Zorganizovaný dětský pokoj

Můžu si odškrtnout další mission impossible.

Dětský pokoj je konečně v cajku.

Uklízení v něm přestalo být každovečerní psycho, hračky se již neválí všude po bytě, děcka se jakžtakž stáhla do svého teritoria (nebo alespoň pochopila, co znamená jejich teritorium) a méně tak zamořují společné prostory.

Funkčnost se dnes prubla naostro, když mi nečekaně zavolala Agnieszka, že se u mě za 15 minut zastaví i se všema děckama. Zadala jsem Timovi Timečkovi pokyn, nechť si v rychlosti svůj pokoj uklidí, a on nejen, že pokyn respektoval, nýbrž jej i docela zručně a samostatně vykonal. Děcka si pak v pokoji pěkně pohrála a my dospělí stihli v klidu kafe a dvě sklenky vína, což jako časoměrná veličina značí fenomenální úspěch.

Cesta k zorganizovanému stavu opět nebyla snadná, jelikož pokoj byl až donedávna vestavěnou skříní, v níž jakékoli dítě odmítalo přebývat i uklízet. Po několikaměsíčním procesu odklízení, vyhazování, přemítání nad inspirujícími časopisy a knihami, zvyšování motivace dítěte a jedné návštěvě IKEA, kde si Tim Timeček, systematicky vystavovaný dlouhodobému primingu, mohl vybrat "cokoli", jsme dosáhli pokoje, ve kterém Tim samostatně SPÍ, hraje si RÁD a je schopen vše uklidit sám, aniž bych na něj musela ječet.

Dost nám pomohl i příběh ze života, Léčení čurbesajdy od Betty MacDonaldové.

Mně i Ripardovi prospělo změnit úhel pohledu, co se uklízení jako aktivity samotné týče.

Dále pomohlo veškeré úklidové procesy co nejvíce zjednodušit, zesystematizovat a zautomatizovat.

Dítě bylo přizváno k plánování i realizaci pokojíku a my s Ripardem se snažili, aby mělo dost prostoru pro svůj paleontologický, literární a entomologický zápal.

Tu entomologii občas dost rozdýchávám.

Zorganizovaná kuchyň

Tudle Ripard otevřel kuchyňskou skříňku pod umyvadlem a děsně se divil, že tam panuje čistota, řád a nejsou tam žádní pavouci.

Po otevření této tajemné komnaty totiž obvykle následovalo bombardování kácejícími se předměty.

Když jsem posléze kriticky zhodnotila stav celé kuchyně tváří v tvář hrozícímu vánočnímu úklidu, došla jsem k uspokojivému závěru, že jsem se v této místnosti skutečně přiblížila zenové dokonalosti. Takové dokonalosti, která žádný vánoční úklid nepotřebuje!

Přesně vím, kde co najdu, vše má svůj pevně daný řád a účel a každá věc má svůj domov.
A kořenky jsou srovnané dle abecedy.

Po šatní skříni je tedy kuchyň dalším zcela funkčním prostorem.

Zorganizovaná kuchyň se nezrodila jen tak přes noc.

Ve všech úklidových a bydlících literaturách je kuchyň metaforizována jako srdce domova.

Souvislost se srdcem je tu zcela zřejmá, jelikož se jedná o místnost velmi pulsující, rytmicky a plnokapacitně využívanou. Naše kuchyň toho musí snést opravdu hodně, od  soustředěné přípravy créme brulée až po frustrující zapatlávání kuchyňského okna jogurtem.

Nicméně srdce našeho domova donedávna připomínalo spíš bizár bazár.

Bývalo to místo, kde se nacházely nejrůznější cetky, potraviny pochybného původu, kvality i data spotřeby, zázračné potravinové doplňky a léky s expirací na přelomu milénia, naprosto nesourodá sbírka příborů čítající čínské hůlky, párátka a podivná napichovátka a tak bych mohla pokračovat velmi dlouho.

Prvním veledůležitým krokem bylo pořízení nové kuchyňské linky. Neměla jsem žádné ambice ani kapacitu chytračit a proto jsem návrh nechala na organizačně i technicky nadanější designérce z kuchyňského studia. Jako největší protibordelová vychytávka se osvědčily kuchyňské skříňky sahající až ke stropu a na panelákové poměry obrovský jídlení stůl, který schoval i radiátor. S paní designérkou jsme se shodly i na (nepraktické) obkladové mozaice, kterou miluju.

Během "zabydlování" se mi podařilo novou kuchyňskou linku zakrámovat od podlahy až po strop. Naštěstí i s tím se dalo něco udělat!

Krámy jsem vyhazovala na etapy a než jsem dosáhla současného nadmíru uspokojivého stavu, zopakovala jsem si vyhazovací kolečko alespoň třikrát.

V první řadě přišlo nemilosrdné vyhození všech cetek. Cetky okupovaly okenní parapet, otevřené police i uzavřené police. Jednalo se zejména o milé upomínkové předměty, dárky, nejrůznější výrobky od příbuzných a jejich dětí, kamínky a mušle. Vyházela jsem všechno až na pár věcí, které jsou kromě cetkovitosti i funkční, případně které mají nějakou estetickou či uměleckou hodnotu.

Dál jsem zjistila, že naše kuchyň ukrývá docela úctyhodnou sbírku kradených předmětů a předmětů, které jsme někde sebrali, že by se jako mohly hodit. Krýgly, reklamní skleničky, vidličky z menzy, umělé příbory, čínské hůlky, hotelové marmeládíčky, medíčky, cukříčky, miniaturní balení soli, sojovky...

Nad fenoménem kradených předmětů jsem se musela zamyslet hlouběji. Patrně se jedná o stereotypizovaný zvyk osob ze zemí, jež prošly zásadními obdobím nedostatku. Docela úctyhodná sbírka nasháněného a nakradeného se vyskytuje jak u mých rodičů a prarodičů, tak u  mé tchýně. Potřeba sbírat, shánět, bufetit ze hřbitovní popelnice či rovnou krást věci tak zcela zásadně souvisí s vytvářením nepotřebných zásob, krámů a bince.

Vyhodila jsem například čtyři lahve sterilovaných kapiových řezů, které svému státnímu podniku před odchodem na penzi ukradl můj tatík a daroval mi je k Vánocům poté, co expirovaly.

Kapie byly prošlé přesně šest let.

Podle tatíka se na nich prý nemá co zkazit. Tomu uvěřila i má sestra, která mi svěřila recept na "výbornou kapiovou pomazánku". Pomazánku servírovala svým hostům o Silvestru. "Potřebuješ jen ty kapiový řezy, jinak máš všechno doma!" Když jsem se jí s neblahým tušením zeptala, kde ty kapiový řezy vzala, zjistila jsem, že tatík tímto velkolepým darem obdaroval i ji.

Každopádně krást další předměty jsem všem členům své domácnosti přísně zatrhla poukazujíc na trapnou kapiovou historku a obrovský pytel cinkajících krýglů, ze který by se nemusel stydět ani Santa. Zmiňuji nepochybně i etickou stránku celé věci. Fenomén shánlivosti je sice východoevropský folkloristický prvek, ale je třeba se trochu pohnout dál.

Když to shrnu, vyhodila jsem všechno hnusné, nevyužíváné, vše, co jsme měli jen kvůli "mohlo by se hodit", vše vyšlé z módy (ano i domácí potřeby podléhají módě), vše, co jsem měla duplicitně, vše expirované (bez ohledu na pořizovací cenu a zázračné účinky).

Zredukovala jsem výrazně počet nožů (nyní vlastním čtyři kusy) a místo spousty příborů pořídila jednu vkusnou sadu a zbytek věnovala do Ripardova státního i nestátního zaměstnání. Vyházela jsem všechny čaje, který nikomu nechutnaly, podivné lahve těžko identifikovatelného alkoholu, dále staré utěrky a ubrusy. Hrnky jsme taky značně protřídili. Momentálně uchováváme jen ty z malých místních či chráněných dílen. Pokud se rozfláknou, což se stává nezřídka, bereme to jako milou příležitost podpořit nákupem onu chráněnou či lokální dílnu.

Se všemi krámy jsem se zbavila i stresující snahy je zužitkovat, využít či recyklovat.

Nicméně vyházení krámů je pouhé (a zábavnější) zahájení celého organizačního procesu. Méně zábavná část je uchování pořádku na věčné časy. Se dvěma malými dětmi a jejich neutuchajícím objevováním kulinárního světa všemi smysly se jedná o tréning systematizace ve ztížených podmínkách.

Důležité je zlikvidovat veškerý bordel bezprostředně po vaření a před spaním vše poklidit a nenechávat si nic na ráno.
Abych si ráno mohla dát kafe u čistého stolu.
A mít FlyLadyovsky čistý dřez.
A utírat upatlané dětské židličky častěji, než o vánočním úklidu.
A flusance na sporáku odstranit dřív, než zkamení.
A nenechávat přechodný bordel na exponovaném kuchyňském stole.

Neříkám, že to není práce či fuška, ale velmi osvobozující je fakt, že na pozadí fungujícího systému je to opravdu jen práce, kterou prostě v potřebném intervalu vykonám a mám hotovo.

Nedostávám se do koloběhu frustrace, malomyslnosti ani víkendových či vánočních úklidů.

Svatej pokoj

Ve čtvrtek mi Ripard oznámil, že by mohl jet o víkendu s Timísem na hory. Moje první reakce byla překvapivě záporná, v mé vykojené a nevyspalé mysli vyvstala stereotypní představa, že tu budu celej víkend sama s děckama. Pár okamžiků nato mi ale došlo, že si Ripard vezme ten hlučnější, živější a (pardon) i zlobivější kus s sebou, takže pro mě by to měl být přinejmenším důvod bouchnout šampáňo. Jakmile se mi to patřičně rozleželo v kouli, ihned jsem Ripardovi zavolala, že jim pomůžu se zabalit.

Při odjezdu sice padla nejedna slza, která velmi překvapivě patřila Damiánovi. Natahoval za odjíždějícími ručičky a zoufale plakal a plakal. Potom chodil sklesle po bytě a volal: "Tim! Tim!" Nevím, zda to dítě ve svém útlém věku již netrpí Stockholmským syndromem. Podle mě by měl taky bouchat šampáňo, když ho čeká celý víkend prostý domácího násilí.

A ten klid, když vypadli! Stihla jsem přelouskat několik časopisů a dočíst knihu!

S jedním miminem není skoro žádná práce! Stačí jen stavět kostky či kutoulet balón, myslet si vo tom svý a pak si ohřát pizzu z mražáku .

Abych nějak využila vzniklý přebytek energie, pustila jsem se do vyklízení bince z Timova pokoje a pak se vydala hledat po bytě další věci spadající do kategiorie "krám".

Byl toho opět jeden velký pytel. Mám pocit, že jsem ze svých věcí už vyhodila všechno, co se vyhodit dalo a stejně jsem zas našla pytel krámů... V Ripardově osobním prostoru čítajícím přibližně tři kubíky se skrývá krámů nepočítaně. Přemejšlím, zda mu rovnou neobjednat takový ten tobogán, co se šoupne do okna a na jehož konec se umístí kontejner. Alespoň já bych z toho měla radost.

Měkkejši

 

V rámci své nově nalezené systematizace a organizace se musím pochlubit faktem, že mám poměrně velké množství vánočních dárků vytvořenou a !zabalenou!.

Ale jde jen o měkkejše, tedy podle Riparda o sice praktické leč naprosto neatraktivní dary. I když tedy já o Vánocích jako děcko bývala vděčná i za ty měkkejše. Moje máti byla v měkkejším nadělování přebornice. Pokud jsem o října potřebovala cokoli na sebe (ať to byly fusekle, pyžamo nebo spoďáry), zabalilo se to "pod stromeček". Radost z takových fuseklí pak byla ohromná, protože chodit od října bez fuseklí je dost pruda.

Jenže ti moji měkkejši jsou cool! A vyhnula jsem se nahánění pépéelka po celým Brně a vůbec jsem ten děsně komerční systém odrbala a celý to dárkování vychytala... Což si moje máti o těch fuseklojdních darech nepochybně myslela taky.

 

01

O šatní skříni

Jedna nejmenovaná kamarádka mi vůbec nevěřila, že můj šatníkový pokrok dosáhl trvalého stavu.

Se jí ani nedivím, protože můj šatník po dlouhá léta připomínal poněkud nespecifikovatelnou, avšak překvapivě kompaktní hmotu. Tato hmota plasticky vyplňovala celou šatní skříň a ačkoli zaujímala značný objem, stejně jsem měla  neustálý všeprostupující pocit, že nemám vůbec, ale fakt vůbec co na sebe.

Po načtení úklidových a organizačních literatur různorodých kvalit jsem však byla schopna tuto neuspokojivou situaci terminálně vyřešit ke své naprosté spokojenosti.

Ve skříni konečně není žádný binec a já mám co na sebe, ačkoli jsem si nekoupila téměř nic nového!

Vzala jsem to od podlahy či od lesa a po pochopení  Paretova principu jsem se do toho pustila. Údajně by mi mělo stačit pouhých 20 procent oděvů oproti původnímu množství (tvrdí Leo Babauta - Zen to done svorně s Karen Kingston - Clean your clutter with feng shui). Jennifer Lee Scott ve svých knihách propaguje sezónní šatník o pouhých deseti kusech. A Marie Kondo radí na základě jakých kritérií šatník zredukovat.

Kompilací navrhovaných řešení ve svépomocné literatuře jsem tedy vyházela všechno, co jsem neměla rok na sobě, všechno, co mělo díru, všechno vytahané, všechno blbých barev, všechno blbých střihů, všechno nepříjemných materiálů a všechno, k čemu jsem prostě jen neměla pozitivní vztah.

Bylo toho dobrých pět obrovských pytlů.

Nezdržovala jsem se přílišnou recyklací, protože tak by se můj vyhazovací proces táhl i několik let a já to chtěla mít hotové za pár dní. Několik top kousků jsem schovala kamarádkám, méně top leč funkční oblečení jsem šoupla do charitního kontejneru a zbytek nacpala do obyčejných popelnic.

Velmi se mi ulevilo a výrazná redukce šatstva výrazně přispěla k poklidnému prožívání mé každodennosti.

Ušila jsem si několik sukní z pečlivě zvoleného materiálu nejvyšší kvality. Sukněmi jsem zcela vykompenzovala všechny vyhozené hadry a zbavila se teplákového (případně legínového) zlozvyku rozšířeného mezi matkami na (mateřské)dovolené.

V skříni se mi už nehromadí žádný bordel a zcela mě přešla chuť si kupovat oblečení, protože se mi ta skříň jednoduše už nechce špinit nánosy hader made in PRC.

A jakože fakt nekecám, tak jsem narychlo při oblékání na vycházku vyfotila skříň bez předchozího úklidu a všechny sukniska, co jsem si za poslední dobu spíchla.

Prostor jsem vyklidila úspěšně

Aby měl Ripard příhodné podmínky ke studiu, uchýlila jsem se na týden k rodičům.

Že to bylo náročné netřeba komentovat, nicméně mám mnoho podnětů k reflexi návyků získaných ze své primární rodiny.

Jedná se o tato stěžejní témata:

Vztah k druhým lidem, vztah k penězům (majetku), vztah k informacím.

Abych se z intenzívních rodinných zážitků dostala, další týden jsem strávila u Jitky, kde jsme po více či méně úspěšném uspání všech čtyř děcek koukaly na béčkové zombie filmy a popíjely portské. Duševní hygiena tak proběhla úspěšně. Velmi mě uchvátil snímek Dead snow, po jehož shlédnutí jsem dva dny trpěla křečemi způsobenými namoženou bránicí.

Nyní mi nastaly časy velmi odpočinkové! Ripard už se neučí, takže se opět stará o děcka. Zajímavým faktem je, že z Timečka se po měsíci mé péče stalo poněkud nezvladatelné, sprostě mluvící dítě přehnaně reagující na jakékoli omezení hysterickým záchvatem.

Je pravda, že po dobu Ripardovy indispozice se Damiáno v noci budilo přibližně tak desetkrát a já se tak nenacházela v nejlepší psychické ani fyzické kondici. Na základě vnější i vnitřní podobnosti pro mě tak zombie filmy představovaly ideální volbu.

Po pouhém týdnu Ripardovy péče všechny Timečkovy nežádoucí projevy odezněly, nicméně vidím, že mé rodičovské kompetence jsou velmi nízké. Také jsem došla k uvědomění, že pokud bych se dostala do role svobodné matky, docela brzy by mi z hráblo.

Jelikož teď oplývám přebytkem energie, ušila jsem velké množství softshelláků, čepic a nákrčníků všeho druhu a objevila i velmi příjemný funkční materiál micropeach.

V mezičase jsem se rozhodla trvale debordelizovat Riparda.
Pod mým nepříliš vlídným dohledem vyházel ze svého šatníku již čtyři veliké pytle odpadků a doufám, že vyhazovací snahy budou pokračovat v dalších kategoriích.