Nosítko pro panenky

Další z realizovaných dárků.

Sukně pro víly

Mám několik velmi parádivých neteří, takže jsem se trochu potrénovala v šití volánků.

Ripard s děckem jsou na několikadenním vejletě a já jsem měla spoustu plánů, které bych jistě i zrealizovala, kdyby mi do toho nevlezla neplánovaná nemoc. Takže polehávám, posedávám a piju žaludeční čaje. A to jsem chtěla umýt okna a vyházet nepotřebné krámy před rekonstrukcí a zalít kytky a dodělat všechny vánoční dárky a prdlajs. Ale snažím se si nemoc užít (kdy jindy se mi zase poštěstí být sama doma v klídku nemocná, do důchodu daleko...). Tak koukám na seriály a listuju starými Burdami a některými jinými kreativními časopisy, které už přestaly vycházet, třeba Praktická žena, můj velmi oblíbený plátek s mírně odrazujícím názvem.

Čepice reflexní

Protože se blíží zima a je brzo tma a Ripard se i přes nepřízeň klimatických podmínek dál hodlá věnovat večernímu běhání, upletla jsem mu reflexní čepku. Na první pohled vypadá jako normální tmavomodrámodrá čepka, ale sotva na ni posvítíte, září jak tisíce planoucích sluncí.

Šátky vánoční

Mám první dva vánoční dárky a vzhledem k rychlosti, s jakou jsem je zhotovila, budu určitě pokračovat s dalšími. Háčkopvání mě hrozně baví. Rychle přibývá, dají se u toho sledovat filmy a vždycky mi perfektně vyčistí palici. Návod na ně jsem našla zde.

Pekelná pískoviště

Hned za naším barákem je les. Z okna se koukáme přímo do větví stromů a při snídani či brunchi čučíme na sojky, na myší doupátka a veverčí kejkle. Když jsme to tu kolonizovali, představovala jsem si, jak každý ráno bude probíhat bitka s důchodcema a matkama a jejich harantama o volnou lesní lavičku. Velmi nás udivilo, když jsme zjistili, že les je v kteroukoli denní hodinu či roční dobu prakticky liduprázdný a pokud se nepohybujeme na hlavní cestě v neděli odpoledne, téměř nikoho zde nepotkáme. A hlavně žádný matky s kočárama, fakt - kromě mě a mých spřátelených matek. Je to záhada, jelikož les je v těsném sousedství velmi hustě osídleného panelákového komplexu.

Já se do lesa s děckem uchyluji velmi často, protože tam mám naprostej klid. Děcko se zabaví a nepotřebuje k tomu mou vytrvalou asistenci a v podstatě ani mou existenci, ani bábovičky s kyblíčkem a vůbec tam mě ani nikoho jinýho neotravuje. I když - posledně pozabíjelo několik berušek a s rozšířenýma zorničkama opakovalo zastřeným hlasem slovo "mrtvý". Já můžu vypnout a jen tak chytat lelky a vyčistit si hlavu i plíce (případně se skovat za strom a dát si cigáro).
Krmíme mravence, hledáme šneky po dešti a šnečí ulity v obdobích sucha, pozorujeme sojky, daňky a muflony, myši a jednou jsme viděli i překvapenýho krtka. Les navštěvuje často i děcko jen s Ripardem a sbírají tam odpadky a vratný pivní lahve a někdy je z těch lahví pořádnej vejvar, že to hodí i na nanuk nebo na další pivo.

Naopak dětská hřiště jsou pro mě totálním zmarem. Abych zmaru unikla, navštěvuji je nejčastěji po sedmé hodině večerní, kdy tam není buď vůbec nikdo nebo jen jedna punková matka, která si dlabe se svým harantem v pískovišti složité stavby a moc nemluví a neprudí.

Ale jít na hřiště v hlavní herní dobu, rozuměj před obídkem, je nadmíru pekelné. Vyskytují se tam prapodivné exempláře matek, babiček, otců a stejně tak prapodivně různorodé exempláře dětí.

Vždy se tam najde nějaká matka didaktická komentátorka, která neustále mluví a komentuje a vysvětluje vše, co se kolem ní  a jejího dítěte děje (božemůj, drž už zobák! je nutkavá myšlenka, která mě pulsně pronásleduje).
Dál se tam jistě zjeví matka úzkostná, která je dítěti neustále v patách a s neuvěřitelnou sysifovskou houževnatostí eliminuje všechny nehygienické či asociální projevy svého potomka (mé dítě se už dávno muselo nakazit žloutenkou. Další nutkavá myšlenka).
Dále zástupný exemplář matky hravé, obklopené podepsanými a chromaticky seřazenými bábovičkami, křídami, bublifuky a knížečkami (jsem nedostatečně podnětná a pečlivá žena, matka i manželka. Nutkavé myšlenky začínají být obtěžující).
Nadšená babička, která si tři hodiny vydrží hrát na obchod s pískovou zmrzlinou (chudák moje děcko, nevěnuji mu dostatečně trpělivou péči).
Matka v minisukni (díra v mikině a flek na gatích nabývají obřích rozměrů).
Matka, jejíž dítě nikdy nezapomene říci prosím a děkuji.
Matka, jejíž děcko nikdy nemlátí ostatní děcka.
Matka, která nikdy nezapomene vlhčenej ubrousek.
A pak jsem tam já s nutkavými myšlenkami a moje děcko, kterýmu vždy v ten nejnevhodnější okamžik vyteče sopel z nosu, který se koupe v kalužích a v nestřeženém okamžiku líbá nebo mlátí ostatní děcka. Abych se zbavila nutkavých myšlenek, uchýlím se příště do lesa.

Co se u nás socvařilo v poslední dny

Socvaření mi tento týden fakt šlo. Konal se jen jeden logistický zásah, kdy jsme s děckem v jednom dopoledni obešli řezníka a zdejší koloniál a zelináře a ani jednou nemuseli do pulsujícího a pípajícího alberta blberta.

Ve středu nás k sobě na oběd pozvala Espoo, takže jsem sockovali u ní, jiné dny jsme vařili třeba toto:

Vývar s domácími nudlemi. Vývaru sežereme spousty. Hlavně Ripard se fakt nežinýruje a já jsem ráda, že si nějak při velkém sportovním vyžití udržuje hladinu kolagenu. Vývar vařím převážně z krůtích krků a vařím ho dlooooouho, po vychladnutí v něm stojí lžíce nebo vařečka nebo podběrák. Když jsem krky kupovala naposledy, povídá mi jedna paní stojící ve frontě za mnou: "Ale pani, vždyť je to pro psy!" Usoplené děcko se empaticky ozvalo: "Mašo! Hami! Párek! Haf!" Já však neměla slov a doma začala přemýšlet, zda mé socvaření už skutečně není moc soc. Proslistovala jsem všechny kuchařky a až u Hany Michopulu našla odkaz na vývar z krůtích krků. Uff.

Mrkvová polívka se zázvorem. Na másle opeču cibulku, přidám nakrájenou mrkev, zaleju vodou nebo vývarem, šoupnu kus zázvoru, povařím, rozmixuju, dochutím citronem a chilli a pepřem. Finito.

Dál jsme měli mrkvové muffiny a pizzu a děcko párek s celerovejma hranolkama a švestkové muffiny a kváskovej chleba se šunkou a celerovou remuládou a grilovaný sardinky a už si ani na další jídla si už fakt nevpomínám. 

Další potvrzení recyklační existence

Jistě již není pochyb o tom, že má existence má smysl, ale pro jistotu si sem publikuji ještě tento vyvedený projekt. Konferenční stoleček.

Původní stoleček opět nalezen někde u Ripardů na půdě.

Háčkovaná maxioka

Narychlo mě k sobě na návštěvu pozvala Saša a v sms se zmínila, že se u ní můžem já i děcko nacpat narozeninovým dortem. Po zapojení všech závitů v mém vykojeném mozku mi docvaklo, že asi měla narozeniny. Jelikož představa shánění dárku v krámě ve společnosti usopleného děcka ve mě vyvolává velmi děsivé pocity, musela jsem rychle něco spíchnout či uháčkovat. Naštěstí jsem před pár dny vyrazila do galanterky, kde jsem sehnala nějaký to merino a celkem ucházející italský příze vhodných barev, takže jsem vzala háček velikosti 15 a v rychlosti umotala nákrčník čili dutou šálu.

Saša je jedna z mých posledních kamarádek, která nemá haranta, ale už je zbouchnutá, takže za chvíli konec šmitec. Ale má psa, kterej za vhodných hvězdných konstelací funguje jako babysitter mýho děcka. Včera to ale nějak nezafungovalo. Děcko rafinovaně zlobilo čokla a čokl celým svým piditělem vyjadřoval směsici rozporuplných pocitů na škále od žárlivosti ke strachu.

Na procházce mi Saša povídala o tvořivých spádech její tchýně, která rozplítá starý svetry z kousavé vlny z 80. let a plete z nich nové, téměř soudobé výrobky. Saša říkala, že tento druh dárků nesnáší. Pomyslela jsem si, jak vhodný dárek jsem jí připravila. Příště valím do obchodu :)

Socplastelína

Včera jsem měla velmi hektický den. Dávám si do pořádku záda, což je hrozná práce a bude trvat pěkně dlouho, než to bude cajk. Jednou měsíčně chodím na rehábku a do toho každej den doma cvičím a je to teda fakt pěkná makačka. A po každý rehábce jsem jak přejetá traktorem. Během včerejší rehábky jsem děcko odložila u Espoo. Naštěstí to všichni zvládli ve zdraví a vypadali velmi šťastně a spokojeně.

Abychom zabavily svá děcka, jaly jsme se jim s Espoo vyrobit plastelínu. Překvapilo nás, že to fakt funguje. Funguje jak plastelína, tak zabavení dvouletých harantů. Srozumitelný návod na plastelínu najdete tady. A stojí to fakt jen pár kaček a pokud to dítě pozře, s velkou pravděpodobností přežije.

Po několika stresujících zážitcích jsem s děckem téměř přestala navštěvovat cokoli, co má přívlastek dětské. Kavárny, hřiště, koutky. Jednak nejsem vybavena tolerancí pištivých zvuků a jednak mě nějakým podivuhodným způsobem stresujou ostatní matky. Aby neuvadal můj společenský život, řeším to tak, že se se spřátelenými matkami scházíme v našich domovech. Často to sfouknem i s oběděm a pokud se děcka nevraždí nebo na nás blbě nečumí, dáme si i tu víno tu cígo tu čokoládičku a je to fajn.

Aby má existence měla smysl

Aby má existence měla smysl a já si mohla zapsat další položky do výkazu svých hmatatelných činností, uháčkovala jsem staromódní polštář granny square.
Stalo se tak pod vlivem slečny Marplové, kterou každej podzim sleduju. Stačí pohled na gigantické staroanglické sídlo vhodné pro uskutečnění vraždy a již mi nabíhá serotonin. Letos jsme procestovali velkou část Anglie a Skotska a viděli mnoho pro vraždu inspirativních míst, ale o tom někdy jindy.

Židle z obrázku má vůbec zajímavou historii, v hipsterské terminologii bych řekla, že má duši, v mém soc životě jsme prostě s Ripardem neměli židle, tak těsně po uzavření sňatku před mnoha lety je Ripard ukradl na půdě, jsou patrně po pradědečkovi. Já je pak natřela a nechala přečalounit. Odstín nátěru jsem si nechala namíchat v Domě barev, kde mají k dispozici neuvěřitelně širokou škálu. Když jsem pak uviděla v Tescu hodiny stejné barvy, musela jsem je mít. Sice se opožďují (což je mnohem lepší varianta, než kdyby se předcházely), ale miluju je!

Rýma a podzimní únava

Včera jsme byli s děckem celej den doma a já měla rýmičku a byla šíleně unavená a děcko mělo pořádnej sopel hrající všemi barvami. A jak se děcko nevyběhá venku, je to peklo. Večer nám skákalo po hlavě (myšleno doslovně) asi do půlnoci. Nezabrala ani Futurama, kterou sledujeme místo večerníčku. My s Ripardem jsme už byli dávno tuzí a harantě sršelo energií. Dneska už je mi líp, tak snad se mi povede unavit i děcko.

A budem muset i na nákup, protože potrava došla.

Nicméně i když tu včera k jídlu skoro nic nebylo, něco se vařilo:

snídaně: ovesná kaše

oběd: zeleninová krémová polévka a ratatuille s rýží

večeře: zbytky ratatuille a topinky z bagety

A uplatňuju poslední bylinky z balkonu. Bazalka už to zabalila, ale oregano, šalvěj a yzop se ještě statečně drží. Nějak nám ten podzim rychle postupuje a zima prý bude dlouhá a třeskutá. Nejvyšší čas na horkou čokoládu s chilli.

Recept na kváskové lívance

Velmi chutné lívance nabízejí skvělý způsob, jak uplatnit přebujelý chlebový kvas.

potřebujeme: 120 gramů žitného kvasu, 0,5 litru mléka, 100 gramů mouky (nejlépe špaldové nebo pšeničné celozrnné nebo klasické bílé), 2 vejce, 100 gramů ovesných vloček, citronová kůra, špetka muškátového oříšku, špetka soli.

postup: Kvásek rozmícháme v mléce a přidáme mouku a ovesné vločky a citronovou kůru, špetku soli a muškátového oříšku. Necháme nakynout buď přes noc v lednici nebo několik hodin v kuchyni na lince - záleží na síle kvasu, já to nechala kynout asi 3 hodiny. Poté přidáme vejce, zamícháme, těsto necháme ještě tak půl hodiny odpočinout a lívance opékáme na másle nebo na ghí. Sypeme skořicí, cukrem, perníkem, mažeme medem, marmeládou, povidly, tvarohem...

Jídlo nízkonákladové den první

Jelikož se blíží ty Vánoce a já jako obvykle nemám prachy na vánoční dárky (tato skutečnost u mě však není vůbec závislá na výši mého příjmu), musím něco naškudlit na rozpočtu za jídlo. Dřív mi všechny prachy kradli ufoni, jinak si nedokážu vysvětlit jejich mizení, teď, kde nic není ani smrt nebere, to ufoni vzdali a výsledek je vlastně stejnej, takže nemá smysl naříkat. Naopak mám více času a s tím i více kreativních možností.

Ripard nedávno přilezl z práce s tím, že mu kdosi nakukal, že vařením se nic neušetří (patrně nějaká závistivá osoba, jelikož si zrovna pochutnával na domácím pařížském salátu). Tak jsem si řekla, že udělám experiment a budu si zapisovat všechny blafy, co jsem uvařila, a na koci měsíce to spočítám a budu vidět, jestli jíme blafy jak z mimibazaru nebo jestli se dá za pár kaček uvařit zdravě, chutně a vydatně.

Problém se šetřením je ten, že nesnáším škudlení a škudlivost. A neumím ani počítat.  A vlastně nejsem ani vypočítavá. A miluju hezké věci. A dobré jídlo. A neodebíráme letáky s akcemi.

Něco jsme za ta léta už vychytali, takže máme doma vždy dobrý, čerstvě namletý kafe, dále udržujeme četné vinné kontakty, mlíko čepujeme v mlíkomatu a pečivo díky domácí tvorbě už vůbec nekupujuem, takže hlady ani žízní snad nepojdeme.

Nízkonákladový víkend

Mám rýmu jak trám a děcko ji už chytlo taky.

Naštěstí můj manžel Ripard vzal děcko ven a já se můžu věnovat velmi bohulibým činnostem. Zde jejich soupis.

Uklízení.

Nevím, kterej trouba vymyslel rčení, že bordel nemá nožičky. Náš bordel má nožičky a má na nich nazuté i sedmimílové boty a překvapivě neustále pronásleduje děcko a Riparda. Takže kam se hne děcko a kam se hne Ripard, tam se během několika nanosekund nahromadí veliké množství bordelu. Z bordelu plyne má bloggerská frustrace. Patrně se zde nebude objevovat tolik pěkných obrázků jako na jiných blozích. Jednak focení není mou silnou stránkou, jednak máme poněkud obstarožní fotoaparát a pak taky - najít místo prosté bordelu vhodné k prezentaci je prostě neustálý problém.

Teď mě napadlo, že Ripard vzal děcko ven beztak hlavně proto, aby se s ním mohl svézt zadarmo šalinou - v Brně to totiž funguje tak, že když máte děcko do tří let, vyfasujete k němu zadara šalinkartu, která se vztahuje na děcko a na jednu doprovodnou osobu. Ale ať jsou Ripardovy motivy jakékoli, je to fuk, hlavně, že jsou pryč oba.

Pečení chleba.

Ovládla jsem kváskovou magii a v rámci nízkonákladovosti si pečeme doma chleba, rohlíky, bagety, prostě všechno. Kvásek je geniální perpetuum mobile. Jdou z něj stvořit i lívance a kyselo a buchty a buchtičky s krémem a pleťová maska a šampon - to ještě nemám vyzkoušený, ale es kommt Tag...

Výroba vánočních projektů

Moje rodina je poněkud rozbujelá a neustále bují a rozrůstá se a vánoční dárky jsem zvyklá vyrábět. Hlavně proto, abych nemusela v předvánočním nečase zdvihat prdel z divanu a vystavovat svou sociální fobii zkoušce rozvášněných nakupujících davů. Takže se snažím dary vyrábět, některé vypadají jak od klientů chráněné dílny a některé jsou mnohem horší kvality, než od klientů chráněné dílny. Nicméně letos jsem ovládla technologii háčkování několika barvami zároveň, no budu se tu jistě svými projekty chlubit dost, pokud má mít má existence smysl.

Rozina a smysl její existence

Jednou za deštivé a větrné noci se vrátil můj manžel Ripard na šrot vožralej z hospody. Děcko spalo jako andílek. Aspoň do té doby, než vožralej manžel Ripard poshazoval na zem větší než malé množství nějakých hlučných neidentifikovatelných předmětů. Pak zašilhal směrem ke mně a zeptal se: "Miláčku, cos dneska ušila?" Já: "Nic." Ripard: "Takže chápeš, že dnes tvá existence opět neměla žádný smysl?" Já "Jasnačka. Nepoblij se a poď spat:" Nemusím dodávat, že vožralej manžel Ripard poblil úplně všechno, co se poblít dalo. Ale je to v pohodě, všude máme blitíodolné lino vybírané speciálně pro tyto účely. 

Ráno se již střízlivej manžel Ripard tvářil velmi kajícně až zkormouceně. 

Asi v poledne jsem si vzpomněla na naši popůlnoční rozpravu o smyslu mého bytí.

Noční dialog jsem reprodukovala střízlivému Ripardovi. 

Tvářil se opět velmi kajícně až vyděšeně a ujišťoval mě, že o smyslu mého bytí nemůže být nejmenších pochyb, neboť jsem se jako žena v domácnosti více než osvědčila (o čemž nepochybuji, protože dítě se dožilo bez úrazu úctyhodného věku dvou let, všichni máme co jíst a evidentně i pít a vůbec, jen vzkvétáme)

Nicméně já od té doby vytrvale přemýšlím o smyslu mého bytí. 

Znovu opakuji, že jsem se jako žena na mateřské osvědčila, tudíž do práce se zpět nehrnu, tudíž se nám mírně zmenšil rodinný rozpočet a Vánoce se blíží a tak...

Takže jsem si založila deníček internetový, prostor ve virtuálním universu, kde budu psát o našem veselém nízkonákladovém životě, který teď bude trochu více nízkonákladový, než obvykle a než k nám zavítá další mimino. 

V tomhle prvním příspěvku představuji svůj dávný nízkonákladový projekt, kterým byla renovace chodby. To abych všechny ujistila o tom, že má existence má přinejmenším renovující smysl :) 

Původně tu bylo tmavo, neútulno až děsivo.

A pak přišla proměny chodby. Spousta dezinfekce a bílé barvy.

Botník, který Ripard přitáhl z nějakého věhlasného bazaru na Cejlu, vypadal původně takto:

Bílá barva, mýdlo a voda dokáží zázraky: 

Co bylo na chodbě nejsquatterštější, byl opravdu příšerný zátěžový koberec pamatující generace studentů a typická paneláková vestavná skříň navržená tak, že se do ní vůbec nic nevešlo. Skříň jsme zbourali i s panelem a nechali udělat velikou vestavnou, a tu jsme se snažili bíle zneviditelnit: