vánočního stromu. Všechny ostatní dětičky nastoupené v řadě, rodiče žhaví foťáky a kamery a Tima to nějak vyvedlo z míry.

 

Když jsem řvoucího Tima utěšovala a říkala mu, že to je fuk, že si ty písničky zazpíváme doma, Damián si obratně vylezl na lavičku a sletěl přímo na kebuli. Pořádně to žuchlo a fungl nová dlažba na náměstí se otřásla, zatímco dětičky z Timovy třídy zpívaly jak andělíčci.

 

Když jsem utěšovala řvoucího Damiána, Tim Timeček se náhle rozhodl, že účinkovat bude, pokud budu stát hned pod pódiem.

 

S dvěma vzlykajícími kusy děcek jsem se tedy procpala až pod pódium a vysadila tam Timečka, kterej si odúčinkoval posledních deset vteřin vystoupení.

 

Jedna školková matka mi vyjádřila obdiv ve smyslu zachování klidu, protože ona by prej Timečka rovnou zmlátila. Obdivné poznámky tohoto typu si bohužel většinou dešifruji jako kritiku své  rodičovské neschopnosti a nepříslušné benevolence.

 

Paní učitelce jsem se omluvila za komplikace, ale ta byla úplně nejvíc v klidu. Řekla mi, že Tim nebyl celý den ve své kůži a že na něj něco leze. A prej že chudáček Timeček jindy veselej chlapeček byl celej den nějakej zaprdlej.

 

A taky že na Timečka něco lezlo. To něco se úctyhodně rozlezlo a sužuje to nadále mě i Riparda i Damiánka. Naštěstí se nejednalo o vši, roupy ani o blechy, které se teď ve školce hojně vyskytují.

 

Timeček je tedy už více jak týden doma. Já jsem střídavě více či méně nachcípaná.

 

Chce to jen klid a nohy v teple a dobrou knihu a dobrou kávu a dobrý čaj a bábovku k tomu.

 

 

Prostor jsem vyklidila úspěšně

Aby měl Ripard příhodné podmínky ke studiu, uchýlila jsem se na týden k rodičům.

Že to bylo náročné netřeba komentovat, nicméně mám mnoho podnětů k reflexi návyků získaných ze své primární rodiny.

Jedná se o tato stěžejní témata:

Vztah k druhým lidem, vztah k penězům (majetku), vztah k informacím.

Abych se z intenzívních rodinných zážitků dostala, další týden jsem strávila u Jitky, kde jsme po více či méně úspěšném uspání všech čtyř děcek koukaly na béčkové zombie filmy a popíjely portské. Duševní hygiena tak proběhla úspěšně. Velmi mě uchvátil snímek Dead snow, po jehož shlédnutí jsem dva dny trpěla křečemi způsobenými namoženou bránicí.

Nyní mi nastaly časy velmi odpočinkové! Ripard už se neučí, takže se opět stará o děcka. Zajímavým faktem je, že z Timečka se po měsíci mé péče stalo poněkud nezvladatelné, sprostě mluvící dítě přehnaně reagující na jakékoli omezení hysterickým záchvatem.

Je pravda, že po dobu Ripardovy indispozice se Damiáno v noci budilo přibližně tak desetkrát a já se tak nenacházela v nejlepší psychické ani fyzické kondici. Na základě vnější i vnitřní podobnosti pro mě tak zombie filmy představovaly ideální volbu.

Po pouhém týdnu Ripardovy péče všechny Timečkovy nežádoucí projevy odezněly, nicméně vidím, že mé rodičovské kompetence jsou velmi nízké. Také jsem došla k uvědomění, že pokud bych se dostala do role svobodné matky, docela brzy by mi z hráblo.

Jelikož teď oplývám přebytkem energie, ušila jsem velké množství softshelláků, čepic a nákrčníků všeho druhu a objevila i velmi příjemný funkční materiál micropeach.

V mezičase jsem se rozhodla trvale debordelizovat Riparda.
Pod mým nepříliš vlídným dohledem vyházel ze svého šatníku již čtyři veliké pytle odpadků a doufám, že vyhazovací snahy budou pokračovat v dalších kategoriích.

Divadýlko

Tim Timeček přišel s geniálním nápadem, jak mě zabavit, abych nedegenerovala v důsledku nedostatku činnosti!

Prstové loutky.

Zatím máme publikovatelnou jen karkuli, protože kolekce zvířat je Damiánem natolik okupována, že se nedala vyfotit, ale babka, vlk i dinosaurus jsou už v procesu a brzy přibudou další!

Z prstových loutek je nadšené i Damiáno a začalo v kontaktu s nimi projevovat dosud netušenou slovní zásobu v rozsahu i formálně shodnou s homo erectus.

Rozina a soutěživí lidé

Nejsem ani trochu soutěživá, což je vrozený fakt.
Ve skautu jsem všechny soutěživé hry přežila tak, že jsem se někde zašívala (vždycky to šlo), v pokročilejším věku jsem se pak zašívala pod záminkou herní organizace.

Díky zašívání jsem se seznámila s mou výbornou kamarádkou Jitkou, kterou mí rodiče celé dětství a pubertu přezdívali jako "ta, co nezná hodiny."
Když jsem šla Jitce na svatbě za svědka, zeptal se můj tatík děsně vtipně, jestli "ta, co nezná hodiny" alespoň na svou svatbu dorazila včas.
Nedorazila včas a nikomu to nevadilo. Byla to naprosto skvělá svatba.
Někdo má prostě své tempo a ačkoli nesoutěží a nikam se nehrne, zvládne toho vlastním jedinečným způsobem mnoho, protože svou energii soustředí jedním, jasně vytyčeným směrem a neplýtvá jí na srovnávání se s druhými. (To mluvím o Jitce)

Soutěživých lidí mám kolem sebe plno a je to dobře.
Někdo holt musí táhnout pokrok kupředu a nás zašívače čas od času vyprudit.
To, že zašívač umí naopak pěkně vyprudit soutěživé osoby, je docela zábavný reciproční fakt.

Včera jsem při podvečerní vycházce potkala několik soutěživých známých a myslím, že je na čase se zase někam zašít.

Asi nejvýživnější bylo setkání se soutěživou školkovou matkou, která byla v šoku z toho, že Damián "už chodí". Damián před jejím zrakem zrovna vylezl z bahnité zahrádky, přes slunečnice se nějakým zombiestylem dopotácel až ke mně, pověsil se mi za tepláky a začal kňourat, že chce pochovat.
Řekla jsem matce, že pokud se Damián o něco opírá, tak chodí, ale že do prostoru to neumí.

Matka na to: "To JÁ jsem nikdy žádné své dítě za ruce nevodila a chodit neučila."

Zato já zřejmě nedělám nic jinýho než že tajně nacvičuji chůzi a jsem natolik nedovtipná, že jsem si nepřečetla výzkumy týkající se vodění batolat za ruce a následné hyperflexi ramen v dospělosti.

Dostalo se mi poučení i ohledně jediné vhodné dětské obuvi se žirafkou (Damián měl na nožičkách jen značně zabahněné fusekle a Timís jednu croksu od Vietnamců).

Dále mi matka začala podrobně popisovat  "opožděný" vývoj svého staršího děcka, které bylo po celou dobu rozhovoru přítomno, nervózně si okusovalo nehty a bázlivě po mně pokukovalo, a které srovnávala s jeho "moc šikovnou" mladší sestřičkou.

Vývojový rozdíl mezi oběma holčičkami činil celé tři měsíce, což je fakt děsná doba!
Méně šikovné děcko je na podobná srovnávání asi zvyklé, nicméně nemyslím si, že by mu to nepůsobilo šrámy na duši.

Řekla jsem matce, že si myslím, že výhoda nepříliš časného rozvoje motoriky spočívá v tom, že má děcko dost času, aby mu to v kouli líp seplo a zvládlo následný vývoj o to důkladněji, nicméně nemyslím, že by má moudrá slova padla na úrodnou půdu, protože matka začla valit cosi o nočníku a nočním počůrávání přítomné holčičky.

Timeček se zaujetím naslouchal a empaticky zahlásil:
"Já jsem měl včera sračku a všechno jsem doma pokakal."

Timečkovo "včera" neznamená včera, ale je to univerzální výraz pro jakkoli vzdálenou minulost.

Matce jsem to nevysvětlila, protože jsem doufala, že by ji tato informace mohla vyděsit k odchodu.

Docela to zabralo.
Matka řekla, že musí jít vařit večeři a zamávala na mě pytlíkem "kuře na smetaně".
Popřála jsem jí dobrou chuť.
Matka mi začala ještě vyprávět o tom, že má s děckama tolik práce, že vůbec nestíhá a vařit a že je to hrůza, jak člověk na té mateřské nic nezvládne a nestihne.

Pak se zeptala mě, co budeme mít k večeři my.
To neměla dělat.

Hříbky na smetaně.
S domácími karlovarskými knedlíky.
A čokoládový dort.
S polevou ganache.

"A jak dlouho to budete vařit?"
"Ó, už to mám dávno připraveno, stačí jen ohřát!"
(Pani, kdybyste tu nestála a nemlela blbosti, mohla jste mít už takových večeří navařeno hned několik.)

Bez kolektivního zařízení

Tudle se mě kamarádka ptala, jak to zvládám bez tý školky.

Řekla jsem jí, že fakt naprosto skvěle.

A taky, že jo.

Timeček si k snídani poručil palačinky a horkou čokoládu.
Potom chtěl, abych mu vyrobila kostým dinosaura a udělala mu i ocásek a drápky a všechno.
Řekla jsem mu, že jen pověsím prádlo a pak to hned spíchnu. Docela ho totiž baví se mnou šít na stroji, pod mou supervizí ušije i rovnou čáru a v návodu ke stroji (stejně jako v návodu ke kuchyňskému robotu) se píše, že i mentálně retardované osoby tyto přístroje mohou  používat pod dohledem.

Ale než jsem prádlo pověsila, našel si Timeček lihovku a vytvořil kostým dinosaura i bez mého přičinění!

Damián je stimulován natolik, že povstal z popela (v jeho případě spíš vylezl z nosítka) a začal velmi nejistě obcházet nábytek.

Často se mu stane, že stoupne na kostičku dupla a upadne, až hlavička zaduní.

Přemejšlím, kolik takových pádů zvládnu, než mu nasadím Timečkovu cyklohelmu.

Při výtvarných činnostech se Timovi podařilo nakreslit něco, co mělo být Stegosaurem a při troše tolerance to je Stegosaurus jak vyšitej!
Bohužel Damián nám u té výtvarky sežral červenou křídu, což je dost komplikace, protože Timeček často vyžaduje ztvárnit okamžik, kdy Tyrannosaurus žere Protoceratopse a teď v našich nástěnných  malbách nemůže stříkat krev.

Rozdílné pohledy a průhledy

Tudle mi volala velmi rozrušená švagrová, jestli bych jí nedala číslo na jednu mou dávnou kamarádku, se kterou jsem se už pár let nesetkala.

Kamarádčino děcko totiž vzalo švagrovčinu děcku z aktovky potají svačinu a sežralo ji.

Švagrovka byla tímto ohavným kouskem dost otřesena a chtěla vzniklou situaci s mou kámoškou ihned zatepla řešit.

Naštěstí mi Damiáno zrovna počůralo telefon, takže tento vymazal všechna čísla z adresáře a já na maminku žravého děcka žádný kontakt neměla.
Ale vůbec nevím, jak bych se z této prekérní situace vykroutila.
Měla jsem totiž morální zábrany poskytnout kamarádčino telefonní číslo za účelem řešení školního konfliktu.

Navrhla jsem švagrovce, zda nechce svačinový problém řešit přímo s tím děckem (chlapeček, 9let). Asi by mě taky naštvalo, kdyby Timískovi někdo pozřel jeho vychytanou a nutričně vyváženou svačinu, nicméně nepovažuji tuto klukovinu za nijak zásadní (a párkrát jsem to někomu udělala taky).

Ale švagrovka je úplně jiného názoru. Pokud si dovolí nějakej chlapeček vniknout do aktovky její dcery, co z něj za pár let vyroste? Bude jí z kabele jednou vytahovat menstruační vložky? Bude jí krást hodnotnější věci? Je kradení svačiny počátek šikany?

Chtěla jsem namítnout, že menstruační vložky se nedají jíst a že si myslím, že z otevírání cizích aktovek chlapeček vyroste, ale švagrovka působila dost úzkostně, odhodlaně a nervózně, takže jsem raději byla zticha. Vzmohla jsem se jen na chabou obranu žravého chlapečka, že měl chudák asi hlad a že bych do toho netahala jeho rodiče.

Na to mi švagrovka řekla, že moje děcko taky není zrovna nejvychovanější. Předloni sežralo čtyři čokoládové figurky ze švagrovkovic vánočního stromu a já prej ani nehlesla.
Nehlesla, protože se řídím pravidlem, že na návštěvách ať Timeček sežere, co chce, doma mu to škrtím. A sama nemám v ohledu spotřebované čokolády zrovna nejčistější svědomí...

Nechtěla jsem se pouštět do zbytečného žabomyšího konfliktu, ale vzpomněla jsem si, jak na návštěvě u nás doma pro změnu švagrovčino vychované děcko sežralo nepočítaně koláčků a když už nemohlo, tak si je cpalo do kapes, a když už mělo plný i kapsy, tak si zbývající koláčky aspoň označilo cedulkama a křikem protestovalo, když po nich někdo sáhl.
Cizí potrava je zkrátka atraktivnější a já měla radost, že jejímu děcku chutná.
Nenapadlo by mě v občasném záchvatu dětské žravosti vidět následek nevychovanosti ani příčinu pozdější obezity.

Švagrovka mě nenápadně upozornila, že bych se měla nad svou benevolencí zamyslet, což svědomitě dělám, i když na to nevypadám!
A jelikož jsem absolvovala i dva semestry Teorie a metodiky výchovy, chápu, že autoritativní výchova není můj šálek kávy a vnímám, že výchovné konflikty řeším z pohledu "tady a teď" a neřeším při každém deliktu, co mi z toho děcka vyroste.

Ale švagrovka to má přesně naopak.

Když měl Timís neblaze proslulé bacací období, viděla v něm potenciálního agresora a přemýšlela o tom, co se u nás doma děje, že to moje děcko vyjadřuje bacáním.

Nedělo se nic, agresivní choutky přešly úderem třetího roku věku.
Statistická možnost, že z mého dítěte vyroste agresor, je docela malá, takže se tím neznepokojuju. Švagrovce se narodil chlapeček, který právě pozvolna vstupuje do bacacího období a dokonce už pomlátil i Tima Timečka!

Jaká to úleva.

Pohádková pohádka

Tim Timeček nalil do akvárka všechny možné lahvičky obsahující záhadné látky na úpravu vody, což mu vyneslo zaracha telky (v našem případě you tube) na celej tejden.

K restriktivním opatřením tohoto druhu se téměř neuchyluji, ale telka mi stejně dost leze na nervy a navíc nesnáším leklý ryby.
A nešlo o jednorázovou klukovinu.
Tim se s nekalými úmysly do akvárka pokouší proniknout kontinuálně a moc dobře ví, že tam může hrabat jen s Ripardem.

Při provozování zakázané akvarijní činnosti si Tim počínal velmi rafinovaně.

Nechal se v poledne jako uspat.

Poté potichoučku jako myška vylezl z postele a v naprostém utajení prováděl destrukci akvária.
Asi za půlhodinku za mnou přišel, že už je vyspanej.

Chvíli si hrál a pak vesele pronesl: "Nalil jsem do akvárka všechny lahve."

Mě polilo horko.

Ryby plavaly v podivně husté, nahnědlé kapalině, nicméně během následujících dní chcíply jen tři kusy.
Vzhledem k neustálé přerybněnosti to není taková hrůza.

Přemejšlela jsem, jestli zákaz telky není větší trest pro mě, než pro Timečka. Ale vzhledem k tomu, že nezná dny v týdnu a ani neví, jak je vlastně tejden dlouhej, to můžu kdykoli stopnout.
Naštěstí je you tube plnej i audiopohádek.

A taky máme hodně knížek.

Momentálně frčí ta O čertovi.

A minulej tejden jsem byla na ledové kávě s Bárou (konečně!) a ta mi řekla, že její stejně staré dítě už zvládá i první dva díly Harryho Pottera. 

Asi to taky vyzkouším.

Stříbrný sprej

Jali jsme se s Timotejem vytvářet adventní výzdobu.

Nicméně dítě brzy usoudilo, že ozdoby ze slaného těsta jsou nuda a pošplíchalo sebe (hele, mámo, já jsem úplně vánoční!) a dinosaury.

Stříbro bylo všude.

Když se Ripard vrátil z práce, dítě hlásilo: "Tady je binec, táto. Máma pořád uklízí ale... nejde to... Prostě to nějak nejde...!"

Má recht. 

Vaječňák

Ripard donesl od kolegyně z práce flašku medu a požádal mě, abych vymyslela něco na revanš.
Já udělala vaječňák, protože je to rychlé, bezbolestné a děsně dobré...
Do kafe, se šlehačkou, na polití zmrzliny, jen tak, prostě bez eierkoňaku to není žádnej vopravdovej život...

Udělala jsem i pro nás a ačkoli nevím o tom, že by ho chlastala i děcka, dneska působila obě tak, jako by ho požila větší než malé množství.
Na půl litru vaječňáku je třeba jedna plechovka slazeného kondenzovaného mléka, 250 ml rumu 4 žloutky a pár kapek vanilkového extraktu.
Zamíchat, hotovo.

 

 

 

 

Máma se ztratila, tak jsem jel a jel a nejednou mě chytli fízli!

Vykojenost mozku se nemusí nutně projevit úbytkem intelektu. Například já jen zapomínám věci a ztrácím děcka.

 

Ohledně intelektu jakožto schopnosti učit se novým věcem a používat naučeného na tom prokazatelně nejsem tak zle. Za jeden polovečer čítající slabou půlhodinu čistého času jsem se stihla našprtat Školský systém a legislativu a následně zfouknout předtermín zkoušky. Nicméně vzápětí jsem ztratila první děcko.

Jdeme si to takhle jednoho slunečného dne v klídku ze školky, já s miminkem v šátku a starší dítě na first biku, když mi dítě povídá: "Zapomněli jsme ve školce helmu, mámo!" Já jsem však měla pocit, že to není možné, protože stoprocentně vím, že "něco"  jsem svému děcku na palici cpala. To "něco" byla čepice, kterou jsem si spletla s helmou. Poněkud jsem se zadumala nad osudem helmy a nad osudem mým, co mi tak asi řekne Ripard, až se vrátí z práce. Na helmu je totiž jakožto zaměstnanec úrazovky dost citlivej. Tou dobou jsme se nacházeli přibližně sto metrů před naším domem. Až u vchodu jsem zjistila, že k tomu, abych mohla vejít a dát si kafe, mi chybí starší děcko a first bike.

Chvíli jsme chodila dokolečka a hledala a volala a ptala se kolemjdoucích sousedů, zda někde neviděli mé dítě. Nikde ani stopa. Po deseti minutách jsem již značně nervní zavolala na místí fízlárnu. Do pár minut u nás bylo pět houkajících aut s deseti mladými sympatickými fízly s bouchačkama, kteří mě uklidňovali, že je to úplná normálka chytat uprchlá dítka na odrážedlech. A že kdyby měli tak hezkou maminku, tak že by jí neutíkali, hahaha. Já jen značně tupě zírala a zavolala do práce Ripardovi (byl v práci první den po poporodní dovolené), že jsem z kusů dvou dětí hnedle jedno ztratila, ale že už to řeším s fízlama.

Za necelých deset minut mi volal pan major, že mé děcko našli sedět před naším domem, ale že mi ho nemůžou vydat hned, protože si dítě musí prohlídnout fízlovské auto. Když jsem dorazila k fízlovskému autu, ve kterém sedělo uvězněno mé dítě, vůbec to nevypadalo, že by mě někdo postrádal. Děcko si vesele zkoušelo všechny houkačky, mikrofony, blikačky a majáčky a všech deset fízlů se na mě usmívalo. Já si připadala jak největší idiot na světě, ale byla jsem opravdu ráda, že dítě je živé a zdravé a se všemi orgány.

Za pár minut přijel Ripard dříve z práce, obě dítka jsme uložili a já si dala pořádnýho panáka.