Předvánoční stíhačka

Nevím, jak se to stalo, ale mám uklizeno, nazdobenej stromek, dárky nakoupený i nějaký to cukroví jsem zplichtila.

Nejspíš mám to všechno předvánoční hotový hlavně proto, že jsem totálně slevila ze svých nároků i z nároků na okolí. Doma jsem všem začerstva oznámila, že letos ani nepeču ani neuklízím, tudíž každý můj sebemenší výkon s vánoční tematikou je přijímán s motivujícím nadšením.

Teprve před týdnem jsem dodělala poslední předtermínovou zkoušku, což byl teda docela hard core. Ne kvůli tomu, že bych to neuměla (šprtání je pro mě teď naprostej relax), ale těsně po rozdání testu se mi mimino v šátku vzbudilo a začalo se na soustředěné akademické půdě svébytně projevovat. Vzhledem k tomu, že nešlo o kroužkovací test, ale asi o 20 otevřených otázek, jsem si dala mimino urychleně k prsu a psala rychlostí bleskobrku Rity Holoubkové. Prekérní chvilka nastala v okamžiku, kdy v prvním prsu došlo mlíko a mně zbývalo ještě 5 otázek. Akrobatickým pohybem jsem přehodila mimino k druhýmu prsu a test dopsala pravou rukou, ač jsem velmi vyhraněný levák. Odevzdala jsem to za 15 minut z celkovýho času 50 minut. Ostuda jak bič, mimino si během procesu několikrát hlasitě grglo, prdlo i ublinklo.

Vánoční perníky zdobil Tim Timeček a vypadají děsně odpudivě (do všech perníkových tvarů sveřepě ztvárňoval dinosauří kosti), ale ta hodinka klidu mi za to stála. Strávila jsem ji smysluplně posloucháním audioknihy Vánoce Hercula Poirota. Ten příběh miluju, vraždička je tam roztomilá, ačkoli ne "anemická". Momentálně sjíždím Pět malých prasátek, kde se nejedná o žádnou vraždičku, ale pořádnej chladnokrevnej mord.

Miminko je většinu dne v šátku, buď spí nebo kouká, každopádně je ve své existenci velmi spokojeně ukotveno. Začalo houkat, broukat a povídat a je vůbec velmi milounké.

Dneska jen dodělám několik kilo bramborovýho salátu, ať máme konstantně co užírat a finito, obnovila jsem i vysychající zdroje vaječňáku a dalších tlamolepů a nějakej vánoční stres a shon mi může víte co...

Nemám ráda zimu!

Ale někdy to docela ujde.

Vyjeli jsme si na Vysočinu a zažili téměř Shining v prázdném hotelu, protože jsme vyrazili uprostřed týdne.

Ná víkend pak dorazily rodinky s dětmi a klidnému shiningu byl konec, nicméně realita se stala pro nás značně děsivější. Všechny rodinky působily velmi odhodlaným, vystylovaným a cool dojmem, holčičky s obříma kdysi "my little pony", tatínci ve vyžehlených džínách s bílejma kšiltovkama a blonďatý maminky v legínách všech vzorů a barev v nás vyvolali velmi mocný dojem a vedli k zamyšlení, jaký halo efekt vyvoláváme my.
Sebekritický poznatek raději nebudu zveřejňovat.

Naštěstí jsme se stihli zdekovat dřív, než na nás někdo stihl zavolat sociálku.