pondělí 7. srpna 2017

Rozina a soutěživí lidé

Nejsem ani trochu soutěživá, což je vrozený fakt.
Ve skautu jsem všechny soutěživé hry přežila tak, že jsem se někde zašívala (vždycky to šlo), v pokročilejším věku jsem se pak zašívala pod záminkou herní organizace.

Díky zašívání jsem se seznámila s mou výbornou kamarádkou Jitkou, kterou mí rodiče celé dětství a pubertu přezdívali jako "ta, co nezná hodiny."
Když jsem šla Jitce na svatbě za svědka, zeptal se můj tatík děsně vtipně, jestli "ta, co nezná hodiny" alespoň na svou svatbu dorazila včas.
Nedorazila včas a nikomu to nevadilo. Byla to naprosto skvělá svatba.
Někdo má prostě své tempo a ačkoli nesoutěží a nikam se nehrne, zvládne toho vlastním jedinečným způsobem mnoho, protože svou energii soustředí jedním, jasně vytyčeným směrem a neplýtvá jí na srovnávání se s druhými. (To mluvím o Jitce)

Soutěživých lidí mám kolem sebe plno a je to dobře.
Někdo holt musí táhnout pokrok kupředu a nás zašívače čas od času vyprudit.
To, že zašívač umí naopak pěkně vyprudit soutěživé osoby, je docela zábavný reciproční fakt.

Včera jsem při podvečerní vycházce potkala několik soutěživých známých a myslím, že je na čase se zase někam zašít.

Asi nejvýživnější bylo setkání se soutěživou školkovou matkou, která byla v šoku z toho, že Damián "už chodí". Damián před jejím zrakem zrovna vylezl z bahnité zahrádky, přes slunečnice se nějakým zombiestylem dopotácel až ke mně, pověsil se mi za tepláky a začal kňourat, že chce pochovat.
Řekla jsem matce, že pokud se Damián o něco opírá, tak chodí, ale že do prostoru to neumí.

Matka na to: "To jsem nikdy žádné své dítě za ruce nevodila a chodit neučila."

Zato zřejmě nedělám nic jinýho než že tajně nacvičuji chůzi a jsem natolik nedovtipná, že jsem si nepřečetla výzkumy týkající se vodění batolat za ruce a následné hyperflexi ramen v dospělosti.

Dostalo se mi poučení i ohledně jediné vhodné dětské obuvi se žirafkou (Damián měl na nožičkách jen značně zabahněné fusekle a Timís jednu croksu od Vietnamců).

Dále mi matka začala podrobně popisovat  "opožděný" vývoj svého staršího děcka, které bylo po celou dobu rozhovoru přítomno, nervózně si okusovalo nehty a bázlivě po mně pokukovalo, a které srovnávala s jeho "moc šikovnou" mladší sestřičkou.

Vývojový rozdíl mezi oběma holčičkami činil celé tři měsíce, což je fakt děsná doba!
Méně šikovné děcko je na podobná srovnávání asi zvyklé, nicméně nemyslím si, že by mu to nepůsobilo šrámy na duši.

Řekla jsem matce, že si myslím, že výhoda nepříliš časného rozvoje motoriky spočívá v tom, že má děcko dost času, aby mu to v kouli líp seplo a zvládlo následný vývoj o to důkladněji, nicméně nemyslím, že by má moudrá slova padla na úrodnou půdu, protože matka začla valit cosi o nočníku a nočním počůrávání přítomné holčičky.

Timeček se zaujetím naslouchal a empaticky zahlásil:
"Já jsem měl včera sračku a všechno jsem doma pokakal."

Timečkovo "včera" neznamená včera, ale je to univerzální výraz pro jakkoli vzdálenou minulost.

Matce jsem to nevysvětlila, protože jsem doufala, že by ji tato informace mohla vyděsit k odchodu.

Docela to zabralo.
Matka řekla, že musí jít vařit večeři a zamávala na mě pytlíkem "kuře na smetaně".
Popřála jsem jí dobrou chuť.
Matka mi začala ještě vyprávět o tom, že má s děckama tolik práce, že vůbec nestíhá a vařit a že je to hrůza, jak člověk na té mateřské nic nezvládne a nestihne.

Pak se zeptala mě, co budeme mít k večeři my.
To neměla dělat.

Hříbky na smetaně.
S domácími karlovarskými knedlíky.
A čokoládový dort.
S polevou ganache.

"A jak dlouho to budete vařit?"
"Ó, už to mám dávno připraveno, stačí jen ohřát!"
(Pani, kdybyste tu nestála a nemlela blbosti, mohla jste mít už takových večeří navařeno hned několik.)








sobota 5. srpna 2017

Z chalupy

 
Jako každý rok jsme se i letos jeli na týden rekreovat k našim na chalupu.
 
Původně jsem si myslela, že by bylo fajn, kdyby od nás měl Ripard celý týden klid a mohl se věnovat svým záležitostem, jenže Ripard už při našem odjezdu začal dumat nad tím, zda by raději neměl jet s námi a nakonec dorazil hned za dva dny.
 
Vazby vnoučat s babičkou a dědou je nutné podporovat a upevňovat, zvláště když prostředí Ripardovic strany je natolik komplikované, že ke společně trávenému času dochází jen zřídka a spíše ve formálním duchu.
 
Formální duch je něco, co mi pomáhá vyhnout se střetům a konfliktům i s vlastními rodiči. Mezigenerační trávení času bývá značně náročné pro obě strany.
Někdy dochází k humorným situacím, někdy musím napočítat do deseti, abych nevyletěla.
Každopádně se mi osvědčilo vyhýbat se palčivým aktuálním společenským tématům a dále si zachovat chladnou hlavu a klidnou sebejistotu v kontroverzních výchovných situacích typu nácvik na nočník.
A důležité je, nechodit společně do restaurace.
Nevím, proč zrovna v restauracích vzniká tolik děsivě trapných situací, navštíví-li je prarodiče a rodiče s dětmi!
 
Každopádně můžu říct, že jsme celý pobyt absolvovali bez vzájemného prudění a že má matka vykazuje některé superschopnosti, například v oblasti zahradničení.
 

 





pátek 4. srpna 2017

Boulangerie a roboti

V rámci demonstrace samostatnosti a soběstačnosti jsem si před dvěma lety pořídila kuchyňskýho robota.
To se neobešlo bez generačního střetu.

Moje mamá má totiž na robotizaci naší domácnosti velmi vyhraněný názor.

Kuchyňský robot je pro ni dalším šíleně drahým krámem, který se mi nejspíš hnedle omrzí a který je zcela zbytný.

Stejně jako pressovač a overlock. (Ten pressovač si po pár letech hrdinného popíjení rozpustné kávy pořídila taky a teď mačká hříšně drahé čudlíčky o sto šest)

V oblasti robotiky se s mou matkou nikdy neshodneme, což jsem si uvědomila při nedávném koexistenčním pobytu, kdy jsem projevila troufalé přání přehrát Timečkovi nějakou audiopohádku.

Moje maminka přede mě s gustem vyskládala pět polorozbitých kazeťáko-rádio-CD přehrávačů.

Jeden měl anténku fikaně umotanou z alobalu, druhýmu nešly zavřít dvířka, takže byl oblepenej izolepou, ve třetím přístroji nešly přehrávat cédéčka, ale jinak fungoval skvěle, čtvrtý přehrávač fungoval skoro normálně, ale "sukoval kazetám pásku" a "škrkal cédéčka" a pátému nefungovaly knoflíky k otevírání CD mechaniky.

Bohužel ani při dokonalé souhře všech přehrávačských invalidů se mi žádnou pohádku přehrát nepodařilo.

Dost dlouho jsem dumala nad tím, co pro krindáčka vede lidi k tomu, schovávat si pět nefunkčních přístrojů a nekoupit si jeden pořádnej?

Nepřišla jsem na to.

Jedná se patrně o nějaké mezigenerační mystérium,  do něhož kvůli chybějícím životním zkušenostem nemůžu proniknout.
Nemám svými rodiči předanou válečnou zkušenost a nestála jsem v žádné frontě na banány ani na kazeťáky.
Tváří v tvář kazeťákovému hřbitovu jsem tedy zachovala vážný výraz a odpustila si i jízlivé poznámky, což je znak toho, že mám pubertu již zdárně ukončenou.

Jitka nedávno líčila, jaké nefunkční vychytávky se najdou u její matky.
Jednalo se o velmi podobné objekty, z nichž mi utkvěl v paměti na několika místech izolepou poslepovaný držák na aluminiovou a potravinovou fólii.

Moje matka vlastní i super vychytanej mixér. Umí či může? s ním mixovat jen ona, protože se cosi musí jednou rukou přilačit, cosi je nutno přidržet nohou a druhou, volnou rukou se musí čímsi otáčet, ale jen zlehka. Když tedy zapojíte všechny končetiny, možná i něco umixujete.
Pokud máte štěstí a nic si při tom neufiknete.

Zato my s Ripardem se s přístroji nemažem!

Telefon mi vydrží maximálně rok a za tři roky obývání naší nové domácnosti jsme už téměř všechny stroje z důvodu jejich úmrtí vyměnili.
U některých jsme to stihli dokonce v záruce!
Nicméně i přes nepřízeň osudu žádný polorozbitý krám nevlastníme, vše je buď plně funkční nebo v reklamačním procesu.

Kuchyňskýho robota nakonec používám denně a byla to jedna z nejlepších investic.
Znepokojivé informace o mouce - bílém jedu jsem si nastudovala a rozhodla se nedbat.

Peču přece s láskou a pozitivní energií, která všechna nutriční negativa eliminuje.




úterý 1. srpna 2017

Tajemství úspěšného dne

Jediný způsob jak začít den elegantně, je vstát dřív než děcka.

Ráno je jiskřivé a svět krásný, čistý, tichý a úhledný.


 Někdy taková chvíle trvá i čtvrt hodiny!

Jenže pak se něco zvrtne.

Ďáblové se vzbudí a zachování vnitřního klidu dá fušku.

Damiánovi včera rašilo 6 zubů současně.
Já to v důsledku spánkové deprivace a pod vlivem legálně dostupných omamných látek vnímala spíš jako 666.
Dítě se chtělo nonstop nosit a 10 kg už není žádná muší váha.
Kojilo se tak milionkrát, takže bych si zasloužila doživotní čestné členství v Laktační lize či Kojící guerille.
Navíc to dítě kvůli horku a celkové rozladě celý den ani oka nezamhouřilo!
Už jsem začala katarzně přemýšlet, zda a jakým způsobem by se Damián vlezl do Babyboxu, jehož kapacita je pouhých 5 kg.

Naštěstí se Ripard dostavil z práce o celých 20 minut dříve a já mohla dezertovat do své práce, kde jsem strávila téměř čtyři klidné hodiny.

Poté jsme se sešli u řeky, kde jsme se setkali s přáteli a kde mě všechny starosti opustily.
Timís se přidružil ke skupině jiných děcek, takže jsem o něm ani nevěděla a Damiáno se nějak zázračně vyklidnilo.