Tudle u mě byla kamarádka s dvouletou holčičkou na obědě a zeptala se mě, jestli mi nebude vadit, když její děcko nedojí všecko, co jsem mu naložila na talíř. Že po svém děcku nikdy nechce, aby dojídalo. Popravdě se mi dost ulevilo, že se společný oběd obejde bez "za maminku, za tatínka", případně "musíš papat, jinak tě bude bolet bříško nebo "jestli to nesníš, už ti nikdy, NIKDY nekoupím zmrzlinku." Letos o Vánocích jsme snídali u příbuzných, kde maminka hrozila dítku, že pokud nedojí chleba k snídani, nedostane celý den žádné cukroví. Zajímalo by mě, zda a jakým způsobem svou výhružku naplnila, protože u nich mísy naložené cukrovím pronásledovaly člověka na každém kroku a stromeček byl plný snadno dostupné čokolády.
Mně to je úplně fuk, kdo kolik čeho sní nebo nesní, sama svou porci často nedojím a vůbec už to nevyžaduju po děcku. Úplně mi stačí dodržování stravovacího minima, které jsem stanovila, a to je podávat 3x denně jakž takž poživatelé jídlo u uklizeného stolu. To není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. A plýtvat energií k motivování a povzbuzování dítěte k tomu, aby vše dojedlo, je nadlidský výkon. Nechápu, kde na to brala sílu generace našich matek. Zvlášť, když tehdejší domácnosti nedisponovaly myčkou.
Pokud si dítě moc vymrčuje, pak jednoduše jídlo sklidím ze stolu a počká se na další hlavní jídlo dne. Je pravda, že sem tam nechám dítko mírně vyhladovět, protože mezi hlavními jídly může dojíst buď zbytky toho, co nechtělo prve jíst, nebo dostane jablko.
S nuceným dojídáním mám spojeny velmi děsivé zážitky, které si ještě teď dokážu docela barvitě vybavit a spoustu jídel jsem kvůli tomu nebyla schopna až donedávna pozřít. Dojídání se pěstovalo zejména ve školkách, na skautských táborech a v primární rodině.
Asi nejbizarnějším kuchařem trvajícím na důsledném dojídání byl můj tatík, který je ztělesněním faktu, že nejvíc nás na dětech vytáčejí ty vlastnosti, které máme sami. Táta je neuvěřitelně mlsnej a výčet potravin, které nepozře, je pořádně dlouhý a překvapivě pestrý. Nejí například tvaroh a když mi bylo tak deset, upekla jsem docela obstojnou tvarohovou buchtu. Tatík, poté co odegustoval půl plechu, mi řek, že něco tak hnusnýho nikdy nejedl. Nicméně my jako malí haranti jsme museli dojídat všecko, co ve své přebujelé kreativitě kombinované se šetrností a příliš malou měrou sebekritiky uvařil.
I smažený ředkvičky s míchanými vejci (urodilo se zkrátka moc ředkviček), i oslazenou pizzu s těstem vysokým 5 cm, jejíž jediná ingredience bylo čínské zelí, i lanšmíd opečený na "tůčku" z konzervy, i tuny bramborové kaše z prášku, kterou tatík směnil za vakcínu proti králičímu moru. Problém je, že tatík vaří opravdu rád a já to dojídala buď ze soucitu, neboť jsem se ho nechtěla dotknout, anebo z čirého strachu, protože v dobách mého dětství bylo obvyklé vysedávat nad jídlem tak dlouho, dokud nezmizelo a chuť k jídlu se pomalým strávníkům dodávala fackováním v pravidelných intervalech. Můj bratr se naučil potravu házet do škvíry v sedací soupravě. Zkamenělé zbytky se nalezly až po několika letech při stěhování.
Další vzpomínka na megabizár jídlo, které jsem byla nucena dojíst, se váže k mé tchyni. Pejsek měl svátek a kočička narozeniny a tchýně dostala chuť na opravdický dort. Jenomže nevěděla, jak se takový dort dělá. Ale zrovna zažívalo boom všecko, co bylo v prášku, takže nakoupila perník v prášku a světlý a tmavý piškot v prášku a punčový řez v prášku a pistáciovou, smetanovou, čokoládovou, kakaovaou a citronovou polevu v prášku a šlehačku v prášku i se ztužovačem a dortovou krémovou náplň v prášku - ořechovou, kakaovou a vanilkovou a všemožná potravinářská barviva a když to všechno smíchala a rozmíchala, byl z toho dort tak veliký, jako kolo u vozu. Měl čtyři patra a měřil snad půl metru. Každý hodovník dostal jeden půlmetrový řez a byl pod přísným dohledem nucen to sníst. Mně se podařilo docela velký kus ukrýt v kapsách od kalhot.
Přístup k jídlu je tedy velmi zajímavý sociokulturní fenomén. Dneska není neobvyklé vídat batolata u mekáče a přikrmovat je hranolkama, vždyť mrkev s bramborem patří mezi první přikrmovací zeleninku. A já jsem už taky párkrát děcku dala k obědu párek v rohlíku a zmrzlinu...
