Se stávající školkou jsem spokojená.
Každodenní odchod do školky se odehrává velmi klidně i díky zavedené rutině (probuzení, pohádka, ovesná kaše, zuby, oblíkání, hraní, sbalení "strašlivých tvorů" do speciální kabelky, odchod).
V šatně se Tim v klidu a míru převleče, postraší ostatní děcka a lekavé babičky a maminky tvory z kabelky a upaluje do třídy.
Máme za sebou samozřejmě období, kdy se Timovi do školky nechtělo. Párkrát jsme tam šli i "na sílu" protože jsem se buď musela učit nebo měla zkoušku či domluvené bezdětné kafe s kamarádkou. Ale když to bylo možné, tak jsem Timečka prostě nechala doma tak dlouho, dokud sám nenavrhl, že už by do školky zase chtěl.
Má oblíbená školková matka se mě ptala, zda se někdy stane, že Tima Timečka do školky nedám jen proto, že se mu nechce. Když jsem popravdě přiznala, že jo, dostalo se mi podrobného poučení o nutnosti se přemáhat, překonávat nesnáze a dodržovat každodenní řád od nejútlejšího dětského věku. Dítě si musí zkrátka zvyknout na to, že život není růžovej a že je třeba každý den bojovat s nechutí, leností a nesnázemi.
Přinejmenším mě to donutilo k zamyšlení.
Já se snažím svému děcku vnuknout představu, že život je růžovej a v pohodě a že všechny obtíže se prostě nějak vyřeší, utřepou a ustanou. A že spousta problémů je pouze přechodnou záležitostí času a kontinuálního vývoje a taky že je mnoho cest a způsobů, jak problémy řešit. Silové řešení a bojová strategie přichází na řadu pouze výjimečně.
Nicméně poučení matky jsem si se zájmem vyslechla, stejně tak jako následné sdělení, že její děcko během školkového roku prodělalo 6 infekčních chorob, přičemž každá je vyřadila z provozu minimálně na dva týdny. Sečteno a podtrženo, její i mé děcko tedy udělaly školkových dnů zhruba stejně, jen to její si volno naordinovalo komplikovanějším způsobem obnášejícím požehnání pediatryně. Není bez zajímavosti, že se to dítko několik měsíců v kuse se v noci počůrávalo.
Mně se zas osvědčil můj lážo plážo systém eliminující oboustranný stres i převlékání postelí, ale nemá cenu to komukoli vnucovat ani doporučovat.
V případě paní matky vnímám přímo hmatatelné uspokojení z faktu, že projektuje odolné, cílevědomé dítě, které to na rozdíl od toho našeho někam dotáhne.
Paní učitelky ve školce jsou moc fajn a snaží se. V případě státní školky jsem byla připravena na rigidně vojenský systém, který ale absolutně nevnímám.
Školkový jídelníček je často vhodnější než ten, který jsem schopna zplichtit v současné indispozici miminem doma.
Například dneska mají dýňový krém s cizrnovými nudličkami a krůtu na houbách s rýží.
Já dojíždím zbytky pizzy a květákový polívky a když budu mít ještě hlad, nepohrdnu ani Damiánovým příkrmem, dnes má tuším pastiňák. Achjo.
Program děti mají velmi akční, rozhodně se nejedná pouze o výtvarku. Drtivou většinu dní pobíhají venku.
Nicméně když se díky nové legislativě vyskytla možnost si pro příští rok vybrat školku, kterou máme úplně nejblíž domova, šli jsme se tam s Timečkem hnedle podívat na den otevřených dveří.
Velmi příjemně mě překvapila paní ředitelka, která se představila nejen mně, ale i Timovi zcela partnersky a rovnocenně. Provedla nás školkou a všechno mi krásně popsala a vysvětlila. Jako největší benefit se mi jeví fakt, že školku mám opravdu co by kamenem dohodil a taky že tam děcka mohou mít oblečené punčocháče ve třídě a rodiče mohou s dítětem v případě obtížné adaptace navštěvovat školku společně a flexibilně si upravovat příchod - odchod.
Takže navzdory mnoha počátečním pochybám a nedůvěře - státní školky bych opravdu nezavrhovala jako nevstřícné a dítě poškozující instituce. Z logistického i ekonomického hlediska nakonec vnímám státní školku jako vhodnější variantu než lesní/soukromou/miniškolku.
Obavy ze zvýšené nemocnosti se taktéž nepotvrdily, Tim prodělal párkrát rýmu a jednu střevní chřipku.
Žádné komentáře:
Okomentovat