Takže když jsem nachcíplá a nemůžu s nima lítat po venku, je to dost pruda.
Napekli jsme všechno možné i nemožné cukroví, nabalili dárečky pro paní učitelky, vyrobili přáníčka pro široké okolí i pro paní pošťačku a namíchali vaječňák.
Když už jsem nevěděla roupama coby, dali jsme se do těch praštěných výtvarných činností, které naši chlapečci fakt nemusí.
Vyrobili jsme vločky do oken a šiškové skřítky. Skřítci na Timečkovu zakázku zobrazují celou naši rodinu plus deprivované děcko. Deprivované děcko se tu i nadále vyskytuje skoro každej den, ačkoli jsem se jeho přítomnost snažila zkrouhnout na pouhé dva dny v týdnu.
Sousedka mi řekla, že to pochopila tak, že dva dny má nasichr a ty ostatní dny vždycky zaklepe a zeptá se, jestli jako může.
Vůbec mám pocit, že si ze mě občas lidi dělají šoufky. Tudle se mi ohlásila Ripardova ségra, že přijde na dopolední návštěvu přibližně v 10.00. Když tu nebyla ani ve 13.00, dala jsem Timečkovi telefon, ať se jí zeptá, kde se zdržela:
"Haló!! Klarabel!! Už jsi tu dávno měla být! Kde ji tak dlouho? Cos dělala? A proč tu nejsi? A už jsi aspoň na cestě? My jsme tě čekali a čekali! To není slušné!"
Klarabel už byla na cestě do dorazila ve 13.45.
Nicméně Timeček by mohl lektorovat pro mě tak potřebný kurz asertivity.
Žádné komentáře:
Okomentovat