čtvrtek 14. prosince 2017

Likérka

Je neuvěřitelné, kolik se u nás během roku nastřádá lahví tvrdého alkoholu.
Nikdo to tu moc nepije a za pár let naše sbírka lahví nabobtnala do úctyhodného objemu, který zabíral celý vršek špajzu.

V rámci posedlosti úklidem a vyhazováním se mi ale podařilo veškerý tvrdý alkohol smysluplně zužitkovat.

Z  těch nejpodivnějších ovocných pálenek, u kterých ani nebylo možno dohledat jejich zdroj, jsem nadělala tinktury. Tinktura je ne výrobu velmi jednoduchá, libovolné množství drogy (tzn. byliny v suchém stavu) se naloží do alkoholu a nechá libovolně dlouhou dobu macerovat. Poté se přefiltruje je lahvičky a je hotovo.

Mám hřebíčkovou, levandulovou, heřmánkovou a rozmarýnovou tinkturu a používám je jako desinfekci či při různých štípancích a kousancích a ta rozmarýnová by měla odpuzovat i klíšťata.




Z bílého identifikovatelného alkoholu, který si zachoval příjemnou vůni,  a z různých typů brandy jsem udělala zázvorový likér proti bolavému krku, chřipce a nachlazení. Výroba je opět snadná a lektvar je kupodivu i chuťově výborný.

 
 
Whisky jsem spotřebovala na výrobu karamelového likéru typu Carolans. Na jednu lahev padly dvě karamelová Salka a dvě šlehačky. Smíchat, zamíchat, hotovo.
 
A z rumu, amareta nebo griotky dělám čokoládový likér. Toho máme ale takovou spotřebu, že mi domácí zásoby vůbec nestačí. Jednu lahev alkoholu smíchám s jedním salkem a se dvěma šlehačkami, ve kterých jsem rozpustila 1 tabulku hořké čokolády.
 
 
 
Letos jsem vyzkoušela i nový recept na vaječňák a je moc fajn, akorát se musí nechat měsíc uležet, což je docela problém.
 
6 žloutků se vyšlehá s 250 gramy moučkového cukru. Ve dvou šlehačkách se nechá vyvařit vanilkový lusk a až to vychladne, smíchá se to s vyšlehanými žloutky a půl litrem rumu.
 
 
 



středa 13. prosince 2017

Tvorba pro netvory

Naše děcka nejsou indoorová ani tvořivá.

Takže když jsem nachcíplá a nemůžu s nima lítat po venku, je to dost pruda.

Napekli jsme všechno možné i nemožné cukroví, nabalili dárečky pro paní učitelky, vyrobili přáníčka pro široké okolí i pro paní pošťačku a namíchali vaječňák.

Když už jsem nevěděla roupama coby, dali jsme se do těch praštěných výtvarných činností, které naši chlapečci fakt nemusí.

Vyrobili jsme vločky do oken a šiškové skřítky.  Skřítci na Timečkovu zakázku zobrazují celou naši rodinu plus deprivované děcko. Deprivované děcko se tu i nadále vyskytuje skoro každej den, ačkoli jsem se jeho přítomnost snažila zkrouhnout na pouhé dva dny v týdnu.

Sousedka mi řekla, že to pochopila tak, že dva dny má nasichr a ty ostatní dny vždycky zaklepe a zeptá se, jestli jako může.

Vůbec mám pocit, že si ze mě občas lidi dělají šoufky. Tudle se mi ohlásila Ripardova ségra, že přijde na dopolední návštěvu přibližně v 10.00. Když tu nebyla ani ve 13.00, dala jsem Timečkovi telefon, ať se jí zeptá, kde se zdržela:

"Haló!! Klarabel!! Už jsi tu dávno měla být! Kde ji tak dlouho? Cos dělala? A proč tu nejsi? A už jsi aspoň na cestě? My jsme tě čekali a čekali! To není slušné!"

 Klarabel už byla na cestě do dorazila ve 13.45.

Nicméně Timeček by mohl lektorovat pro mě tak potřebný kurz asertivity.









Lék na vše

Mám za sebou několik krušnějších dní
.
Ale s kapkou (nebo spíš s několika litry) vaječného koňaku zvládáme vše na jedničku!
 
 
Tim Timeček odmítl účinkovat na školkovém představení na náměstí při rozsvěcování vánočního stromu. Všechny ostatní dětičky nastoupené v řadě, rodiče žhaví foťáky a kamery a Tima to nějak vyvedlo z míry.
 
Když jsem řvoucího Tima utěšovala a říkala mu, že to je fuk, že si ty písničky zazpíváme doma, Damián si obratně vylezl na lavičku a sletěl přímo na kebuli. Pořádně to žuchlo a fungl nová dlažba na náměstí se otřásla, zatímco dětičky z Timovy třídy zpívaly jak andělíčci.
 
Když jsem utěšovala řvoucího Damiána, Tim Timeček se náhle rozhodl, že účinkovat bude, pokud budu stát hned pod pódiem.
 
S dvěma vzlykajícími kusy děcek jsem se tedy procpala až pod pódium a vysadila tam Timečka, kterej si odúčinkoval posledních deset vteřin vystoupení.
 
Jedna školková matka mi vyjádřila obdiv ve smyslu zachování klidu, protože ona by prej Timečka rovnou zmlátila. Obdivné poznámky tohoto typu si bohužel většinou dešifruji jako kritiku své  rodičovské neschopnosti a nepříslušné benevolence.
 
Paní učitelce jsem se omluvila za komplikace, ale ta byla úplně nejvíc v klidu. Řekla mi, že Tim nebyl celý den ve své kůži a že na něj něco leze. A prej že chudáček Timeček jindy veselej chlapeček byl celej den nějakej zaprdlej.
 
A taky že na Timečka něco lezlo. To něco se úctyhodně rozlezlo a sužuje to nadále mě i Riparda i Damiánka. Naštěstí se nejednalo o vši, roupy ani o blechy, které se teď ve školce hojně vyskytují.
 
Timeček je tedy už více jak týden doma. Já jsem střídavě více či méně nachcípaná.
 
Chce to jen klid a nohy v teple a dobrou knihu a dobrou kávu a dobrý čaj a bábovku k tomu.
 

 


čtvrtek 7. prosince 2017

Zorganizovaná kuchyň

Tudle Ripard otevřel kuchyňskou skříňku pod umyvadlem a děsně se divil, že tam panuje čistota, řád a nejsou tam žádní pavouci.

Po otevření této tajemné komnaty totiž obvykle následovalo bombardování kácejícími se předměty.

Když jsem posléze kriticky zhodnotila stav celé kuchyně tváří v tvář hrozícímu vánočnímu úklidu, došla jsem k uspokojivému závěru, že jsem se v této místnosti skutečně přiblížila zenové dokonalosti. Takové dokonalosti, která žádný vánoční úklid nepotřebuje!

Přesně vím, kde co najdu, vše má svůj pevně daný řád a účel a každá věc má svůj domov.
A kořenky jsou srovnané dle abecedy.

Po šatní skříni je tedy kuchyň dalším zcela funkčním prostorem.

Zorganizovaná kuchyň se nezrodila jen tak přes noc.

Ve všech úklidových a bydlících literaturách je kuchyň metaforizována jako srdce domova.

Souvislost se srdcem je tu zcela zřejmá, jelikož se jedná o místnost velmi pulsující, rytmicky a plnokapacitně využívanou. Naše kuchyň toho musí snést opravdu hodně, od  soustředěné přípravy créme brulée až po frustrující zapatlávání kuchyňského okna jogurtem.

Nicméně srdce našeho domova donedávna připomínalo spíš bizár bazár.

Bývalo to místo, kde se nacházely nejrůznější cetky, potraviny pochybného původu, kvality i data spotřeby, zázračné potravinové doplňky a léky s expirací na přelomu milénia, naprosto nesourodá sbírka příborů čítající čínské hůlky, párátka a podivná napichovátka a tak bych mohla pokračovat velmi dlouho.

Prvním veledůležitým krokem bylo pořízení nové kuchyňské linky. Neměla jsem žádné ambice ani kapacitu chytračit a proto jsem návrh nechala na organizačně i technicky nadanější designérce z kuchyňského studia. Jako největší protibordelová vychytávka se osvědčily kuchyňské skříňky sahající až ke stropu a na panelákové poměry obrovský jídlení stůl, který schoval i radiátor. S paní designérkou jsme se shodly i na (nepraktické) obkladové mozaice, kterou miluju.





Během "zabydlování" se mi podařilo novou kuchyňskou linku zakrámovat od podlahy až po strop. Naštěstí i s tím se dalo něco udělat!

Krámy jsem vyhazovala na etapy a než jsem dosáhla současného nadmíru uspokojivého stavu, zopakovala jsem si vyhazovací kolečko alespoň třikrát.

V první řadě přišlo nemilosrdné vyhození všech cetek. Cetky okupovaly okenní parapet, otevřené police i uzavřené police. Jednalo se zejména o milé upomínkové předměty, dárky, nejrůznější výrobky od příbuzných a jejich dětí, kamínky a mušle. Vyházela jsem všechno až na pár věcí, které jsou kromě cetkovitosti i funkční, případně které mají nějakou estetickou či uměleckou hodnotu.

Dál jsem zjistila, že naše kuchyň ukrývá docela úctyhodnou sbírku kradených předmětů a předmětů, které jsme někde sebrali, že by se jako mohly hodit. Krýgly, reklamní skleničky, vidličky z menzy, umělé příbory, čínské hůlky, hotelové marmeládíčky, medíčky, cukříčky, miniaturní balení soli, sojovky...

Nad fenoménem kradených předmětů jsem se musela zamyslet hlouběji. Patrně se jedná o stereotypizovaný zvyk osob ze zemí, jež prošly zásadními obdobím nedostatku. Docela úctyhodná sbírka nasháněného a nakradeného se vyskytuje jak u mých rodičů a prarodičů, tak u  mé tchýně. Potřeba sbírat, shánět, bufetit ze hřbitovní popelnice či rovnou krást věci tak zcela zásadně souvisí s vytvářením nepotřebných zásob, krámů a bince.

Vyhodila jsem například čtyři lahve sterilovaných kapiových řezů, které svému státnímu podniku před odchodem na penzi ukradl můj tatík a daroval mi je k Vánocům poté, co expirovaly.

Kapie byly prošlé přesně šest let.

Podle tatíka se na nich prý nemá co zkazit. Tomu uvěřila i má sestra, která mi svěřila recept na "výbornou kapiovou pomazánku". Pomazánku servírovala svým hostům o Silvestru. "Potřebuješ jen ty kapiový řezy, jinak máš všechno doma!" Když jsem se jí s neblahým tušením zeptala, kde ty kapiový řezy vzala, zjistila jsem, že tatík tímto velkolepým darem obdaroval i ji.

Každopádně krást další předměty jsem všem členům své domácnosti přísně zatrhla poukazujíc na trapnou kapiovou historku a obrovský pytel cinkajících krýglů, ze který by se nemusel stydět ani Santa. Zmiňuji nepochybně i etickou stránku celé věci. Fenomén shánlivosti je sice východoevropský folkloristický prvek, ale je třeba se trochu pohnout dál.

Když to shrnu, vyhodila jsem všechno hnusné, nevyužíváné, vše, co jsme měli jen kvůli "mohlo by se hodit", vše vyšlé z módy (ano i domácí potřeby podléhají módě), vše, co jsem měla duplicitně, vše expirované (bez ohledu na pořizovací cenu a zázračné účinky).

Zredukovala jsem výrazně počet nožů (nyní vlastním čtyři kusy) a místo spousty příborů pořídila jednu vkusnou sadu a zbytek věnovala do Ripardova státního i nestátního zaměstnání. Vyházela jsem všechny čaje, který nikomu nechutnaly, podivné lahve těžko identifikovatelného alkoholu, dále staré utěrky a ubrusy. Hrnky jsme taky značně protřídili. Momentálně uchováváme jen ty z malých místních či chráněných dílen. Pokud se rozfláknou, což se stává nezřídka, bereme to jako milou příležitost podpořit nákupem onu chráněnou či lokální dílnu.

Se všemi krámy jsem se zbavila i stresující snahy je zužitkovat, využít či recyklovat.

Nicméně vyházení krámů je pouhé (a zábavnější) zahájení celého organizačního procesu. Méně zábavná část je uchování pořádku na věčné časy. Se dvěma malými dětmi a jejich neutuchajícím objevováním kulinárního světa všemi smysly se jedná o tréning systematizace ve ztížených podmínkách.

Důležité je zlikvidovat veškerý bordel bezprostředně po vaření a před spaním vše poklidit a nenechávat si nic na ráno.
Abych si ráno mohla dát kafe u čistého stolu.
A mít FlyLadyovsky čistý dřez.
A utírat upatlané dětské židličky častěji, než o vánočním úklidu.
A flusance na sporáku odstranit dřív, než zkamení.
A nenechávat přechodný bordel na exponovaném kuchyňském stole.

Neříkám, že to není práce či fuška, ale velmi osvobozující je fakt, že na pozadí fungujícího systému je to opravdu jen práce, kterou prostě v potřebném intervalu vykonám a mám hotovo.

Nedostávám se do koloběhu frustrace, malomyslnosti ani víkendových či vánočních úklidů.














sobota 2. prosince 2017

Svatej pokoj

Ve čtvrtek mi Ripard oznámil, že by mohl jet o víkendu s Timísem na hory. Moje první reakce byla překvapivě záporná, v mé vykojené a nevyspalé mysli vyvstala stereotypní představa, že tu budu celej víkend sama s děckama. Pár okamžiků nato mi ale došlo, že si Ripard vezme ten hlučnější, živější a (pardon) i zlobivější kus s sebou, takže pro mě by to měl být přinejmenším důvod bouchnout šampáňo. Jakmile se mi to patřičně rozleželo v kouli, ihned jsem Ripardovi zavolala, že jim pomůžu se zabalit.

Při odjezdu sice padla nejedna slza, která velmi překvapivě patřila Damiánovi. Natahoval za odjíždějícími ručičky a zoufale plakal a plakal. Potom chodil sklesle po bytě a volal: "Tim! Tim!" Nevím, zda to dítě ve svém útlém věku již netrpí Stockholmským syndromem. Podle mě by měl taky bouchat šampáňo, když ho čeká celý víkend prostý domácího násilí.

A ten klid, když vypadli! Stihla jsem přelouskat několik časopisů a dočíst knihu!

S jedním miminem není skoro žádná práce! Stačí jen stavět kostky či kutoulet balón, myslet si vo tom svý a pak si ohřát pizzu z mražáku .

Abych nějak využila vzniklý přebytek energie, pustila jsem se do vyklízení bince z Timova pokoje a pak se vydala hledat po bytě další věci spadající do kategiorie "krám".

Byl toho opět jeden velký pytel. Mám pocit, že jsem ze svých věcí už vyhodila všechno, co se vyhodit dalo a stejně jsem zas našla pytel krámů... V Ripardově osobním prostoru čítajícím přibližně tři kubíky se skrývá krámů nepočítaně. Přemejšlím, zda mu rovnou neobjednat takový ten tobogán, co se šoupne do okna a na jehož konec se umístí kontejner. Alespoň já bych z toho měla radost.




pátek 1. prosince 2017

Radši dříve než později...

...jsme se začali připravovat na Vánoce.
Děcka to děsně baví a já nemusím vymýšlet žádný akčnější program v mrazivém počasí.
Napekli jsme první dávku perníků a vytvořili adventní věnec a nějakou tu christmas-freak-výzdobu.

Pečení perníků s dvěma kusy děcek byl značný punk. Starší děcko se s celotělovým soustředěním dyspraktika snažilo vykrajovat "mašinky pro tátu", které vykazovaly větší či menší stupeň malformace, zatímco mladší děcko jedlo perníkové těsto po hrstech, freneticky metalo formičky po celé kuchyni, vylívalo vodu z vázy na pracovní plochu, mlátilo nás válečkem, zapínalo kuchyňského robota, blikalo vypínači, pokoušelo se rozkousnout vánoční ozdobu a vymýšlelo další kousky, které jsem už v rámci snahy zachovat si sama před sebou seriózní tvář zapomněla.

Do toho všeho na chodbě vytrvale kvílelo deprivované děcko, jelikož jsem pro ten den neschválila jeho pobyt v našem ústavu. Chtěla jsem se prostě jen věnovat perníku a svým děckám. Sousedka to nějak nemohla rozdýchat, tak nechala deprivované děcko na chodbě před naším prahem kvílet a zmítat se v hysterickém pláči dobrou hodinku (...a nekopej té tetě do toho kočárku, jinak k ní už nikdy nebudeš moct jít na návštěvu!)

Já jsem se snažila potlačit, nepřipustit si a poté si připustit a zpracovat pocit viny. Deprivované děcko u nás poslední měsíc trávilo každé odpoledne o všedních dnech a sousedka se nám je snažila podstrčit i o víkendech. Víkendy jsem s ne zcela zpracovaným pocitem viny a následným tréningem asertivního "NE" před zrcadlem zatrhla.

Po několika hlasitých záchvatech deprivovaného děcka, které se odehrály v bezpečné vzdálenosti sousedovic bytu, na mě zazvonila jedna paní z vedlejšího baráku, jedna sousedka z vrchu a jeden soused nevímodkud a chtěli po mě nějaké detailnější informace o neutěšeném stavu deprivantské rodinky předtím, než se rozhodnou volat poldy nebo sociálku. Hlasité projevy děcka je prej děsně ruší a mají podezření a fyzické týrání či na dítě s nízkofunkčním autismem. Řekla jsem jim popravdě, že děcko je každej den u nás na návštěvě a že se na nízkofunkčního autistu projevuje celkem normálně, ale že nemám tucha, co se děje za zavřenými dveřmi (což opravdu nemám). Pokud tedy chtějí decibelovou situaci efektivně řešit, nechť si promluví přímo se sousedkou. To taky udělali, načež u mě pak zvonila deprivantská sousedka a stěžovala si na tu delegaci a že je prej všechny vyhodila, jelikož nebyla ten den zrovna dobře naladěna.
Jsem jí řekla, že nevím, nevím, že by mě taky štvalo, kdybych měla každej den poslouchat kvílení a bouchání nějakýho děcka.
Sousedka mi odpověděla, že se jí její děcko směje do ksichtu, tak ho prej kamsi zavřela. Opatrně jsem sousedce sdělila, že se jí její děcko nejspíš nesměje do ksichtu schválně, ale že asi na něco reaguje a zeptala se, zda nechce zajít pro radu ke cvokaři. Nepotrpím si na nevyžádaná doporučení ani rady, takže mi toto doporučení dalo dost zabrat. Taktéž jsem sousedce pověděla, že chci návštěvy jejího děcka omezit z důvodu mé a Ripardovy potřeby soukromí na "pouhá" dvě odpoledne v týdnu. Důvodem omezení návštěv deprivovaného děcka není jen potřeba mého soukromí, ale i to, že z dlouhodobého hlediska není pro žádnou ze zúčastněných stran výhodné pěstovat jakýkoli asymetrický vztah.

Celá tato deprivantská situace mě vedla k uvědomění si a vytyčení vlastních hranic, s čímž mám obecně problém. Za normálních okolností se totiž neobklopuji lidmi, kteří "mají ruce kořistnice", jak trefně popsala znalkyně lidských povah, Agatha Christie, Elsu Greerovou v Pěti malých prasátkách.

A s Elsou to dopadlo docela bledě...






Měkkejši

 
V rámci své nově nalezené systematizace a organizace se musím pochlubit faktem, že mám poměrně velké množství vánočních dárků vytvořenou a !zabalenou!.

Ale jde jen o měkkejše, tedy podle Riparda o sice praktické leč naprosto neatraktivní dary. I když tedy já o Vánocích jako děcko bývala vděčná i za ty měkkejše. Moje máti byla v měkkejším nadělování přebornice. Pokud jsem o října potřebovala cokoli na sebe (ať to byly fusekle, pyžamo nebo spoďáry), zabalilo se to "pod stromeček". Radost z takových fuseklí pak byla ohromná, protože chodit od října bez fuseklí je dost pruda.

Jenže ti moji měkkejši jsou cool! A vyhnula jsem se nahánění pépéelka po celým Brně a vůbec jsem ten děsně komerční systém odrbala a celý to dárkování vychytala... Což si moje máti o těch fuseklojdních darech nepochybně myslela taky.

 







01