První semestr pedagogicko-psychologickýho základu mám v suchu a je to teda velmi zajímavá zkušenost. Po zkouškách mi docela rychle otrnulo, tak jsem se zapsala do dalšího semestru. Chvíli jsem přemýšlela, zda to studium-nestudium nepřerušit, ale nakonec se mi nechtěly podstupovat administrativní kroky obnášející komunikaci se studijním oddělením.
Nicméně koexistence mimina v šátku během zkoušek vyvolávala mezi akademiky rozporuplné reakce. Nemám odložitelné, hlídatelné mimino, takže se jako nejlepší řešení jevila i osvědčila šátková varianta. Žádnou zkoušku jsem nekonala déle než 11 minut a mimino se za tak krátký čas většinou vůbec nestihlo projevit.
Docela jsem měla obavy, jak na mimino budou reagovat vysokoškolští vyučující-dědouškové. Ti však byli naprosto v pohodě, stejně jako muži středního věku i muži mladšího věku. Na mimino i na mě se vždy usmívali a povolili mi i psát testy vestoje, bylo-li mimino vzhůru. Nadto mi vždy přáli hodně zdraví a vše dobré a nejsem si jista, zda mé výplody vůbec opravovali, pač většina áček je patrně nějaký justiční omyl. Velmi vstřícnou skupinou vůči dítěti na akademické půdě byly i všechny ženy středního a staršího věku.
Naopak velmi odmítavou skupinu tvořily vyučující mladšího věku. Od vyučující speciální pedagogiky, u níž bych vzhledem k její profilaci předpokládala odolnost ke kdejaké inhibici, jsem se dozvěděla, že mé mimino je chudák, když ho tahám do školy a nezajistím mu hlídání. Mimino se tvářilo jak Trautenberk po pečínce (je zhruba stejně vypasené) a moc chudáčkovsky nevypadalo, ale nejsu speciální pedagog a nemám odbornou kompetenci to posuzovat. Problém je v tom, že kdybych hlídání zajistila, mimino by patrně probrečelo podstatnou část mé absence, čímž by frustrovalo jak sebe, tak všechny hlídací osoby.
Poněkud bizarní zážitek mám z poslední zkoušky. U testu nás hlídala Ripardova bezdětná kolegyně a blbý bylo, že test začal o akademickou čtvrthodinu později, než bylo v plánu. Mimino se mi stihlo probudit. Nicméně jsem to vzala rychlobrkem a vypadalo, že za svých průměrných 6 minut budu hotová. Mimino si přibližně ve čtvrté minutě začalo spokojeně broukat. V páté minutě za mnou přišla zlověstně se tvářící psycholožka, a že s ní mám jít hned na chodbu. Na chodbě mě poznala a úlekem mírně nadskočila. Zeptala se mě, co je to za blbej nápad si sebou do školy brát mimino a že kdyby šlo o její předmět, tak by někoho s miminem vůbec nevpustila do učebny. Tak jsem jí řekla, že v čase 13.55 je Ripard v práci a že jsem vůbec ráda, že se mi podařilo zajistit náhradní hlídání pro Tima Timečka, že jednu chvíli to vypadalo, že se mnou na té zkoušce budou děcka dvě, protože mi jedna hlídací kamarádka onemocněla. Kolegyně vypadala dost v šoku a řekla mi, ať si jdu dopsat test k ní do kabinetu (zbývaly mi poslední 3 otázky, který jsem stejně nevěděla, takže je za mě teoreticky mohlo zakroužkovat i to mimino). Nastalé rozpačité ticho vyplnilo mimino tím, že se velmi nahlas pos*alo. Pocity Ripardovy kolegyně se pohybovaly někde mezi rozčilením (příště si fakt zajisti hlídání!), spravedlivým rozhořčením (mimino může ostatní studenty při testu hrozně rušit!) a soucitem se mnou (nechceš aspoň uvařit čaj?) a s miminem (chudáček malej!).
Docela chápu všechny zúčastněné. Je mi jasný, že přítomnost mimina jakožto entity s nepředvídatelnými projevy a potřebami může kdekoho rozhodit, nicméně mezi nakumulovanými ženami v reproduktivním věku se čas od času nějaké to mimino dá očekávat. Dále jsem se opravdu snažila svým miminem nikoho neobtěžovat a testy jsem odevzdávala v nejkratším možném čase, aby ostatní měli dostatek času to dopsat v bezdětné atmosféře (na všechny testy jsme měli 50 minut a já po 10-15 minutách opouštěla budovu.) Katedra psychologie disponuje rozlehlým přebalovacím pultem na dámské toaletě, takže jsem předpokládala, že by přítomnost děcka neměla vyvolávat zděšení z nečekaného.
Nicméně chápu, že navzdory všudypřítomné inkluzi může přítomnost děcka na neobvyklém místě vyvolávat smíšené pocity.
Nicméně nechápu, proč má někdo pocit, že je to mimino chudák.
Podle mě se má jak prase v žitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat