Advent se chystá!

 Napekli jsme moc perníků a vzhledem k tomu, že máme ještě tak dvě kila těsta, tak perníků letos bude fakt hodně. Děcko se u perníkářské výroby velmi osvědčilo coby zdatná pracovní síla, konečně se tak dostalo do fáze, kdy je možné je využít pro neplacenou dětskou práci. Navíc, když pracuje, neotravuje, a mně tak rychleji utečou dny v úsporném režimu. Perníků u pečení sežere několik kilo, takže ani nemusím vařit. A ještě z té usilovné dřiny začlo mluvit ve větách. Tohoto vývojového stupně jsem s ohledem na své neblahé rodičovské působení děsila a mé obavy se potvrdily. 

"Prase hubu nemá!"

"Králík hlavu nemá. Mrtvý:"

"Medvídek mrtvý."

"Motýlek leze. Neleze. Mrtvý."

"Máma dvě prsa má".

"Já taky bonbony/čokoládu/čips!" 

(Sbohem poklidné žraní sladkostí, kdy jsem na neartikulované pochtívačské zvuky nemusela nijak smysluplně reagovat.)

Adventní věnec jsem chtěla zhotovit jednoduchý, vkusný, bílý nebo krémový. Pak jsem v květinářství spatřila blýskavé a třpytivé hvězdy a má potřeba kýče dostala zelenou. 

Vánoční dárek komplet hotov

Uff. Pěknej nervák to byl. 

Nejdřív mi pořád docházela klubíčka, šátek jsem udělala opravdu maxi a nestačila se divit, kolik vlny to sežere. 

A pak mi dalo docela práci sehnat dostatek světle šedé. Podle kuloárních informací se přestává vyrábět. Naštěstí jsem objevila jednu galanterii v Lesné na Haškově, kde jí mají dostatek.

Vybrakovala všechny tajné zásoby Ripardových padesátikorun a několik klubíček si nakřečkovala. Ale to, když se přestane nějaký můj oblíbený odstín vyrábět, vždycky hrozně těžko nesu! 

Adieu olivová, zelené jablko a petrolejová!

Návod na čepku je tu.

  

Tohle JE zdravej recept. Pomazánka z červené řepy.

A pro mě dobrá alternativa k šunkovým nebo česnekovým chlebíčkům.

Ale pánům to moc nejede.

V páře uvařenou červenou řepu nastrouháme najemno, osolíme, opepříme, přidáme trošku citronové šťávy nebo balzamikového octa, smícháme s lučinou a hotovo.

Včera jsme si s Ripardem užili úřadový folklór. Přišli jsme půlhodiny před koncem dvouhodinové úřední doby. Ripard si kvůli tomu vzal dovču. Potřebovali jsme úředně ověřit naše podpisy, takže jsme se tam museli vydat v kompletní sestavě. 

Návštěva úřadu byla značně vysilující, čekal nás tam vytrvalý boj s línými úřednicemi a odchytávání zdivočelého děcka, které se  v rekordním čase snažilo nakouknout do všech úřadoven. 

Profesionální líná úřední babka nám na uvítanou řekla: "To nestihneme!" A povzbudivě pokračovala dál: "A je to moc papírů! A bude to drahý! A mně se to tady kouslo! A to ty papíry potřebujete opravdu všechny?" 

Já se naoko věnovala neúspěšnému odchytávání děcka vrhajícího se po schodech do suterénu, který jsem vyhodnotila jako vhodnou skýš, a nechala Riparda, aby paní zpacifikoval.

Do hlubin suterénu za mnou pronikaly nervózní slova jako "nadřízená" a "možná dvě byste to zvládly".

Nakonec to paní s vyčerpáním všech energetických rezerv a povoláním posil z vedlejších kanclů stihly a my odešli pronásledováni vyčítavými pohledy úřednickými a uklízečkou, která nás  popoháněla mopem, deset sekund po zavíračce. Doufám, že to těm

panim započítají jako přečas!

. 

Recept na brownies s červenou řepou

Todle není vůbec zdravej recept. Červenou řepu přidávám jen proto, že s ní je brownies ještě černější, čmoudlejší, zdánlivě čokoládovějšív a zůstane déle vláčné. Zkoušela jsem různě měnit poměr mezi čokoládou a červenou řepou ve prospěch řepy, ale nakonec jsem skončila na dvou tabulích tmavé čokolády a jedné středně velké řepě.

Na brownies potřebujeme jednu řepu (cca 200gr), kterou si uvaříme v páře do měkka a rozmixujeme tyčovým mixérem nebo nastrouháme najemno.
Dál potřebujeme 4 vejce, hrnek hnědého cukru, půlku másla, hrnek hladké mouky (může být smíchaná se žitnou nebo špaldovou), lžičku prášku do pečiva, dvě lžíce kakaa a dvě tabulky hořké čokolády.
Nad hrnec s vařící vodou umístíme nerezovou mísu, ve které rozpustíme čokoládu s máslem.
Zatímco se čokoláda rozpouští, ušleháme si vejce s cukrem do husté bílé pěny. Vaječnou hmotu zašleháme do čokoládové hmoty. Vznikne čokoládová pěna, kterou musíte ochutnat, i kdybyste měli chytit salmonelu.
Vejce s čokoládou pak smícháme s prosátou moukou, kakaem a práškem do pečiva. Těsto dáme do menšího pekáčku a pečeme cca 25 minut na 175 stupních.

K šátku baretka!

Dneska se u nás socvařilo moc.

Ripard už nějakou dobu mluvil o tom, že by si dal "ten indickej chleba" (naan). Já bych si zas dala cokoli ostrýho na kari. V naší nákupní unimobuňce měli elegantně vyyhlížející květák. A protože je podzim, je potřeba nějaký hodně čokoládový dezert.

Ušanka klukovská

Prý má nastat velmi krušná zima, tak snad budeme připraveni. 

Ušanka

Včera jsme byli na narozeninové oslavě u Lucinky, což se neobešlo bez dárku a to se zas neobešlo bez háčku.  

Tentokrát čepice s ušima podšitá fleecem, hooodně teplá, vhodná pro norskou zimu.

Koláčkové trable

Včera jsem si zopakovala pečení koláčků. Ripard slavil v práci svoje narozky a já mu zajišťovala catering a uvítala tak možnost, si technologicky náročné koláčky vyzkoušet znovu, protože jsem si nebyla jistá, zda to, že se mi povedly napoprvé nebylo pouze začátečnické štěstí. Ale povedly se i napodruhé, a dokonce se mi podařilo lépe vychytat překládání a následné lístkování těsta. Takže patrně stojím na vrcholu své kariéry.

Recept jsem odkoukala zde.

Moje posedlost jídlem začala v pěti letech. Přesně si to pamatuju. Moje máma vařila spíš množstevně a úsporně než chutně a nikdy se nezaměřovala na detail. Takže jsem doma platila za velmi mlsné a vybíravé dítě. Tyto vlastnosti byly v domácím prostředí velmi negativně hodnoceny, ačkoli to podle mě negativní vlastnosti vůbec nejsou, už mnohokrát se mi velmi hodily. Protože mi doma moc nechutnalo, jedla jsem málo, frfňavě a neochotně a vypadala podvyživeně. To se změnilo v pěti letech, kdy jsem byla poslána na prázdniny ke své marnivé tetě, mámině sestře. Ta teta je pravý opak mé mámy. Je velká parádnice, mírně praštěná a zaměřuje se na detail. A vaří skvěle. Přitom to, co z obyčejnýho jídla dělá skvělé jídlo, je většinou právě ten detail. Třeba troška soli, muškátového oříšku a citronová kůra dělají s lívancovým těstem divy. Nebo když se opraží housky do domácích knedlíků. Do chlebového těsta patří kromě kmínu i tlučený koriandr. Kmín drcený nadrtit v hmoždíři pár minut před použitím. Zeleninu do vývaru opéct na másle. Těsto na palačinky nechat odpočívat alespoň hodinu. Nebo klidně přes noc. Do povidlové náplně přidat tlučený badyán. Rýži opéct na másle a dusit s půlkou cibule a třemi hřebíčky. A tak dále.

Ačkoli ve spoustě oblastech mi detaily naprosto unikají, v jídle jsem hrozný hnidopich. Občas mě pronásledují hrůzyplné vzpomínky na gastronomické zážitky ze skautských táborů, kde jsem byla nucena pozřít pro mě nepoživatelnou stravu a nad moučnou polívkou s kusy mrkve tvrdošíjně vysedávala i několik hodin.

Má koláčková frustrace začala na svatbách mých kamarádek, které většinou měly opravdu skvělé koláčky. Na svou svatbu jsem logicky taky chtěla mít skvělé koláčky, ale nad jejich výrobou tehdy bděla má praktická máti, která někde vyštrachala "chytrý" recept na kynuté těsto bez másla a vajec. Achjo.
Do vlčnovských vdolečků patří spousta žloutků, kostka másla, čtvrt litru šlehačky, panák rumu, kůra ze dvou citronů, hodně tučný tvaroh zbavený vody smíchaný s rozinkama nacucanýma rumem a moje tajná ingredience - muškátový oříšek. A rozdíl oproti bezvaječným bezmáselným koláčkům je nepopsatelný.

Dokonalá podzimní dobrota

Hraběnčin koláč..

Díky těmto stránkám máme na letošní zimu zásobu jablek, ořechů, lískáčů - prostě všeho, čeho je ve městě nedostatek. A letos jsme se opravdu činili a otrhali kde co. Takže si můžeme dosyta užít všech sezónních jablečno-ořechových laskomin, aniž bychom museli do krámu.

Hraběnčin koláč je velká dobrota a celkem piplačka, ale stojí to za to.

Potřebujeme: 450 gramů polohrubé mouky, 4 vejce (žloutky a bílky zvlášť), 200 gramů másla, 100 gramů cukru, 1/2 prášku do pečiva, špetku soli, muškátový oříšek, citronovou kůru, 6 jablek, 50 gramů rozinek namočených v rumu, 100 gramů nasekaných oříšků nebo mandlí. 

Koláč se skládá ze čtyř vrstev. První vrstvu tvoří těsto, druhou jablíčka, třetí sníh z bílků a čtvrtou zase těsto.

Nejdřív si ušleháme žloutky s cukrem do pěny, pak do vaječné směsi zašleháme změklé máslo, přidáme mouku prosátou s práškem do pečiva, citronovou kůrou, špetku muškátového oříšku a špetku soli. Vypracujeme měkké těsto, které připomíná linecké těsto. Polovinu těsta rozválíme (rozmačkáme) na  plech vyložený pečicím papírem, z druhé poloviny ušouláme kouli a strčíme ji do mrazáku. 

Než se koule z těsta v mrazáku vychladí si ušleháme bílky do tuha (jako na suflé, až se tvoří špičky) se lžící cukru. 

A pak ještě nahrubo nastrouháme jablíčka, přidáme k nim zase lžíci cukru, skořici, rozinky a oříšky. Jablíčka rozprostřeme na vrstvu těsta, na jablíčka navrstvíme bílkový sníh a úplně navrch nastrouháme těsto z mrazáku.

Pečeme při 160 stupních asi 45 minut.

Velký den

Dneska musím zaznamenat velmi význačnou událost, která pro mě v praktickém dosahu předčila 17. listopad.
Ripard poprvé v životě něco opravil - a zrovínka pračku. A stačilo mu k tomu vteřinové lepidlo. A zázrak skutečně nastal, pračka pere a už vůbec neteče. Jako správná odstrašující socdomácnost jsme totiž rezervu na rozbitou pračku a ostatní kuchyňské spotřebiče rozfofrovali na letních tuzemských i zahraničních zájezdech.
Můj otec je velmi nezručný, vše opravuje lepicí páskou a jak naschvál má ta lepicí páska vzhledem k rozbitému objektu vždy kontrastní barvu. Otec se za svou nezručnost nestydí, patrně si ji vůbec neuvědomuje, a pokud uvědomění provede nějaká blízka osoba, dostane se jí poučení o inteligenci a dělnické třídě. Poslední otcův kutilský počin bylo připevnění šňůry od internetu na bílý strop pomocí černé izolačky. Šňůra i izolačka se nepřehlédnutelně vinou celým bytem.
Ripard není nezručný, ale zcela apraktický. Podle toho to taky u nás doma vypadá. Abych dosáhla montérských úspěchů, musím povolávat kamarády či bratry a uplatit je kusem žvance.
Netuším, kde mí bratři přišli ke své zcela nadprůměrné zručnosti, když je vychovával i zplodil můj nezručný otec. Starší bratr zkonsnstruoval kurníko-králíkárnu s monstrózním výběhem pro  nejrůznější hospodářské tvory, zahradní domek, tobogán, houpačku, zahradní jezero, velmi vkusnou rozlehlou skalku a mnoho dalších sci-fi objektů. Mladší bratr konstruuje roboty a nedávno se pustil do kuchyňských poliček.
Tiše doufám, že stejný model nastane u Riparda a děcka. Děckovu inteligenční složku a Ripardovu neblahou genetickou výbavu jsem se v těhotenství snažila lehce oslabit občasným požitím alkoholu. Zda to klaplo, poznám za pár let.

Tadá! Pro kluky.

Špatně se mi shání klučičí oblečení a doplňky bez autíček, vláčků, opic či traktorů. Autíček, vláčků, opic i traktorů máme už zoufale plný byt a neustále o ně zakopávám a spojuju a rozpojuju koleje a vagónky, simuluju bouračky a volám sanitku, nakládám do tatrovky špinavý i vypraný prádlo a na lžíci bagru nabírám kdejaký binec.
A musím se neustále učit rozlišovat traktor od bagru (není to tak jednoduchý, jak se zdá) a už poznám i malotraktor a furt nevím, co je tendraska a diesel.
Dítě jsem chtěla vychovávat bez genderového ovlivňování autíčky či panenkami a růžovou či modrou barvou. Mé rovnostářské snahy skončily ve chvíli, kdy dítě v osmi měsících vědomě objevilo kolo od kočáru (to jsem utajit nemohla) a od té doby mě kola pronásledují všude, gender negender. Takže kola na oblečení jsou fakt moc. Zato námořnický chlapečkovský styl mi vůbec neva, lodičky, proužky ryby, kotvy se mi nikdy neokoukají.

Moravský Krumlov podzimní

Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Je veselý i zádunčivý, malebný i šedivý, plný kontrastů a očekávání.

Pár fotek ze slunečného dne v Moravském Krumlově. Podařilo se nám zcela uondat děcko a v klidu si dát kafe a zákusek a přečíst nejedny noviny.

Teroristický

Je mi velmi líto všech, kterým v Paříži zemřeli jejich blízcí, soucítím s oběťmi a s těmi, kteří teroristický útok přežili, patrně celý jejich život nebude stačit na to, se s traumatem vyrovnat.

Ale divím se lehce, že k útokům dochází až teď, a že jsou vnímány jako nečekané a překvapivé. Připadá mi, že Francie je už delší dobu časovaná bomba.

Před pár lety jsem ve Francii strávila nějaký čas a když jsem se proplétala úzkými uličkami v arabských čtvrtích jihofrancouzských městeček, zažila jsem velmi podivné situace a často bojovala s pocity úzkosti a ohrožení. Soužití muslimů a Francouzů vnímám jako velmi problematické, arabská ghetta nedaleko center francouzských měst jakoby vytržená z francouzského a vůbec evropského kontextu mě mírně děsila. To, co jsem tam pociťovala, nebyl mírumilovný islám ani vyhlášená arabská pohostinnost, ale pouze koncentrovaná nevraživost. Vše neblahé se odehrávalo pouze na úrovni náznaků, pocitů a intuice, ale ten nesoulad byl hmatatelný tak, že ho nepřebila ani vůně levandule a nepřehlušily cikády.

Teroristům se bravurně podařilo nabourat šokujícím způsobem esenci evropskosti - Paříž, kavárny, koncerty, sport... Nemám ráda patos a jakkoli je situace nepříznivá, nějak se mi příčí veřejně oplakávat oběti, protože dennodenně umírá spousta bezejmenných obětí při jiných nemedializovaných konfliktech, hladomoru, přírodních katastrofách.

Pouze časem uvidíme, jak a jestli se nám v globalizované době bude dařit vyrovnávat se se střety kultur, náboženství, filozofiemi, odlišnými  mentalitami.

Podzimní ponurosti

Máme s Ripardem staronovounovou podzimní závislost - Chobotnici. Jó, ten mafiánský seriál z osmdesátek. Děcko se v temném podzimu docela umoudřilo a chodí spát včas, takže můžeme vést i jakejs takejs partnerskej život a komisař Cattani je prostě kultovní. Líbí se mi ty pomalý a detailní záběry, květnatý dialogy a to, jak se tam všude kouří a popíjí a vaří kafe a špagety po sicilsku. A děj je pořádně nervydrásající a postavy uvěřitelný a propracovaný, pro mě divácká lahůdka.

S háčkem jsem se už docela skamarádila, takže vypadá, že všechny čepky dodám na jarmark včas.
O co pilnější jsem při tvoření, o to línější jsem v ostatních hospodňských činnostech. Neuklízím a vařím teď hlavně italský a mexický rychlovky, k té Chobotnici se to moc hodí.

Práce pod tlakem mi odsejpá od ruky

Dnes a včera dodělaná čepice a šálo-slintáky. Uff. 

Nočník nočník!

Mám dojem, že nočník je jedno z nejzásadnějších témat batolecího věku. A když ne pro mě, tak pro okolí jistě.
Děcko dnes totiž poprvé použilo adekvátním způsobem nočník, ó jaký velký to den a ó jaká satisfakce pro mě jako pro matku. Děcko nedávno završilo úctyhodný věk dvou let.
Od narození dítěte se každý rodič nevědomky stává trenérem velmi vrtkavého a často nedostatečně talentovaného cvičence, jehož úspěchy a pokroky jsou neustále podrobovány drobnohledu okolí. Jakmile kdokoli vypustí z huby větu začínající slůvkem UŽ, zvedá se mi tlak. Už zvedá hlavičku? Už leze? Už chodí?
Vyšší level otravnosti mají dotazy začínající slůvkem JEŠTĚ. Ještě nechodí? Ještě spí s váma v posteli? Ještě kojíš?
A v poslední době jsem - více než je dobrým zvykem a společensky únosné - byla konfrontována s faktem, že mé veselé leč lehce flegmatické dítě podle všeho "neumí" tělesné potřeby směřovat tam, kam by směřovat měly. Velmi dlouho jsem vůbec nerozuměla otázce: "Už vysazujete?" Vysazujete co? Brambory, rajčata, bazalku? Né, děcko na hrnec, přece! A má se tak patrně činit od půl roku věku, jinak pravděpodobně půjde ještě k maturitě v plenách.
Hrnec jsme zakoupili, nicméně dítě nejevilo žádné znaky mentální ani jiné aktivity, která by vedla správným směrem. A já nejevila žádné znaky trenérské aktivity, která by dítě motivovala, naučit se s nočníkem zacházet. Upřímně řečeno mi přišlo strašně praštěné a pitomé někoho chytit a strčit mu prdelku do hrnce a říct mu, že se má vyčůrat, případně mu vložit do ruček smartphone a na hrnci ho držet co nejdýl. Však až přijde čas, tak to děcko nějak pochopí a přece jen mu docvakne, že ani my s Ripardem většinou nepoužíváme pleny. A taky že jo. Dneska jsem si v klidu pila kafe, děcko tu běhalo nahaté a najednou volalo: "Hasiči, hasiči!" Já nastoupila jako správná rutinérka s hadrem na plac a ejhle! Hasiči poprvé dorazili včas na správné místo.

Mentolka

Děcko kašle jak tuberák (a to ještě ani mentolky nezačalo kouřit) a já už jsem zdravější, nebo alespoň opět cítím větší příval chuti do života, což je většinou vedlejší účinek odchodu chřipky. Takže máme další den klidového režimu a já se dala i na klidnější barvy. A nemůže rozhodit ani to, že si děcko právě hraje se zápalkama.

Jedna zelenkavá

Granny square porprdelníková záležitost

Někde v hlubinách skříně, kterou se snažím vyklidit, protože ji čeká odvoz do sběrného dvora, jsem našla lehce nevkusné podprdelníky, tak jim postupně udělám nové kabátky.

Vůbec jsem byla překvapená, co všechno v těch skříních je za poklady, no, bude se pořádně vyhazovat. A recyklovat.  

Navzdory nepřízni osudu

Navzdory nepřízni osudu, který mi seslal další soply a kašle a bolest v krku a divoké sny o tom, že lezu po olomouckých střechách, úzkých římsách a šplhám po okapech, se docela činím.

Děcko projevilo přání se vykoupat, tak jsem ho s radostí šoupla do vany, což znamená, že mám tak půl hodiny klid.

Ráno jsem našla na kuchyňském stole láhev slivovice a zpola vypitýho frťana, neklamný důkaz toho, že Ripard chytil bolení v krku též.

Ale protože jsem pod tlakem, abych všechno do jarmarku stihla, další námořnická čepka je tu.

První jarmareční

Na letošní jarmark budu dělat čepice a šály pro kluky v námořnickém stylu.

Zde první dva pokusy. Jsem zvědavá, jak to při plném nasazení stihnu.

Poněkud napilno

Tak, mám práce nad hlavu. A když se daří, tak se daří. Dítěti se podařilo plastelínou oblepit celý byt a nacpat ji i do větráků v počítači.

Ve čtvrtek má Ripard narozeniny, takže makám na merino čepce a dalších dárcích.

Za 10 dní musím zhotovit 15 klučičích čepiček na vánoční jarmark. A 15 nákrčníků.

O víkendu jsme tu ubytovávali vzácnou anglickou návštěvu (škoda, že to trvalo tak krátce!) a ještě ségra pořádala křtiny.
Malé Elišce ke křtinám jsem zhotovila čepku a tuze praktické šáličko-slintáky.

A upekla vlčnovské vdolečky z překládaného těsta (ó, ten nervák, dělala jsem to poprvý, značně rozechvělá)

A ještě dokončila a slavně předala poslední, za švagrovkou do Anglie se stěhující šátek.

A další poloreflexní čepici, aby byl bratr dobře viditelný na na anglických blatech.

Povzbuzení na těle i duchu

Jakmile přijde podzim, začnu frčet na horké čokoládě.

Začalo to Dětmi z Bullerbynu, které se vždy o narozeninách ládovaly horkou čokoládou. Jakožto devítiletou nevinnou dívku mě velmi zajímalo, co to ta horká čokoláda vlastně je. Cola Cao? Nesquik? Normální kakao? Těžko. Pídila jsem se po horkočokoládových receptech, ale v Kuchařce naší vesnice ani ve Vilému Vrabcovi nenašla adekvátní odpověď. Nakonec jsem ji objevila o sedm let později při jednom rande s Ripardem v již dávno zkrachovalé kavárně.

Do hrnku plnotučnýho mlíka se zavaří celá tabulka hořké čokolády nebo čokolády na vaření a je to.
Já si do ní přidám ještě chilli a Ripard rum a navrch šlehačku a podzimní plískanice nechť vypuknou.

Dneska to tu vedeme od deseti k pěti

Ještě, že si můžu na tý mateřský dělat, co chci a pružně reagovat na své potřeby.
V noci se děcko několikrát vzbudilo a vypadalo, že má velmi živé, barvité a thrilleroidní sny. A já ten spánkový deficit teď na sobě velmi pociťuju, takže jsme se oba s děckem přepli do úsporného módu a koexistujeme tak, abychom si co nejmíň lezli do zelí a co nejmíň se otravovali.
Celé dopoledne dítě strávilo v pyžamku, protože se ho odmítalo vzdát a já se odmítala rozčilovat. Nakonec, zanedlouho šlo stejně zase spát, tak co. V čase oběda, kdy jsem vyráběla vychytanej vývar, si děcko vzpomnělo, že chce piškot, tak dostalo piškot. A zbodlo jich skoro celej pytlík a já z důvodu úspory energie odmítla nezřízenou konzumaci redukovat, takže dítě spokojeně poobědvalo piškoty s kakaem a banánem. No co, vývar si dá až se vzbudí  a až dorazí Ripard, jakožto soupeřivý lunch partner, což u dítěte vždy vyvolá nemalou chuť k jídlu, patrně za tím jsou nějaké blíže nezjištěné darwinovské motivace.
S děckem jsme zkoukli pár dílů beránka Timmyho, postavili dům z peřin a dům z kostek a uklidili nějakej ten bordel a upekli chleba.
A teď to tam chrápe a já si jdu dát na slunný balkon, kde právě dekadentně odumírají poslední bylinky, kafe a cigáro. U beránka Timmyho jsme ušila obal na očkovací průkaz. A přidávám fotku chleba, protože kváskový chleba je pořádná alchymie až magie, při níž se účastní nejrůznější tajemné, zemské i mimozemské síly, a ten dnešní má velmi pravidelně vykynulou střídku a vůbec je jak z katalogu.

Chlebousek

Od kamarádky jsem loni k Vánocům dostala úžasný vynález - plátýnko se suchým zipem, do kterého jde jednoduše zabalit chleba jakékoli velikosti.

Tak jsem dnes zhotovila taky jeden, který poputuje k přízni do Anglie.

Vnitřek je z recyklované utěrky a vnější látka česká bavlna.

Do Anglie

Rozháčkovaný šátek, který poputuje za moře.

Staré křeslo usockované z vyřazeného inventáře u Riparda v práci.

Tři dny v posteli

Ačkoli jsem měla tolik volna, jak již několik let ne, skolila mě nějaká podivná choroba a vyžádala si tři dny i noci paralýzy na lůžku a nicnedělání. Docela jsem si to užila, ale co mě mrzelo, bylo to, že jsem nemohla procourat brněnské galanterie a dokoupit tvořitelský materiál.
Když jsem studovala, trávila jsem v galanteriích každou volnou chvilku. Jednak tam člověk vždycky něco ukořistil a drobný socpeníz a jednak ty galanterní pitominy záhadných názvů prostě miluju. Babička s dědou se krejčovsky docela činili a už už to vypadalo, že si otevřou křejčovský salón, ale to jim komunisti překazili a poslali je oba do kravína. Škoda. A já jsem jediná, kdo se u nás malinko krejčovsky či jinak galanterně činí, ale babiččin talent a dědovu preciznost a pedantskost prostě nemám. Takže pořád začínám. Mamka občas v minulosti něco ušila, ale protože je příliš praktická a racionální bytost a látky a vlny jsou tak drahý a už se to vůbec, ale vůbec nevyplatí (svetřík u vietnamců stojí třeba jen tolik, co dvě klubka vlny), tak nešije ani neplete už vůbec nic. Taky škoda.

Zde nemocenské čepičky pro neteře parádivky, upletené doslova ze zbytků. Další matroš jsem prostě nezvládla nakoupit. Škoda.

Socpohovka

Ripard nikdy nechtěl pohovku. Když jsme ji kupovali, plánovali jsme již realizaci dítěte a tudíž se nám nechtělo moc investovat do něčeho, co dětem slouží jako skákadlo, blinkadlo, na čem si občas v zajetí sledování krtečka ucvrnknou a tak. Zároveň jsme měli velmi neskromné požadavky, protože jsme chtěli pohovku rozkládací a s úložným prostorem. Nakonec jsme vybrali jednu za pár švestek, máme ji neustále rozloženou a válíme se na ní docela často. Vybrali jsme ji v co nejvíce znečištění odolné barvě. Aby uspokojila mé estetické potřeby, našila jsem spoustu polštářů a neustále přibývají další.