Dva dny do termínu porodu jsem zvládla sbalit tašku do porodnice. Na mě úctyhodný výkon. Největší vítr jsem měla z toho, že nenajdu oddací list. Ripard mi podepsal porodní plán, ačkoli mu připadal příliš alternativně prudivý. Já se ho naopak snažila sepsat velmi jemně a nekonfliktně.
Jinak mě velmi potěšilo, kolik lidí mi nabídlo hlídání staršího dítěte během porodu, jsem za to moc vděčná a budu se fakt snažit porodit v době, kdy bude dítě na hlídání ve státní instituci.
Včera mě zas odchytla jedna matka a ptala se mě, jakto, že při předávání dítěte do státní instituce mé dítě nikdy neřve. Řekla jsem jí, že tam dítě umisťuji pouze dvakrát týdně. Na to se mě ta matka zeptala, kdo mi to povolil. Popravdě jsem řekla, že ředitelka. Ale že ten nápad nemám ze své hlavy, nýbrž že pochází z hlavy mé sousedky, dosluhující účy. Matka mi řekla, že má pocit, že každodenní docházkou do školky své dítě psychicky poškozuje, protože její děcko cestou tam děsně bulí a do školky nechce vůbec chodit. Řekla jsem jí, že moje děcko sice nebulí, ale po prvním týdnu docházky se dvakrát počůralo. Na to matka odvětila, že její děcko se počůrává dvakrát během každé noci a začalo koktat.
Nicméně když má její děcko předplacenej celej měsíc (500 kč), tak je třeba toho maximálně využít. Z toho pětikila se totiž nic nevrací, ať je děcko ve školce 20 dní nebo jeden den. Je pravda, že finanční aspekt mi při umisťování dítěte do kolektivu vůbec nepřišel na mysl, komplexní myšlení v oblasti čísel nikdy nebyla má silná stránka.
Některé zapeklité situace mají velmi jednoduché řešení, ale prachy hýbou světem.
Žádné komentáře:
Okomentovat