Dneska jsme se s dítětem vypravili mimo inferno dětských hřišť - do lesa na bez. Les máme hned za barákem a snažím se tam zašívat co nejvíc. Dítě jsem sice musela nalákat na houby a mravence, a kupodivu i nějakou tu houbu jsme našli. Setkání s mravenci proběhlo jako vždy velmi kontaktně, dítě o ně ztratilo zájem až poté, co ho málem sežrali. Tato ztráta zájmu je vždy dočasná, trvá stejně dlouho jako viditelné štípance. Hlavně já jsem si užívala blahodárný účinek ticha bez jekotu ostatních matek a děcek. V lese mrčí poněkud méně i mé vlastní děcko a vůbec se nedožaduje pitíček, zmrzlinek, barevných "zdravých" křupek ani dalších dětských příšerností, které vidí u svých kolegů a které mu pod nátlakem taky občas koupím, protože na důsledné dodržování zásad nemám dostatečně pevnou morálku. Krizové situace tedy řeším útěkem, což je velmi účinná strategie.
Bezu jsme našli trochu, tak akorát na litr sirupu, ale objevili jsme několik potenciálních nalezišť, která budou aktuální v několika málo nadcházejících dnech.
Včera večer došlo k průlomu ve vývoji dětské kresby a dítě začlo kreslit něco, co už reálně připomíná zvolený objekt. Nakreslilo mámu, tátu a sebe a pod mámou poněkud separované "mimi v bříšku". Nad svými výtvory projevuje velikou radost a já projevuji velikou radost nad tím, že ty černý dveře v kuchyni konečně začaly plnit svůj záměr. Nikomu bych totiž nepřála vidět Ripardův výraz, když se před třemi lety vrátil jednoho dne z práce a uviděl polorozpadlé původní panelákové dveře ze 60.let natřené načerno. Ale člověk zvykne na vše... A ještě jsem stvořila jsem dítěti kabelku přes rameno na přenášení malířských potřeb a dřevěných mašinek.
Žádné komentáře:
Okomentovat