Měkkejši

 

V rámci své nově nalezené systematizace a organizace se musím pochlubit faktem, že mám poměrně velké množství vánočních dárků vytvořenou a !zabalenou!.

Ale jde jen o měkkejše, tedy podle Riparda o sice praktické leč naprosto neatraktivní dary. I když tedy já o Vánocích jako děcko bývala vděčná i za ty měkkejše. Moje máti byla v měkkejším nadělování přebornice. Pokud jsem o října potřebovala cokoli na sebe (ať to byly fusekle, pyžamo nebo spoďáry), zabalilo se to "pod stromeček". Radost z takových fuseklí pak byla ohromná, protože chodit od října bez fuseklí je dost pruda.

Jenže ti moji měkkejši jsou cool! A vyhnula jsem se nahánění pépéelka po celým Brně a vůbec jsem ten děsně komerční systém odrbala a celý to dárkování vychytala... Což si moje máti o těch fuseklojdních darech nepochybně myslela taky.

 

01

O šatní skříni

Jedna nejmenovaná kamarádka mi vůbec nevěřila, že můj šatníkový pokrok dosáhl trvalého stavu.

Se jí ani nedivím, protože můj šatník po dlouhá léta připomínal poněkud nespecifikovatelnou, avšak překvapivě kompaktní hmotu. Tato hmota plasticky vyplňovala celou šatní skříň a ačkoli zaujímala značný objem, stejně jsem měla  neustálý všeprostupující pocit, že nemám vůbec, ale fakt vůbec co na sebe.

Po načtení úklidových a organizačních literatur různorodých kvalit jsem však byla schopna tuto neuspokojivou situaci terminálně vyřešit ke své naprosté spokojenosti.

Ve skříni konečně není žádný binec a já mám co na sebe, ačkoli jsem si nekoupila téměř nic nového!

Vzala jsem to od podlahy či od lesa a po pochopení  Paretova principu jsem se do toho pustila. Údajně by mi mělo stačit pouhých 20 procent oděvů oproti původnímu množství (tvrdí Leo Babauta - Zen to done svorně s Karen Kingston - Clean your clutter with feng shui). Jennifer Lee Scott ve svých knihách propaguje sezónní šatník o pouhých deseti kusech. A Marie Kondo radí na základě jakých kritérií šatník zredukovat.

Kompilací navrhovaných řešení ve svépomocné literatuře jsem tedy vyházela všechno, co jsem neměla rok na sobě, všechno, co mělo díru, všechno vytahané, všechno blbých barev, všechno blbých střihů, všechno nepříjemných materiálů a všechno, k čemu jsem prostě jen neměla pozitivní vztah.

Bylo toho dobrých pět obrovských pytlů.

Nezdržovala jsem se přílišnou recyklací, protože tak by se můj vyhazovací proces táhl i několik let a já to chtěla mít hotové za pár dní. Několik top kousků jsem schovala kamarádkám, méně top leč funkční oblečení jsem šoupla do charitního kontejneru a zbytek nacpala do obyčejných popelnic.

Velmi se mi ulevilo a výrazná redukce šatstva výrazně přispěla k poklidnému prožívání mé každodennosti.

Ušila jsem si několik sukní z pečlivě zvoleného materiálu nejvyšší kvality. Sukněmi jsem zcela vykompenzovala všechny vyhozené hadry a zbavila se teplákového (případně legínového) zlozvyku rozšířeného mezi matkami na (mateřské)dovolené.

V skříni se mi už nehromadí žádný bordel a zcela mě přešla chuť si kupovat oblečení, protože se mi ta skříň jednoduše už nechce špinit nánosy hader made in PRC.

A jakože fakt nekecám, tak jsem narychlo při oblékání na vycházku vyfotila skříň bez předchozího úklidu a všechny sukniska, co jsem si za poslední dobu spíchla.

Plnění plánu

Neteří a synovců mi na letošní Vánoce opět přibylo několik kusů.

S realizací vánočních dárků jsem již začala a docela mi to jde od ruky, bílá šicí technika a youtube tutoriály budiž pochváleny.

Jen toho času bych potřebovala tak desetkrát tolik.

Zesystematizovaní naší domácnosti vedlo i k zesystematizování ukládání děcek, takže úderem půl deváté je tu klid a mír.

Teda klid... sotva se za posledním děckem zabouchnou dveře, pustí si Ripard nějaké hlučné střílečky či velmi vkusnou aplikaci "Zombies, run!"

Ale tyto agresivní záležitosti zdaleka nepředčí rambajz, který tu nadělají ta naše dvě děcka.

I když dvě...  Poslední dva týdny tu máme každý večer v péči deprivované děcko od naproti. Jednou nohou už u nás bydlí a obávám se, že za chvíli tu bude bydlet i druhou nohou, jelikož jeho rodiče právě zahájili válku Roseových a tahají se o děcko a o movitý i nemovitý majetek.
Vzájemně se vyhazujou z bytu a je to teda větší děs a hukot než to Ripardovo "zombies, run". Paní sousedka se tedy v těchto nelehkých dobách svého děcka snaží zbavit, kdykoli se jí naskytne jakákoli zbavovací možnost, což chápu, taky se soustavně a vytrvale snažím zbavit děcek, ale očividně nejsem ve svých snahách úspěšná. Naopak se na mě ty děcka lepí jako svízel přítula a člověk aby to furt sundával, když si chce samostatně dojít alespoň na toaletu.

Poslední dobou si připadám jak hrabě Drákula, protože se nemohu dočkat západu slunce, kdy si budu moci otevřít buď lahev nebo knihu nebo šicí stroj.

Dala jsem se do tvorby oboustranných úpletových čepiček, dinosauří jsem spíchla pro Timečka i pro toho jeho deprikámoše a švagrovka mě pověřila tvorbou tašek na noty pro neteře.

Flétnovou už si můžu odškrtnout.

Ještě mi zbývají housle a saxofon.

Aby kovářovic kobyla nechodila bosa...

...ušila jsem část lesní výbavy i pro Riparda. Vzhledem k tomu, že jsem mu až příliš ochotně asistovala při likvidaci jeho šatního bince, jsem ty nejodrbanější srdcové kousky nahradila plně funkčními oděvy.

Damiáno si užívá nové softshelláky a je v nich téměř nevyfotitelné. Dnešní noc byla opět kritická. Noční buzení došlo to tak daleko, že i Ripard vyjádřil obdiv k mé trpělivosti a řekl něco v tom smyslu, že on už by to Damiáno asi dávno rozmáčknul. Interval buzení se ani nedá vyjádřit hodinově, jakožto spíše vteřinově.

Timeček mi sdělil naléhavou potřebu čepice s bambulí. Potřeboval ji tak urgentně, že jsem její tvorbě zasvětila celou třetí sérii Broadchurch. Čepice je od té doby nezbytným domácím i venkovním doplňkem a Tim s ní i spinká, přitulen k bambuli.

Dnes jsem ve školkové šatně potkala maminku Timovy kámošky Zůzy a vyjádřila jí obdiv k bambulaté čepce Zůzy i k čepkám jejích dvojčecích miminek. Paní Zůzová mi řekla, že Zůza před nedávnem přišla domů ze školky s požadavkem bambulaté čepice, protože ji má Tim. Paní Zůzová se prej po večerech děsně nudí, neboť jí dvojčata dají strašně málo práce a tak všem z nedostatku jiné činnosti udělala bambulaté čepice.

Velmi mi děkovala za vytvoření nových pracovních příležitostí.

Prostor jsem vyklidila úspěšně

Aby měl Ripard příhodné podmínky ke studiu, uchýlila jsem se na týden k rodičům.

Že to bylo náročné netřeba komentovat, nicméně mám mnoho podnětů k reflexi návyků získaných ze své primární rodiny.

Jedná se o tato stěžejní témata:

Vztah k druhým lidem, vztah k penězům (majetku), vztah k informacím.

Abych se z intenzívních rodinných zážitků dostala, další týden jsem strávila u Jitky, kde jsme po více či méně úspěšném uspání všech čtyř děcek koukaly na béčkové zombie filmy a popíjely portské. Duševní hygiena tak proběhla úspěšně. Velmi mě uchvátil snímek Dead snow, po jehož shlédnutí jsem dva dny trpěla křečemi způsobenými namoženou bránicí.

Nyní mi nastaly časy velmi odpočinkové! Ripard už se neučí, takže se opět stará o děcka. Zajímavým faktem je, že z Timečka se po měsíci mé péče stalo poněkud nezvladatelné, sprostě mluvící dítě přehnaně reagující na jakékoli omezení hysterickým záchvatem.

Je pravda, že po dobu Ripardovy indispozice se Damiáno v noci budilo přibližně tak desetkrát a já se tak nenacházela v nejlepší psychické ani fyzické kondici. Na základě vnější i vnitřní podobnosti pro mě tak zombie filmy představovaly ideální volbu.

Po pouhém týdnu Ripardovy péče všechny Timečkovy nežádoucí projevy odezněly, nicméně vidím, že mé rodičovské kompetence jsou velmi nízké. Také jsem došla k uvědomění, že pokud bych se dostala do role svobodné matky, docela brzy by mi z hráblo.

Jelikož teď oplývám přebytkem energie, ušila jsem velké množství softshelláků, čepic a nákrčníků všeho druhu a objevila i velmi příjemný funkční materiál micropeach.

V mezičase jsem se rozhodla trvale debordelizovat Riparda.
Pod mým nepříliš vlídným dohledem vyházel ze svého šatníku již čtyři veliké pytle odpadků a doufám, že vyhazovací snahy budou pokračovat v dalších kategoriích.

Divadýlko

Tim Timeček přišel s geniálním nápadem, jak mě zabavit, abych nedegenerovala v důsledku nedostatku činnosti!

Prstové loutky.

Zatím máme publikovatelnou jen karkuli, protože kolekce zvířat je Damiánem natolik okupována, že se nedala vyfotit, ale babka, vlk i dinosaurus jsou už v procesu a brzy přibudou další!

Z prstových loutek je nadšené i Damiáno a začalo v kontaktu s nimi projevovat dosud netušenou slovní zásobu v rozsahu i formálně shodnou s homo erectus.

Po návratu z dovolené....

...jsem v jednom rychlokole.

Ripard se opět učí, takže ho po práci téměř nevidíme. Zatím se prokazatelně naučil docela dobře používat dveře od obýváku, kde setrvává hermeticky uzavřen do pozdních nočních hodin. Já se s děckama snažím uklidit z dosahu i z doslechu, ale někdy je to docela punk, zvláště po pár Damiánových probdělých nocích a při několikadenní migréně jsem měla chuť po všech zdejších mužích metat létající i nelétající předměty.

Naštěstí v oboře roste dostatek bedel a hřibů, takže se můžeme uchýlit tam. Tim Timeček miluje smažené bedly, takže ho není těžké ho namotivovat.

Z dovolenkových třicítkových teplot jsme skočili rovnýma nohama do ponurého podzimu a já zjistila, že nemám co na sebe a že děckám potřebuju ušít softshelláky. Vzala jsem to hopem a spíchla i dvoje růžovky pro neteř. Damiánovy softshellky jsem sestavila ze zbytků nejrůznějších dinokalhot po Timískovi. Naopak Tim Timeček by se se zbytky zdaleka nespokojil a aktivně navrhoval kalhoty s dinosaurem pro sebe a kytičkový pro neteř.

Tim začal s nadšením navštěvovat školku i turistický kroužek, kde softshelláky velmi užije. Já jsem za tyto instituce v současné době více než vděčná.

Tepláčky

Děcka rostou jako z vody, takže tepláčků není nikdy dost.

Damiáno se natáhlo jednak do výšky, jednak jeho duševní vývoj nabral grády a začal používat svá první smysluplná slova.
Jsou to "mňam mňam" a "bác".
Žádná máma.
Rozvíjí se i v oblasti gestiky, a osvojil si velmi svérázný způsob pozdravu.
Spatří-li známou tvář, případně neznámou tvář, která ho upoutá, laškovně zaheiluje.

S Vendou jsme našily i tepláky pro členy Tlapkové patroly.
Ripard s Timísem jsou stále v trapu, takže užívám ticha, slečny Marplové a šicích mašin.

S overlockem se to šije...

 

Loni jsem si koupila overlock a stále jsem naprosto nadšená.

 

Dost dlouho předtím jsem se marně drbala s úplety na obyčejném šicím stroji. 

Dost jsem se u toho nazlobila, spoustu látky zničila a neustále pátrala po všelijakých fíglech.

Vyzkoušela jsem dvojitou jehlu, strečovou jehlu, strečovou nit, pružný steh, entl a nefungovalo lautr nic.

Jednoho dne jsem zašla do této skvěle zásobené galanterky, kterou vlastní jedna na první pohled vyhořelá švadlena.

Zeptala jsem se jí, jak šít úplety s nadějí, že mi konečně poradí něco konstruktivního.

A taky že jo:

 

"Pani, na normálním stroji ušijete houby, ale na to už jste taky mohla přijít sama.

Kupte si overlock." 

 

Upřímnost paní švadleny na mě navzdory jejímu vyhořelému projevu zapůsobila tak mocně, že jsem u ní několik dní na to overlock skutečně koupila a od té doby mi to šije jak nikdy!



Nutně potřebuju!

Vyházela jsem všechny pofidérní polorozpadlé kabelky.

V důsledku toho jsem zjistila, že nutně potřebuju... kabelku!

Jednu jedinou, ideální, kterou můžu šoupnout na kočár a která nepřipomíná tašku na pleny, ačkoli se dovnitř vejde jakkoli bizarní obsah.

Ripard odjel s Timískem na vodu a jelikož platí, že jedno dítě - žádný dítě, mám času habaděj a můžu sedět u stroje dobu téměř neomezenou.

Kabelka se mi povedla přesně podle mých představ!

Damiáno už se úplně vyvinulo, mámo!

Vyvinulo se jak Damiáno, které začlo konečně explorovat, tak i Ripard, který vzal vážně mou potřebu cedulkování a pořídil mi opravdu důstojnou nádobu na prací sliz.

V důsledku vývoje mimina jsem schopna konečně zasednout k šicím mašinám a něco i vyprodukovat!

Vestavěná skříň se pomalu mění v dětský pokoj

Onehdá za mnou přišel Tim Timeček, že prej by chtěl začít přespávat v dětském pokoji.
Tato změna smýšlení mě velmi potěšila a Timečkovo přespávání ve vlastní posteli, ve vlastním pokoji trvalo až do doby, než ho postihla noční můra.
Zdálo se mu, že se ztratil v bludišti v Permoniu, kde ho prý strašil zavalený jednonohý horník.
Noční můra se bohužel zakládá na skutečné události.
Permonium je naprosto parádní babyfriendly projekt, nicméně v jednom rozlehlém labyrintu se nám Tim ztratil a s pláčem čekal u figuríny zavaleného vzdychajícího a úpějícího horníka.
Noční můra se dostavila po týdnu.
Doufám, že traumatizující zážitek byl poněkud zmírněn bezprostřední návštěvou mé druhé nejoblíbenější cukrárny na zeměkouli. Tou první nejoblíbenější cukrárnou na zeměkouli je olomoucká Bohémka.

Dětský pokoj se nachází v rozvalinách.
Donedávna sloužil jako obrovské skladiště.
Téměř každý večer, když Tim usne, začne v pokoji poletovat andělíček, který se snaží tu místnost postupně kultivovat.
Tim Timeček je andělíčkovou činnosti nadšen.
Včera prohlásil, že si nebude uklízet hračky, že to přece uklidí ten andělíček.

Skoro všechny zkoušky už jsem zfoukla, mimino se začalo zručně plazit, čímž mi poskytlo nějaký ten prostor k rituálnímu zasednutí k šicímu stroji.
Zatím jsem zhotovila pouze vlaječky k označení dětského teritoria a zatemňovací, termoregulační závěsy.
Závěsy mi daly poněkud zabrat.
Zpracovat dvojitou vrstvu metrů a metrů látky, všít ručně zatěžkávací olůvko a celý to obšít bambulkami pro superdětskýefekt si vyžádalo několik hodin soustředěné práce.

Ale ten šicí relax, když všichni spí, je báječnej!

Pyžamožrout

Ripard každej večer hledá svoje "pyžamko".
"Pyžamko" je jakási armádní rádoby funkční halena neidentifikovatelné barvy a tvaru, na kterou by člověk s estetickým cítěním opravdu nerad narazil za bílého dne.
A každovečerní hledání "pyžamka" mě dovádí k nepříčetnosti.
Když jsem objevila pyžamožrouty, napadlo mě, že by tato obluda mohla vyřešit náš problém.
A opravdu! Ripardovo zoufalé hledání i mé záchvaty vzteku jsou pryč!