Máme to hotovo!

 

Porodní plán jsem splnila na dvě stě procent!

 

Miminko Damián se narodilo 13.10. ve 3.30 a byla to rychlovka.

 

Pár hodin před porodem jsem ještě vařila svíčkovou, drhla sedáky od židlí a květináče, přeskládala špajz i lednici.

Hnízdící instinkt. 

Děcko starší zlobilo o sto péro, asi něco čulo. Nedalo mi pokoj ani na pět minut a chovalo se jak velmi těžké ADHD.

Poté, co jsme ho s Ripardem ve 23.30 s vypětím všech zbývajících sil uložili, mi prdla voda. V první chvíli jsem si pomyslela, že mě trefí, protože představa další šichty mě v tomto rozpoložení fakt netěšila.

Nicméně vše šlo velmi hladce, Riparda a děcko jsem nebudila, brnkla dule s tím, že se ještě nic neděje a že jí zavolám, až se něco bude dít. "Něco" se začlo dít až ve 2.00, tak jsem vzbudila Riparda a povolala dulu k sobě domů. Dula nejdřív vypadala nedůvěřivě, protože jsem se netvářila, že rodím a sem tam jsem hodila i nějaký ten nepříliš duchaplný vtípek. Nicméně za slabou půlhodinku jsem vtipkovat přestala, tak jsme rychle odjely do porodnice. V porodnici mi ani nestihli dotočit monitor. Dula i nemocniční porodní asistentka mě nechali pobíhat po porodním boxu dle potřeby a za nějakých 20 minut těžší práce, do které mi ale nikdo nemístně nekecal , neřídil a nekorigoval, bylo mimino v pohodě venku. 

Pod vlivem pochybné literatury

Včera se kvalita mého života výrazně zlepšila, protože přišla na oběd Kristina s miminkem a s Lucinkou a s Jankem a Janko pod Ripardovou supervizí spravil dveře od myčky. Pro mě to znamená, že už nemusím plnit myčku otočená hlavnou dolů jako netopýr, což je pár dní před porodem opravdu úleva. Ripard tento artistický kousek vůbec neovládl, proto myčku přestal plnit i vyprazdňovat, což od něj bylo zvláště v posledních dnech velmi galantní. O tom, že by mohl myčku spravit sám, se se mnou odmítal bavit. Včera s vypětím všech sil vrátil prázdné láhve od piva, které už zabíraly tolik prostoru, že jsem neměla kam uskladňovat potraviny, a uklidil s dítětem část vláčků rozházených po celém bytě. Poté mi řekl, že pracoval tolik, že doufá, že ode mě alespoň týden nedostane žádný úkol. Přemejšlím, jestli je rychlý návrat z porodnice opravdu dobrý nápad a jestli se tam neubytuju na nadstandardu tak dlouho, jak to jen půjde, a nevyužiju nemocniční wellness na maximum.

Poté, co po obědě naše dítě hodilo po Lucince dýni a začalo se vůbec chovat nadmíru asociálně, jsme usoudili, že je nejspíš unavené a že ho dáme spát a budeme mít chvíli klid. Nicméně děcko vůbec neusnulo. My s Ripardem jsme pomalu vytuhávali, ale bylo nám v tom bráněno fyzickým týráním doplněným neurotickým: "Vzbuďte se, vzbuďte se!" Pokud nás dítě zrovna fyzicky neatakovalo, zpívalo si pro mě velmi povzbudivou píseň, kterou samo složilo: "V úterý půjde Tim do škol-ky. Obuje sííí tam bač-kůr-ky. Potom si půjde hrát na pí-sek. Páááá-ak tam bu-ude o-bí-dek."

O další uložení dítěte dopostele jsme se začali snažit ve 20.00. Opět bez úspěchu. Dítě vydrželo až do 23.30. Patrně se cítilo provinile, protože nám řeklo: "Hajejte, zavřete si očička, budu vám číst pohádku." Do pracek si vzalo knihu s velmi barevnými a fantaskními obrázky a začlo číst: "Byl jednou jeden pán, ten měl dům, začalo pršet, šplouchla vlna, pán se utopil a sežraly ho neonky." Nebo: "Jednoho dne šel Tim s tátou na procházku a sežrala mě opice. Táta se tomu chechtal, potom opici zabil a Tima zachránil." Nebo: Jednoho dne utíkal vlk po lese, přišel za ním druhej vlk, sežral ho a pokousal a byla tam krev."

Po takových pohádkách se spí skvěle. Předlohou pro vyprávění je dítěti následující publikace:

Už mám sbaleno!

Dva dny do termínu porodu jsem zvládla sbalit tašku do porodnice. Na mě úctyhodný výkon. Největší vítr jsem měla z toho, že nenajdu oddací list. Ripard mi podepsal porodní plán, ačkoli mu připadal příliš alternativně prudivý. Já se ho naopak snažila sepsat velmi jemně a nekonfliktně.

Jinak mě velmi potěšilo, kolik lidí mi nabídlo hlídání staršího dítěte během porodu, jsem za to moc vděčná a budu se  fakt snažit porodit v době, kdy bude dítě na hlídání ve státní instituci.

Včera mě zas odchytla jedna matka a ptala se mě, jakto, že při předávání dítěte do státní instituce mé dítě nikdy neřve. Řekla jsem jí, že tam dítě umisťuji pouze dvakrát týdně. Na to se mě ta matka zeptala, kdo mi to povolil. Popravdě jsem řekla, že ředitelka. Ale že ten nápad nemám ze své hlavy, nýbrž že pochází z hlavy mé sousedky, dosluhující účy. Matka mi řekla, že má pocit, že každodenní docházkou do školky své dítě psychicky poškozuje, protože její děcko cestou tam děsně bulí a do školky nechce vůbec chodit. Řekla jsem jí, že moje děcko sice nebulí, ale po prvním týdnu docházky se dvakrát počůralo. Na to matka odvětila, že její děcko se počůrává dvakrát během každé noci a začalo koktat.

Nicméně když má její děcko předplacenej celej měsíc (500 kč), tak je třeba toho maximálně využít. Z toho pětikila se totiž nic nevrací, ať je děcko ve školce 20 dní nebo jeden den. Je pravda, že finanční aspekt mi při umisťování dítěte do kolektivu vůbec nepřišel na mysl, komplexní myšlení v oblasti čísel nikdy nebyla má silná stránka.

Některé zapeklité situace mají velmi jednoduché řešení, ale prachy hýbou světem.

Hormon v krvi stoupá

Dneska jsem si v naší vysoce "babyfriendly" porodnici prohlížela motivační fotografie akčního supertýmu.

Dále jsem si prohlédla galerii porodních asistentek, kde každá pózuje s právě vylíhlým miminem pevně zabaleným do zavinovačky. 

Mimina se na těch fotkách netváří nijak happy a mě jediný, co zajímalo, bylo, kde mají matky. Taky mě napadlo, že když se líhla štěňata našemu čoklovi, nedovolila bych si na ně šáhnout bez jisté obavy o svou ruku.

Hladina mých hormonů v krvi pravděpodobně přesáhla společensky přijatelnou mez a normu, že mi podobné bukolické výjevy ze života začínají dost vadit.

 

Mateřské inferno stokrát jinak

Dítě se začalo aktivně podílet na vytvoření podnětného prostředí pro miminko. Toto je zamýšlený hrací koutek, plně v montessori duchu.

Dneska jsem měla opravdu perný den.
Brzo ráno jsem vypravila dítě do školky a valila k zubařce.
Pak jsem prolézala knihkupectví a galanterie  a posilňovala se chilli mexickou polívkou před kontrolou v porodnici.
Už mi zbývá jen velmi omezené množství povolených drog.

Asi jsem to s tím chilli krapet přehnala, protože mimino v břiše po nasazení monitorovacích tikajících bombiček kopalo tak, že tyto neustále sjížděly dolů a monitor se skoro nedal natočit. Monitorování tak zabralo poněkud více času, než je obvyklé, a monitorovací sestřička vypadala dost naštvaně. Nevím, zda své naštvání směřovala ke mně, k mému prenatálnímu dítěti či ke špatnému stavu monitorovací techniky. Po natočení nedokonalého záznamu mi bylo sděleno, nechť se usadím do čekárny a počkám, až si mě zavolá paní doktorka. Já řekla, že nevím, zda vůbec nějaké další vyšetření stihneme, protože jsem za 15 minut musela letět na autobus, abych vyzvedla první dítě ze školky. Sestřička mě děsně sprdla, jak jsem si to blbě naplánovala (podotýkám, že čas vyšetření mi byl striktně přidělen) a odeslala mě k paní doktorce protekčně na předbíhačku.
V ordinaci jsem už už začala zpod plandajících těhotenských gatí vykasávat revers, když mi paní doktorka řekla: "Dneska to bude rychlé,  vy jste zdravá a vše je v pořádku, není důvod k žádným dalším vyšetřením a uvidíme se až u porodu." Jupí.

Poté jsem se rychle přemístila do školky. Zde si mě úča s velmi vážným a ustaraným výrazem vzala stranou s tím, že mi musí něco důležitého sdělit. Z toho jak se tvářila jsem nabyla dojmu, že mé dítě přinejmenším vystřílelo samopalem půl školky. Pančelka mi hrobovým hlasem sdělila, že děcko snědlo velmi malé množství hrachové kaše, poté sežralo tři kusy chleba, zapilo to čajem a následně se napřímilo a hlasitě si GRGNULO. Od zahájení školní docházky si údajně takto nekultivovaně odříhlo již podruhé. Paní učitelka se mě starostlivě zeptala, zda dítko trpí nějakými zažívacími obtížemi. Měla jsem co dělat, abych se nezačla řehtat. Paní učitelce jsem slíbila, že celou věc doma prošetříme a uvedeme do společensky únosného stavu. Děcku jsem pak doma řekla, ať si grgá doma jak chce, ale ve školce před účou raděj ne.

Na zpáteční cestě ze školky si mě odchytla jedna matka, která má stejně staré děcko a bydlí na stejné ulici. Ke stejně starému děcku má ještě malé mimino. Začala mi barvitě popisovat nevýhody koexistence dvou malých děcek a vysvětlovat mi, jak se u nás doma vše brzy změní k horšímu a jak si mám užívat poslední dny relativního klidu. Potom začala pomlouvat svého nešikovného manžela, kterej je prej děsně línej a neschopnej a nemá u děcek žádnou autoritu, no prostě takové vtělení mě a Riparda do jedné osoby. Já jsem jí řekla, že my jsme s manželem líní a neschopní oba, takže si aspoň nekonkurujeme a máme klid. A že jak to budem dělat se dvěma děckama fakt vůbec netuším. Paní mi pak ještě sdělila další optimistickou vizi, a to že budu muset být s miminem celé šestinedělí doma, aby se "něco nepřihodilo". O dodržování šestinedělí jsem již slyšela z více stran. Vždy jsem si naivně myslela, že to znamená pouhou sexuální abstinenci, aby se jisté součástky mohly v poklidu uvést do původního stavu. V poslední době zjišťuji, že dodržování šestinedělí znamená, že po celých šest týdnů nevystrčíte čumák z domu a nepřijmete jedinou návštěvu.
To bude bájo. Pro každý případ jsem se vybavila knihami a velkým množstvím háčkovací příze. Na to mi sdílná paní řekla, že prý už nikdy nepřečtu jedinou knihu.

Každopádně vždy je tu únikový plán v podobě psychiny, kde nabízejí 14 denní ergoterapeutické tvůrčí dílny.

Pokračování porodnického veselí

V pátek bych měla jít na další kontrolu do porodnice a přemejšlím, zda se nehodit marod a nepočkat s dalším možným nárazem na nějakého vyhořelého lékaře až do porodu. Nebo zda tam jít rovnou s reverzem na odmítnutí vnitřních kontrol. Nebo zda budu mít štígro a v pohodě se domluvím se vstřícným gyndařem/gyndařkou, že nebude šťárat a čumět nikam, kam není třeba. Každopádně mě to docela stresuje.

Vyšetření v porodnici vnímám jako značně dehonestující. Tudle mi Saša vyprávěla veselý zážitek, kdy ji v předporodní ambulanci vyšetřovala no name porodnická gyndařka a v koutě ordinace leč s výborným výhledem na inkriminované partie přešlapoval nějaký no name medik, který si tam šel pravděpodobně odkroutit praxi.

Zavolala jsem svému porodnickému bratrovi, abych zjistila, jaký je stav v jeho porodnici ohledně vaginálních vyšetření. Zda se stále rutinně provozují,  nebo ne, či zda je už těhule začaly odmítat, nebo ne. Bohužel jsem se bratrovi trefila do nějaké velmi vyhořelé chvilky. Šel zrovna od porodu a asi tam zas nějaká trubka vůbec "neuměla tlačit", takže působil značně naštvaně. Ohledně objektivního posouzení schopnosti či neschopnosti tlačit jsem jednou bratrovi dala doporučení, že až bude trpět zácpou, nechť ulehne do porodnické kozy, dá si nohy co nejvýše nad hlavu a ideálně si je ještě přiváže třmenem, pozve sestřičku, pár kolegů a mediků a  ještě někoho, kdo jej s připravenými nůžkami bude povzbuzovat slovy "tlačte maminko, raz dva tři a znovu raz dva tři, dejte do toho všechno, raz dva tři." Velmi by mě zajímalo, jak by se mu zadařilo se s problémem zácpy vypořádat a zda by uměl správně zapojit břišní lis. Pochopitelně mi na můj fér návrh řekl, že jsem fakt blbá. Což nemám potřebu nikomu rozmlouvat. Nicméně ohledně vaginálních vyšetření jsem byla poučena, že se sem tam objeví nějaká problematická těhule, která "mrčí, že to nechce", ale že se to prostě dělá v každé porodnické poradně a že když ta nepřizpůsobivá těhule moc mrčí, tak ji dají "zpracovat sestřičce" (opravdu nevím, co si pod tím představit).

Kupodivu na babywebu jsem objevila docela povzbudivě nezaujatý článek ohledně této choulostivé problematiky.

Takže místo praní kojenecké výbavičky nejspíš sepíšu ten reverz.

7!

Let je to, co jsme s Ripardem uzavřeli sňatek.
K výročí jsme s dítětem upekli tarte tatin a já dostala pugét.