Ufo v Brně

V Brně přistálo UFO.

Tato událost dítě inspirovala k vyprávění barvitých historek ze života, které jasným hláskem vyřvává na celou šalinu. Asi budu muset přestat používat MHD nebo budu mít za chvíli z ostudy kabát.
Nadto ještě jezdím načerno, protože nejsem schopna si zařídit šalinkartu. V Brně totiž doprovod dětí do 3 let může používat libovolným způsobem MHD zadara. Včera jsem měla dobrou vůli si šalinkartu zařídit. Je potřeba na příslušné pracoviště přinést rodný list děcka. Já nejsem schopna dovalit originál, protože bych ho jistě ve své multifunkční kabele zničila. Tudíž jsem zkusila na dané pracoviště dodat kopii rodného listu spolu s živým exemplářem dítěte, že to jako třeba klapne. Neklaplo.

Včerejší jízda ze Zastávky Prdel na Šulínkovo náměstí byla okořeněna tímto příběhem: "Přišel k nám zelený mužíček a doma byl táta, Tim, máma a miminko. Zelený mužíček si pohladil miminko a máma mu dala na prdel. Zelený mužíček se rozzlobil a praštil mámu kladivem až ji zabil. Máma byla mrtvá a ležela a nemohla uklízet. Potom..." Naštěstí cesta ze Zastávky Prdel na Šulínkovo náměstí trvá krátký čas a příběh byl v nejnapínavější části přerušen.

Stříbrný sprej

Jali jsme se s Timotejem vytvářet adventní výzdobu.

Nicméně dítě brzy usoudilo, že ozdoby ze slaného těsta jsou nuda a pošplíchalo sebe (hele, mámo, já jsem úplně vánoční!) a dinosaury.

Stříbro bylo všude.

Když se Ripard vrátil z práce, dítě hlásilo: "Tady je binec, táto. Máma pořád uklízí ale... nejde to... Prostě to nějak nejde...!"

Má recht. 

Limity

 

 

Samozřejmě, že jsem chtěla nějaký vkusný a uměřený adventní věnec, nicméně Tim Timeček spatřil v květinářství  barevné koule a už s tím nešlo nic udělat.

Vzhled věnce je jedna věc, fakt, že jsem na něm zapálila první svíčku jako doprovod k snídani a poté odešla s dětmi do školky, aniž bych ji sfoukla, je druhá věc. Svíčka si vesele bez dozoru hořela bezmála dvě hodiny. 

Den na to mi sousedka rozhořčeně povídala cosi o nějakým "dementovi s Alzheimerem", kvůli kterýmu vyhořel byt v sousední ulici. Vzhledem k tomu, že jsem jednou zapomněla na sporáku dusící se ratatouille a odešla se koupat na riviéru, jsem se k nadávání na dementy nepřipojila.

Aby toho nebylo málo, starší dítě začalo velmi nahlas hlásit zastávky MHD: "Šulínkovo náměstí! Zastávka Prdel! Antonína Šulínka! (v lepším případě) Antonína Blbásky!" Jedná se o Šilingrovo náměstí, zastávku Tvrdého a Antonína Procházky.

Dnes mi došel všechen vaječňák a k obnovení zdrojů mi chybí ta nejpřekvapivější surovina - vajíčka. Rumu a Salka mám plno. Přemejšlím, zda nepožádat Láďu Hrušku nebo někoho stejně vynalézavého, jak vytvořit vaječňák bez vajec. Nicméně mám pocit, že k tomu, aby se z vykojeného mozku stal mozek slepičí, mi již zbývá onen pověstný drobný slepičí krok, tudíž bych měla být schopná si v dohledné době vejce soběstačně zajistit.

Starší dítě dnes šláplo do psího hovna a když jsem vcházela do bytu, cosi na mě zavolala sousedka. Já se zčerstva otočila a ve stejné sekundě starší dítě, které už bylo v bytě, zabouchlo dveře. Klíče zůstaly samozřejmě uvnitř. I mobil, takže jsem nemohla volat své kámoše fízly ani zámečníky. Naštěstí mi po několika minutách trapného kojení na chodbě dítě otevřelo. 

Mé schopnosti jsou značně limitovány.

 

Jak se učí s vykojeným mozkem

V pátek mám předtermínovou zkoušku  a už to mám všechno našprtaný. Něco takovýho se mi za dob seriózního denního studia nikdy nestalo.

Aby se mi lépe učilo, upekla jsem si čokoládový dort a dostala od Riparda další malé čokoládičky.

Recept na dort:

 5 vajec

200 gr cukru

120 gr mouky

80 gr kakaa

200 gr másla

špetka soli

 

Vejce ušlehat s cukrem, přidat rozpuštěné máslo, zamíchat kakao, mouku a špetku soli, péct 30 minut na 175 stupních.

 

Další bambule!

Letos musím dárky sfouknout rychle.

Synovci a neteře mi přibývají geometrickou řadou, kam ten svět spěje!

Naštěstí u audio Harryho Pottera dá se leccos vytvořit v klidu a pohodlí domova.

 

Čokoládová situace se nelepší, spíš to teprve nabírá ty pravý grády, jelikož jsem čokoládu přetavila do skupenství kapalného.

 Na to je třeba 1 salko, 250 ml griotky, rumu nebo amaretta a jedna tabule.

Rozpustit, zamíchat a užívat po panácích.

 

 

Pro miminko!

Dulit či nedulit

Stále dostávám dotazy ohledně vhodnosti či nevhodnosti, prospěšnosti či zbytečnosti přítomnosti duly u porodu.

Největší dilema  a starosti způsobuje všem zvědavcům otázka finanční, celá paráda totiž vyjde na takových 7000 - 10 000 Kč. Kromě peněz, které platíte samotné dule, totiž platíte nemalou částku i porodnici za to, že vám dulu u porodu strpí.

Chápu, že všem příčetným osobám to připadá jako příliš vysoká investice, zvlášť pokud rodíte necelých 45 minut a přece - to naše české zdravotnictví je na tak vysoké úrovni, že se můžeme chlubit děsně nízkou perinatologickou mortalitou a to všecko úplně zadarmo!

Nicméně dulu měla i moje kamarádka Kristina, která rodila necelých 10 minut a i tak to pro nic byla velmi vítaná služba a investice rozhodně nelituje. A to fakt nedostala slevu.

Pro mě to byly též skvěle vynaložené peníze, ačkoli nejsem schopna říct jednoznačně proč.

Když jsem sdělila dulí záměr své matce, tato málem upadla do mdlob a zmateně povídala něco o tom, že stejně nevím, jak ten můj porod dopadne a že vyplajznout  takovou sumu za záležitost s nejistým obsahem i výsledkem je naprostý nesmysl.
Můj porodnicky působící bratr si ťukal na palici a místy se tvářil tak, jako bych se místo s dulou dala do spolku s ďáblem. Neopomněl mi sdělit, že několik dul má do jejich porodnice vstup zakázán a vůbec, že je to celé naprostá blbost.
Ripard se taktéž nejdřív tvářil nedůvěřivě, ale poté, co jsem mu řekla, že by místo přítomnosti u porodu mohl v klidu zůstat doma se starším děckem a zásobami jídla, které bych jim připravila předem, se začal tvářit docela přívětivě a spokojeně a řekl mi, že věří mému hormony nezkalenému úsudku, a ať si dělám, co chci. U prvního porodu byl přítomen po celou dobu, vnímá to jako docela zajímavý zážitek, ale daleko důležitější a zábavnější než několikahodinová porodní akce pro něj bylo následné sžívání s miminkem. Já jsem ve výsledku byla ráda, že jsem si druhý porod mohla vyřešit v klidu, v přítmí a pohodě jen s dulou a porodní asistentkou.

Nedokážu říct, jaká je největší dulí výhoda, ale stejně jako stokrát nic umořilo vola (nebo osla?), tak stokrát drobných dulích rad a služeb mi z nekomplikovaného porodu udělalo velmi veselou, poklidnou, pozitivní a příjemnou záležitost. Je nedocenitelné, když vám někdo v pravou chvíli s klidnou jistotou říká, co se právě s miminem děje, jak dlouho to ještě potrvá, co znamenají jednotlivý symptomy, co dělat v které situaci a jak dýchat či nedýchat. Stejně tak je velmi nápomocné, když vám někdo podá ručník, vodu, občanku nebo pomůže nasoukat se do nemocničního hábitu. A zásadní je, že nikdo nezpochybňuje vaše pocity a potřeby, naopak vás plně vnímá a respektuje.

Takže za mě je empatický dulí doprovod k porodu důležitější, než dobře sbalená taška. Což píšu jen proto, abych si obhájila fakt, že v mé tašce do porodnice chyběla půlka zásadních věcí. Děcko je totiž v nestřežené chvíli vyházelo a nahradilo mašinkami.

Zjistila jsem to až na porodním sále, ale dula si okamžitě věděla rady i za ztížených materiálních podmínek :)

Vaječňák

Ripard donesl od kolegyně z práce flašku medu a požádal mě, abych vymyslela něco na revanš.
Já udělala vaječňák, protože je to rychlé, bezbolestné a děsně dobré...
Do kafe, se šlehačkou, na polití zmrzliny, jen tak, prostě bez eierkoňaku to není žádnej vopravdovej život...

Udělala jsem i pro nás a ačkoli nevím o tom, že by ho chlastala i děcka, dneska působila obě tak, jako by ho požila větší než malé množství.
Na půl litru vaječňáku je třeba jedna plechovka slazeného kondenzovaného mléka, 250 ml rumu 4 žloutky a pár kapek vanilkového extraktu.
Zamíchat, hotovo.

 

 

 

 

Na svatého Dyndy, to nebude nikdy

Ale opak je pravdou!

 

Předevčírem Ripard požil menší množství vaječného likéru a řekl, že bychom si měli konečně pořídit lustry. Až dosud jsme disponovali jako spousta nově zrenovovaných domácností pouze apartními žárovkami. A lustry patřily ke stále odkládaným položkám. Jeden odpudivý lustr po původních majitelích se nacházel v obýváku, tak jsem ho trochu dala do kupy.

 

 

 Nicméně když se Ripard vytasil s návrhem pořídit lustry i do dalších místností, rychle jsem je objednala, než si to rozmyslí. Měla jsem je už dávno vybraný. 

 

Do kuchyně jsem pořídila romantické lucerničky:

 

 

A do ložnice geometrické minimalistické tvary.

 

Červená

S bambulí

Jablečný koláč

Včera jsem měla výživnou noc i výživný den. Starší děcko chytlo ve školce rýmu a kašel a všechno to od něj chytlo vzápětí i miminko. U miminka je potíž v tom, že neumí smrkat. Ačkoli starší děcko ovládá smrkací dovednost také spíše na pasivní úrovni. V důsledku sdílených chorob se obě děcka v noci budila co hodinu.

Ripard byl včera celej den v trapu. Do soukromé praxe si koupil novej soukromej kávovar a já myslím, že se mu od něj nechtělo zpět do nehostinných domácích podmínek, tak u kávovaru v klidu vysedával do pozdních večerních hodin a mně nakukal, že pracuje. Vzhledem k tomu, že bych totéž na jeho místě udělala bez váhání taky, jsem neměla nejmenší snahu mu nadávat.

 

Zdravou životosprávu jsem tak poslala k šípku do doby, než se všichni uzdraví, a vyloupila další ložiska čokolády. Na kojící zdravé životosprávě je nejvíc demotivující fakt, že ačkoli člověk požírá jednu čokoládu za druhou a prokládá to kotli zmrzliny, stejně děsně rychle hubne.

 

K večeru jsem si upekla jablečný koláč. Vůbec nevím, čím to je, že je tak dobrej, když obsahuje jen standardní ingredience a způsob přípravy je děsně snadnej.

 

2 vejce

100 g cukru

100 g mouky

125 g másla

1 prášek do pečiva

špetka mořské soli

3 jablka

skořice

 

Jablka oloupat a nastrouhat na dno koláčové formy, posypat skořicí, vajíčka s cukrem vyšlehat do pěny, přidat rozpuštěné máslo a nakonec mouku s rozmíchaným práškem do pečiva a špetkou soli. Těsto nalít na nastrouhaná jablíčka a péct při 180 asi půl hodiny.

 

 

Jak dát život do pořádku

Nad Ripardovým bordelem jsem už dávno zlomila hůl.
Poté, co jsme se dvakrát stěhovali velmi namátkově s jeho sešity ze základní školy, několika plánky pařížského metra, dávno prošlými jízdenkami olomoucké MHD a novinami a časopisy z roku 97, které si prý někdy přečte, jsem o životě bez krabic snít přestala. Objem Ripardových krabic s "nezbytnými" krámy tak činil cca pět kubíků, což je v malém bytě s přibývajícími děcky docela průser.
Nicméně z čiré skepse jsem mu k narozeninám koupila knihu Zbavte se nepořádku. Tento akt jsem nemínila nijak provokačně, prostě mě ta knížka zaujala a jelikož se svým bordelem taky dost bojuju, usoudila jsem, že by se mohla hodit.
Nicméně Ripardovi po jejím přečtení ruplo v kouli a začal skutečně uklízet. A to tempem, které je i na mě, nutkavou vyhazovačku a zbavovačku se všeho nepotřebného haraburdí, poněkud rychlé. Knížku jsem si už taky stihla přečíst a je opravdu velmi inspirativní! Ačkoli stále nechápu, jak je možno napsat přes 200 stran zcela monotematicky o bordelu.

Abych nevypadala jako pedant, tak dárků jsem mu dala samozřejmě víc, třeba klíčidlo na mungo, hodiny nad akvárium a křesadlo, které vykřeše jiskru  i v těch nejnehostinnějších
podmínkách.