Nejsem ani trochu soutěživá, což je vrozený fakt.
Ve skautu jsem všechny soutěživé hry přežila tak, že jsem se někde zašívala (vždycky to šlo), v pokročilejším věku jsem se pak zašívala pod záminkou herní organizace.
Díky zašívání jsem se seznámila s mou výbornou kamarádkou Jitkou, kterou mí rodiče celé dětství a pubertu přezdívali jako "ta, co nezná hodiny."
Když jsem šla Jitce na svatbě za svědka, zeptal se můj tatík děsně vtipně, jestli "ta, co nezná hodiny" alespoň na svou svatbu dorazila včas.
Nedorazila včas a nikomu to nevadilo. Byla to naprosto skvělá svatba.
Někdo má prostě své tempo a ačkoli nesoutěží a nikam se nehrne, zvládne toho vlastním jedinečným způsobem mnoho, protože svou energii soustředí jedním, jasně vytyčeným směrem a neplýtvá jí na srovnávání se s druhými. (To mluvím o Jitce)
Soutěživých lidí mám kolem sebe plno a je to dobře.
Někdo holt musí táhnout pokrok kupředu a nás zašívače čas od času vyprudit.
To, že zašívač umí naopak pěkně vyprudit soutěživé osoby, je docela zábavný reciproční fakt.
Včera jsem při podvečerní vycházce potkala několik soutěživých známých a myslím, že je na čase se zase někam zašít.
Asi nejvýživnější bylo setkání se soutěživou školkovou matkou, která byla v šoku z toho, že Damián "už chodí". Damián před jejím zrakem zrovna vylezl z bahnité zahrádky, přes slunečnice se nějakým zombiestylem dopotácel až ke mně, pověsil se mi za tepláky a začal kňourat, že chce pochovat.
Řekla jsem matce, že pokud se Damián o něco opírá, tak chodí, ale že do prostoru to neumí.
Matka na to: "To
JÁ jsem nikdy žádné své dítě za ruce nevodila a chodit neučila."
Zato
já zřejmě nedělám nic jinýho než že tajně nacvičuji chůzi a jsem natolik nedovtipná, že jsem si nepřečetla výzkumy týkající se vodění batolat za ruce a následné hyperflexi ramen v dospělosti.
Dostalo se mi poučení i ohledně jediné vhodné dětské obuvi se žirafkou (Damián měl na nožičkách jen značně zabahněné fusekle a Timís jednu croksu od Vietnamců).
Dále mi matka začala podrobně popisovat "opožděný" vývoj svého staršího děcka, které bylo po celou dobu rozhovoru přítomno, nervózně si okusovalo nehty a bázlivě po mně pokukovalo, a které srovnávala s jeho "moc šikovnou" mladší sestřičkou.
Vývojový rozdíl mezi oběma holčičkami činil celé tři měsíce, což je fakt děsná doba!
Méně šikovné děcko je na podobná srovnávání asi zvyklé, nicméně nemyslím si, že by mu to nepůsobilo šrámy na duši.
Řekla jsem matce, že si myslím, že výhoda nepříliš časného rozvoje motoriky spočívá v tom, že má děcko dost času, aby mu to v kouli líp seplo a zvládlo následný vývoj o to důkladněji, nicméně nemyslím, že by má moudrá slova padla na úrodnou půdu, protože matka začla valit cosi o nočníku a nočním počůrávání přítomné holčičky.
Timeček se zaujetím naslouchal a empaticky zahlásil:
"Já jsem měl včera sračku a všechno jsem doma pokakal."
Timečkovo "včera" neznamená včera, ale je to univerzální výraz pro jakkoli vzdálenou minulost.
Matce jsem to nevysvětlila, protože jsem doufala, že by ji tato informace mohla vyděsit k odchodu.
Docela to zabralo.
Matka řekla, že musí jít vařit večeři a zamávala na mě pytlíkem "kuře na smetaně".
Popřála jsem jí dobrou chuť.
Matka mi začala ještě vyprávět o tom, že má s děckama tolik práce, že vůbec nestíhá a vařit a že je to hrůza, jak člověk na té mateřské nic nezvládne a nestihne.
Pak se zeptala mě, co budeme mít k večeři my.
To neměla dělat.
Hříbky na smetaně.
S domácími karlovarskými knedlíky.
A čokoládový dort.
S polevou ganache.
"A jak dlouho to budete vařit?"
"Ó, už to mám dávno připraveno, stačí jen ohřát!"
(Pani, kdybyste tu nestála a nemlela blbosti, mohla jste mít už takových večeří navařeno hned několik.)
