Docela by mě zajímalo, kde se vzala všeobecná posedlost dětskými svačinkami. A vůbec mi lezou na nervy oblíbené svačinky "do ručičky", protože se za nimi skrývají přeslazená, předražená, lepivá a drobivá monstra, a navíc, proč by se děcko mělo cpát za pochodu něčím "do ručičky", když může u jídla v klidu posedět. To, že mě toto svačinkování štve, bohužel neznamená, že pod nátlakem děcku občas nekoupím brumíka nebo kubíka.
V podstatě mám ve svém okolí jen málo spřátelených matek, které nebombardují svá děcka neustálými útoky mezichodového žrádla - tu křupinka, tam chipsíček, tudle müsli tyčinka, tamhle kus párku nebo milounká ovocná kapsička. Ačkoli z primárního důvodu lenosti a ze sekundárního důvodu přesvědčení, že dítěti stačí pravidelná strava rozmístěná do "pouze" tří denních dávek, s sebou žádné svačinky nenosím, mému děcku je ostatní matky neustále nabízejí a jásají, jak krásně papá. Bodejď by nepapalo, když je k tomu povzbuzováno a doma se vděku za snězené jídlo nedočká. Na druhou stranu se nedočká ani výčitek za nesnězené jídlo, Ripard to v tichosti dorazí a nikdo tu nevydává energii na to, snažit se do děcka potravu motivujícím způsobem nacpat.
Faktem je, že moje děcko zbodne každé ráno v 9.00 obrovskou mísu ovesné kaše s medem a máslem a skořicí a podle mě by z této stravy mělo vyžít až do oběda, který obvykle podávám ve 12.00. Bohužel pokud je v dosahu nějaká matka, která veřejně nabízí "křupinky ze zdravé výživinky", mám utrum, a je úplně fuk, z jaké alternativní obiloviny jsou ty monster křupajzny vyrobený, ať je to superzdravá pohanka, jáhly nebo amaranth, děcko mi pak oběd prostě ne a ne a nejí.
Což je další důvod, proč nelézt dobrovolně na hřiště, nicméně jsem si vědoma stále vzrůstající potřeby společenských kontaktů dítěte. Na odpolední svačinku (nemyslím svačinky!) už tak alergická nejsem, do večera daleko a já si ke kafi taky ráda dám v těžších dnech nějakou tu sušenčičku, kus buchty nebo zmrzku. Ale vždy se jedná o ohraničené množství určitého počtu kusů, nikdy ne o celý pytel. Naštěstí pro mě i pro dítě doma většinou kupované sladkosti nemáme (protože je většinou tajně sežeru v noci), tak musí stačit kus jablka, okurky nebo mrkve a děcko je zatím ve věku, kdy si neuvědomuje ideologický rozdíl mezi čokoládou a okurkou.
Mám pocit, že spousta matek vnímá své děti jako náročné organismy s velmi specifickými nároky na potravu, které mohou v průběhu několika málo hodin uhynout případně se dehydratovat, pokud se jim nebude podávat potrava kontinuálně po celý den. Konzumací rozmanité stravy si tak děti krátí nudnou cestu v šalině nebo v autě, chvilky na písku a nezřídka vidím matky, které odhodlaně pronásledují svá batolata s plnou lžičkou přesnídávky, zatímco dítě vesele poletuje mezi hračkami a evidentně nemá hlad. Obvykle jsou tyto žrádelní pronásledovačky doprovázený žalostným kvílením: "Ty vůbec nic nepapáš, budeš nemocnej, bude tě bolet bříško!
Obávám se, že poté co bych v poklusu zbodla pytel pohankových křupek, pribiňáka, pár piškotů, dětské sušenky z lékárny, kus jabka a celé to zapila kubíkem, taky by mě bolelo bříško...
Žádné komentáře:
Okomentovat