Dětský pokoj je konečně v cajku.
Uklízení v něm přestalo být každovečerní psycho, hračky se již neválí všude po bytě, děcka se jakžtakž stáhla do svého teritoria (nebo alespoň pochopila, co znamená jejich teritorium) a méně tak zamořují společné prostory.
Funkčnost se dnes prubla naostro, když mi nečekaně zavolala Agnieszka, že se u mě za 15 minut zastaví i se všema děckama. Zadala jsem Timovi Timečkovi pokyn, nechť si v rychlosti svůj pokoj uklidí, a on nejen, že pokyn respektoval, nýbrž jej i docela zručně a samostatně vykonal. Děcka si pak v pokoji pěkně pohrála a my dospělí stihli v klidu kafe a dvě sklenky vína, což jako časoměrná veličina značí fenomenální úspěch.
Cesta k zorganizovanému stavu opět nebyla snadná, jelikož pokoj byl až donedávna vestavěnou skříní, v níž jakékoli dítě odmítalo přebývat i uklízet. Po několikaměsíčním procesu odklízení, vyhazování, přemítání nad inspirujícími časopisy a knihami, zvyšování motivace dítěte a jedné návštěvě IKEA, kde si Tim Timeček, systematicky vystavovaný dlouhodobému primingu, mohl vybrat "cokoli", jsme dosáhli pokoje, ve kterém Tim samostatně SPÍ, hraje si RÁD a je schopen vše uklidit sám, aniž bych na něj musela ječet.
Dost nám pomohl i příběh ze života, Léčení čurbesajdy od Betty MacDonaldové.
Mně i Ripardovi prospělo změnit úhel pohledu, co se uklízení jako aktivity samotné týče.
Dále pomohlo veškeré úklidové procesy co nejvíce zjednodušit, zesystematizovat a zautomatizovat.
Dítě bylo přizváno k plánování i realizaci pokojíku a my s Ripardem se snažili, aby mělo dost prostoru pro svůj paleontologický, literární a entomologický zápal.
Tu entomologii občas dost rozdýchávám.
