Mámo, trochu jsem ti tu školu pokreslil!

Má dosavadní snaha o studium patopsychologie dopadá zdánlivě neblaze. Tim Timeček mi výpisky počmáral dinosauřími vejci a já na ně omylem vhodila pytlík fenyklového čaje. 

Ale ve svém okolí mám patopsychologie tolik, že jsem se rozhodla studia zanechat, na zkoušku jít na blind a uspořený čas věnovat raději účelnému obsedantně-kompulzívnímu konání, které krystalizuje ve formě třídění věcí do kategorií a opatřování všeho cedulkami.
Cedulkování dovádím k dokonalosti, takže jsem i žvýkačky opatřila cedulkou "žvýkačky".

Asi největším psychopatologickým počinem je kromě návštěv deprivovaného děcka a jeho matky dopis, který jsme dostali od Ripardova několik let nezvěstného bratra. Stručně a jasně nám bratr napsal, že žije někde v daleké zemi, kde si s chovankou psychiatrické kliniky pořídil dvě děcka, která pobývala střídavě v kojeňáku, děcáku a jeslích, protože jejich matka, byla opakovaně "nemocná se svou hlavou". Pan bratr se patrně se svou hlavou již spřátelil natolik, že si děcka vzal do péče a nyní se o ně stará sám.
Já mu držím palce.

Má sousedka mi tu onehdá do detailů vysvětlovala, proč je mnohem menší blázen, než její manžel. Oba chodí ke stejnýmu cvokaři.
Jejich cvokař je naprosto úžasnej a ví si se vším rady.
Je to přeučenej logoped a jeho maminka byla věštkyně a vykladačka karet, takže i on má mimořádné věštecké nadání, kterým se ani trochu nechlubí.
Sousedce řekl, že ona je jedinej normální člověk v jejich rodině a že nejpozději do léta budou s manželem od sebe.
Soused to nějak nechápe a v čiré nevědomosti si na zeď přivrtal háky na kolo. Sousedka se tu docela masivně rozčilovala, že prej kdyby ten blbec věřil cvokařovi, moh si ušetřit práci, protože léto je tu coby dup a byt si veme přece ona.

Do třetice se mě jedna známá zeptala, jestli nemám obavy, vařit hopsinkovou bezinkovou šťávu. Obavy mám docela oprávněné o to, že mi kvůli obsedantnímu uklízení odkvete bez.
Známá mi řekla, že ona šťávu dělat nebude, protože se bojí trychtýře.
Trychtýř je totiž velmi zákeřný vražedný nástroj.
Pokud vám spadne na zem a otočí se užším otvorem vzhůru a zrovna kolem bude utíkat děcko, děcko může spadnout a na trychtýř se nabodnout.

Z té patopsychologie očekávám nejmíň áčko, má průprava je více než důkladná.

Zuby, pohroma huby

Zatímco u Timečka si výsevu prvních zoubků zcela náhodně všimla až pediatra při půlroční kontrole, o Damiánových zubech se mi už zdá i v bezesných nocích.

Má to teplotu, slintá to, bečí to, neustále to vyplazuje jazyk, v noci to nespí, soplí to a přes den to je neustále v nosítku.

Nemůžu říct, že bych z toho nezblbla, protože jsem se zcela dobrovolně dala do třídění Ripardových věcí.
Z poličky chaoticky navrstvených předmětů jsem za pomoci několika kafí a audio Harryho Pottera, vytvořila obsedantně organizovaný prostor. S nápadem opatřit poličky a krabičky popiskami přišel kdysi dávno Ripard. Tehdy jsem si ťukala na hlavu, přece nejsme takoví idioti, abychom potřebovali popisky.

Evidentně jsme. A já vzala to popiskování opravdu důkladně. Omluvou mi budiž několik probdělých nocí.

Přidat popisek



Další kosatce!

Výkvět těchto drobných irisů opět posílil mé zahradnické sebevědomí, které bylo mírně skřísnuté tím, že mi někdo ze zahrádky vykopal lomikámen. Lomikámen prodávají v květibudce na Mendláku, kam se dostanu teprve až pojedu na nejbližší zkoušku z patopsychologie. Docela by mě zajímalo, proč má někdo zapotřebí vykopávat ze zahrádek solitérní kytky, když si tu může zcela v klídku a legálně nahrabat oddenky všeho možnýho. Ripard navrhoval dát tam ceduli "kdo nám kytku ukradne tomu ruka upadne" nebo tak něco, ale já restriktivní cedule děsně nesnáším. To raděj ať mi tu kradou lomikameny o sto péro, než si hyzdit kytky cedulema.

 

Nicméně souběžně s ukradeným lomikamenem jsem dostala od sousedních zahradnických babek asi dvacet dalších kytek, takže karmický dluh je zcela vyrovnán. Irisů je tolik, že jsem je narvala i do vázy, což velmi zaujalo Riparda, protože tak ušetří za řezané květy.

 

 

Miminu slavnostně vylezl druhý zub, čemuž předcházelo několik dní horeček, vytrvalého nošení a brekotu.

 

Zásoba cigaret se nám povážlivě ztenčila.

 

Tudle mi jedna důchodkyně z naší ulice povídá...

..."Pani, vy jste pilná jak ta včelička!" Nevím, jestli se mě ta stará paní s někým nespletla, protože nosí brýle o tloušťce popelníků, ale to je fuk. Beru všecko.

Pravdou je, že má systematičnost a organizace dosáhly životního maxima. Toto maximum je pro většinu osob možná běžným standardem, ale pro mě je to fakt něco. Připadám si jako vítěz paralympiády. V našem bytě se již nenachází téměř žádný bordel (pokud teda nepočítám Riparda, jeho auru a jeho krabice) a včera jsem dokonce vytvořila revoluční systém v Ripardově šatní skříni, jejíž obsah až dosud připomínal rozzuřené Pindruše. Každou polici jsem označila úhledným štítkem s popiskem a homogenní prádelní hmotu rozčlenila do jasně označených krabic a šuplíků.

A každý večer mám všechny otravné domácí práce hotové dříve, než jdou děcka chrnět, a po večerech si tak můžu užívat volného času, který trávím opravdu smysluplně. Pro začátek jsem k čokoládě přidala Aperol Spritz a sem tam nějaký to cigáro, když vím, že nebudu pár večerních hodin kojit.

V rámci paralympijských disciplín a plně vědoma svých hendikepů se připravuju a chodím na zkoušky a to je teda taky něco. V současnosti absolvuji rychlokurz patopsychologie a připadám si jako Argus Filch při studiu rychločar, minimálně umím zaujmout stejně duchaplný výraz. Což je teda pořád lepší, než Ripard, který si odsunul atestaci na listopad poté, co zjistil, že jediný časopis, na který dosahuje jeho intelekt, je katalog Lidlu.

 

 

Tim Timeček se rozhodl, že bude ve školce po o sem tam přespávat. Mně každým přespáním umožní tři hodiny osobního volna navíc. Ripardovu mentální kapacitu ohodnotil Timeček lapidárně: "Pořád něco zapomínám. Asi se pomalu stávám miliškem tátou."

 

K dalším převratným organizačně-strukturním  změnám patří fakt, že mimino se nechá Ripardem pohlídat již 4,5 hodiny v kuse. Každé úterý chodím po tuto dobu pracovat a pracovní wellness bez děcek je opravdu parádní! Naposledy jsem takhle bezdětně relaxovala u zubaře.

 

Ve volných chvílích ještě plánuji realizaci dětského pokoje, která by se měla uskutečnit o prázdninách. Pomalu sbírám nápady a inspiraci a sumarizuju a třídím a jsem zvědavá, co z toho povstane.

Kosatce!

 

Mé zahradnické snahy předčily očekávání moje, Ripardova i babky odvedle.

 

Ta se s hodnocením fakt nemazala. Včera mě odchytla a povídá: "Vy jste s tou zahrádkou loni začala tak rozpačitě a to se teda moc divím, že vám to tak roste."

 

Zacpala jsem jí ústa (to mi to dáte opravdu zdarma???) mateřídouškou, mátou a ostatním rozrůstajícím se býlím, které je již možno oddělit od mateřské rostliny.¨

 

Přes noc mi vykvetly kosatce a to je chlouba veliká a fakt paráda! Myslela jsem, že kosatce letos nebudou, pač mi je podupalo naše spřátelené deprivované děcko. Jeho maminka je vyučená zahradnice a když jsem od ní vyzvídala pěstitelská životní moudra, odpověděla mi něco v tom smyslu, že je šílená blbost provozovat jakoukoli pouliční zahradnickou činnost a ptala se, kdo mi ty kytky financuje, zdalipak naše družstvo. Pak mi pověděla, že učitelky ve školce jejímu děcku diagnostikovaly autismus a "syndrom hyperaktivity" a jestli prej se na to odborníka Riparda můžu zeptat.

 

Deprivované děcko si u nás nepohrálo pěkně dlouho, jelikož chytilo nějakou vážnou několikaměsíční chorobu, kvůli níž bylo posláno k příbuzným na venkov. Tam se jeho "autismus" i "syndrom hyperaktivity" nejspíš prohloubily, protože když si u nás teď mělo hrát s Timem Timečkem, zavřelo se v koupelně, kde vytrvale koupalo různé nekoupací hračky a v pravidelných intervalech napouštělo a vypouštělo umyvadlo. Jeho maminka mi pak řekla, že je ráda, že si k nám chodí hrát, jelikož jsem údajně schopna jejímu dítěti zajistit "kvalitní program", stejně jako v těch jesličkách, které ono dítě navštěvovalo od 14 měsíců věku.

 

V rámci studia jsme s Ripardem shlédli Děti bez lásky, které vyznívají ve prospěch denních jeslí (znatelná úlitba bohům doby vzniku - roku 1963).

 

No, když tu tak pozoruju to hrací deprivované děcko, tak nevim nevim...

 



 

Další kostlivec ve skříni

Podařilo se mi zkrotit neustále se rozlézající kreativní materiál.

Jeden vojenskej kufr mi zkrátka musí stačit, nejsem takovej profík, abych zabírala plochu o rozloze menší dílny. Od Riparda jsem dostala hnědou dekorativní truhličku na jehly a nitě a krabička od pralinek se výborně hodí na krejčovské křídy.

Zbytky látek, bavlnek, knoflíků a vlny s nadšením přijali v Timečkově školce.

Zahrádka

Výchozí stav zahrádky je zachycen tu:

 

 

Momentálně už mi na zahrádce něco roste a něco dokonce i kvete, ale je to teda drbačka pomalá!

 

Při lovu na vhodnou květenu jsem vykradla kdejaké volně i nevolně rostoucí okrasné býlí.

 

K mým největším úlovkům patří kosatce a pivoňka.

 

Jak úspěšná jsem vykradačka i zahradnice, dovím se až v sezóně výkvětu, což je velmi smutný fakt.

 

Nicméně nesporným faktem je, že jsem na potravním řetězci naší ulice postoupila na vyšší příčky.

 

Kolemjdoucí (nebo spíš sousedé?) mi nabízejí zapůjčení rýčů a krumpáčů zdarma.

 

To se může hodit, až budu potřebovat zahrabat nějakou mrtvolu.

 

 



Reducto!

Co se dá stihnout za čtvrthodinku.

Binec v tvořivém materiálu mám přímo kultuvní.

Tudle Ripard freneticky hledal samolepky. Při usilovné pátračce nevynechal žádnou z mých krabic a dílo zkázy bylo dokonáno.

Mission impossible - binec ubývá

Tudle jsem přemýšlela, jak to vlastně  dělala má matka, když neměla robotický domov, místo robotů měla na krku pět harantů plus nepořádného manžela a bordelu nebylo až tak moc.
A teplé, několikachodové jídlo bývalo denně.
Nicméně člověk se může vždycky polepšit, alespoň fikční světy Charlese Dickense a uspořádání obsahu dětské komody jsou tomu důkazem!
Miminu prokazatelně lezou zuby a dnešní party ve 3.00 AM byla masívní. Mimino má jedno očičko tmavohnědé a druhé zatím lehce hnědnoucí, nicméně u konzervativního okolí tento fakt často vyvolává paniku, méně konzervativní okolí reaguje tváří v tvář heterochromii mnohem lépe: "To je super, bude z něj David Bowie!", řekla mi nedávna Agnieszka. Což je tedy mnohem milejší reakce, než: "Kamarádka mojí mamky je očařka a říkala, že už mu to zůstane."

 

Ten rodičák mi nevystačí ani na cigára.

Množí se kolem mě osoby stěžující si na nedostatek financí.

Tito velmi chudí lidé svou stížnost předkládají s naprosto logickou argumentací a konkrétním příkladem ze života.

Tudle si mi kámoška stěžovala, že cigára podražila a že ten rodičák je taková almužna, že jí to vystačí na cíga už jen tak tak. Nerozumím detailně principu zdanění tabákových výrobků a zda se tedy státu vyplatí či nevyplatí, když matka na dávkách tyto prohulí. Kámoščina stížnost na nedostatek peněz je podpořena jejím opravdu chuďoučkým zázemím, vlastní jen jeden barák a dvě auta, protože jezdit brněnskou sockou plnou žloutenky, to fakt ne. Děcko se jí nakazí a co pak, že ano. A když jdem společně s děckama na kafe, tak se její děcko natolik nežynýruje, že může vylejvat džus do kafe a párkrát líznout do zmrzliny a vyhodit ji s tím, že je moc zmrzlá, aniž by se někdo pozastavoval nad znehodnocováním potravin. Výše zmíněné skutečnosti jsou mi docela putna, ať si každej dělá, co uzná za vhodné, ale pro páníčka ať si lidi furt nestěžujou.

Připadá mi, že v naší "nižší" střední vrstvě poněkud degenerujeme a ztrácíme pojem o tom, co to znamená mít/nemít dost čehokoliv.

Sem tam si stěžuje i Ripard, ale není to tak hrozný. Tudle už už otvíral hubu, aby z ní vypadl nějaký ten majetkový povzdech. Zrovna jsme skrovně snídali palačinky a volská oka a chleba se šunkou a džus z čerstvých pomerančů a čerstvě namletý kafe a buchtu s pudingem. Ripard tedy stížnost raději zajedl.

Onehdá mi jeden známej popisoval, jak "počítá každou korunu." Koupil si zbrusu novou motorku a to je hrozný, co to sežere benálu. A udělat podlahový topení v celým baráku byla taky pěkná pálka. Ženská je na rodičáku a je ta FAKT málo. Takže pořídit si druhý dítě by byla ekonomická sebevražda.

Další známá se zas děsně podivovala nad tím, že kdykoli jde s děckem k doktorce, ta jí nikdy nepředepíše žádný medikament proti smrtelné chorobě rýmě či kašli zdarma a všechno aby si to člověk platil sám, no to je bordel toto, a kde na to máme vzít jako. Ještě, že ty pampersky a dětský výživky bývají občas v akci.

Já zas nedávno vytřídila tolik oblečení, že by z něj s troškou recyklačního nadšení bylo možné postavit několikagenerační indiánské týpý, nicméně neustále řeším, že nemám co na sebe.

Tak takhle taky vypadá opravdový nedostatek.

Nová posedlost

Je velmi překvapivé, že já jakožto ne zrovna organizovaný člověk s ještě bordelivějším manželem Ripardem mám několik dobrých kamarádek, které jsou velmi velmi systematické a v pořádku a systematizaci nacházejí velké zalíbení.

Že můj bordel není úplně nesvazující jsem si uvědomila v okamžiku, kdy u nás měli řemeslníci něco montovat a já se potřebovala s Timečkem uchýlit někam do ústraní. Kristina mi promptně nabídla, že by mi mohla zapůjčit na pár hodin svůj byt v její nepřítomnosti.
U nás by zapůjčení bytu rozhodně nemohlo proběhnout promptně, musela by mu předcházet pořádná čistka obnášející ukrytí bordelu do prádelního koše a vestavných skříní a zametení pod postel.

Kdykoli přijdu ke Kristině, je tam naprostý pořádek. Přitom ona sama však tvrdí, že vůbec neuklízí ani nekoná žádné extra čistky před návštěvou/Vánocemi. Zásluhu na tom má jednak její nebordelivý manžel (včera jsem byla svědkem neuvěřitelné situace, kdy si její chlap SÁM nalezl mezi potravinami chleba, namazal ho, obložil ředkvičkama, které dokázal umýt i nakrájet na stejnoměrně tenké plátky, chleba snědl a nakonec uklidil po sobě linku i nádobí) a jednak je Kristina natolik systematicky založená, že úhledný a organizovaný životní prostor generuje jen tak mimoděk a nevnímá to jako otravnou činnost. Uklízecí aktivity má natolik zautomatizované, že pro ni tvoří stejnou rutinu jako například pro mě čučení z okna a pití kafe. Kristina kafe nepije a na rozdíl ode mě neholduje ani ostatním toxickým mokům, takže tím taky ušetří spoustu času.

Stejně tak záhadná je mi má obliba Hercule Poirota, jehož hlavním pracovním nástrojem je "řád a metoda". Já sama nejsem schopna systematicky vypátrat vůbec nic.
Já: "Kdo to rozstříhal tu háčkovanou dečku??
Tim (pohotově, bez uzardění): "Papkong a Ponoskonec!" (nůžky a kombinačky)

Musím se pochválit, že většinu dlouholetého bordelu jsme zlikvidovali při rekonstrukčních snahách a podařilo se k vyhazování nenásilnou formou přimět i Riparda. Mně svépomocně pomohla hlavně literatura.
Vyházeli jsme přibližně dvacet 60 l pytlů na odpadky plných krámů.
Jako krám jsme definovali:
Věci, které nepoužíváme - všechno, na co jsem nesáhla rok dva, letělo.
Věci, které se nám přestaly líbit - lapače prachu, sezónní dekorace a dárky.
Věci, které přestaly plnit svou funkci - tady šlo většinou o oblečení.
Věci podivného původu - součástky a káblíky od kdovíčeho
Věci neblahého původu - v této kategorii se nacházely šperky, které moje prababka za nedůstojných podmínek zakoupila od Židů prchajících před válkou.
Věci zastaralé a zbytečné - návody, krabičky, igelitky, "zachovalé" balicí papíry, obstarožní knihy, sešity...
No bylo toho požehnaně a ještě se tu několik pytlů bordelu jistě najde.

Co se týče domácího úklidu, zakotvila jsem přechodně u systému, který byl docela funkční a minimálně náš domov pozvedl do stavu z-nezvané-návštěvy-nechytám-paniku. Systém spočíval v tom, že jsem do obyvatelného stavu uklidila jednu místnost denně. Největší výhoda tohoto systému spočívala v eliminaci týdenních/jarních/vánočních úklidů, protože byt se díky průběžnému, pravidelnému odbordelování nacházel v relativně dobrém stavu.

Nicméně člověk se pořád učí a komu není z hůry dáno, v apatyce nekoupí, ale najde to na netu. Tudle jsem si tu nezřízeně klikala a najednou klikla sem. Několik večerů a nocí jsem četla a četla a jsem nadšena, protože jsem objevila plně funkční řešení mého bordelivého problému.

Takže teď rovnám a organizuju a třídím a vyhazuju jak vo život. Vypadá to, že do Ripardovy atestace vznikne plně organizovaná domácnost hladkého chodu.

Ve vyhazovací mánii jsem se však rozhodla nevyhodit úplně všechno. Tak třeba nevzhledné tablety a prášek do myčky jsem nacpala do okrasných dóz, pro které jsem jinak neměla využití.

A zachovala i rozbité hrníčky, které jsem slepila, zasadila do nich kaktusy a zasypala "vzpomínkovými" kamínky.

Na exkurzi v nové školce

Se stávající školkou jsem spokojená.

Každodenní odchod do školky se odehrává velmi klidně i díky zavedené rutině (probuzení, pohádka, ovesná kaše, zuby, oblíkání, hraní, sbalení "strašlivých tvorů" do speciální kabelky, odchod).

V šatně se Tim v klidu a míru převleče, postraší ostatní děcka a lekavé babičky a maminky tvory z kabelky a upaluje do třídy.

Máme za sebou samozřejmě období, kdy se Timovi do školky nechtělo. Párkrát jsme tam šli i "na sílu" protože jsem se buď musela učit nebo měla zkoušku či domluvené bezdětné kafe s kamarádkou. Ale když to bylo možné, tak jsem Timečka prostě nechala doma tak dlouho, dokud sám nenavrhl, že už by  do školky zase chtěl.

Má oblíbená školková matka se mě ptala, zda se někdy stane, že Tima Timečka do školky nedám jen proto, že se mu nechce. Když jsem popravdě přiznala, že jo, dostalo se mi podrobného poučení o nutnosti se přemáhat, překonávat nesnáze a dodržovat každodenní řád od nejútlejšího dětského věku. Dítě si musí zkrátka zvyknout na to, že život není růžovej a že je třeba každý den bojovat s nechutí, leností a nesnázemi.
Přinejmenším mě to donutilo k zamyšlení.
Já se snažím svému děcku vnuknout představu, že život je růžovej a v pohodě a že všechny obtíže se prostě nějak vyřeší, utřepou a ustanou. A že spousta problémů je pouze přechodnou záležitostí času a kontinuálního vývoje a taky že je mnoho cest a způsobů, jak problémy řešit. Silové řešení a bojová strategie přichází na řadu pouze výjimečně.
Nicméně poučení matky jsem si se zájmem vyslechla, stejně tak jako následné sdělení, že její děcko během školkového roku prodělalo 6 infekčních chorob, přičemž každá je vyřadila z provozu minimálně na dva týdny. Sečteno a podtrženo, její i mé děcko tedy udělaly školkových dnů zhruba stejně, jen to její si volno naordinovalo komplikovanějším způsobem obnášejícím požehnání pediatryně. Není bez zajímavosti, že se to dítko několik měsíců v kuse se v noci počůrávalo.
Mně se zas osvědčil můj lážo plážo systém eliminující oboustranný stres i převlékání postelí, ale nemá cenu to komukoli vnucovat ani doporučovat.
V případě paní matky vnímám přímo hmatatelné uspokojení z faktu, že projektuje odolné, cílevědomé dítě, které to na rozdíl od toho našeho někam dotáhne.

Paní učitelky ve školce jsou moc fajn a snaží se. V případě státní školky jsem byla připravena na rigidně vojenský systém, který ale absolutně nevnímám.

Školkový jídelníček je často vhodnější než ten, který jsem schopna zplichtit v současné indispozici miminem doma.
Například dneska mají dýňový krém s cizrnovými nudličkami a krůtu na houbách s rýží.
Já dojíždím zbytky pizzy a květákový polívky a když budu mít ještě hlad, nepohrdnu ani Damiánovým příkrmem, dnes má tuším pastiňák. Achjo.

Program děti mají velmi akční, rozhodně se nejedná pouze o výtvarku. Drtivou většinu dní pobíhají venku.

Nicméně když se díky nové legislativě vyskytla možnost si pro příští rok vybrat školku, kterou máme úplně nejblíž domova, šli jsme se tam s Timečkem hnedle podívat na den otevřených dveří.

Velmi příjemně mě překvapila paní ředitelka, která se představila nejen mně, ale i Timovi zcela partnersky a rovnocenně. Provedla nás školkou a všechno mi krásně popsala a vysvětlila. Jako největší benefit se mi jeví fakt, že školku mám opravdu co by kamenem dohodil a taky že tam děcka mohou mít oblečené punčocháče ve třídě a rodiče mohou s dítětem v případě obtížné adaptace navštěvovat školku společně a flexibilně si upravovat příchod - odchod.

Takže navzdory mnoha počátečním pochybám a nedůvěře - státní školky bych opravdu nezavrhovala jako nevstřícné a dítě poškozující instituce. Z logistického i ekonomického hlediska nakonec vnímám státní školku jako vhodnější variantu než lesní/soukromou/miniškolku.

Obavy ze zvýšené nemocnosti se taktéž nepotvrdily, Tim prodělal párkrát rýmu a jednu střevní chřipku.

Pain au lait

Pain au lait milujou hlavně děti.

Je zázrak, že se mi podařily vyfotit všechny housky po vytažení z trouby, protože vždycky šíleně rychle zmizí.

Neteře a synovci je - poté, co se jim do břich už další nevejdou - cpou do kapes na horší časy a často se mě vyptávají, jestli zase někdy budou "ty dobroučký houstičky", až k nám přijedou na návštěvu.
Receptů je celá řádka, já se držím chuťově neutrálnější varianty, která snese marmeládu i plísňový sýr:

450 g 00 mouky
280 ml plnotučného mléka
malá lžička soli
15 g cukru
15 g kvasnic

Zadělám klasické kynuté těsto. Dávku rozdělím na 10 kuliček, které po vykynutí naříznu nožem do tvaru kříže. Houstičky potřu mlékem a peču asi 12 minut při 220 stupních.