pátek 28. dubna 2017

Další kostlivec ve skříni

Podařilo se mi zkrotit neustále se rozlézající kreativní materiál.

Jeden vojenskej kufr mi zkrátka musí stačit, nejsem takovej profík, abych zabírala plochu o rozloze menší dílny. Od Riparda jsem dostala hnědou dekorativní truhličku na jehly a nitě a krabička od pralinek se výborně hodí na krejčovské křídy.

Zbytky látek, bavlnek, knoflíků a vlny s nadšením přijali v Timečkově školce.

čtvrtek 27. dubna 2017

Zahrádka

Výchozí stav zahrádky je zachycen tu:

 
 
Momentálně už mi na zahrádce něco roste a něco dokonce i kvete, ale je to teda drbačka pomalá!
 
Při lovu na vhodnou květenu jsem vykradla kdejaké volně i nevolně rostoucí okrasné býlí.
 
K mým největším úlovkům patří kosatce a pivoňka.
 
Jak úspěšná jsem vykradačka i zahradnice, dovím se až v sezóně výkvětu, což je velmi smutný fakt.
 
Nicméně nesporným faktem je, že jsem na potravním řetězci naší ulice postoupila na vyšší příčky.
 
Kolemjdoucí (nebo spíš sousedé?) mi nabízejí zapůjčení rýčů a krumpáčů zdarma.
 
To se může hodit, až budu potřebovat zahrabat nějakou mrtvolu.
 



 


středa 26. dubna 2017

Reducto!

Co se dá stihnout za čtvrthodinku.

Binec v tvořivém materiálu mám přímo kultuvní.

Tudle Ripard freneticky hledal samolepky. Při usilovné pátračce nevynechal žádnou z mých krabic a dílo zkázy bylo dokonáno.




Mission impossible - binec ubývá

Tudle jsem přemýšlela, jak to vlastně  dělala má matka, když neměla robotický domov, místo robotů měla na krku pět harantů plus nepořádného manžela a bordelu nebylo až tak moc.
A teplé, několikachodové jídlo bývalo denně.
Nicméně člověk se může vždycky polepšit, alespoň fikční světy Charlese Dickense a uspořádání obsahu dětské komody jsou tomu důkazem!
Miminu prokazatelně lezou zuby a dnešní party ve 3.00 AM byla masívní. Mimino má jedno očičko tmavohnědé a druhé zatím lehce hnědnoucí, nicméně u konzervativního okolí tento fakt často vyvolává paniku, méně konzervativní okolí reaguje tváří v tvář heterochromii mnohem lépe: "To je super, bude z něj David Bowie!", řekla mi nedávna Agnieszka. Což je tedy mnohem milejší reakce, než: "Kamarádka mojí mamky je očařka a říkala, že už mu to zůstane."


 

úterý 25. dubna 2017

Ten rodičák mi nevystačí ani na cigára.

Množí se kolem mě osoby stěžující si na nedostatek financí.

Tito velmi chudí lidé svou stížnost předkládají s naprosto logickou argumentací a konkrétním příkladem ze života.

Tudle si mi kámoška stěžovala, že cigára podražila a že ten rodičák je taková almužna, že jí to vystačí na cíga už jen tak tak. Nerozumím detailně principu zdanění tabákových výrobků a zda se tedy státu vyplatí či nevyplatí, když matka na dávkách tyto prohulí. Kámoščina stížnost na nedostatek peněz je podpořena jejím opravdu chuďoučkým zázemím, vlastní jen jeden barák a dvě auta, protože jezdit brněnskou sockou plnou žloutenky, to fakt ne. Děcko se jí nakazí a co pak, že ano. A když jdem společně s děckama na kafe, tak se její děcko natolik nežynýruje, že může vylejvat džus do kafe a párkrát líznout do zmrzliny a vyhodit ji s tím, že je moc zmrzlá, aniž by se někdo pozastavoval nad znehodnocováním potravin. Výše zmíněné skutečnosti jsou mi docela putna, ať si každej dělá, co uzná za vhodné, ale pro páníčka ať si lidi furt nestěžujou.

Připadá mi, že v naší "nižší" střední vrstvě poněkud degenerujeme a ztrácíme pojem o tom, co to znamená mít/nemít dost čehokoliv.

Sem tam si stěžuje i Ripard, ale není to tak hrozný. Tudle už už otvíral hubu, aby z ní vypadl nějaký ten majetkový povzdech. Zrovna jsme skrovně snídali palačinky a volská oka a chleba se šunkou a džus z čerstvých pomerančů a čerstvě namletý kafe a buchtu s pudingem. Ripard tedy stížnost raději zajedl.

Onehdá mi jeden známej popisoval, jak "počítá každou korunu." Koupil si zbrusu novou motorku a to je hrozný, co to sežere benálu. A udělat podlahový topení v celým baráku byla taky pěkná pálka. Ženská je na rodičáku a je ta FAKT málo. Takže pořídit si druhý dítě by byla ekonomická sebevražda.

Další známá se zas děsně podivovala nad tím, že kdykoli jde s děckem k doktorce, ta jí nikdy nepředepíše žádný medikament proti smrtelné chorobě rýmě či kašli zdarma a všechno aby si to člověk platil sám, no to je bordel toto, a kde na to máme vzít jako. Ještě, že ty pampersky a dětský výživky bývají občas v akci.

Já zas nedávno vytřídila tolik oblečení, že by z něj s troškou recyklačního nadšení bylo možné postavit několikagenerační indiánské týpý, nicméně neustále řeším, že nemám co na sebe.

Tak takhle taky vypadá opravdový nedostatek.

neděle 23. dubna 2017

Nová posedlost

Je velmi překvapivé, že já jakožto ne zrovna organizovaný člověk s ještě bordelivějším manželem Ripardem mám několik dobrých kamarádek, které jsou velmi velmi systematické a v pořádku a systematizaci nacházejí velké zalíbení.

Že můj bordel není úplně nesvazující jsem si uvědomila v okamžiku, kdy u nás měli řemeslníci něco montovat a já se potřebovala s Timečkem uchýlit někam do ústraní. Kristina mi promptně nabídla, že by mi mohla zapůjčit na pár hodin svůj byt v její nepřítomnosti.
U nás by zapůjčení bytu rozhodně nemohlo proběhnout promptně, musela by mu předcházet pořádná čistka obnášející ukrytí bordelu do prádelního koše a vestavných skříní a zametení pod postel.

Kdykoli přijdu ke Kristině, je tam naprostý pořádek. Přitom ona sama však tvrdí, že vůbec neuklízí ani nekoná žádné extra čistky před návštěvou/Vánocemi. Zásluhu na tom má jednak její nebordelivý manžel (včera jsem byla svědkem neuvěřitelné situace, kdy si její chlap SÁM nalezl mezi potravinami chleba, namazal ho, obložil ředkvičkama, které dokázal umýt i nakrájet na stejnoměrně tenké plátky, chleba snědl a nakonec uklidil po sobě linku i nádobí) a jednak je Kristina natolik systematicky založená, že úhledný a organizovaný životní prostor generuje jen tak mimoděk a nevnímá to jako otravnou činnost. Uklízecí aktivity má natolik zautomatizované, že pro ni tvoří stejnou rutinu jako například pro mě čučení z okna a pití kafe. Kristina kafe nepije a na rozdíl ode mě neholduje ani ostatním toxickým mokům, takže tím taky ušetří spoustu času.

Stejně tak záhadná je mi má obliba Hercule Poirota, jehož hlavním pracovním nástrojem je "řád a metoda". Já sama nejsem schopna systematicky vypátrat vůbec nic.
Já: "Kdo to rozstříhal tu háčkovanou dečku??
Tim (pohotově, bez uzardění): "Papkong a Ponoskonec!" (nůžky a kombinačky)

Musím se pochválit, že většinu dlouholetého bordelu jsme zlikvidovali při rekonstrukčních snahách a podařilo se k vyhazování nenásilnou formou přimět i Riparda. Mně svépomocně pomohla hlavně literatura.
Vyházeli jsme přibližně dvacet 60 l pytlů na odpadky plných krámů.
Jako krám jsme definovali:
Věci, které nepoužíváme - všechno, na co jsem nesáhla rok dva, letělo.
Věci, které se nám přestaly líbit - lapače prachu, sezónní dekorace a dárky.
Věci, které přestaly plnit svou funkci - tady šlo většinou o oblečení.
Věci podivného původu - součástky a káblíky od kdovíčeho
Věci neblahého původu - v této kategorii se nacházely šperky, které moje prababka za nedůstojných podmínek zakoupila od Židů prchajících před válkou.
Věci zastaralé a zbytečné - návody, krabičky, igelitky, "zachovalé" balicí papíry, obstarožní knihy, sešity...
No bylo toho požehnaně a ještě se tu několik pytlů bordelu jistě najde.

Co se týče domácího úklidu, zakotvila jsem přechodně u systému, který byl docela funkční a minimálně náš domov pozvedl do stavu z-nezvané-návštěvy-nechytám-paniku. Systém spočíval v tom, že jsem do obyvatelného stavu uklidila jednu místnost denně. Největší výhoda tohoto systému spočívala v eliminaci týdenních/jarních/vánočních úklidů, protože byt se díky průběžnému, pravidelnému odbordelování nacházel v relativně dobrém stavu.

Nicméně člověk se pořád učí a komu není z hůry dáno, v apatyce nekoupí, ale najde to na netu. Tudle jsem si tu nezřízeně klikala a najednou klikla sem. Několik večerů a nocí jsem četla a četla a jsem nadšena, protože jsem objevila plně funkční řešení mého bordelivého problému.

Takže teď rovnám a organizuju a třídím a vyhazuju jak vo život. Vypadá to, že do Ripardovy atestace vznikne plně organizovaná domácnost hladkého chodu.

Ve vyhazovací mánii jsem se však rozhodla nevyhodit úplně všechno. Tak třeba nevzhledné tablety a prášek do myčky jsem nacpala do okrasných dóz, pro které jsem jinak neměla využití.





A zachovala i rozbité hrníčky, které jsem slepila, zasadila do nich kaktusy a zasypala "vzpomínkovými" kamínky.






čtvrtek 20. dubna 2017

Na exkurzi v nové školce

Se stávající školkou jsem spokojená.

Každodenní odchod do školky se odehrává velmi klidně i díky zavedené rutině (probuzení, pohádka, ovesná kaše, zuby, oblíkání, hraní, sbalení "strašlivých tvorů" do speciální kabelky, odchod).

V šatně se Tim v klidu a míru převleče, postraší ostatní děcka a lekavé babičky a maminky tvory z kabelky a upaluje do třídy.

Máme za sebou samozřejmě období, kdy se Timovi do školky nechtělo. Párkrát jsme tam šli i "na sílu" protože jsem se buď musela učit nebo měla zkoušku či domluvené bezdětné kafe s kamarádkou. Ale když to bylo možné, tak jsem Timečka prostě nechala doma tak dlouho, dokud sám nenavrhl, že už by  do školky zase chtěl.

Má oblíbená školková matka se mě ptala, zda se někdy stane, že Tima Timečka do školky nedám jen proto, že se mu nechce. Když jsem popravdě přiznala, že jo, dostalo se mi podrobného poučení o nutnosti se přemáhat, překonávat nesnáze a dodržovat každodenní řád od nejútlejšího dětského věku. Dítě si musí zkrátka zvyknout na to, že život není růžovej a že je třeba každý den bojovat s nechutí, leností a nesnázemi.
Přinejmenším mě to donutilo k zamyšlení.
Já se snažím svému děcku vnuknout představu, že život je růžovej a v pohodě a že všechny obtíže se prostě nějak vyřeší, utřepou a ustanou. A že spousta problémů je pouze přechodnou záležitostí času a kontinuálního vývoje a taky že je mnoho cest a způsobů, jak problémy řešit. Silové řešení a bojová strategie přichází na řadu pouze výjimečně.
Nicméně poučení matky jsem si se zájmem vyslechla, stejně tak jako následné sdělení, že její děcko během školkového roku prodělalo 6 infekčních chorob, přičemž každá je vyřadila z provozu minimálně na dva týdny. Sečteno a podtrženo, její i mé děcko tedy udělaly školkových dnů zhruba stejně, jen to její si volno naordinovalo komplikovanějším způsobem obnášejícím požehnání pediatryně. Není bez zajímavosti, že se to dítko několik měsíců v kuse se v noci počůrávalo.
Mně se zas osvědčil můj lážo plážo systém eliminující oboustranný stres i převlékání postelí, ale nemá cenu to komukoli vnucovat ani doporučovat.
V případě paní matky vnímám přímo hmatatelné uspokojení z faktu, že projektuje odolné, cílevědomé dítě, které to na rozdíl od toho našeho někam dotáhne.

Paní učitelky ve školce jsou moc fajn a snaží se. V případě státní školky jsem byla připravena na rigidně vojenský systém, který ale absolutně nevnímám.

Školkový jídelníček je často vhodnější než ten, který jsem schopna zplichtit v současné indispozici miminem doma.
Například dneska mají dýňový krém s cizrnovými nudličkami a krůtu na houbách s rýží.
Já dojíždím zbytky pizzy a květákový polívky a když budu mít ještě hlad, nepohrdnu ani Damiánovým příkrmem, dnes má tuším pastiňák. Achjo.

Program děti mají velmi akční, rozhodně se nejedná pouze o výtvarku. Drtivou většinu dní pobíhají venku.

Nicméně když se díky nové legislativě vyskytla možnost si pro příští rok vybrat školku, kterou máme úplně nejblíž domova, šli jsme se tam s Timečkem hnedle podívat na den otevřených dveří.

Velmi příjemně mě překvapila paní ředitelka, která se představila nejen mně, ale i Timovi zcela partnersky a rovnocenně. Provedla nás školkou a všechno mi krásně popsala a vysvětlila. Jako největší benefit se mi jeví fakt, že školku mám opravdu co by kamenem dohodil a taky že tam děcka mohou mít oblečené punčocháče ve třídě a rodiče mohou s dítětem v případě obtížné adaptace navštěvovat školku společně a flexibilně si upravovat příchod - odchod.

Takže navzdory mnoha počátečním pochybám a nedůvěře - státní školky bych opravdu nezavrhovala jako nevstřícné a dítě poškozující instituce. Z logistického i ekonomického hlediska nakonec vnímám státní školku jako vhodnější variantu než lesní/soukromou/miniškolku.

Obavy ze zvýšené nemocnosti se taktéž nepotvrdily, Tim prodělal párkrát rýmu a jednu střevní chřipku.

úterý 18. dubna 2017

Pain au lait

Pain au lait milujou hlavně děti.

Je zázrak, že se mi podařily vyfotit všechny housky po vytažení z trouby, protože vždycky šíleně rychle zmizí.

Neteře a synovci je - poté, co se jim do břich už další nevejdou - cpou do kapes na horší časy a často se mě vyptávají, jestli zase někdy budou "ty dobroučký houstičky", až k nám přijedou na návštěvu.
Receptů je celá řádka, já se držím chuťově neutrálnější varianty, která snese marmeládu i plísňový sýr:

450 g 00 mouky
280 ml plnotučného mléka
malá lžička soli
15 g cukru
15 g kvasnic

Zadělám klasické kynuté těsto. Dávku rozdělím na 10 kuliček, které po vykynutí naříznu nožem do tvaru kříže. Houstičky potřu mlékem a peču asi 12 minut při 220 stupních.


Velikonoční pavoučí stopovačka


Stejně jako loni jsme připravili Timovi Timečkovi velikonoční stopovačku s čokoládovými vejci a dárečky od velikonočního zajíce.

Ripard to letos zařídil přepečlivě a nadšení bylo veliké.

Domov se nám zaplnil pavouky.,

Podle Timečka jich je sto tisíc.

pondělí 17. dubna 2017

Enviromentální projekt

O Velikonocích jsem si docela odpočinula.

Může za to zčásti miminko, které funguje režimově předvídatelně a velké zásluhy musím připsat i Ripardovi, kterej začal dávat do myčky talířky a vůbec je nějaký disciplinovaný.
Bohyni Kálí jsem tedy nechala dočasně dřímat a přišla na efektivní a dlouhodobý způsob, jak odhlučnit obě děcka, aby se Ripard mohl doma učit.

Zahrádka před domem.

S popudem zahradničit přišel loni Ripard, že by si tam jako něco jen tak zasadil a obdělával to společně s Timečkem. Já mám k zahradničení odpor, protože jsem jako dítě byla nucena každý den dlít na zahradě rodičů. Zaujala jsem k rodičovské zahradě natolik účinnou pasivní rezistenci, že jsem donedávna vůbec netušila, k čemu se používá motyka. Ripardovi jsem tedy řekla, ať si zasadí, co chce, ale že já do hlíny nešáhnu ani za nic.

Ripard tedy vsadil rybíz, jeden keř a druhej keř. Já vedle keřů píchla z legrace nějakou větev, co Timeček dostal od paní květinářky. Pak jsem tam ještě šoupla levanduli, mátu, meduňku, mateřídoušku a dobromysl.
Babka z vedlejšího vchodu nám tam lupla rozchodníky a netřesky. A řekla mi, že tu zahrádku mám naprosto blbě osázenou, že ona by to všecko vzala a přesadila semhle, tamhle a tuhle. Prý tak jak to máme nám to pochčijou čokli a posečou sekačky.
Byla jsem tehdy přibližně v osmém měsící těhotenství s břichem velmi uzpůsobeným k přesazování rostlin a měla chuť paní přetáhnout motyčkou (konečně bych dala tomuto nástroji odpovídající smysl).

Letos jsem na zahrádku úplně zapomněla.
Ripard taky.
Zahrádka romanticky zarostla travinami.
Ale minulý týden, když se do mě vtělila ta bohyně Kálí, tak abych se zbavila chuti praštit Riparda, začala jsem freneticky okopávat zahrádku.
Nikdy bych neřekla, že motyčka je nástroj natolik nevýkonný a obtížně ovladatelný. Nicméně pod travinami jsem nalezla všechny rostliny z loňska, které se tvářily docela životaschopně.

Timeček i mimino si zahradnický čas docela užívají a v rámci svých schopností mi pomáhají. Timova největší pomoc spočívá v odbavení komunikativních sousedů. Není totiž jednoduché pracovat na veřejném prostranství, když trpíte mírnou formou sociální fobie.

Zahrádka ani po mnoha a mnoha hodinách, které jsme na ní já a děcka strávily v uplynulém týdnu, nevypadá reprezentativně. Přitom jsem tam šoupla už přes dvacet rostlin a zasadila velké množství semen, jenže patrně se jedná o dlouhodobý proces. Vyplenila jsem bratrovu zahradu na odkopky i několik květinářství a jsem velmi zvědavá, kam mé snahy povedou.

Když už nic jinýho, tak jsem alespoň Ripardovi zajistila několik hodin studijního klidu.
I když mám důvodné podezření, že v době mých nepřítomností
kouří doutníky.


Zahrádka babky od vedle vypadá podstatně reprezentativněji.
Třeba se k tomu taky jednou dopracuju.

neděle 16. dubna 2017

Velikonoční beránek

 
Upekla jsem berana.
S oběma děckama. 
Spolupráce připomínala činnost chráněné dílny s chovanci, kterým nebylo zrovna příliš šikovnosti dáno.
Mimino kolem sebe umí obratně chňapat a všechno strká do huby.
A co vyhodnotí jako jedlé, to pozře.
Tim Timeček je v současné době fascinován pavouky.
Živými i plastovými.
Ty plastové narval do trouby. Naštěstí mě něco nějakým záhadným způsobem poňouklo se do trouby před jejím rozfajrováním na 200 kouknout.
Možná se zmůžu i na mazanec!

 


Žitný, žitnější, nejžitnější

Konečně jsem vychytala stoprocentní žitný chleba pečený ve formě. Tento je měkký, tak akorát vypečený, s křupavou kůrkou, prostě chutná skoro úplně stejně jako z obchodu!

Tajemství úspěchu tkví hlavně v nepředvídatelné době kynutí, zde bych ocitovala Arnošta Goldflama: "Až to bude, tak to bude. Čekejte." Někdy to kyne dvě hodiny a někdy deset hodin. Záleží na počasí, fázi měsíce, na ročním období a na spoustě dalších faktorů, které podle mě ani nejsou zjištěny, ale mají velký vliv! Třeba na vašem aktuálním psychickém rozpoložení. A taky platí, že čím víc pospícháte, tím pomaleji to kyne.

A správně upečený chleba má zvonit. Co to znamená "zvonit", na to přijdete, až vám to jednoho dne zazvoní. Slovy popsat se to nedá. I když, přesně tak si představuju zvuk zcela duté hlavy.

Recept na formu středně velkého biskupského chlebíčku je následující:

Večer je třeba založit rozkvas neboli preferment:

1 lžíce kvásku
50 ml (g) vody
50 g žitné mouky
Smíchat, nechat rozkvasit přes noc.
Ráno by se mělo objevit něco bublinatého a většího objemu než večer.

A do toho bublinatého přidat :

400 g žitné mouky
350 ml (g) vody

Smíchat, nechat cca 1/2 hodiny "autolyzovat" (přikrýt igeliťákem a nechat tak).

Autolýza pomáhá lepší struktuře chleba a nějak usnadňuje kynutí. Netuším jak ani proč.

Po autolýze přidat lžíci kmínu, lžičku soli a lžičku sladidla (med, javorový sirup, melasa... prostě cokoli sladkého a mazlavého). Vymíchat lepivé hutné těsto. Těsto šoupnout do (máslem, sádlem, olejem) vymazané formy. Posypat něčím, pokud máte náladu (kmín, semínka, oříšky, vločky). Formu zakrýt igeliťákem.


A nechat kynout. Nechat kynout tak dlouho, dokud se těsto nezvedne až k okraji formy. Pomoct může topení nebo sluníčko.


Rozpálit troubu na 250 stupňů. Šoupnout tam chleba na 10 - 13 minut. Potom stáhnout teplotu na 230 a dopéct 25 minut.



Vyklopit z formy a zakrojit až chleba úplně vychladne.

 
Žitný kváskový chleba docela dlouho vydrží, týden úplně v pohodě!




středa 12. dubna 2017

Velikonoční perníčky

Jsou dobré, jsou docela měkké, jsou žitné a Tim Timeček se při výrobě velmi vyřádil.
Recept je osvědčený, plně funkční a dost sladký.

650 g žitné mouky
250 g cukru moučka
100 g medu
50 g másla
4 vejce
3 - 4 lžičky perníkového koření
2 lžičky sody

Rozpustíme máslo s medem a smícháme s moukou, cukrem, kořením a vejci. Vymícháme tužší hladké těsto, které necháme na chladném místě odpočinout minimálně přes noc. Těsto se nelepí a umožňuje tak velmi jednoduché vypichování formičkami. Pečeme na 180 asi 10 minut.

sobota 8. dubna 2017

Velikonoční tvorba

K snídani jsme měli míchaná vejce.
Ripard nakoupil celou baterii bílých vajíček ve zdejším koloniálu.
Timeček se děsně těšil na vyfukování vajec.
Ripard tedy začal hledat návod, kterak vejce umýt a vyfouknout.
Já jsem s rutinérským výrazem vzala krátkou pletací jehlici a vyfoukla vajíčko razdva.
 
Potom jsem se stihla děsně navztekat na Riparda, protože jsem ho mile požádala, zda by nedovedl skládat špinavé talířky rovnou do myčky a neodkládal je na kuchyňskou linku.
Chystala jsem se dělat chleba a je to děsnej vopruz, když předtím musím uklízet po nesebeobslužných osobách.
Měla jsem na jazyku i věštecké: "A až otevřeš myčku, tak mi nenadávej, že je to tam špatně naskládaný", ale řekla jsem si, že nebudu jak má matka a budu raději držet zobák.
 
Ripard otevřel myčku a začal se děsně rozčilovat, že je tam nádobí blbě naskládaný. Že tam ten talířek nikam nemůže dát a že prej když už po něm po chudákovi chci, aby tu myčku skládal, musím mu v ní udělat adekvátní prostor zrovna tak akorát pro ten jeho kus nádobí.
 
Myčka byla z mého pohledu poloprázdná. A ve mně  se probudila bohyně Kali.
 
 
Ale vajíčka jsme vytvořili k Timečkově spokojenosti a ačkoli je Timeček výtvarně netvůrčí typ, tato činnost ho velmi bavila.
 
 

pátek 7. dubna 2017

Relax za deště

Ripard odjel s Timečkem na Šalinění a sotva za sebou zaklapli dveře, Damiánek hnedle usnul. Režim tedy začíná fungovat přímo ukázkově. A Damián jakožto velmi dochvilné miminko režim dodržuje s dochvilností Philease Fogga nebo Williho Foga, chcete-li.

Nejvyšší čas na kafe a nějakou dobrotu!

Buchta je úplně jednoduchá.

4 vejce
2 hrnky mouky (já použila špaldovou jemně mletou)
1/2 prášku do pečiva
1/2 hrnku oleje
1/2 hrnku vody
1/2 hrnku cukru
špetka soli

na puding
1/2 l mléka
1 vanilkový puding
1 vanilkový cukr
kakao na poprášení

Vajíčka se vyšlehají s cukrem a pak se do toho pomalu zašlehá olej. Po oleji se přidá voda a nakonec mouka s práškem do pečiva. Peče se to na 180 stupních asi 20 minut. Po upečení přelijeme buchtu vanilkovým pudingem, poprášíme kakaem a necháme vychladit.



Nicméně notný kus ještě nevychladlé buchty dokázal sežrat Ripard s Timečkem v rámci volných nanosekund při oblékání. Obraz zcela vystihuje pomíjivý charakter mých činností.



Timečkovy hrátky dostávají pěkný grády, takže odpočinku třeba. Dinosauři, ještěři, pravěká zvířata, pavouci, myši, švábi a štíři mi nečekaným způsobem obohatili život a v krátkém čase sežrali i velikonoční kuřata. Skákací tarantule z Husákových  dětí si v pohodě poradila i s Gigantosaurem.

 


čtvrtek 6. dubna 2017

O tělesných trestech

Mlácení děcek jsem po úvaze a několika nezdarech zcela zavrhla, nepřijde mi to funkční výchovný způsob a nemohla bych pak argumentovat zavedeným způsobem: "Bacat se nesmí, my tě taky nebacáme." Nejsem zkrátka bacací typ, nevěřím v účinnost bití a nedělá mi dobře, když vidím bacání jiných děcek.

Moje kamarádka Majda mlácení taky zavrhla, protože když se naštve, nezná prý míru, a děcko by dostalo zbytečně moc. Takže ho preventivně nemlátí vůbec nikdy. Něco podobnýho si dovedu představit i u sebe.

A další kamarádka Kristina své děcko taky nemlátí a nemlátili ji ani její vlastní rodiče, protože v době jejího dětství žili ve Skandinávii, kde by prý její rodiče šoupli do lochu, kdyby děcka mlátili.

Nás s Ripardem doma mlátili docela dost a taky jak to s náma dopadlo...

Tudle se mě zas jedna matka ze školky ptala, "zda se stane, že Timeček občas dostane na zadek a pokud se tak stane, jak je to často". Vyptávala se děsně dotěrně na šílené podrobnosti, až mi to vůbec příjemné nebylo.

Při včerejším vyzvedávání Tima Timečka ze školky jsem si všimla, že má ve tváři poněkud delikventský výraz. Nicméně úča se při předávacím rituálu tvářila naprosto normálně a já se zásadně na nic nevyptávám.

Předala jsem Timečkovi k jeho nesmírné radosti dárečky od Saši, u které jsem strávila dopoledne, a vydali jsme se domů. Naštěstí se nám cestou podařilo setřást jednu vytrvalou matku, když jsem jí řekla, že si s Timečkem ještě chvíli pohrajeme v trávě.
Zbavení se matky přišlo právě včas, protože jsem  už začala uvažovat o tom, zda tělesné tresty nezačít opět uplatňovat na matkách. Jednak na svoje děcka v jednom kuse něco ječela, takže jsem po chvíli měla hlavu jak balon, jednak mi v pauzách dávala protivné otázky s ještě protivnějšími komenty:
"Vy chodíte do školky stále nepravidelně? To u nás panuje řád. Na bazén chodíte jedenkrát týdně? To by mi nepomohlo. (přiznám se, že tento vývod nechápu). Na dovolenou pod stan? To by mě nebavilo. My all inclusive. Už trénujete kresbu hlavonožců? Nee??? (výmluvná pauza). Kolik vážíte? (myšleno mimino) Nevíte???

Timeček se stále tvářil poněkud zarputile a v nepřítomnosti matky z něj vylezlo, že dnes "pobacal úču Alicu. Na tvářičku." Zeptala jsem se, jak k tomu došlo, a prý se chtěl u oběda zeptat Mikuláška na strašně důležitou věc, a to jestli má taky dinosaury. Hned přišla úča, sedla si k Timečkovi na stůl a řekla mu: "Nepovídej a jez!" Tak ji bacnul. Zeptala jsem se Tima, co na to úča: "Ty ty ty, Timečku, to už nikdy nesmíš dělat!"

Dobře úča. Ve velmi řídkém výskytu bacnutí reagujeme téměř identicky.

Pro pořádek jsem ještě Timovi vysvětlila, že doma si u jídla normálně povídáme (měl tendence nás zpočátku okřikovat), ale že ve školce se asi nepovídá, že tam platí zkrátka jiná pravidla, kterým sice moc nerozumím, ale budiž.
Každopádně úča se mlátit nesmí.
Ani máma. Ani táta. Ani babička Zdenička.

úterý 4. dubna 2017

Dostihy matek

Mezi některými školkovými matkami patrně probíhá nějaká nepsaná soutěž "vydeptej ostatní matky a budeš king", jinak si nedovedu vysvětlit smršť soupeřivých a konfrontačních hlášek, který jsem si byla nucena vyslechnout a vstřebat v posledních týdnech.

Tudle se mě jedna matka zeptala, zda-li již navštěvuji s Damiánem nějaké mateřsské centrum, abych prej něco nezanedbala. Že ona matka už se k návštěvě odhodlala a je to super rozvíjející. Dosud jsme měla pocit, že Damián je domácím prostředí stimulován na nejvyšší možnou míru, zvláště v případech, kdy si ho ke kreativnímu hraní půjčuje Tim Timeček,  (Mámo obří mimino útočí na koleje!) tu stimulaci musím trochu korigovat.

Jiná matka mě upozornila, že bych měla Tima Timečka přihlásit do angličtiny, protože dětský mozek je v tomto období jako houba. Na to se ozval Timeček, že on už anglicky dávno umí a zablekotal něco jako "good bye spider." Skromně jsem poznamenala, že v Anglii mámě část rodiny, takže si jazyk budeme trénovat rovnou v terénu. Nicméně pravda je taková, že nevidím žádný smysl cíleně učit děcko v předškolním věku v cizím jazykům. Navíc hodně cestujeme a Timeček už umí docela obstojně italsky pozdravit "bon giorno bambino sederino."
Sederino znamená zadek.
A podle nějaké neurolingvistické teorie není vhodné dítě učit cizímu jazyku, dokud si perfektně neosvojí mateřštinu, samozřejmě jiná situace je v případě bilingvního jazykového prostředí, kde učení probíhá metodou přímou, nestrukturní.

S tím, že je dětský mozek v tomto období jako houba nemůžu nesouhlasit, Timeček nasává opravdu intenzívně, ale myslím, že zcela postačí třikrát týdně návštěva školky, v neškolkové dny se stýkáme s neškolkovými kamarády a ostatní čas je vyplněn čtením, klučičími akcemi s Ripardem a rutinními činnostmi jako vyndávání myčky a pečení housek, případně sledováním pohádek. Už tak mi připadá, že máme činností nad hlavu a nevím, kam bych vecpala další rozvíjející aktivity. Navíc já z důvodu absence hlídání nutně potřebuju, aby si Tim uměl doma sám neorganizovaně pohrát pro případ, že mě skolí angína a potřebuju přežít do doby, než se Ripard vrátí z práce.

Dále jsem před jednou matkou ztratila své mateřské body, když jsem se zmínila, že musím rychle valit domů, abych Damiánovi udělala mrkev: "To já jsem obě holky výhradně kojila až do ukončeného 8. měsíce. Mateřsské mléko je ta nejlepší výživa." He??? A to jsem se ani nestihla pochlubit, že Damiáno už pozřelo i Mrože - jahodovou dřeň: "Mámo, to je úplně stejný jak ta řepa, tak jsem dal i Damiánovi!"

Ale včera tomu nasadila korunu matka, která nás potkala na cestě do školky. Timeček ráno zaspal a nestihli jsme snídani a já nesnáším ranní stres, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že cestou koupíme nějaký mooooc dobrý koláč. Děcko se natěšilo na koláč a docela rychle se obléklo. Cestou si koláčovou snídani za chůze velmi užívalo, než jsme potkali tu matku: "Takže vy takto snídáte za chůze." Nešlo o laškovný dotaz, jen suché konstatování mé neschopnosti. Zablekotala jsem, že jsme zaspali a matka spustila: "My vstáváme striktně každé ráno v 7,15 nejpozději, snídani připravuje babička, ale pokud není doma, musím to nachystat já. Vždy jíme společně u stolu."
Přesně to jsem potřebovala vědět.

pondělí 3. dubna 2017

Mimino a režim

Režim je pro vojáky a pro blbce, pořádek je taky pro blbce a inteligent zvládne i chaos.
Tato rčení mi neexaktně potvrdila, že Ripardova inteligence musí být mnohem vyšší než moje, protože já bez rytmu a řádu nefunguju, zatímco on si ťuká na palici a nechápe, co s tím režimem a pořádkem furt mám.

Bezrežimní mimino jsem si vyzkoušela půl roku.
Bezkočárové mimino jsem si vyzkoušela pět měsíců.
Ale es kommt Zeit, kdy mi to bezrežimí a bezkočáří přestalo vyhovovat.
Prvním krokem k nastolení režimu tedy bylo, že jsem požádala Riparda, aby kočár spravil. Zjištěná závada byla víc než bizarní, v ráfku kola byl nalezen trn nějakého exotického keře, který systematicky probodával všechny duše do 24 hodin.

Od té doby, co můžu mimino šoupnout do kočáru, se kvalita mého života podstatně zlepšila. Mimino se zavedením příkrmů začalo vykazovat první známky režimu, takže ho k mé úlevě do časového režimu důsledně vpravuju. Navzdory panujícímu chaosu to docela funguje. Mimino totiž dosud spávalo velmi nekoordinovaně, denně udělala takových 5-6 spánků po cca 20-45 minutách, což mi dost znemožňovalo se soustředěně zabrat do jakékoli činnosti obnášející existenci bez mimina. První tři měsíce mi to vyhovovalo, protože mimino si žilo v šátku stejně nepozorováno jako v břiše, ale jakmile začalo mít vyšší nároky na pohyb i pozornost, nevýhody šátkového systému převážily.

Vzpomněla jsem si, že Tim Timeček míval režim hned po narození pevný, nebylo třeba jeho rytmus ladit s druhým dítětem a jeho školkovou docházkou.
Ale nakonec vypadá, že se mi režimová opatření podaří prosadit i u Damiána.
Předně jsem si dala závazek, udržet ho po kojení v bdělém stavu, aby mi tu neusínal lážo plážo. Snažím se mu nastolit rytmus spánek - kojení - aktivní fáze. Problém s lážo plážo usínáním spočíval v tom, že spánků se realizovalo hodně a byly krátké a málo kvalitní.

Po zavedení režimu tedy vstáváme v 7.00, v 8.00 se vypravíme do školky, která začíná v 8.30.
Po školce mimino rychle dopravím domů, takovou hodinu si s ním pohraju a v 10.30 ho šoupnu do kočáru, kde mi včera vydrželo spát až do 12.30, tedy do doby, kdy vyzvedávám ve školce Tima Timečka. Další miminí spánek se realizuje mezi 2-3. hodinou odpolední, kdy obvykle chodíme s Timečkem ven, a pokud se mi po odpoledním spánku podaří udržet mimino při životě až do večera, usíná definitivně ve 20.00. Timeček to zabalí o něco později, mezi 20.30 - 21.00.



Díky tomuto časovému harmonogramu se mi v relativně krátké době podařilo přečíst několik knih a shlédnout dva sci-fi filmy, dokonce i s Ripardem: Příchozí, což byla kvalitka bez sexu i násilí a  Proroctví, což bylo sice méně kvalitní ale o to děsivější a pro potřeby odreagování dětmi přetížené mysli velmi vhodné.

Na konci filmu totiž hlavním protagonistům jejich děcka odnesou ufoni.

Nevím, jestli mě ten život ještě baví.

Poslední dobou byl Ripard furt v trapu a když už byl doma, tak se v jednom kuse něco šprtal.

Já se snažila odhlučňovat děcka, co se dalo, ale Ripard si i přes mou usilovnou snahu neustále stěžoval na hluk a že se tu nic kloudně nenaučí. Pominu fakt, že já se na všechny zkoušky musela připravit v hluku a bez pečující osoby, která by mi neustále nosila jídlo a odnášela vlezlá děcka.

Při bližším ohledání jsem zjistila, že má Ripard do své "studovny" imrvére otevřený dveře.
Když jsem se ho zeptala, proč si ty dveře zkrátka nezavře, že by pak to odhlučnění bylo o něco efektivnější, řekl mi, že úplně zapomněl, že ty dveře máme a že ho vůbec nenapadlo je použít.

Nicméně já už takto odhlučňuju děcka docela dlouho a ještě do konce května budu a počíná mi to lézt na mozek i na nervy. Tudle jsem si katarzně představovala, že jsem zavřená v ergoterapeutické dílně zdejší psychiny, jen já a šicí stroj... Kamarádka, co se nedávno vrátila z psychiního wellness, si to docela pochvalovala.

V rámci odhlučnění jsem se vydala s děckama ven´, Když jsme míjeli nějakou holčičku, Timeček zahlásil velice zřetelně: "To je holčička a má pipinu." Řekla jsme mu, že na takové věci není třeba nahlas upozorňovat, že holčička má třeba i vlásky a..."zadek", doplnil opět velice zřetelně Tim. "Nebo se tomu říká i prdín:"

Poté jsem za řevu hladového mimina, přípravě miminí stravy a následném krmení mimina uvařila ve velmi krátkém čase oběd o dvou chodech, Timeček řekl: "To my nepapáme, že ne táto, máme nacpaný žbicha sladkostmi."
Potlačila jsem nutkavou představu hodit po těch dvou nový druh Damiánova hovínka v barvě červené řepy a v konzistenci, která již dovoluje manipulaci vrhem.

Nicméně i na to došlo. Když se Ripard opět šprtal, Tim na mě z pokojíčku volal: "Damiáno udělalo hovínko a já jsem do něj šlápl a je to i na kolejích a na mašince, i na té mašince, co jezdí sama!" Než jsem rozdýchala toto sdělení, následovala další dobrá zpráva: "A Papkong měl hlad a omylem rozstříhal ten můj záclon:"

Záclon je kontaminace slov závěs a záclona.
Papkong je nový druh velmi hladového a velmi žravého dinosaura.
V mé fenomenologii to jsou moje samoostřící krejčovské nůžky japonské provenience.

sobota 1. dubna 2017

Jak jsem se začala učit na ukulele

Asi před dvěma lety přišel Ripard s tím, že by se rád učil hrát na ukulele, aby mohl s Timem Timečkem provozovat domácí hudební produkci.

V nějaké pochybné publikaci se totiž dočetl, že hrát na ukulele se naučí úplně kdokoli v relativně krátké době.

Řekla jsem mu, nechť se učí klidně na kontrabas, ale já doma s hudební naukou nechci mít nic společného. Deset let jsem chodila z donucení do houslí a k hudební výchově získala nepřekonatelný odpor a ukulele až příliš připomíná housle naležato... Chápu, že dnešní ZUŠ už asi není, co bejvalo dřív, tedy ústav plný zneuznaných umělců, kteří útrpně dávali svůj talent všanc tupým děckám v lepším případě, v tom horším případě se u nich vyvinula nějaká duševní odchylka od normy... Pokaždé si vzpomenu na několik hudebních učitelů-úchyláků a ještě po těch letech z nich  mám osypky. Traumatické vzpomínky se mnou sdílí jen Saša, která chodila do klavíru k bláznivé manželce mého houslového učitele a rozumí mi.

Ripard zcela nepoznamenán ZUŠ si zakoupil ukulele, párkrát ho vzal nekoordinovaně do pracek a od té doby jen kňučí, buď že na to nemá čas nebo že mu to nejde. Mám dojem, že nikdy nezahrál ani jeden kloudný akord a vlastně že ani nechápe, co to ten akord je. Já pod vlivem traumatických vzpomínek nejsem schopna o akordech ani notách hovořit.

Nicméně jednoho dne začal Tim Timeček zpívat a zpíval cosi děsně blbě a já si to chtěla zazpívat s ním a nějak tu blbě naučenou melodii objektivizovat, takže jsem překonala odpor a chopila se ukulele.

Nyní se zcela dobrovolně učím každý den jednu novou písničku.
Dneska jsem zvládla genderově problematickou píseň Šla Nanynka do zelí.
Pepíček je nezodpovědný otec Nanynčina nemanželského dítěte, pošlapaný košíček je Nanynčina ztracená čest. Aby Pepíček nemusel platit alimenty, radši se dal na vojnu, hajzlík jeden.
Ale má to jednoduchý akordy:

CŠla Nanynka do zelí, G7do zelí, Cdo zelí
Natrhala lupení, G7lupeníčCka
Přišel na ní G7PepíčekRozšlapal jí Ckošíček
Ty, ty, ty,  Fty, ty, ty,
G7Ty to budeš Cplatiti.

A je fakt pravda, že na ukulele se naučí hrát snad úplně každej ve velmi krátké době.

Děckám jsme k účelu vyluzování hudby zakoupili xylofon a Timeček dovede mlátit do rytmu.