Dnes jsem se celý den důsledně připravovala na poslední zkoušku

1. Vyplela jsem zahrádku. A pochopila, proč se květen jmenuje květen. Ty nejnápadnější a největší květy koncem května odkvetly a teď přichází na řadu drobnější kvítky levandule a skalniček.

2. Měla jsem tu téměř celý den na návštěvě Sašu s Albertem.

3. Vloupala jsem se do Ripardovo-Timečkovy Nutelly a půlku jí sežrala.

4. Upekla jsem tři pizzy.

5. Přečetla tři nepřečtená čísla Psychologie Dnes.

6. Přečetla jsem několik verzí pohádky O kůzlátkách, O Smolíčkovi, O slepičce a kohoutkovi. Poté jsem byla donucena stvořit novou verzi Smolíčka, který na Timečkovo přání bydlel v místnosti bez oken. Už tak mi Smolíček dost připomíná Amstettenský případ a teď toto.

7. Nastudovala jsem rozdíly v obsluze robotické tarantule, robotického dinosaura a hominoidního robota.

8. Odmolovala (nebo odzavíječovala?) jsem špajz.

9. Vybrala si dárky k narozeninám. Vychází nová verze Harryho Pottera s ilustracemi
Jima Kaye. Ráda bych si nechala nadělit dostupné první dva díly, abych je pod průhlednou záminkou mohla předčítat Timečkovi.

 

10. Sedla jsem si ke školskému zákonu, abych zjistila, že něco takového nemám po produktivně prožitém dni zapotřebí. To bude zejtra jednička jak bič.

Pro pančelky

Včera si vzal Ripard Damiáno s sebou na úřady. Jeli se vyfotit na pas (slušná fotka vyšla miminu prý až napotřetí) a vůbec si užili hezké pánské odpoledne.

Já se tak mohla naplno věnovat Timovi Timečkovi, což jsme si taky moc užili. Zašli jsme do hračkářství pro dalšího hmyzáka, sehnali jsme nějakého extra děsivě realistického střevlíka, pak jsme si dali zmrzku a cestou jsme dokoupili dárečky pro pančelky, školnice, kuchařky a uklízečky.

Rozhodli jsme se školkovému personálu věnovat relaxační sůl do koupele s vyklidňujícími účinky, jejíž výroba je tak easy, že to zvládl hravě i Tim Timeček.

Koupí se kilo hrubozrnné mořské soli a to se promíchá s bylinkami a éterickými olejíčky.

Z bylinek se nám urodila levandule, měsíček a heřmánek a éterák jsme měli levandulovej, růžovej a rozmarýnovej.

Timeček si velmi užíval fakt, že do soli může nalejt éteráku kolik chce, aniž by ho někdo peskoval. Práce s voňavou solí ho moc bavila, zvládl ji i nacpat do pytlíčků a skleniček.

Další dárečky jsme měli už koupené s předstihem v mé oblíbené keramické chráněné dílně.

Všechno jsme to nabalili a napsali přáníčka.
Texty do přáníček vymýšlel Tim, takže jsem se dověděla, že paní školnice má "krásné oči" a paní uklízečka na něho byla prý úplně nejhodnější. Paní kuchařka zas umí tu nejlepší "krupicovou kašku" a paní učitelka Alica je děsně přísná a zlobila se, když si Tim s Mikuláškem vzájemně olízli brady, ale zase zná strašně moc písniček a umí dobře vytahovat klíšťata.

Zítra dárečky slavnostně předáme a pak hurá na prázdniny!

 

Předsíň

Zorganizovaná předsíň značně usnadňuje každodennost.

Donedávna jsme tu všichni zakopávali o hromady bund a kabátů, bot, čepic, šátků a šál, cyklistických helem, nosítek na mimino, dětských dopravních prostředků, Ripardových fuseklí, slunečních brýlí, kapesníků a kdo ví čeho ještě.

Po prostudování stohu časopisů o bydlení a několika knih o pořádku a feng shui jsem každé osobě v domácnosti vyhradila určité teritorium.
Timovo teritorium musí být ve výši umožňující plynulou sebeobsluhu.

 

 

Díky jasně vyčleněným sektorům v komodě i vestavné skříni již zvládá plynulou sebeobsluhu i Ripard.

 

 

Já se sebeobsluhou neměla nikdy problém, ale díky zavedenému systému nemusím asistovat při obsluhování druhých, tudíž mám dost času, který efektivně využívám ke čtení fantasy literatury. Momentálně jsem narazila na několik skotských autorů, například Anthonyho Ryana.

 

Po pár týdnech strávených cestováním po Anglii a Skotsku se vůbec nedivím, proč se právě tam fantasy tak daří!



Hluboké uspokojení

Nikdy bych nevěřila, jak hluboké uspokojení a kolik vnitřního klidu a míru mi přinese odbourání veškerého bordelu a chaosu.

Taky bych nikdy nevěřila, že zrovna já, vyhlášená chaotická osoba, se naučím uklízet efektivně, že budu mít pořádek i těch nejtemnějších šuplících a skříňkách a že mě systematizování dokonce bude bavit!
Dost sci-fi je už samotný fakt, že se mi daří mít pořádek a v klidu uvařeno i se dvěma malými dětmi a uprostřed zkouškového.

Už dva měsíce frčím na Terapii domova a změny vnější i vnitřní jsou zcela hmatatelné a vypadá to, že i trvalé.

Konečně zažívám opravdový volný čas, protože když mám volno, nemám ten všudypřítomný pocit, že bych měla uklízet, prát nebo kamuflovat nějaký resty.
Taky už nejsem pod permanentním tlakem, že bych si měla hrát s děckem a že zrovna nemůžu, protože musím neodkladně vyskládat myčku nebo uvařit, takže děcko rychle posadím k pohádce, aby chvíli dalo pokoj.
Uklízí se jen tehdy, když je tomu vyhrazen uklízecí čas, který je ale jasně ohraničený a strukturovaný. Žádný nárazový víkendový úklidy, jarní úklidy ani nic podobnýho! Prostě si každej den odkroutím rutinní záležitosti a "misi dne" a finito.
Pokud má přijít návštěva, stačí sklidit jen pár hraček, posbírat hrnky a talířky.

Díky předem naplánovanýmu jídelníčku nezažívám pocity zmatku, když Ripard přestane znenadání komunikovat a Timiček zahlásí: "Moje bříško říká, že chce papat."

Uvařit co nejefektivněji jídlo, které budem jíst všichni společně a ještě z toho můžu sestavit příkrm pro mimino, totiž začalo vyžadovat kombinatorické schopnosti vyššího řádu.

Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že pořádek šetří čas i duševní zdroje. Díky tomu, že jsem vyházela většinu svého balastního šatníku a uspořádala prádlo sobě, děckám i Ripardovi, tak oblékání zabere pouhé minimum času. Uklizenou skříň si pochvaluje i Ripard, kterej mě už dost dlouho neprudil s tím, že by něco hledal. Mám pořádek i ve studijních záležitostech, takže i poslepu najdu všechny papíry, co potřebuju ke zkouškám.

Zesystematizovala jsem radikálně předsíň, takže ranní odchody už nepřipomínají úprk do atomového krytu a naše rána probíhají hladce bez chaotického hledání druhé boty či čepice.

Prostě, prvním zákonem nebe je pořádek, pořádek umožňuje člověku nejlepší využití času a šetří jeho psychické síly, užitečnost pořádku je zcela zřejmá a utváříme si svůj prostor k obrazu svému a ten pak zpětně utváří nás.
Todle nemám ze své vykojené hlavy.
Alexander Pope, Sigmund Freud a Winston Churchil evidentně nikdy nekojili.

Dětský pokoj etapovka

Děcka v dětském tráví stále víc a víc času.

Takže si s realizací musím mírně pohnout.

Jakejs takejs obyvatelnej rychlokoncept už v hlavě mám.

Na realizaci základního minikonceptu by měly postačit andělíčkovy večerní strojově šicí aktivity a několik návštěv obchodů Cupák-domácí dílna a Dům barev.

Dneska jsem opět vyfásla sousedské děcko, zrovna když jsme se s Timečkem chystali k rybníku na obhlídku pulců, žab, čolků, pijavic a kvetoucích leknínů.
Děcko mi bylo předáno s jasnou instrukcí nezmáčet se. 
Nelámala jsem si s tím hlavu.
Bylo 30 stupňů, já s sebou kromě Timečka vláčela ještě miminko Damiánka a studijní materiály na poslední zkoušku.
A za to, jestli se děcko zmáčí či ne, nehodlám nést žádnou zodpovědnost.

Děcko se zmáčelo a totálně zabahnilo už tak jeden metr před rybníkem.

Jak to dokázalo netuším.

Doufám, že to doma moc neschytalo.
Stejně nevím, co to s tou vodou furt má.
Zároveň nechápu, proč se jeho maminka ještě nesmířila se skutečností, že se během mého profesionálního dohledu zmáčí vždycky.
Minule si tu s Timečkem hráli se stříkací pistolkou. Jindy si vytáhli všechny hrnce a vodu přelejvali sem a tam. Jednou si pěkně pohráli v nafukovacím bazénku a onehdá s hadicí napouštějící akvárko.

Máčející se děcko asi přehnaně reaguje na omezování elemetu vody.
Anebo je to proto, že jeho matka se pravidelně loučí s výmluvou "aby si mohla aspoň umýt ty vlasy a osprchovat se"?

Jednou šla sousedka k tomu rybníku se mnou dohlížejíc na své děcko, aby se jí jakože nezmáčelo.

Dopadlo to tak, že když mi zrovna barvitě líčila detaily operace hemeroidů a sexu následujícího jen několik hodin po zákroku, děcko zahučelo do rybníčku komplet celý.

Mně se tím velmi ulevilo, neboť jsem unikla informacím, které opravdu nepotřebuju znát.
Nicméně sousedka po několikaminutovém jekotu směrem ke zmáčenému děcku plynule přešla k majetkově-rozvodové tématice, při níž mě přepadaly ještě trapnější pocity než u těch hemeroidů.

Nějak bych se asi dovedla vykroutit z hlídání děcka, ale jak se krindapána může člověk vykroutit z doprovodu jeho matky?

Pohádková pohádka

Tim Timeček nalil do akvárka všechny možné lahvičky obsahující záhadné látky na úpravu vody, což mu vyneslo zaracha telky (v našem případě you tube) na celej tejden.

K restriktivním opatřením tohoto druhu se téměř neuchyluji, ale telka mi stejně dost leze na nervy a navíc nesnáším leklý ryby.
A nešlo o jednorázovou klukovinu.
Tim se s nekalými úmysly do akvárka pokouší proniknout kontinuálně a moc dobře ví, že tam může hrabat jen s Ripardem.

Při provozování zakázané akvarijní činnosti si Tim počínal velmi rafinovaně.

Nechal se v poledne jako uspat.

Poté potichoučku jako myška vylezl z postele a v naprostém utajení prováděl destrukci akvária.
Asi za půlhodinku za mnou přišel, že už je vyspanej.

Chvíli si hrál a pak vesele pronesl: "Nalil jsem do akvárka všechny lahve."

Mě polilo horko.

Ryby plavaly v podivně husté, nahnědlé kapalině, nicméně během následujících dní chcíply jen tři kusy.
Vzhledem k neustálé přerybněnosti to není taková hrůza.

Přemejšlela jsem, jestli zákaz telky není větší trest pro mě, než pro Timečka. Ale vzhledem k tomu, že nezná dny v týdnu a ani neví, jak je vlastně tejden dlouhej, to můžu kdykoli stopnout.
Naštěstí je you tube plnej i audiopohádek.

A taky máme hodně knížek.

Momentálně frčí ta O čertovi.

A minulej tejden jsem byla na ledové kávě s Bárou (konečně!) a ta mi řekla, že její stejně staré dítě už zvládá i první dva díly Harryho Pottera. 

Asi to taky vyzkouším.

Vestavěná skříň se pomalu mění v dětský pokoj

Onehdá za mnou přišel Tim Timeček, že prej by chtěl začít přespávat v dětském pokoji.
Tato změna smýšlení mě velmi potěšila a Timečkovo přespávání ve vlastní posteli, ve vlastním pokoji trvalo až do doby, než ho postihla noční můra.
Zdálo se mu, že se ztratil v bludišti v Permoniu, kde ho prý strašil zavalený jednonohý horník.
Noční můra se bohužel zakládá na skutečné události.
Permonium je naprosto parádní babyfriendly projekt, nicméně v jednom rozlehlém labyrintu se nám Tim ztratil a s pláčem čekal u figuríny zavaleného vzdychajícího a úpějícího horníka.
Noční můra se dostavila po týdnu.
Doufám, že traumatizující zážitek byl poněkud zmírněn bezprostřední návštěvou mé druhé nejoblíbenější cukrárny na zeměkouli. Tou první nejoblíbenější cukrárnou na zeměkouli je olomoucká Bohémka.

Dětský pokoj se nachází v rozvalinách.
Donedávna sloužil jako obrovské skladiště.
Téměř každý večer, když Tim usne, začne v pokoji poletovat andělíček, který se snaží tu místnost postupně kultivovat.
Tim Timeček je andělíčkovou činnosti nadšen.
Včera prohlásil, že si nebude uklízet hračky, že to přece uklidí ten andělíček.

Skoro všechny zkoušky už jsem zfoukla, mimino se začalo zručně plazit, čímž mi poskytlo nějaký ten prostor k rituálnímu zasednutí k šicímu stroji.
Zatím jsem zhotovila pouze vlaječky k označení dětského teritoria a zatemňovací, termoregulační závěsy.
Závěsy mi daly poněkud zabrat.
Zpracovat dvojitou vrstvu metrů a metrů látky, všít ručně zatěžkávací olůvko a celý to obšít bambulkami pro superdětskýefekt si vyžádalo několik hodin soustředěné práce.

Ale ten šicí relax, když všichni spí, je báječnej!

Fantasy pro děcka

Na fanstasy, případně magický realismus není nikdy brzy!

Absence výchovných prvků a podpora imaginace, to je něco pro mě.
Čtení imaginativních příběhů na dobrou noc mi nezvedá adrenalin na rozdíl od předčítání průhledně výchovných příběhů o užitečné mašince Tomášovi.

Ale odříkaného chleba největší kus.

Tudle jsem chtěla českou imaginaci dopravit i malému Samujelkovi za La Manche a informovala o svém záměru mamku, která se tam chystala.
Mamka ochotně nabídla, že mi tam cokoli dopraví bez poštovného.
Nadto byla zrovna v knihkupectví, tak jsem ji instruovala, ať podle dostupné nabídky zakoupí nějakého Pavla Čecha.
Mamce se můj výběr nějak nepozdával, patrně kvůli absenci výchovných a rozvíjejících prvků, a tak mým jménem zakoupila "moc hezkou" logopedickou příručku.

 

Mamka nejspíš trpí podvědomými obavami, že se Samujelek nenaučí správně česky, tak jí potřeba řečového rozvoje připadala naléhavější, než potřeba rozvoje imaginace.

 



Samujelek si z toho sice nejspíš hlavu nedělal, ale já jo, protože bych nikdy nikomu logopedickou příručku nevěnovala bez obav, že mi rodiče obdarovaného dítěte dají přes hubu.

Mámo, trochu jsem ti tu školu pokreslil!

Má dosavadní snaha o studium patopsychologie dopadá zdánlivě neblaze. Tim Timeček mi výpisky počmáral dinosauřími vejci a já na ně omylem vhodila pytlík fenyklového čaje. 

Ale ve svém okolí mám patopsychologie tolik, že jsem se rozhodla studia zanechat, na zkoušku jít na blind a uspořený čas věnovat raději účelnému obsedantně-kompulzívnímu konání, které krystalizuje ve formě třídění věcí do kategorií a opatřování všeho cedulkami.
Cedulkování dovádím k dokonalosti, takže jsem i žvýkačky opatřila cedulkou "žvýkačky".

Asi největším psychopatologickým počinem je kromě návštěv deprivovaného děcka a jeho matky dopis, který jsme dostali od Ripardova několik let nezvěstného bratra. Stručně a jasně nám bratr napsal, že žije někde v daleké zemi, kde si s chovankou psychiatrické kliniky pořídil dvě děcka, která pobývala střídavě v kojeňáku, děcáku a jeslích, protože jejich matka, byla opakovaně "nemocná se svou hlavou". Pan bratr se patrně se svou hlavou již spřátelil natolik, že si děcka vzal do péče a nyní se o ně stará sám.
Já mu držím palce.

Má sousedka mi tu onehdá do detailů vysvětlovala, proč je mnohem menší blázen, než její manžel. Oba chodí ke stejnýmu cvokaři.
Jejich cvokař je naprosto úžasnej a ví si se vším rady.
Je to přeučenej logoped a jeho maminka byla věštkyně a vykladačka karet, takže i on má mimořádné věštecké nadání, kterým se ani trochu nechlubí.
Sousedce řekl, že ona je jedinej normální člověk v jejich rodině a že nejpozději do léta budou s manželem od sebe.
Soused to nějak nechápe a v čiré nevědomosti si na zeď přivrtal háky na kolo. Sousedka se tu docela masivně rozčilovala, že prej kdyby ten blbec věřil cvokařovi, moh si ušetřit práci, protože léto je tu coby dup a byt si veme přece ona.

Do třetice se mě jedna známá zeptala, jestli nemám obavy, vařit hopsinkovou bezinkovou šťávu. Obavy mám docela oprávněné o to, že mi kvůli obsedantnímu uklízení odkvete bez.
Známá mi řekla, že ona šťávu dělat nebude, protože se bojí trychtýře.
Trychtýř je totiž velmi zákeřný vražedný nástroj.
Pokud vám spadne na zem a otočí se užším otvorem vzhůru a zrovna kolem bude utíkat děcko, děcko může spadnout a na trychtýř se nabodnout.

Z té patopsychologie očekávám nejmíň áčko, má průprava je více než důkladná.

Zuby, pohroma huby

Zatímco u Timečka si výsevu prvních zoubků zcela náhodně všimla až pediatra při půlroční kontrole, o Damiánových zubech se mi už zdá i v bezesných nocích.

Má to teplotu, slintá to, bečí to, neustále to vyplazuje jazyk, v noci to nespí, soplí to a přes den to je neustále v nosítku.

Nemůžu říct, že bych z toho nezblbla, protože jsem se zcela dobrovolně dala do třídění Ripardových věcí.
Z poličky chaoticky navrstvených předmětů jsem za pomoci několika kafí a audio Harryho Pottera, vytvořila obsedantně organizovaný prostor. S nápadem opatřit poličky a krabičky popiskami přišel kdysi dávno Ripard. Tehdy jsem si ťukala na hlavu, přece nejsme takoví idioti, abychom potřebovali popisky.

Evidentně jsme. A já vzala to popiskování opravdu důkladně. Omluvou mi budiž několik probdělých nocí.

Přidat popisek



Další kosatce!

Výkvět těchto drobných irisů opět posílil mé zahradnické sebevědomí, které bylo mírně skřísnuté tím, že mi někdo ze zahrádky vykopal lomikámen. Lomikámen prodávají v květibudce na Mendláku, kam se dostanu teprve až pojedu na nejbližší zkoušku z patopsychologie. Docela by mě zajímalo, proč má někdo zapotřebí vykopávat ze zahrádek solitérní kytky, když si tu může zcela v klídku a legálně nahrabat oddenky všeho možnýho. Ripard navrhoval dát tam ceduli "kdo nám kytku ukradne tomu ruka upadne" nebo tak něco, ale já restriktivní cedule děsně nesnáším. To raděj ať mi tu kradou lomikameny o sto péro, než si hyzdit kytky cedulema.

 

Nicméně souběžně s ukradeným lomikamenem jsem dostala od sousedních zahradnických babek asi dvacet dalších kytek, takže karmický dluh je zcela vyrovnán. Irisů je tolik, že jsem je narvala i do vázy, což velmi zaujalo Riparda, protože tak ušetří za řezané květy.

 

 

Miminu slavnostně vylezl druhý zub, čemuž předcházelo několik dní horeček, vytrvalého nošení a brekotu.

 

Zásoba cigaret se nám povážlivě ztenčila.

 

Tudle mi jedna důchodkyně z naší ulice povídá...

..."Pani, vy jste pilná jak ta včelička!" Nevím, jestli se mě ta stará paní s někým nespletla, protože nosí brýle o tloušťce popelníků, ale to je fuk. Beru všecko.

Pravdou je, že má systematičnost a organizace dosáhly životního maxima. Toto maximum je pro většinu osob možná běžným standardem, ale pro mě je to fakt něco. Připadám si jako vítěz paralympiády. V našem bytě se již nenachází téměř žádný bordel (pokud teda nepočítám Riparda, jeho auru a jeho krabice) a včera jsem dokonce vytvořila revoluční systém v Ripardově šatní skříni, jejíž obsah až dosud připomínal rozzuřené Pindruše. Každou polici jsem označila úhledným štítkem s popiskem a homogenní prádelní hmotu rozčlenila do jasně označených krabic a šuplíků.

A každý večer mám všechny otravné domácí práce hotové dříve, než jdou děcka chrnět, a po večerech si tak můžu užívat volného času, který trávím opravdu smysluplně. Pro začátek jsem k čokoládě přidala Aperol Spritz a sem tam nějaký to cigáro, když vím, že nebudu pár večerních hodin kojit.

V rámci paralympijských disciplín a plně vědoma svých hendikepů se připravuju a chodím na zkoušky a to je teda taky něco. V současnosti absolvuji rychlokurz patopsychologie a připadám si jako Argus Filch při studiu rychločar, minimálně umím zaujmout stejně duchaplný výraz. Což je teda pořád lepší, než Ripard, který si odsunul atestaci na listopad poté, co zjistil, že jediný časopis, na který dosahuje jeho intelekt, je katalog Lidlu.

 

 

Tim Timeček se rozhodl, že bude ve školce po o sem tam přespávat. Mně každým přespáním umožní tři hodiny osobního volna navíc. Ripardovu mentální kapacitu ohodnotil Timeček lapidárně: "Pořád něco zapomínám. Asi se pomalu stávám miliškem tátou."

 

K dalším převratným organizačně-strukturním  změnám patří fakt, že mimino se nechá Ripardem pohlídat již 4,5 hodiny v kuse. Každé úterý chodím po tuto dobu pracovat a pracovní wellness bez děcek je opravdu parádní! Naposledy jsem takhle bezdětně relaxovala u zubaře.

 

Ve volných chvílích ještě plánuji realizaci dětského pokoje, která by se měla uskutečnit o prázdninách. Pomalu sbírám nápady a inspiraci a sumarizuju a třídím a jsem zvědavá, co z toho povstane.

Kosatce!

 

Mé zahradnické snahy předčily očekávání moje, Ripardova i babky odvedle.

 

Ta se s hodnocením fakt nemazala. Včera mě odchytla a povídá: "Vy jste s tou zahrádkou loni začala tak rozpačitě a to se teda moc divím, že vám to tak roste."

 

Zacpala jsem jí ústa (to mi to dáte opravdu zdarma???) mateřídouškou, mátou a ostatním rozrůstajícím se býlím, které je již možno oddělit od mateřské rostliny.¨

 

Přes noc mi vykvetly kosatce a to je chlouba veliká a fakt paráda! Myslela jsem, že kosatce letos nebudou, pač mi je podupalo naše spřátelené deprivované děcko. Jeho maminka je vyučená zahradnice a když jsem od ní vyzvídala pěstitelská životní moudra, odpověděla mi něco v tom smyslu, že je šílená blbost provozovat jakoukoli pouliční zahradnickou činnost a ptala se, kdo mi ty kytky financuje, zdalipak naše družstvo. Pak mi pověděla, že učitelky ve školce jejímu děcku diagnostikovaly autismus a "syndrom hyperaktivity" a jestli prej se na to odborníka Riparda můžu zeptat.

 

Deprivované děcko si u nás nepohrálo pěkně dlouho, jelikož chytilo nějakou vážnou několikaměsíční chorobu, kvůli níž bylo posláno k příbuzným na venkov. Tam se jeho "autismus" i "syndrom hyperaktivity" nejspíš prohloubily, protože když si u nás teď mělo hrát s Timem Timečkem, zavřelo se v koupelně, kde vytrvale koupalo různé nekoupací hračky a v pravidelných intervalech napouštělo a vypouštělo umyvadlo. Jeho maminka mi pak řekla, že je ráda, že si k nám chodí hrát, jelikož jsem údajně schopna jejímu dítěti zajistit "kvalitní program", stejně jako v těch jesličkách, které ono dítě navštěvovalo od 14 měsíců věku.

 

V rámci studia jsme s Ripardem shlédli Děti bez lásky, které vyznívají ve prospěch denních jeslí (znatelná úlitba bohům doby vzniku - roku 1963).

 

No, když tu tak pozoruju to hrací deprivované děcko, tak nevim nevim...