Zorganizovaný dětský pokoj

Můžu si odškrtnout další mission impossible.

Dětský pokoj je konečně v cajku.

Uklízení v něm přestalo být každovečerní psycho, hračky se již neválí všude po bytě, děcka se jakžtakž stáhla do svého teritoria (nebo alespoň pochopila, co znamená jejich teritorium) a méně tak zamořují společné prostory.

Funkčnost se dnes prubla naostro, když mi nečekaně zavolala Agnieszka, že se u mě za 15 minut zastaví i se všema děckama. Zadala jsem Timovi Timečkovi pokyn, nechť si v rychlosti svůj pokoj uklidí, a on nejen, že pokyn respektoval, nýbrž jej i docela zručně a samostatně vykonal. Děcka si pak v pokoji pěkně pohrála a my dospělí stihli v klidu kafe a dvě sklenky vína, což jako časoměrná veličina značí fenomenální úspěch.

Cesta k zorganizovanému stavu opět nebyla snadná, jelikož pokoj byl až donedávna vestavěnou skříní, v níž jakékoli dítě odmítalo přebývat i uklízet. Po několikaměsíčním procesu odklízení, vyhazování, přemítání nad inspirujícími časopisy a knihami, zvyšování motivace dítěte a jedné návštěvě IKEA, kde si Tim Timeček, systematicky vystavovaný dlouhodobému primingu, mohl vybrat "cokoli", jsme dosáhli pokoje, ve kterém Tim samostatně SPÍ, hraje si RÁD a je schopen vše uklidit sám, aniž bych na něj musela ječet.

Dost nám pomohl i příběh ze života, Léčení čurbesajdy od Betty MacDonaldové.

Mně i Ripardovi prospělo změnit úhel pohledu, co se uklízení jako aktivity samotné týče.

Dále pomohlo veškeré úklidové procesy co nejvíce zjednodušit, zesystematizovat a zautomatizovat.

Dítě bylo přizváno k plánování i realizaci pokojíku a my s Ripardem se snažili, aby mělo dost prostoru pro svůj paleontologický, literární a entomologický zápal.

Tu entomologii občas dost rozdýchávám.

Tvorba pro netvory

Naše děcka nejsou indoorová ani tvořivá.

Takže když jsem nachcíplá a nemůžu s nima lítat po venku, je to dost pruda.

Napekli jsme všechno možné i nemožné cukroví, nabalili dárečky pro paní učitelky, vyrobili přáníčka pro široké okolí i pro paní pošťačku a namíchali vaječňák.

Když už jsem nevěděla roupama coby, dali jsme se do těch praštěných výtvarných činností, které naši chlapečci fakt nemusí.

Vyrobili jsme vločky do oken a šiškové skřítky.  Skřítci na Timečkovu zakázku zobrazují celou naši rodinu plus deprivované děcko. Deprivované děcko se tu i nadále vyskytuje skoro každej den, ačkoli jsem se jeho přítomnost snažila zkrouhnout na pouhé dva dny v týdnu.

Sousedka mi řekla, že to pochopila tak, že dva dny má nasichr a ty ostatní dny vždycky zaklepe a zeptá se, jestli jako může.

Vůbec mám pocit, že si ze mě občas lidi dělají šoufky. Tudle se mi ohlásila Ripardova ségra, že přijde na dopolední návštěvu přibližně v 10.00. Když tu nebyla ani ve 13.00, dala jsem Timečkovi telefon, ať se jí zeptá, kde se zdržela:

"Haló!! Klarabel!! Už jsi tu dávno měla být! Kde ji tak dlouho? Cos dělala? A proč tu nejsi? A už jsi aspoň na cestě? My jsme tě čekali a čekali! To není slušné!"

 Klarabel už byla na cestě do dorazila ve 13.45.

Nicméně Timeček by mohl lektorovat pro mě tak potřebný kurz asertivity.

Zorganizovaná kuchyň

Tudle Ripard otevřel kuchyňskou skříňku pod umyvadlem a děsně se divil, že tam panuje čistota, řád a nejsou tam žádní pavouci.

Po otevření této tajemné komnaty totiž obvykle následovalo bombardování kácejícími se předměty.

Když jsem posléze kriticky zhodnotila stav celé kuchyně tváří v tvář hrozícímu vánočnímu úklidu, došla jsem k uspokojivému závěru, že jsem se v této místnosti skutečně přiblížila zenové dokonalosti. Takové dokonalosti, která žádný vánoční úklid nepotřebuje!

Přesně vím, kde co najdu, vše má svůj pevně daný řád a účel a každá věc má svůj domov.
A kořenky jsou srovnané dle abecedy.

Po šatní skříni je tedy kuchyň dalším zcela funkčním prostorem.

Zorganizovaná kuchyň se nezrodila jen tak přes noc.

Ve všech úklidových a bydlících literaturách je kuchyň metaforizována jako srdce domova.

Souvislost se srdcem je tu zcela zřejmá, jelikož se jedná o místnost velmi pulsující, rytmicky a plnokapacitně využívanou. Naše kuchyň toho musí snést opravdu hodně, od  soustředěné přípravy créme brulée až po frustrující zapatlávání kuchyňského okna jogurtem.

Nicméně srdce našeho domova donedávna připomínalo spíš bizár bazár.

Bývalo to místo, kde se nacházely nejrůznější cetky, potraviny pochybného původu, kvality i data spotřeby, zázračné potravinové doplňky a léky s expirací na přelomu milénia, naprosto nesourodá sbírka příborů čítající čínské hůlky, párátka a podivná napichovátka a tak bych mohla pokračovat velmi dlouho.

Prvním veledůležitým krokem bylo pořízení nové kuchyňské linky. Neměla jsem žádné ambice ani kapacitu chytračit a proto jsem návrh nechala na organizačně i technicky nadanější designérce z kuchyňského studia. Jako největší protibordelová vychytávka se osvědčily kuchyňské skříňky sahající až ke stropu a na panelákové poměry obrovský jídlení stůl, který schoval i radiátor. S paní designérkou jsme se shodly i na (nepraktické) obkladové mozaice, kterou miluju.

Během "zabydlování" se mi podařilo novou kuchyňskou linku zakrámovat od podlahy až po strop. Naštěstí i s tím se dalo něco udělat!

Krámy jsem vyhazovala na etapy a než jsem dosáhla současného nadmíru uspokojivého stavu, zopakovala jsem si vyhazovací kolečko alespoň třikrát.

V první řadě přišlo nemilosrdné vyhození všech cetek. Cetky okupovaly okenní parapet, otevřené police i uzavřené police. Jednalo se zejména o milé upomínkové předměty, dárky, nejrůznější výrobky od příbuzných a jejich dětí, kamínky a mušle. Vyházela jsem všechno až na pár věcí, které jsou kromě cetkovitosti i funkční, případně které mají nějakou estetickou či uměleckou hodnotu.

Dál jsem zjistila, že naše kuchyň ukrývá docela úctyhodnou sbírku kradených předmětů a předmětů, které jsme někde sebrali, že by se jako mohly hodit. Krýgly, reklamní skleničky, vidličky z menzy, umělé příbory, čínské hůlky, hotelové marmeládíčky, medíčky, cukříčky, miniaturní balení soli, sojovky...

Nad fenoménem kradených předmětů jsem se musela zamyslet hlouběji. Patrně se jedná o stereotypizovaný zvyk osob ze zemí, jež prošly zásadními obdobím nedostatku. Docela úctyhodná sbírka nasháněného a nakradeného se vyskytuje jak u mých rodičů a prarodičů, tak u  mé tchýně. Potřeba sbírat, shánět, bufetit ze hřbitovní popelnice či rovnou krást věci tak zcela zásadně souvisí s vytvářením nepotřebných zásob, krámů a bince.

Vyhodila jsem například čtyři lahve sterilovaných kapiových řezů, které svému státnímu podniku před odchodem na penzi ukradl můj tatík a daroval mi je k Vánocům poté, co expirovaly.

Kapie byly prošlé přesně šest let.

Podle tatíka se na nich prý nemá co zkazit. Tomu uvěřila i má sestra, která mi svěřila recept na "výbornou kapiovou pomazánku". Pomazánku servírovala svým hostům o Silvestru. "Potřebuješ jen ty kapiový řezy, jinak máš všechno doma!" Když jsem se jí s neblahým tušením zeptala, kde ty kapiový řezy vzala, zjistila jsem, že tatík tímto velkolepým darem obdaroval i ji.

Každopádně krást další předměty jsem všem členům své domácnosti přísně zatrhla poukazujíc na trapnou kapiovou historku a obrovský pytel cinkajících krýglů, ze který by se nemusel stydět ani Santa. Zmiňuji nepochybně i etickou stránku celé věci. Fenomén shánlivosti je sice východoevropský folkloristický prvek, ale je třeba se trochu pohnout dál.

Když to shrnu, vyhodila jsem všechno hnusné, nevyužíváné, vše, co jsme měli jen kvůli "mohlo by se hodit", vše vyšlé z módy (ano i domácí potřeby podléhají módě), vše, co jsem měla duplicitně, vše expirované (bez ohledu na pořizovací cenu a zázračné účinky).

Zredukovala jsem výrazně počet nožů (nyní vlastním čtyři kusy) a místo spousty příborů pořídila jednu vkusnou sadu a zbytek věnovala do Ripardova státního i nestátního zaměstnání. Vyházela jsem všechny čaje, který nikomu nechutnaly, podivné lahve těžko identifikovatelného alkoholu, dále staré utěrky a ubrusy. Hrnky jsme taky značně protřídili. Momentálně uchováváme jen ty z malých místních či chráněných dílen. Pokud se rozfláknou, což se stává nezřídka, bereme to jako milou příležitost podpořit nákupem onu chráněnou či lokální dílnu.

Se všemi krámy jsem se zbavila i stresující snahy je zužitkovat, využít či recyklovat.

Nicméně vyházení krámů je pouhé (a zábavnější) zahájení celého organizačního procesu. Méně zábavná část je uchování pořádku na věčné časy. Se dvěma malými dětmi a jejich neutuchajícím objevováním kulinárního světa všemi smysly se jedná o tréning systematizace ve ztížených podmínkách.

Důležité je zlikvidovat veškerý bordel bezprostředně po vaření a před spaním vše poklidit a nenechávat si nic na ráno.
Abych si ráno mohla dát kafe u čistého stolu.
A mít FlyLadyovsky čistý dřez.
A utírat upatlané dětské židličky častěji, než o vánočním úklidu.
A flusance na sporáku odstranit dřív, než zkamení.
A nenechávat přechodný bordel na exponovaném kuchyňském stole.

Neříkám, že to není práce či fuška, ale velmi osvobozující je fakt, že na pozadí fungujícího systému je to opravdu jen práce, kterou prostě v potřebném intervalu vykonám a mám hotovo.

Nedostávám se do koloběhu frustrace, malomyslnosti ani víkendových či vánočních úklidů.

Radši dříve než později...

...jsme se začali připravovat na Vánoce.
Děcka to děsně baví a já nemusím vymýšlet žádný akčnější program v mrazivém počasí.
Napekli jsme první dávku perníků a vytvořili adventní věnec a nějakou tu christmas-freak-výzdobu.

Pečení perníků s dvěma kusy děcek byl značný punk. Starší děcko se s celotělovým soustředěním dyspraktika snažilo vykrajovat "mašinky pro tátu", které vykazovaly větší či menší stupeň malformace, zatímco mladší děcko jedlo perníkové těsto po hrstech, freneticky metalo formičky po celé kuchyni, vylívalo vodu z vázy na pracovní plochu, mlátilo nás válečkem, zapínalo kuchyňského robota, blikalo vypínači, pokoušelo se rozkousnout vánoční ozdobu a vymýšlelo další kousky, které jsem už v rámci snahy zachovat si sama před sebou seriózní tvář zapomněla.

Do toho všeho na chodbě vytrvale kvílelo deprivované děcko, jelikož jsem pro ten den neschválila jeho pobyt v našem ústavu. Chtěla jsem se prostě jen věnovat perníku a svým děckám. Sousedka to nějak nemohla rozdýchat, tak nechala deprivované děcko na chodbě před naším prahem kvílet a zmítat se v hysterickém pláči dobrou hodinku (...a nekopej té tetě do toho kočárku, jinak k ní už nikdy nebudeš moct jít na návštěvu!)

Já jsem se snažila potlačit, nepřipustit si a poté si připustit a zpracovat pocit viny. Deprivované děcko u nás poslední měsíc trávilo každé odpoledne o všedních dnech a sousedka se nám je snažila podstrčit i o víkendech. Víkendy jsem s ne zcela zpracovaným pocitem viny a následným tréningem asertivního "NE" před zrcadlem zatrhla.

Po několika hlasitých záchvatech deprivovaného děcka, které se odehrály v bezpečné vzdálenosti sousedovic bytu, na mě zazvonila jedna paní z vedlejšího baráku, jedna sousedka z vrchu a jeden soused nevímodkud a chtěli po mě nějaké detailnější informace o neutěšeném stavu deprivantské rodinky předtím, než se rozhodnou volat poldy nebo sociálku. Hlasité projevy děcka je prej děsně ruší a mají podezření a fyzické týrání či na dítě s nízkofunkčním autismem. Řekla jsem jim popravdě, že děcko je každej den u nás na návštěvě a že se na nízkofunkčního autistu projevuje celkem normálně, ale že nemám tucha, co se děje za zavřenými dveřmi (což opravdu nemám). Pokud tedy chtějí decibelovou situaci efektivně řešit, nechť si promluví přímo se sousedkou. To taky udělali, načež u mě pak zvonila deprivantská sousedka a stěžovala si na tu delegaci a že je prej všechny vyhodila, jelikož nebyla ten den zrovna dobře naladěna.
Jsem jí řekla, že nevím, nevím, že by mě taky štvalo, kdybych měla každej den poslouchat kvílení a bouchání nějakýho děcka.
Sousedka mi odpověděla, že se jí její děcko směje do ksichtu, tak ho prej kamsi zavřela. Opatrně jsem sousedce sdělila, že se jí její děcko nejspíš nesměje do ksichtu schválně, ale že asi na něco reaguje a zeptala se, zda nechce zajít pro radu ke cvokaři. Nepotrpím si na nevyžádaná doporučení ani rady, takže mi toto doporučení dalo dost zabrat. Taktéž jsem sousedce pověděla, že chci návštěvy jejího děcka omezit z důvodu mé a Ripardovy potřeby soukromí na "pouhá" dvě odpoledne v týdnu. Důvodem omezení návštěv deprivovaného děcka není jen potřeba mého soukromí, ale i to, že z dlouhodobého hlediska není pro žádnou ze zúčastněných stran výhodné pěstovat jakýkoli asymetrický vztah.

Celá tato deprivantská situace mě vedla k uvědomění si a vytyčení vlastních hranic, s čímž mám obecně problém. Za normálních okolností se totiž neobklopuji lidmi, kteří "mají ruce kořistnice", jak trefně popsala znalkyně lidských povah, Agatha Christie, Elsu Greerovou v Pěti malých prasátkách.

A s Elsou to dopadlo docela bledě...

O šatní skříni

Jedna nejmenovaná kamarádka mi vůbec nevěřila, že můj šatníkový pokrok dosáhl trvalého stavu.

Se jí ani nedivím, protože můj šatník po dlouhá léta připomínal poněkud nespecifikovatelnou, avšak překvapivě kompaktní hmotu. Tato hmota plasticky vyplňovala celou šatní skříň a ačkoli zaujímala značný objem, stejně jsem měla  neustálý všeprostupující pocit, že nemám vůbec, ale fakt vůbec co na sebe.

Po načtení úklidových a organizačních literatur různorodých kvalit jsem však byla schopna tuto neuspokojivou situaci terminálně vyřešit ke své naprosté spokojenosti.

Ve skříni konečně není žádný binec a já mám co na sebe, ačkoli jsem si nekoupila téměř nic nového!

Vzala jsem to od podlahy či od lesa a po pochopení  Paretova principu jsem se do toho pustila. Údajně by mi mělo stačit pouhých 20 procent oděvů oproti původnímu množství (tvrdí Leo Babauta - Zen to done svorně s Karen Kingston - Clean your clutter with feng shui). Jennifer Lee Scott ve svých knihách propaguje sezónní šatník o pouhých deseti kusech. A Marie Kondo radí na základě jakých kritérií šatník zredukovat.

Kompilací navrhovaných řešení ve svépomocné literatuře jsem tedy vyházela všechno, co jsem neměla rok na sobě, všechno, co mělo díru, všechno vytahané, všechno blbých barev, všechno blbých střihů, všechno nepříjemných materiálů a všechno, k čemu jsem prostě jen neměla pozitivní vztah.

Bylo toho dobrých pět obrovských pytlů.

Nezdržovala jsem se přílišnou recyklací, protože tak by se můj vyhazovací proces táhl i několik let a já to chtěla mít hotové za pár dní. Několik top kousků jsem schovala kamarádkám, méně top leč funkční oblečení jsem šoupla do charitního kontejneru a zbytek nacpala do obyčejných popelnic.

Velmi se mi ulevilo a výrazná redukce šatstva výrazně přispěla k poklidnému prožívání mé každodennosti.

Ušila jsem si několik sukní z pečlivě zvoleného materiálu nejvyšší kvality. Sukněmi jsem zcela vykompenzovala všechny vyhozené hadry a zbavila se teplákového (případně legínového) zlozvyku rozšířeného mezi matkami na (mateřské)dovolené.

V skříni se mi už nehromadí žádný bordel a zcela mě přešla chuť si kupovat oblečení, protože se mi ta skříň jednoduše už nechce špinit nánosy hader made in PRC.

A jakože fakt nekecám, tak jsem narychlo při oblékání na vycházku vyfotila skříň bez předchozího úklidu a všechny sukniska, co jsem si za poslední dobu spíchla.

Sněžný sprej

Timeček počal vykazovat neklamné známky sebeorganizace.

Ráno vstane, obleče se a !ustele! si postel.

Poté si sám vyčistí zuby, zatímco já vyspávám noční šichtu.

Když je Tim se svými ranními rutinami hotov, jde mě vzbudit, aby si "objednal kašku, míchaná vajíčka nebo palačinky".

Po snídani se v poklidu vypravíme do školky.
Damiáno se na ranní výpravu velmi těší, při oblékání spolupracuje, mává ručičkou a říká "pápá".

Potud vše vypadá idylicky, kdybych neměla v čerstvé paměti zážitek z této soboty.

Podařilo se mi cca od 5.30 nerušeně usnout.

Damiáno i Ripardo spali též nerušeně.

V 6.30 za námi vběhnul Tim a jasným hláskem zahlaholil:

"Vstávejte, vy lenoši smradlaví."

Spací idylka byla rázem v pytli.

Timeček kromě sebeorganizace jeví i neklamné známky citu pro dekorace. Dnes jsme tedy zakoupili sněhový sprej a podzimní výzdobu začínáme pomalu přestříkávat na zimní.

Svatý Martin přijel na jinovatkovém koni, takže je jistě ten správný čas!