Svatej pokoj

Ve čtvrtek mi Ripard oznámil, že by mohl jet o víkendu s Timísem na hory. Moje první reakce byla překvapivě záporná, v mé vykojené a nevyspalé mysli vyvstala stereotypní představa, že tu budu celej víkend sama s děckama. Pár okamžiků nato mi ale došlo, že si Ripard vezme ten hlučnější, živější a (pardon) i zlobivější kus s sebou, takže pro mě by to měl být přinejmenším důvod bouchnout šampáňo. Jakmile se mi to patřičně rozleželo v kouli, ihned jsem Ripardovi zavolala, že jim pomůžu se zabalit.

Při odjezdu sice padla nejedna slza, která velmi překvapivě patřila Damiánovi. Natahoval za odjíždějícími ručičky a zoufale plakal a plakal. Potom chodil sklesle po bytě a volal: "Tim! Tim!" Nevím, zda to dítě ve svém útlém věku již netrpí Stockholmským syndromem. Podle mě by měl taky bouchat šampáňo, když ho čeká celý víkend prostý domácího násilí.

A ten klid, když vypadli! Stihla jsem přelouskat několik časopisů a dočíst knihu!

S jedním miminem není skoro žádná práce! Stačí jen stavět kostky či kutoulet balón, myslet si vo tom svý a pak si ohřát pizzu z mražáku .

Abych nějak využila vzniklý přebytek energie, pustila jsem se do vyklízení bince z Timova pokoje a pak se vydala hledat po bytě další věci spadající do kategiorie "krám".

Byl toho opět jeden velký pytel. Mám pocit, že jsem ze svých věcí už vyhodila všechno, co se vyhodit dalo a stejně jsem zas našla pytel krámů... V Ripardově osobním prostoru čítajícím přibližně tři kubíky se skrývá krámů nepočítaně. Přemejšlím, zda mu rovnou neobjednat takový ten tobogán, co se šoupne do okna a na jehož konec se umístí kontejner. Alespoň já bych z toho měla radost.

Radši dříve než později...

...jsme se začali připravovat na Vánoce.
Děcka to děsně baví a já nemusím vymýšlet žádný akčnější program v mrazivém počasí.
Napekli jsme první dávku perníků a vytvořili adventní věnec a nějakou tu christmas-freak-výzdobu.

Pečení perníků s dvěma kusy děcek byl značný punk. Starší děcko se s celotělovým soustředěním dyspraktika snažilo vykrajovat "mašinky pro tátu", které vykazovaly větší či menší stupeň malformace, zatímco mladší děcko jedlo perníkové těsto po hrstech, freneticky metalo formičky po celé kuchyni, vylívalo vodu z vázy na pracovní plochu, mlátilo nás válečkem, zapínalo kuchyňského robota, blikalo vypínači, pokoušelo se rozkousnout vánoční ozdobu a vymýšlelo další kousky, které jsem už v rámci snahy zachovat si sama před sebou seriózní tvář zapomněla.

Do toho všeho na chodbě vytrvale kvílelo deprivované děcko, jelikož jsem pro ten den neschválila jeho pobyt v našem ústavu. Chtěla jsem se prostě jen věnovat perníku a svým děckám. Sousedka to nějak nemohla rozdýchat, tak nechala deprivované děcko na chodbě před naším prahem kvílet a zmítat se v hysterickém pláči dobrou hodinku (...a nekopej té tetě do toho kočárku, jinak k ní už nikdy nebudeš moct jít na návštěvu!)

Já jsem se snažila potlačit, nepřipustit si a poté si připustit a zpracovat pocit viny. Deprivované děcko u nás poslední měsíc trávilo každé odpoledne o všedních dnech a sousedka se nám je snažila podstrčit i o víkendech. Víkendy jsem s ne zcela zpracovaným pocitem viny a následným tréningem asertivního "NE" před zrcadlem zatrhla.

Po několika hlasitých záchvatech deprivovaného děcka, které se odehrály v bezpečné vzdálenosti sousedovic bytu, na mě zazvonila jedna paní z vedlejšího baráku, jedna sousedka z vrchu a jeden soused nevímodkud a chtěli po mě nějaké detailnější informace o neutěšeném stavu deprivantské rodinky předtím, než se rozhodnou volat poldy nebo sociálku. Hlasité projevy děcka je prej děsně ruší a mají podezření a fyzické týrání či na dítě s nízkofunkčním autismem. Řekla jsem jim popravdě, že děcko je každej den u nás na návštěvě a že se na nízkofunkčního autistu projevuje celkem normálně, ale že nemám tucha, co se děje za zavřenými dveřmi (což opravdu nemám). Pokud tedy chtějí decibelovou situaci efektivně řešit, nechť si promluví přímo se sousedkou. To taky udělali, načež u mě pak zvonila deprivantská sousedka a stěžovala si na tu delegaci a že je prej všechny vyhodila, jelikož nebyla ten den zrovna dobře naladěna.
Jsem jí řekla, že nevím, nevím, že by mě taky štvalo, kdybych měla každej den poslouchat kvílení a bouchání nějakýho děcka.
Sousedka mi odpověděla, že se jí její děcko směje do ksichtu, tak ho prej kamsi zavřela. Opatrně jsem sousedce sdělila, že se jí její děcko nejspíš nesměje do ksichtu schválně, ale že asi na něco reaguje a zeptala se, zda nechce zajít pro radu ke cvokaři. Nepotrpím si na nevyžádaná doporučení ani rady, takže mi toto doporučení dalo dost zabrat. Taktéž jsem sousedce pověděla, že chci návštěvy jejího děcka omezit z důvodu mé a Ripardovy potřeby soukromí na "pouhá" dvě odpoledne v týdnu. Důvodem omezení návštěv deprivovaného děcka není jen potřeba mého soukromí, ale i to, že z dlouhodobého hlediska není pro žádnou ze zúčastněných stran výhodné pěstovat jakýkoli asymetrický vztah.

Celá tato deprivantská situace mě vedla k uvědomění si a vytyčení vlastních hranic, s čímž mám obecně problém. Za normálních okolností se totiž neobklopuji lidmi, kteří "mají ruce kořistnice", jak trefně popsala znalkyně lidských povah, Agatha Christie, Elsu Greerovou v Pěti malých prasátkách.

A s Elsou to dopadlo docela bledě...

Měkkejši

 

V rámci své nově nalezené systematizace a organizace se musím pochlubit faktem, že mám poměrně velké množství vánočních dárků vytvořenou a !zabalenou!.

Ale jde jen o měkkejše, tedy podle Riparda o sice praktické leč naprosto neatraktivní dary. I když tedy já o Vánocích jako děcko bývala vděčná i za ty měkkejše. Moje máti byla v měkkejším nadělování přebornice. Pokud jsem o října potřebovala cokoli na sebe (ať to byly fusekle, pyžamo nebo spoďáry), zabalilo se to "pod stromeček". Radost z takových fuseklí pak byla ohromná, protože chodit od října bez fuseklí je dost pruda.

Jenže ti moji měkkejši jsou cool! A vyhnula jsem se nahánění pépéelka po celým Brně a vůbec jsem ten děsně komerční systém odrbala a celý to dárkování vychytala... Což si moje máti o těch fuseklojdních darech nepochybně myslela taky.

 

01

O šatní skříni

Jedna nejmenovaná kamarádka mi vůbec nevěřila, že můj šatníkový pokrok dosáhl trvalého stavu.

Se jí ani nedivím, protože můj šatník po dlouhá léta připomínal poněkud nespecifikovatelnou, avšak překvapivě kompaktní hmotu. Tato hmota plasticky vyplňovala celou šatní skříň a ačkoli zaujímala značný objem, stejně jsem měla  neustálý všeprostupující pocit, že nemám vůbec, ale fakt vůbec co na sebe.

Po načtení úklidových a organizačních literatur různorodých kvalit jsem však byla schopna tuto neuspokojivou situaci terminálně vyřešit ke své naprosté spokojenosti.

Ve skříni konečně není žádný binec a já mám co na sebe, ačkoli jsem si nekoupila téměř nic nového!

Vzala jsem to od podlahy či od lesa a po pochopení  Paretova principu jsem se do toho pustila. Údajně by mi mělo stačit pouhých 20 procent oděvů oproti původnímu množství (tvrdí Leo Babauta - Zen to done svorně s Karen Kingston - Clean your clutter with feng shui). Jennifer Lee Scott ve svých knihách propaguje sezónní šatník o pouhých deseti kusech. A Marie Kondo radí na základě jakých kritérií šatník zredukovat.

Kompilací navrhovaných řešení ve svépomocné literatuře jsem tedy vyházela všechno, co jsem neměla rok na sobě, všechno, co mělo díru, všechno vytahané, všechno blbých barev, všechno blbých střihů, všechno nepříjemných materiálů a všechno, k čemu jsem prostě jen neměla pozitivní vztah.

Bylo toho dobrých pět obrovských pytlů.

Nezdržovala jsem se přílišnou recyklací, protože tak by se můj vyhazovací proces táhl i několik let a já to chtěla mít hotové za pár dní. Několik top kousků jsem schovala kamarádkám, méně top leč funkční oblečení jsem šoupla do charitního kontejneru a zbytek nacpala do obyčejných popelnic.

Velmi se mi ulevilo a výrazná redukce šatstva výrazně přispěla k poklidnému prožívání mé každodennosti.

Ušila jsem si několik sukní z pečlivě zvoleného materiálu nejvyšší kvality. Sukněmi jsem zcela vykompenzovala všechny vyhozené hadry a zbavila se teplákového (případně legínového) zlozvyku rozšířeného mezi matkami na (mateřské)dovolené.

V skříni se mi už nehromadí žádný bordel a zcela mě přešla chuť si kupovat oblečení, protože se mi ta skříň jednoduše už nechce špinit nánosy hader made in PRC.

A jakože fakt nekecám, tak jsem narychlo při oblékání na vycházku vyfotila skříň bez předchozího úklidu a všechny sukniska, co jsem si za poslední dobu spíchla.

Plnění plánu

Neteří a synovců mi na letošní Vánoce opět přibylo několik kusů.

S realizací vánočních dárků jsem již začala a docela mi to jde od ruky, bílá šicí technika a youtube tutoriály budiž pochváleny.

Jen toho času bych potřebovala tak desetkrát tolik.

Zesystematizovaní naší domácnosti vedlo i k zesystematizování ukládání děcek, takže úderem půl deváté je tu klid a mír.

Teda klid... sotva se za posledním děckem zabouchnou dveře, pustí si Ripard nějaké hlučné střílečky či velmi vkusnou aplikaci "Zombies, run!"

Ale tyto agresivní záležitosti zdaleka nepředčí rambajz, který tu nadělají ta naše dvě děcka.

I když dvě...  Poslední dva týdny tu máme každý večer v péči deprivované děcko od naproti. Jednou nohou už u nás bydlí a obávám se, že za chvíli tu bude bydlet i druhou nohou, jelikož jeho rodiče právě zahájili válku Roseových a tahají se o děcko a o movitý i nemovitý majetek.
Vzájemně se vyhazujou z bytu a je to teda větší děs a hukot než to Ripardovo "zombies, run". Paní sousedka se tedy v těchto nelehkých dobách svého děcka snaží zbavit, kdykoli se jí naskytne jakákoli zbavovací možnost, což chápu, taky se soustavně a vytrvale snažím zbavit děcek, ale očividně nejsem ve svých snahách úspěšná. Naopak se na mě ty děcka lepí jako svízel přítula a člověk aby to furt sundával, když si chce samostatně dojít alespoň na toaletu.

Poslední dobou si připadám jak hrabě Drákula, protože se nemohu dočkat západu slunce, kdy si budu moci otevřít buď lahev nebo knihu nebo šicí stroj.

Dala jsem se do tvorby oboustranných úpletových čepiček, dinosauří jsem spíchla pro Timečka i pro toho jeho deprikámoše a švagrovka mě pověřila tvorbou tašek na noty pro neteře.

Flétnovou už si můžu odškrtnout.

Ještě mi zbývají housle a saxofon.

Sněžný sprej

Timeček počal vykazovat neklamné známky sebeorganizace.

Ráno vstane, obleče se a !ustele! si postel.

Poté si sám vyčistí zuby, zatímco já vyspávám noční šichtu.

Když je Tim se svými ranními rutinami hotov, jde mě vzbudit, aby si "objednal kašku, míchaná vajíčka nebo palačinky".

Po snídani se v poklidu vypravíme do školky.
Damiáno se na ranní výpravu velmi těší, při oblékání spolupracuje, mává ručičkou a říká "pápá".

Potud vše vypadá idylicky, kdybych neměla v čerstvé paměti zážitek z této soboty.

Podařilo se mi cca od 5.30 nerušeně usnout.

Damiáno i Ripardo spali též nerušeně.

V 6.30 za námi vběhnul Tim a jasným hláskem zahlaholil:

"Vstávejte, vy lenoši smradlaví."

Spací idylka byla rázem v pytli.

Timeček kromě sebeorganizace jeví i neklamné známky citu pro dekorace. Dnes jsme tedy zakoupili sněhový sprej a podzimní výzdobu začínáme pomalu přestříkávat na zimní.

Svatý Martin přijel na jinovatkovém koni, takže je jistě ten správný čas!

Aby kovářovic kobyla nechodila bosa...

...ušila jsem část lesní výbavy i pro Riparda. Vzhledem k tomu, že jsem mu až příliš ochotně asistovala při likvidaci jeho šatního bince, jsem ty nejodrbanější srdcové kousky nahradila plně funkčními oděvy.

Damiáno si užívá nové softshelláky a je v nich téměř nevyfotitelné. Dnešní noc byla opět kritická. Noční buzení došlo to tak daleko, že i Ripard vyjádřil obdiv k mé trpělivosti a řekl něco v tom smyslu, že on už by to Damiáno asi dávno rozmáčknul. Interval buzení se ani nedá vyjádřit hodinově, jakožto spíše vteřinově.

Timeček mi sdělil naléhavou potřebu čepice s bambulí. Potřeboval ji tak urgentně, že jsem její tvorbě zasvětila celou třetí sérii Broadchurch. Čepice je od té doby nezbytným domácím i venkovním doplňkem a Tim s ní i spinká, přitulen k bambuli.

Dnes jsem ve školkové šatně potkala maminku Timovy kámošky Zůzy a vyjádřila jí obdiv k bambulaté čepce Zůzy i k čepkám jejích dvojčecích miminek. Paní Zůzová mi řekla, že Zůza před nedávnem přišla domů ze školky s požadavkem bambulaté čepice, protože ji má Tim. Paní Zůzová se prej po večerech děsně nudí, neboť jí dvojčata dají strašně málo práce a tak všem z nedostatku jiné činnosti udělala bambulaté čepice.

Velmi mi děkovala za vytvoření nových pracovních příležitostí.

Prostor jsem vyklidila úspěšně

Aby měl Ripard příhodné podmínky ke studiu, uchýlila jsem se na týden k rodičům.

Že to bylo náročné netřeba komentovat, nicméně mám mnoho podnětů k reflexi návyků získaných ze své primární rodiny.

Jedná se o tato stěžejní témata:

Vztah k druhým lidem, vztah k penězům (majetku), vztah k informacím.

Abych se z intenzívních rodinných zážitků dostala, další týden jsem strávila u Jitky, kde jsme po více či méně úspěšném uspání všech čtyř děcek koukaly na béčkové zombie filmy a popíjely portské. Duševní hygiena tak proběhla úspěšně. Velmi mě uchvátil snímek Dead snow, po jehož shlédnutí jsem dva dny trpěla křečemi způsobenými namoženou bránicí.

Nyní mi nastaly časy velmi odpočinkové! Ripard už se neučí, takže se opět stará o děcka. Zajímavým faktem je, že z Timečka se po měsíci mé péče stalo poněkud nezvladatelné, sprostě mluvící dítě přehnaně reagující na jakékoli omezení hysterickým záchvatem.

Je pravda, že po dobu Ripardovy indispozice se Damiáno v noci budilo přibližně tak desetkrát a já se tak nenacházela v nejlepší psychické ani fyzické kondici. Na základě vnější i vnitřní podobnosti pro mě tak zombie filmy představovaly ideální volbu.

Po pouhém týdnu Ripardovy péče všechny Timečkovy nežádoucí projevy odezněly, nicméně vidím, že mé rodičovské kompetence jsou velmi nízké. Také jsem došla k uvědomění, že pokud bych se dostala do role svobodné matky, docela brzy by mi z hráblo.

Jelikož teď oplývám přebytkem energie, ušila jsem velké množství softshelláků, čepic a nákrčníků všeho druhu a objevila i velmi příjemný funkční materiál micropeach.

V mezičase jsem se rozhodla trvale debordelizovat Riparda.
Pod mým nepříliš vlídným dohledem vyházel ze svého šatníku již čtyři veliké pytle odpadků a doufám, že vyhazovací snahy budou pokračovat v dalších kategoriích.

S Ripardem jsme oslavili osm let od našeho sňatku.

Musím se pochlubit, že o rozvodu vůbec nepřemýšlím.

Zato o vraždě teď uvažuju docela často.

A nejedná se rozhodně o vraždu anemickou.

Tento stav je způsoben mým přepracováním, nedostatkem spánku a taky tím, že v období Ripardova studijního zápalu vykonávám pozici domácího skřítka.

Se skřítky mám momentálně společnou shodnou úroveň společenského i finančního ocenění.

Za těchto okolností se mi jeví jako nejschůdnější řešení vyklidit pole, abych měla na plánování té vraždy klid.

Na druhou stranu, poté, co jsem dnes Riparda s oběma děckama vykopla ven hrát fotbal a užila si klidnou půlhodinu u kafe a u výběru vhodné oděvní metráže, mám pocit, že to není zas až tak nejhorší manžel.
Abych si před odjezdem k babičce nepokazila svou skřítčí image, zanechala jsem tu Ripardovi nějakou potravu a působivé dýňové aranžmá, které vymyslel Tim Timeček. Tim Timeček dokonce sám stvořil šiškový věnec a já se dost divila, jak obratně se umí ohánět tavnou pistolí.

V nedávno vyslechnuté kapitole mé oblíbené audioknihy domácí skřítkové vyráběli nákyp s hovězím masem a bramborovou kaší. Tak jsme ho taky stvořila. Příště se pokusím o ledvinkový nákyp. Tyto "nákypy" už začínají být známy i u nás, dokonce pod původním názvy. Já se zatím zmohla jen na shepherds pie, ale chystám se na další skvosty britské kuchyně.