Děcka to děsně baví a já nemusím vymýšlet žádný akčnější program v mrazivém počasí.
Napekli jsme první dávku perníků a vytvořili adventní věnec a nějakou tu christmas-freak-výzdobu.
Pečení perníků s dvěma kusy děcek byl značný punk. Starší děcko se s celotělovým soustředěním dyspraktika snažilo vykrajovat "mašinky pro tátu", které vykazovaly větší či menší stupeň malformace, zatímco mladší děcko jedlo perníkové těsto po hrstech, freneticky metalo formičky po celé kuchyni, vylívalo vodu z vázy na pracovní plochu, mlátilo nás válečkem, zapínalo kuchyňského robota, blikalo vypínači, pokoušelo se rozkousnout vánoční ozdobu a vymýšlelo další kousky, které jsem už v rámci snahy zachovat si sama před sebou seriózní tvář zapomněla.
Do toho všeho na chodbě vytrvale kvílelo deprivované děcko, jelikož jsem pro ten den neschválila jeho pobyt v našem ústavu. Chtěla jsem se prostě jen věnovat perníku a svým děckám. Sousedka to nějak nemohla rozdýchat, tak nechala deprivované děcko na chodbě před naším prahem kvílet a zmítat se v hysterickém pláči dobrou hodinku (...a nekopej té tetě do toho kočárku, jinak k ní už nikdy nebudeš moct jít na návštěvu!)
Já jsem se snažila potlačit, nepřipustit si a poté si připustit a zpracovat pocit viny. Deprivované děcko u nás poslední měsíc trávilo každé odpoledne o všedních dnech a sousedka se nám je snažila podstrčit i o víkendech. Víkendy jsem s ne zcela zpracovaným pocitem viny a následným tréningem asertivního "NE" před zrcadlem zatrhla.
Po několika hlasitých záchvatech deprivovaného děcka, které se odehrály v bezpečné vzdálenosti sousedovic bytu, na mě zazvonila jedna paní z vedlejšího baráku, jedna sousedka z vrchu a jeden soused nevímodkud a chtěli po mě nějaké detailnější informace o neutěšeném stavu deprivantské rodinky předtím, než se rozhodnou volat poldy nebo sociálku. Hlasité projevy děcka je prej děsně ruší a mají podezření a fyzické týrání či na dítě s nízkofunkčním autismem. Řekla jsem jim popravdě, že děcko je každej den u nás na návštěvě a že se na nízkofunkčního autistu projevuje celkem normálně, ale že nemám tucha, co se děje za zavřenými dveřmi (což opravdu nemám). Pokud tedy chtějí decibelovou situaci efektivně řešit, nechť si promluví přímo se sousedkou. To taky udělali, načež u mě pak zvonila deprivantská sousedka a stěžovala si na tu delegaci a že je prej všechny vyhodila, jelikož nebyla ten den zrovna dobře naladěna.
Jsem jí řekla, že nevím, nevím, že by mě taky štvalo, kdybych měla každej den poslouchat kvílení a bouchání nějakýho děcka.
Sousedka mi odpověděla, že se jí její děcko směje do ksichtu, tak ho prej kamsi zavřela. Opatrně jsem sousedce sdělila, že se jí její děcko nejspíš nesměje do ksichtu schválně, ale že asi na něco reaguje a zeptala se, zda nechce zajít pro radu ke cvokaři. Nepotrpím si na nevyžádaná doporučení ani rady, takže mi toto doporučení dalo dost zabrat. Taktéž jsem sousedce pověděla, že chci návštěvy jejího děcka omezit z důvodu mé a Ripardovy potřeby soukromí na "pouhá" dvě odpoledne v týdnu. Důvodem omezení návštěv deprivovaného děcka není jen potřeba mého soukromí, ale i to, že z dlouhodobého hlediska není pro žádnou ze zúčastněných stran výhodné pěstovat jakýkoli asymetrický vztah.
Celá tato deprivantská situace mě vedla k uvědomění si a vytyčení vlastních hranic, s čímž mám obecně problém. Za normálních okolností se totiž neobklopuji lidmi, kteří "mají ruce kořistnice", jak trefně popsala znalkyně lidských povah, Agatha Christie, Elsu Greerovou v Pěti malých prasátkách.
A s Elsou to dopadlo docela bledě...
Žádné komentáře:
Okomentovat