Nočník nočník!

Mám dojem, že nočník je jedno z nejzásadnějších témat batolecího věku. A když ne pro mě, tak pro okolí jistě.
Děcko dnes totiž poprvé použilo adekvátním způsobem nočník, ó jaký velký to den a ó jaká satisfakce pro mě jako pro matku. Děcko nedávno završilo úctyhodný věk dvou let.
Od narození dítěte se každý rodič nevědomky stává trenérem velmi vrtkavého a často nedostatečně talentovaného cvičence, jehož úspěchy a pokroky jsou neustále podrobovány drobnohledu okolí. Jakmile kdokoli vypustí z huby větu začínající slůvkem UŽ, zvedá se mi tlak. Už zvedá hlavičku? Už leze? Už chodí?
Vyšší level otravnosti mají dotazy začínající slůvkem JEŠTĚ. Ještě nechodí? Ještě spí s váma v posteli? Ještě kojíš?
A v poslední době jsem - více než je dobrým zvykem a společensky únosné - byla konfrontována s faktem, že mé veselé leč lehce flegmatické dítě podle všeho "neumí" tělesné potřeby směřovat tam, kam by směřovat měly. Velmi dlouho jsem vůbec nerozuměla otázce: "Už vysazujete?" Vysazujete co? Brambory, rajčata, bazalku? Né, děcko na hrnec, přece! A má se tak patrně činit od půl roku věku, jinak pravděpodobně půjde ještě k maturitě v plenách.
Hrnec jsme zakoupili, nicméně dítě nejevilo žádné znaky mentální ani jiné aktivity, která by vedla správným směrem. A já nejevila žádné znaky trenérské aktivity, která by dítě motivovala, naučit se s nočníkem zacházet. Upřímně řečeno mi přišlo strašně praštěné a pitomé někoho chytit a strčit mu prdelku do hrnce a říct mu, že se má vyčůrat, případně mu vložit do ruček smartphone a na hrnci ho držet co nejdýl. Však až přijde čas, tak to děcko nějak pochopí a přece jen mu docvakne, že ani my s Ripardem většinou nepoužíváme pleny. A taky že jo. Dneska jsem si v klidu pila kafe, děcko tu běhalo nahaté a najednou volalo: "Hasiči, hasiči!" Já nastoupila jako správná rutinérka s hadrem na plac a ejhle! Hasiči poprvé dorazili včas na správné místo.

Mentolka

Děcko kašle jak tuberák (a to ještě ani mentolky nezačalo kouřit) a já už jsem zdravější, nebo alespoň opět cítím větší příval chuti do života, což je většinou vedlejší účinek odchodu chřipky. Takže máme další den klidového režimu a já se dala i na klidnější barvy. A nemůže rozhodit ani to, že si děcko právě hraje se zápalkama.

Jedna zelenkavá

Granny square porprdelníková záležitost

Někde v hlubinách skříně, kterou se snažím vyklidit, protože ji čeká odvoz do sběrného dvora, jsem našla lehce nevkusné podprdelníky, tak jim postupně udělám nové kabátky.

Vůbec jsem byla překvapená, co všechno v těch skříních je za poklady, no, bude se pořádně vyhazovat. A recyklovat.  

Navzdory nepřízni osudu

Navzdory nepřízni osudu, který mi seslal další soply a kašle a bolest v krku a divoké sny o tom, že lezu po olomouckých střechách, úzkých římsách a šplhám po okapech, se docela činím.

Děcko projevilo přání se vykoupat, tak jsem ho s radostí šoupla do vany, což znamená, že mám tak půl hodiny klid.

Ráno jsem našla na kuchyňském stole láhev slivovice a zpola vypitýho frťana, neklamný důkaz toho, že Ripard chytil bolení v krku též.

Ale protože jsem pod tlakem, abych všechno do jarmarku stihla, další námořnická čepka je tu.

První jarmareční

Na letošní jarmark budu dělat čepice a šály pro kluky v námořnickém stylu.

Zde první dva pokusy. Jsem zvědavá, jak to při plném nasazení stihnu.

Poněkud napilno

Tak, mám práce nad hlavu. A když se daří, tak se daří. Dítěti se podařilo plastelínou oblepit celý byt a nacpat ji i do větráků v počítači.

Ve čtvrtek má Ripard narozeniny, takže makám na merino čepce a dalších dárcích.

Za 10 dní musím zhotovit 15 klučičích čepiček na vánoční jarmark. A 15 nákrčníků.

O víkendu jsme tu ubytovávali vzácnou anglickou návštěvu (škoda, že to trvalo tak krátce!) a ještě ségra pořádala křtiny.
Malé Elišce ke křtinám jsem zhotovila čepku a tuze praktické šáličko-slintáky.

A upekla vlčnovské vdolečky z překládaného těsta (ó, ten nervák, dělala jsem to poprvý, značně rozechvělá)

A ještě dokončila a slavně předala poslední, za švagrovkou do Anglie se stěhující šátek.

A další poloreflexní čepici, aby byl bratr dobře viditelný na na anglických blatech.

Povzbuzení na těle i duchu

Jakmile přijde podzim, začnu frčet na horké čokoládě.

Začalo to Dětmi z Bullerbynu, které se vždy o narozeninách ládovaly horkou čokoládou. Jakožto devítiletou nevinnou dívku mě velmi zajímalo, co to ta horká čokoláda vlastně je. Cola Cao? Nesquik? Normální kakao? Těžko. Pídila jsem se po horkočokoládových receptech, ale v Kuchařce naší vesnice ani ve Vilému Vrabcovi nenašla adekvátní odpověď. Nakonec jsem ji objevila o sedm let později při jednom rande s Ripardem v již dávno zkrachovalé kavárně.

Do hrnku plnotučnýho mlíka se zavaří celá tabulka hořké čokolády nebo čokolády na vaření a je to.
Já si do ní přidám ještě chilli a Ripard rum a navrch šlehačku a podzimní plískanice nechť vypuknou.

Dneska to tu vedeme od deseti k pěti

Ještě, že si můžu na tý mateřský dělat, co chci a pružně reagovat na své potřeby.
V noci se děcko několikrát vzbudilo a vypadalo, že má velmi živé, barvité a thrilleroidní sny. A já ten spánkový deficit teď na sobě velmi pociťuju, takže jsme se oba s děckem přepli do úsporného módu a koexistujeme tak, abychom si co nejmíň lezli do zelí a co nejmíň se otravovali.
Celé dopoledne dítě strávilo v pyžamku, protože se ho odmítalo vzdát a já se odmítala rozčilovat. Nakonec, zanedlouho šlo stejně zase spát, tak co. V čase oběda, kdy jsem vyráběla vychytanej vývar, si děcko vzpomnělo, že chce piškot, tak dostalo piškot. A zbodlo jich skoro celej pytlík a já z důvodu úspory energie odmítla nezřízenou konzumaci redukovat, takže dítě spokojeně poobědvalo piškoty s kakaem a banánem. No co, vývar si dá až se vzbudí  a až dorazí Ripard, jakožto soupeřivý lunch partner, což u dítěte vždy vyvolá nemalou chuť k jídlu, patrně za tím jsou nějaké blíže nezjištěné darwinovské motivace.
S děckem jsme zkoukli pár dílů beránka Timmyho, postavili dům z peřin a dům z kostek a uklidili nějakej ten bordel a upekli chleba.
A teď to tam chrápe a já si jdu dát na slunný balkon, kde právě dekadentně odumírají poslední bylinky, kafe a cigáro. U beránka Timmyho jsme ušila obal na očkovací průkaz. A přidávám fotku chleba, protože kváskový chleba je pořádná alchymie až magie, při níž se účastní nejrůznější tajemné, zemské i mimozemské síly, a ten dnešní má velmi pravidelně vykynulou střídku a vůbec je jak z katalogu.

Chlebousek

Od kamarádky jsem loni k Vánocům dostala úžasný vynález - plátýnko se suchým zipem, do kterého jde jednoduše zabalit chleba jakékoli velikosti.

Tak jsem dnes zhotovila taky jeden, který poputuje k přízni do Anglie.

Vnitřek je z recyklované utěrky a vnější látka česká bavlna.

Do Anglie

Rozháčkovaný šátek, který poputuje za moře.

Staré křeslo usockované z vyřazeného inventáře u Riparda v práci.

Tři dny v posteli

Ačkoli jsem měla tolik volna, jak již několik let ne, skolila mě nějaká podivná choroba a vyžádala si tři dny i noci paralýzy na lůžku a nicnedělání. Docela jsem si to užila, ale co mě mrzelo, bylo to, že jsem nemohla procourat brněnské galanterie a dokoupit tvořitelský materiál.
Když jsem studovala, trávila jsem v galanteriích každou volnou chvilku. Jednak tam člověk vždycky něco ukořistil a drobný socpeníz a jednak ty galanterní pitominy záhadných názvů prostě miluju. Babička s dědou se krejčovsky docela činili a už už to vypadalo, že si otevřou křejčovský salón, ale to jim komunisti překazili a poslali je oba do kravína. Škoda. A já jsem jediná, kdo se u nás malinko krejčovsky či jinak galanterně činí, ale babiččin talent a dědovu preciznost a pedantskost prostě nemám. Takže pořád začínám. Mamka občas v minulosti něco ušila, ale protože je příliš praktická a racionální bytost a látky a vlny jsou tak drahý a už se to vůbec, ale vůbec nevyplatí (svetřík u vietnamců stojí třeba jen tolik, co dvě klubka vlny), tak nešije ani neplete už vůbec nic. Taky škoda.

Zde nemocenské čepičky pro neteře parádivky, upletené doslova ze zbytků. Další matroš jsem prostě nezvládla nakoupit. Škoda.

Socpohovka

Ripard nikdy nechtěl pohovku. Když jsme ji kupovali, plánovali jsme již realizaci dítěte a tudíž se nám nechtělo moc investovat do něčeho, co dětem slouží jako skákadlo, blinkadlo, na čem si občas v zajetí sledování krtečka ucvrnknou a tak. Zároveň jsme měli velmi neskromné požadavky, protože jsme chtěli pohovku rozkládací a s úložným prostorem. Nakonec jsme vybrali jednu za pár švestek, máme ji neustále rozloženou a válíme se na ní docela často. Vybrali jsme ji v co nejvíce znečištění odolné barvě. Aby uspokojila mé estetické potřeby, našila jsem spoustu polštářů a neustále přibývají další.