čtvrtek 22. prosince 2016

Předvánoční stíhačka

Nevím, jak se to stalo, ale mám uklizeno, nazdobenej stromek, dárky nakoupený i nějaký to cukroví jsem zplichtila.

Nejspíš mám to všechno předvánoční hotový hlavně proto, že jsem totálně slevila ze svých nároků i z nároků na okolí. Doma jsem všem začerstva oznámila, že letos ani nepeču ani neuklízím, tudíž každý můj sebemenší výkon s vánoční tematikou je přijímán s motivujícím nadšením.

Teprve před týdnem jsem dodělala poslední předtermínovou zkoušku, což byl teda docela hard core. Ne kvůli tomu, že bych to neuměla (šprtání je pro mě teď naprostej relax), ale těsně po rozdání testu se mi mimino v šátku vzbudilo a začalo se na soustředěné akademické půdě svébytně projevovat. Vzhledem k tomu, že nešlo o kroužkovací test, ale asi o 20 otevřených otázek, jsem si dala mimino urychleně k prsu a psala rychlostí bleskobrku Rity Holoubkové. Prekérní chvilka nastala v okamžiku, kdy v prvním prsu došlo mlíko a mně zbývalo ještě 5 otázek. Akrobatickým pohybem jsem přehodila mimino k druhýmu prsu a test dopsala pravou rukou, ač jsem velmi vyhraněný levák. Odevzdala jsem to za 15 minut z celkovýho času 50 minut. Ostuda jak bič, mimino si během procesu několikrát hlasitě grglo, prdlo i ublinklo.

Vánoční perníky zdobil Tim Timeček a vypadají děsně odpudivě (do všech perníkových tvarů sveřepě ztvárňoval dinosauří kosti), ale ta hodinka klidu mi za to stála. Strávila jsem ji smysluplně posloucháním audioknihy Vánoce Hercula Poirota. Ten příběh miluju, vraždička je tam roztomilá, ačkoli ne "anemická". Momentálně sjíždím Pět malých prasátek, kde se nejedná o žádnou vraždičku, ale pořádnej chladnokrevnej mord.

Miminko je většinu dne v šátku, buď spí nebo kouká, každopádně je ve své existenci velmi spokojeně ukotveno. Začalo houkat, broukat a povídat a je vůbec velmi milounké.

Dneska jen dodělám několik kilo bramborovýho salátu, ať máme konstantně co užírat a finito, obnovila jsem i vysychající zdroje vaječňáku a dalších tlamolepů a nějakej vánoční stres a shon mi může víte co...

pondělí 5. prosince 2016

Nemám ráda zimu!

Ale někdy to docela ujde.
Vyjeli jsme si na Vysočinu a zažili téměř Shining v prázdném hotelu, protože jsme vyrazili uprostřed týdne.
Ná víkend pak dorazily rodinky s dětmi a klidnému shiningu byl konec, nicméně realita se stala pro nás značně děsivější. Všechny rodinky působily velmi odhodlaným, vystylovaným a cool dojmem, holčičky s obříma kdysi "my little pony", tatínci ve vyžehlených džínách s bílejma kšiltovkama a blonďatý maminky v legínách všech vzorů a barev v nás vyvolali velmi mocný dojem a vedli k zamyšlení, jaký halo efekt vyvoláváme my.
Sebekritický poznatek raději nebudu zveřejňovat.
Naštěstí jsme se stihli zdekovat dřív, než na nás někdo stihl zavolat sociálku. 

úterý 29. listopadu 2016

Ufo v Brně

V Brně přistálo UFO.

Tato událost dítě inspirovala k vyprávění barvitých historek ze života, které jasným hláskem vyřvává na celou šalinu. Asi budu muset přestat používat MHD nebo budu mít za chvíli z ostudy kabát.
Nadto ještě jezdím načerno, protože nejsem schopna si zařídit šalinkartu. V Brně totiž doprovod dětí do 3 let může používat libovolným způsobem MHD zadara. Včera jsem měla dobrou vůli si šalinkartu zařídit. Je potřeba na příslušné pracoviště přinést rodný list děcka. Já nejsem schopna dovalit originál, protože bych ho jistě ve své multifunkční kabele zničila. Tudíž jsem zkusila na dané pracoviště dodat kopii rodného listu spolu s živým exemplářem dítěte, že to jako třeba klapne. Neklaplo.

Včerejší jízda ze Zastávky Prdel na Šulínkovo náměstí byla okořeněna tímto příběhem: "Přišel k nám zelený mužíček a doma byl táta, Tim, máma a miminko. Zelený mužíček si pohladil miminko a máma mu dala na prdel. Zelený mužíček se rozzlobil a praštil mámu kladivem až ji zabil. Máma byla mrtvá a ležela a nemohla uklízet. Potom..." Naštěstí cesta ze Zastávky Prdel na Šulínkovo náměstí trvá krátký čas a příběh byl v nejnapínavější části přerušen.

Stříbrný sprej

Jali jsme se s Timotejem vytvářet adventní výzdobu.
Nicméně dítě brzy usoudilo, že ozdoby ze slaného těsta jsou nuda a pošplíchalo sebe (hele, mámo, já jsem úplně vánoční!) a dinosaury.
Stříbro bylo všude.
Když se Ripard vrátil z práce, dítě hlásilo: "Tady je binec, táto. Máma pořád uklízí ale... nejde to... Prostě to nějak nejde...!"
Má recht. 

Limity

 
 
Samozřejmě, že jsem chtěla nějaký vkusný a uměřený adventní věnec, nicméně Tim Timeček spatřil v květinářství  barevné koule a už s tím nešlo nic udělat.
Vzhled věnce je jedna věc, fakt, že jsem na něm zapálila první svíčku jako doprovod k snídani a poté odešla s dětmi do školky, aniž bych ji sfoukla, je druhá věc. Svíčka si vesele bez dozoru hořela bezmála dvě hodiny. 
Den na to mi sousedka rozhořčeně povídala cosi o nějakým "dementovi s Alzheimerem", kvůli kterýmu vyhořel byt v sousední ulici. Vzhledem k tomu, že jsem jednou zapomněla na sporáku dusící se ratatouille a odešla se koupat na riviéru, jsem se k nadávání na dementy nepřipojila.
Aby toho nebylo málo, starší dítě začalo velmi nahlas hlásit zastávky MHD: "Šulínkovo náměstí! Zastávka Prdel! Antonína Šulínka! (v lepším případě) Antonína Blbásky!" Jedná se o Šilingrovo náměstí, zastávku Tvrdého a Antonína Procházky.
Dnes mi došel všechen vaječňák a k obnovení zdrojů mi chybí ta nejpřekvapivější surovina - vajíčka. Rumu a Salka mám plno. Přemejšlím, zda nepožádat Láďu Hrušku nebo někoho stejně vynalézavého, jak vytvořit vaječňák bez vajec. Nicméně mám pocit, že k tomu, aby se z vykojeného mozku stal mozek slepičí, mi již zbývá onen pověstný drobný slepičí krok, tudíž bych měla být schopná si v dohledné době vejce soběstačně zajistit.
Starší dítě dnes šláplo do psího hovna a když jsem vcházela do bytu, cosi na mě zavolala sousedka. Já se zčerstva otočila a ve stejné sekundě starší dítě, které už bylo v bytě, zabouchlo dveře. Klíče zůstaly samozřejmě uvnitř. I mobil, takže jsem nemohla volat své kámoše fízly ani zámečníky. Naštěstí mi po několika minutách trapného kojení na chodbě dítě otevřelo. 
Mé schopnosti jsou značně limitovány.
 

úterý 22. listopadu 2016

Jak se učí s vykojeným mozkem

V pátek mám předtermínovou zkoušku  a už to mám všechno našprtaný. Něco takovýho se mi za dob seriózního denního studia nikdy nestalo.
Aby se mi lépe učilo, upekla jsem si čokoládový dort a dostala od Riparda další malé čokoládičky.

Recept na dort:
 5 vajec
200 gr cukru
120 gr mouky
80 gr kakaa
200 gr másla
špetka soli
 
Vejce ušlehat s cukrem, přidat rozpuštěné máslo, zamíchat kakao, mouku a špetku soli, péct 30 minut na 175 stupních.
 

pondělí 21. listopadu 2016

Další bambule!

Letos musím dárky sfouknout rychle.
Synovci a neteře mi přibývají geometrickou řadou, kam ten svět spěje!
Naštěstí u audio Harryho Pottera dá se leccos vytvořit v klidu a pohodlí domova.

 
Čokoládová situace se nelepší, spíš to teprve nabírá ty pravý grády, jelikož jsem čokoládu přetavila do skupenství kapalného.
 Na to je třeba 1 salko, 250 ml griotky, rumu nebo amaretta a jedna tabule.
Rozpustit, zamíchat a užívat po panácích.
 
 

pátek 18. listopadu 2016

Pro miminko!


Dulit či nedulit

Stále dostávám dotazy ohledně vhodnosti či nevhodnosti, prospěšnosti či zbytečnosti přítomnosti duly u porodu.

Největší dilema  a starosti způsobuje všem zvědavcům otázka finanční, celá paráda totiž vyjde na takových 7000 - 10 000 Kč. Kromě peněz, které platíte samotné dule, totiž platíte nemalou částku i porodnici za to, že vám dulu u porodu strpí.

Chápu, že všem příčetným osobám to připadá jako příliš vysoká investice, zvlášť pokud rodíte necelých 45 minut a přece - to naše české zdravotnictví je na tak vysoké úrovni, že se můžeme chlubit děsně nízkou perinatologickou mortalitou a to všecko úplně zadarmo!

Nicméně dulu měla i moje kamarádka Kristina, která rodila necelých 10 minut a i tak to pro nic byla velmi vítaná služba a investice rozhodně nelituje. A to fakt nedostala slevu.

Pro mě to byly též skvěle vynaložené peníze, ačkoli nejsem schopna říct jednoznačně proč.

Když jsem sdělila dulí záměr své matce, tato málem upadla do mdlob a zmateně povídala něco o tom, že stejně nevím, jak ten můj porod dopadne a že vyplajznout  takovou sumu za záležitost s nejistým obsahem i výsledkem je naprostý nesmysl.
Můj porodnicky působící bratr si ťukal na palici a místy se tvářil tak, jako bych se místo s dulou dala do spolku s ďáblem. Neopomněl mi sdělit, že několik dul má do jejich porodnice vstup zakázán a vůbec, že je to celé naprostá blbost.
Ripard se taktéž nejdřív tvářil nedůvěřivě, ale poté, co jsem mu řekla, že by místo přítomnosti u porodu mohl v klidu zůstat doma se starším děckem a zásobami jídla, které bych jim připravila předem, se začal tvářit docela přívětivě a spokojeně a řekl mi, že věří mému hormony nezkalenému úsudku, a ať si dělám, co chci. U prvního porodu byl přítomen po celou dobu, vnímá to jako docela zajímavý zážitek, ale daleko důležitější a zábavnější než několikahodinová porodní akce pro něj bylo následné sžívání s miminkem. Já jsem ve výsledku byla ráda, že jsem si druhý porod mohla vyřešit v klidu, v přítmí a pohodě jen s dulou a porodní asistentkou.

Nedokážu říct, jaká je největší dulí výhoda, ale stejně jako stokrát nic umořilo vola (nebo osla?), tak stokrát drobných dulích rad a služeb mi z nekomplikovaného porodu udělalo velmi veselou, poklidnou, pozitivní a příjemnou záležitost. Je nedocenitelné, když vám někdo v pravou chvíli s klidnou jistotou říká, co se právě s miminem děje, jak dlouho to ještě potrvá, co znamenají jednotlivý symptomy, co dělat v které situaci a jak dýchat či nedýchat. Stejně tak je velmi nápomocné, když vám někdo podá ručník, vodu, občanku nebo pomůže nasoukat se do nemocničního hábitu. A zásadní je, že nikdo nezpochybňuje vaše pocity a potřeby, naopak vás plně vnímá a respektuje.

Takže za mě je empatický dulí doprovod k porodu důležitější, než dobře sbalená taška. Což píšu jen proto, abych si obhájila fakt, že v mé tašce do porodnice chyběla půlka zásadních věcí. Děcko je totiž v nestřežené chvíli vyházelo a nahradilo mašinkami.

Zjistila jsem to až na porodním sále, ale dula si okamžitě věděla rady i za ztížených materiálních podmínek :)

Vaječňák

Ripard donesl od kolegyně z práce flašku medu a požádal mě, abych vymyslela něco na revanš.
Já udělala vaječňák, protože je to rychlé, bezbolestné a děsně dobré...
Do kafe, se šlehačkou, na polití zmrzliny, jen tak, prostě bez eierkoňaku to není žádnej vopravdovej život...
Udělala jsem i pro nás a ačkoli nevím o tom, že by ho chlastala i děcka, dneska působila obě tak, jako by ho požila větší než malé množství.
Na půl litru vaječňáku je třeba jedna plechovka slazeného kondenzovaného mléka, 250 ml rumu 4 žloutky a pár kapek vanilkového extraktu.
Zamíchat, hotovo.
 


 
 
 

Na svatého Dyndy, to nebude nikdy

Ale opak je pravdou!
 
Předevčírem Ripard požil menší množství vaječného likéru a řekl, že bychom si měli konečně pořídit lustry. Až dosud jsme disponovali jako spousta nově zrenovovaných domácností pouze apartními žárovkami. A lustry patřily ke stále odkládaným položkám. Jeden odpudivý lustr po původních majitelích se nacházel v obýváku, tak jsem ho trochu dala do kupy.
 
 
 Nicméně když se Ripard vytasil s návrhem pořídit lustry i do dalších místností, rychle jsem je objednala, než si to rozmyslí. Měla jsem je už dávno vybraný. 
 
Do kuchyně jsem pořídila romantické lucerničky:
 
 
A do ložnice geometrické minimalistické tvary.
 

pondělí 14. listopadu 2016

Jablečný koláč

Včera jsem měla výživnou noc i výživný den. Starší děcko chytlo ve školce rýmu a kašel a všechno to od něj chytlo vzápětí i miminko. U miminka je potíž v tom, že neumí smrkat. Ačkoli starší děcko ovládá smrkací dovednost také spíše na pasivní úrovni. V důsledku sdílených chorob se obě děcka v noci budila co hodinu.
Ripard byl včera celej den v trapu. Do soukromé praxe si koupil novej soukromej kávovar a já myslím, že se mu od něj nechtělo zpět do nehostinných domácích podmínek, tak u kávovaru v klidu vysedával do pozdních večerních hodin a mně nakukal, že pracuje. Vzhledem k tomu, že bych totéž na jeho místě udělala bez váhání taky, jsem neměla nejmenší snahu mu nadávat.
 
Zdravou životosprávu jsem tak poslala k šípku do doby, než se všichni uzdraví, a vyloupila další ložiska čokolády. Na kojící zdravé životosprávě je nejvíc demotivující fakt, že ačkoli člověk požírá jednu čokoládu za druhou a prokládá to kotli zmrzliny, stejně děsně rychle hubne.
 
K večeru jsem si upekla jablečný koláč. Vůbec nevím, čím to je, že je tak dobrej, když obsahuje jen standardní ingredience a způsob přípravy je děsně snadnej.
 
2 vejce
100 g cukru
100 g mouky
125 g másla
1 prášek do pečiva
špetka mořské soli
3 jablka
skořice
 
Jablka oloupat a nastrouhat na dno koláčové formy, posypat skořicí, vajíčka s cukrem vyšlehat do pěny, přidat rozpuštěné máslo a nakonec mouku s rozmíchaným práškem do pečiva a špetkou soli. Těsto nalít na nastrouhaná jablíčka a péct při 180 asi půl hodiny.
 
 

Jak dát život do pořádku

Nad Ripardovým bordelem jsem už dávno zlomila hůl.
Poté, co jsme se dvakrát stěhovali velmi namátkově s jeho sešity ze základní školy, několika plánky pařížského metra, dávno prošlými jízdenkami olomoucké MHD a novinami a časopisy z roku 97, které si prý někdy přečte, jsem o životě bez krabic snít přestala. Objem Ripardových krabic s "nezbytnými" krámy tak činil cca pět kubíků, což je v malém bytě s přibývajícími děcky docela průser.
Nicméně z čiré skepse jsem mu k narozeninám koupila knihu Zbavte se nepořádku. Tento akt jsem nemínila nijak provokačně, prostě mě ta knížka zaujala a jelikož se svým bordelem taky dost bojuju, usoudila jsem, že by se mohla hodit.
Nicméně Ripardovi po jejím přečtení ruplo v kouli a začal skutečně uklízet. A to tempem, které je i na mě, nutkavou vyhazovačku a zbavovačku se všeho nepotřebného haraburdí, poněkud rychlé. Knížku jsem si už taky stihla přečíst a je opravdu velmi inspirativní! Ačkoli stále nechápu, jak je možno napsat přes 200 stran zcela monotematicky o bordelu.

Abych nevypadala jako pedant, tak dárků jsem mu dala samozřejmě víc, třeba klíčidlo na mungo, hodiny nad akvárium a křesadlo, které vykřeše jiskru  i v těch nejnehostinnějších
podmínkách.

První vánoční dárky!

Můj bratr vystudoval robotiku a žije s manželkou v Anglii.
Jmenuje se Štěpán a narozeniny má 28.12., což znamená, že slaví Vánoce, svátek i narozeniny téměř v jednom dni.
V důsledku toho ho vždy většina osob dárkově i gratulačně ošulila, což jako dítě i jako puberťák velmi těžce nesl.
Já jednou pro jistotu na jeho narozky zapomněla úplně a od tý doby si dávám opravdu majzla a snažím se na bratra pamatovat ať je kdekoli.
S dopravením vhodného daru do Anglie to ale není jen tak.
Letos jsem však kápla na  něco velmi přenosného, steampunkového a tematického, z čehož mám velmi dobrý pocit:

Pro kravaťáka sponka na kravatu

 
A pro švagrovku něco na krk:
 
 


pátek 11. listopadu 2016

Kdybych nežrala tabulku čokolády denně...

nepila jedno kafe za druhým jen proto, abych si do nich mohla lít větší než malé množství amaretta, nelhala děcku, že žádný sladkosti už nemáme, jenom proto, abych je mohla potajmu sama sníst, až usne, připadala bych si jako naprosto zenová matka.

Jedno dítě spí, druhý dítě spí, myčka myje, pračka pere, dárky pro Riparda k zítřejším narozeninám zabalený, co víc si přát. Ještě tak leda aby vysvitlo sluníčko, přestala bejt klandra a já si mohla dát cigáro na balkoně.

Nicméně obávám se, že okolí nemá pocit, že bych byla tak dobrá matka.

Včera jsem šla ze školky domů s jednou matkou z naší ulice. Během desetiminutové trasy se projevila celá plejáda odlišných a naprosto nekompatibilních rodičovských přístupů.

Moje děcko nemělo rukavičky (já fakt netuším, kde skončily, a děcku jsem poradila, že když mu bude zima na ručičky, ať si je strčí do kapes nebo schová do rukávků) a její děcko mělo rukavičky světlounce růžové.
Moje děcko se radovalo ze sněhu a bralo ho do praciček a její děcko pak dostalo děsně na prdel, protože po vzoru mýho děcka jednou šáhlo na roztávající sníh s blátem a rukavičky si umazalo. Matka se mi svěřila, že jí pančelka školková sprdla za to, že si její děcko pomalu oblíká elasťáčky a sukýnku a že je tudíž opožděné za ostatními dětmi ze školkového kolektivu.
Úča nezávisle doporučila, ať ve volných chvílích trénují "sebeobsluhu" a maminka to tedy ve volných chvílích důsledně trénuje. Děcko u toho ale prý dělá bordel a nesebeobsluhuje se tak, jak by si maminka i úča představovaly. A maminka opravdu věří, že je její dítě opožděné a že by se s tím mělo něco dělat.
Řekla jsem matce, ať si z toho nic nedělá, že todle ta úča říká všem (do mě to solí taky docela často) a že úču úplně chápu, že se jí haranti nechtějí voblíkat a že pak vyvíjí na rodiče tlak, aby se to děcka naučila. Ale nebrala bych si to vůbec osobně.
Pak se mě matka vážně zeptala, jestli tu sebeobsluhu doma nacvičujeme. Nacvičuju to tak, že před dítě hodím hromadu hader, v jedný ruce držím mimino, druhou rukou oblíkám sebe a v mezičase děcko kibicuju, ať se rychle vobleče. Je pravda, že za několik týdnů tohoto "nácviku" se děcko už umí oblíknout.
Nicméně ona matka prý nacvičuje tak, že se jí nějakou nadpozemskou silou podaří několikrát denně dítě přimět, aby se ze studijních důvodů vyslíklo a zase oblíklo.
Inu, jiný kraj, jiný mrav...

Pyžamožrout

Ripard každej večer hledá svoje "pyžamko".
"Pyžamko" je jakási armádní rádoby funkční halena neidentifikovatelné barvy a tvaru, na kterou by člověk s estetickým cítěním opravdu nerad narazil za bílého dne.
A každovečerní hledání "pyžamka" mě dovádí k nepříčetnosti.
Když jsem objevila pyžamožrouty, napadlo mě, že by tato obluda mohla vyřešit náš problém.
A opravdu! Ripardovo zoufalé hledání i mé záchvaty vzteku jsou pryč!


čtvrtek 10. listopadu 2016

Když ten Martin přijel o den dřív...

...a na bílém koni, rozhodla jsem, že je čas na trochu zimního kýče.
Starší děcko velmi citlivě reaguje na jakoukoli zimně-vánoční dekoraci a v Albertu je schopno nadšeně vzdychat nad vánočním stromečkem, tak jsem se rozhodla mu v kýči nebránit a nějaké ty kouzelné propriety naaranžovat i u nás doma.

Předně jsme spolu vyrobili andělíčka, kterej na dítě čeká vždy po návratu ze školky a v ruličce od toaleťáku má schovanou nějakou drobnost pro radost.

 
Dále jsem navštívila zdejší květinářství a objevila tam dostatek třpytivých součástek, ze kterých jsem vyrobila věnec na dveře.
 



Jedno dítě, žádný dítě!

Tak toto je zase jedno z velmi uklidňujících mouder, které každá matka potřebuje nutně slyšet, zvlášť ve chvíli, kdy si chce postěžovat na svého (ať už dočasně či trvale) jediného haranta. Sice je to částečně pravda, ale nemá cenu kvůli tomu panikařit, ono se to dycinky nějak utřepe...

Takže zatímco miminko se nachází téměř neustále v pozici této:
 
Staršímu dítku se přece jenom musím věnovat. V rámci smysluplné tvorby jsme včera s pomocí Sluníčka a lepicí pistole vytvořili les:
 
 
A v podpoře předvánoční motivace jsme zakoupili zlatý sprej a pošplíchali šišky:
 
 
 
Dinosauři nám v noci zase utekli a pustili se do želé bonbonů:
 
 
Ale poté, co jsem starší dítě odevzdala ve školce, jsem zralá na toto:
 
 
 
 
 
 


 


úterý 8. listopadu 2016

Ti dinosauři vždycky něco provedou!

Abychom zmírnili emocionálnmí dopad narození miminka na staršího sourozence (prý je to stejné, jako kdyby si váš partner přitáhl do bytu milentu s vysvětlením - odteď tu bude bydlet s námi a mám ji stejně rád jako tebe -, pořídili jsme staršímu sbírku dinosaurů, kteří každou noc utečou a něco doma vyvedou. Nápad jsme obšlahli zde

Svůj účel to splnilo, starší dítě nemasakruje mladší a s dinosaury si dost vyhraje. A já už se dověděla kde co o stegosaurovi, triceratopsovi i tyrannosaurovi ze seriózních pramenů.












Máma se ztratila, tak jsem jel a jel a nejednou mě chytli fízli!

Vykojenost mozku se nemusí nutně projevit úbytkem intelektu. Například já jen zapomínám věci a ztrácím děcka.

 
Ohledně intelektu jakožto schopnosti učit se novým věcem a používat naučeného na tom prokazatelně nejsem tak zle. Za jeden polovečer čítající slabou půlhodinu čistého času jsem se stihla našprtat Školský systém a legislativu a následně zfouknout předtermín zkoušky. Nicméně vzápětí jsem ztratila první děcko.

Jdeme si to takhle jednoho slunečného dne v klídku ze školky, já s miminkem v šátku a starší dítě na first biku, když mi dítě povídá: "Zapomněli jsme ve školce helmu, mámo!" Já jsem však měla pocit, že to není možné, protože stoprocentně vím, že "něco"  jsem svému děcku na palici cpala. To "něco" byla čepice, kterou jsem si spletla s helmou. Poněkud jsem se zadumala nad osudem helmy a nad osudem mým, co mi tak asi řekne Ripard, až se vrátí z práce. Na helmu je totiž jakožto zaměstnanec úrazovky dost citlivej. Tou dobou jsme se nacházeli přibližně sto metrů před naším domem. Až u vchodu jsem zjistila, že k tomu, abych mohla vejít a dát si kafe, mi chybí starší děcko a first bike.

Chvíli jsme chodila dokolečka a hledala a volala a ptala se kolemjdoucích sousedů, zda někde neviděli mé dítě. Nikde ani stopa. Po deseti minutách jsem již značně nervní zavolala na místí fízlárnu. Do pár minut u nás bylo pět houkajících aut s deseti mladými sympatickými fízly s bouchačkama, kteří mě uklidňovali, že je to úplná normálka chytat uprchlá dítka na odrážedlech. A že kdyby měli tak hezkou maminku, tak že by jí neutíkali, hahaha. Já jen značně tupě zírala a zavolala do práce Ripardovi (byl v práci první den po poporodní dovolené), že jsem z kusů dvou dětí hnedle jedno ztratila, ale že už to řeším s fízlama.

Za necelých deset minut mi volal pan major, že mé děcko našli sedět před naším domem, ale že mi ho nemůžou vydat hned, protože si dítě musí prohlídnout fízlovské auto. Když jsem dorazila k fízlovskému autu, ve kterém sedělo uvězněno mé dítě, vůbec to nevypadalo, že by mě někdo postrádal. Děcko si vesele zkoušelo všechny houkačky, mikrofony, blikačky a majáčky a všech deset fízlů se na mě usmívalo. Já si připadala jak největší idiot na světě, ale byla jsem opravdu ráda, že dítě je živé a zdravé a se všemi orgány.

Za pár minut přijel Ripard dříve z práce, obě dítka jsme uložili a já si dala pořádnýho panáka.





středa 2. listopadu 2016

Neonatologický surrealismus

aneb Nikdy není dost brzy myslet na poslední věci člověka!

V porodnici jsem sice moc dlouho nepobyla, ale přesto mám několik velmi výživných zážitků!
Oddělení perinatologické bylo velmi nekonfliktní a příjemné a kromě vyplňování nějakých lejster při příjmu v kontrakcích (kdy bych jim klidně podepsala i dárcovství ledvin) jsem byla mile překvapena vstřícným přístupem a respektem k přirozenosti celého procesu. Nemusela jsem odmítat ani rutinně nabízený poporodní oxytocin.


Zato pobyt na oddělení neonatologickém byl lehce surrealistický.

"Bezpečí pro miminko v profi novorozenecké postýlce!"



Po dvouhodinovém bondingu jsem se šla osprchovat a děcko mi transportovala sestřička o pár pater výš na neonatologii s tím, že si miminko "budete moci ihned vyzvednout."  Když jsem po rychlosprše zazvonila na sesternu s odkladištěm bečících děcek v pojízdných akváriích, otevřela mi sestřička, která mi sdělila, že se jim zrovna mění služby a prý že mi děcko někdy někdo donese. Zeptala jsem se, kdo a kdy mi mé dítě donese, že bych to ráda věděla přesně. Sestřička mi řekla, že neví, ale že tak za hodinku za dvě se u mě nejspíš někdo zastaví. Řekla jsem sestřičce, že hodinku dvě bez děcka  nebudu a že si jdu pro něj. Neochotně mě vpustila mezi bečící akvária a dala mi mé spící děcko s tím, že musím mezi akvárii vyčkat do příchodu pediatryně, která má povinnost miminku poslechnout srdíčko. Sestra mi nabídla železnou židli.

Po svém rychloporodu jsem byla naštěstí zcela v pohodě a sezení mi nevadilo. Nicméně tak jak tak jsem měla za sebou 24 hodin docela perné práce. Abych tam neseděla jen tak nečinně, nosila mi sestřička jeden formulář za druhým: dotazník o tubeře, papír o žloutence, souhlas s tím, že mi nikdo nebude nosit květiny, přísahu, že budu až do jednoho roku dítěte používat výhradně kojeneckou vodu a lejstro, ve kterém potvrzuji převzetí dítěte do vlastní péče. Jo a ještě papír, kde souhlasím, že v případě nástřihu zůstanu do konce života inkontinentní. Toto lejstro mě obzvláště zaujalo, zvlášť po porodu bez nástřihu. Celá administrativa trvala přes hodinu. Po vyplnění všech závažných papírů, které určitě není možno vyplnit nikdy jindy než pár hodinek po porodu, mi sestřička ochotně navrhla, že mne naučí přebalovat dítě. Řekla jsem jí, že mám v přebalování několikaletou praxi zakončenou před necelým půl rokem. Sestřička se ale nedala a přebalovací akci mi předvedla postupně na všech výplních bečících akvárek. Po více než hodině přišla doktorka, poslechla miminku srdíčko, konstatovala, že je vše v pořádku a že si můžu dítě odnést na "rooming in".

Když jsem vyndala dítě z akvária a vymotala ho ze zavinovačky, začal šíleně houkat akvarijní monitor dechu. Nejdřív jsem marně hledala vypínací čudlík. Potom jsem z toho ďáblova stroje vytáhla baterky. Monitor ale nepřestával houkat. Po pár minutách houkání a hledání správného off čudlu, kabelu nebo čehokoli, co tu hrůzu stopne, jsem šla za sestřičkou a poprosila ji, zda by mi monitor vypnula. Sestřička místo vypnutí monitoru začala provádět resuscitační aktivity na mém dítěti, které se ale vůbec neprobralo z hlubokého spánku. Řekla jsem sestřičce, že mé dítě podle mého skromného a neodborného úsudku žije, a že monitor houká nejspíš proto, že jsem miminko vytáhla z akvária. Na to se sestřička vyděsila a sprdla mě, že se svým děckem bych neměla takto svévolně manipulovat a hlavně, že si ho nesmím vůbec strkat do postele. Že se mi buď udusí nebo z postele sletí dítě případně já. Nicméně monitor mi po své lamentaci odpojila. Počkala jsem, až za sestrou zapadnou dveře, děcko šoupla k sobě do postele a okamžitě usnula. Za necelou hodinku do mě drbla jiná sestřička a řekla mi, ať odložím dítě do akvária, že ho udusím nebo zalehnu. Za dvě hodiny spánku přišla další sestřička, která mi laškovně sdělila, že pokud neodložím dítě do akvária, bude se mnou chrápat až do deseti let. Řekla jsem sestřičce, že doufám, že mě po maturitě vymění za mladší model.   V podstatě neuplynul dvouhodinový úsek, kdy by mě někdo neinformoval o tom, že mému dítěti hrozí akutní nebezpečí smrti. Smrt mu údajně nehrozí pouze v mé posteli, ale může prochladnout, upadnout na kluzké podlaze, spadnout z přebalovacího pultu, zemřít na SIDS, chytit žloutenku a tuberu, vdechnout mlíko a to není zdaleka vše.

Naštěstí mi po nemedikovaném porodu hned naskočilo mlíko, děcko se mělo čile k světu, porodnice se naplnila k prasknutí a my mohli docela rychle dom. Řekla jsem Ripardovi, ať můj odchod z pozice zaměstnance nemocnice trošku uspíší. Zavolal mé propouštějící paní doktorce, která ho důstojně informovala, že poté, co u mě "proběhne stolice" mě propustí. Průběh stolice mám nahlásit odpovídajícímu pracovníkovi oddělení perinatologie. K urychlení procesu mi sestřička donesla glycerinový čípek. Po rituálním spláchnutí čípku do záchoda jsem šla neprodleně nahlásit fiktivní stolici a pustili mě i bez reversu.

Uff.

čtvrtek 27. října 2016

Máme to hotovo!



 
Porodní plán jsem splnila na dvě stě procent!
 
Miminko Damián se narodilo 13.10. ve 3.30 a byla to rychlovka.
 
Pár hodin před porodem jsem ještě vařila svíčkovou, drhla sedáky od židlí a květináče, přeskládala špajz i lednici.
Hnízdící instinkt. 
Děcko starší zlobilo o sto péro, asi něco čulo. Nedalo mi pokoj ani na pět minut a chovalo se jak velmi těžké ADHD.
Poté, co jsme ho s Ripardem ve 23.30 s vypětím všech zbývajících sil uložili, mi prdla voda. V první chvíli jsem si pomyslela, že mě trefí, protože představa další šichty mě v tomto rozpoložení fakt netěšila.
Nicméně vše šlo velmi hladce, Riparda a děcko jsem nebudila, brnkla dule s tím, že se ještě nic neděje a že jí zavolám, až se něco bude dít. "Něco" se začlo dít až ve 2.00, tak jsem vzbudila Riparda a povolala dulu k sobě domů. Dula nejdřív vypadala nedůvěřivě, protože jsem se netvářila, že rodím a sem tam jsem hodila i nějaký ten nepříliš duchaplný vtípek. Nicméně za slabou půlhodinku jsem vtipkovat přestala, tak jsme rychle odjely do porodnice. V porodnici mi ani nestihli dotočit monitor. Dula i nemocniční porodní asistentka mě nechali pobíhat po porodním boxu dle potřeby a za nějakých 20 minut těžší práce, do které mi ale nikdo nemístně nekecal , neřídil a nekorigoval, bylo mimino v pohodě venku. 


neděle 9. října 2016

Pod vlivem pochybné literatury

Včera se kvalita mého života výrazně zlepšila, protože přišla na oběd Kristina s miminkem a s Lucinkou a s Jankem a Janko pod Ripardovou supervizí spravil dveře od myčky. Pro mě to znamená, že už nemusím plnit myčku otočená hlavnou dolů jako netopýr, což je pár dní před porodem opravdu úleva. Ripard tento artistický kousek vůbec neovládl, proto myčku přestal plnit i vyprazdňovat, což od něj bylo zvláště v posledních dnech velmi galantní. O tom, že by mohl myčku spravit sám, se se mnou odmítal bavit. Včera s vypětím všech sil vrátil prázdné láhve od piva, které už zabíraly tolik prostoru, že jsem neměla kam uskladňovat potraviny, a uklidil s dítětem část vláčků rozházených po celém bytě. Poté mi řekl, že pracoval tolik, že doufá, že ode mě alespoň týden nedostane žádný úkol. Přemejšlím, jestli je rychlý návrat z porodnice opravdu dobrý nápad a jestli se tam neubytuju na nadstandardu tak dlouho, jak to jen půjde, a nevyužiju nemocniční wellness na maximum.

Poté, co po obědě naše dítě hodilo po Lucince dýni a začalo se vůbec chovat nadmíru asociálně, jsme usoudili, že je nejspíš unavené a že ho dáme spát a budeme mít chvíli klid. Nicméně děcko vůbec neusnulo. My s Ripardem jsme pomalu vytuhávali, ale bylo nám v tom bráněno fyzickým týráním doplněným neurotickým: "Vzbuďte se, vzbuďte se!" Pokud nás dítě zrovna fyzicky neatakovalo, zpívalo si pro mě velmi povzbudivou píseň, kterou samo složilo: "V úterý půjde Tim do škol-ky. Obuje sííí tam bač-kůr-ky. Potom si půjde hrát na pí-sek. Páááá-ak tam bu-ude o-bí-dek."

O další uložení dítěte dopostele jsme se začali snažit ve 20.00. Opět bez úspěchu. Dítě vydrželo až do 23.30. Patrně se cítilo provinile, protože nám řeklo: "Hajejte, zavřete si očička, budu vám číst pohádku." Do pracek si vzalo knihu s velmi barevnými a fantaskními obrázky a začlo číst: "Byl jednou jeden pán, ten měl dům, začalo pršet, šplouchla vlna, pán se utopil a sežraly ho neonky." Nebo: "Jednoho dne šel Tim s tátou na procházku a sežrala mě opice. Táta se tomu chechtal, potom opici zabil a Tima zachránil." Nebo: Jednoho dne utíkal vlk po lese, přišel za ním druhej vlk, sežral ho a pokousal a byla tam krev."

Po takových pohádkách se spí skvěle. Předlohou pro vyprávění je dítěti následující publikace:

sobota 8. října 2016

Už mám sbaleno!

Dva dny do termínu porodu jsem zvládla sbalit tašku do porodnice. Na mě úctyhodný výkon. Největší vítr jsem měla z toho, že nenajdu oddací list. Ripard mi podepsal porodní plán, ačkoli mu připadal příliš alternativně prudivý. Já se ho naopak snažila sepsat velmi jemně a nekonfliktně.

Jinak mě velmi potěšilo, kolik lidí mi nabídlo hlídání staršího dítěte během porodu, jsem za to moc vděčná a budu se  fakt snažit porodit v době, kdy bude dítě na hlídání ve státní instituci.

Včera mě zas odchytla jedna matka a ptala se mě, jakto, že při předávání dítěte do státní instituce mé dítě nikdy neřve. Řekla jsem jí, že tam dítě umisťuji pouze dvakrát týdně. Na to se mě ta matka zeptala, kdo mi to povolil. Popravdě jsem řekla, že ředitelka. Ale že ten nápad nemám ze své hlavy, nýbrž že pochází z hlavy mé sousedky, dosluhující účy. Matka mi řekla, že má pocit, že každodenní docházkou do školky své dítě psychicky poškozuje, protože její děcko cestou tam děsně bulí a do školky nechce vůbec chodit. Řekla jsem jí, že moje děcko sice nebulí, ale po prvním týdnu docházky se dvakrát počůralo. Na to matka odvětila, že její děcko se počůrává dvakrát během každé noci a začalo koktat.

Nicméně když má její děcko předplacenej celej měsíc (500 kč), tak je třeba toho maximálně využít. Z toho pětikila se totiž nic nevrací, ať je děcko ve školce 20 dní nebo jeden den. Je pravda, že finanční aspekt mi při umisťování dítěte do kolektivu vůbec nepřišel na mysl, komplexní myšlení v oblasti čísel nikdy nebyla má silná stránka.

Některé zapeklité situace mají velmi jednoduché řešení, ale prachy hýbou světem.

pátek 7. října 2016

Hormon v krvi stoupá


Dneska jsem si v naší vysoce "babyfriendly" porodnici prohlížela motivační fotografie akčního supertýmu.
Dále jsem si prohlédla galerii porodních asistentek, kde každá pózuje s právě vylíhlým miminem pevně zabaleným do zavinovačky. 
Mimina se na těch fotkách netváří nijak happy a mě jediný, co zajímalo, bylo, kde mají matky. Taky mě napadlo, že když se líhla štěňata našemu čoklovi, nedovolila bych si na ně šáhnout bez jisté obavy o svou ruku.
Hladina mých hormonů v krvi pravděpodobně přesáhla společensky přijatelnou mez a normu, že mi podobné bukolické výjevy ze života začínají dost vadit.