Může za to zčásti miminko, které funguje režimově předvídatelně a velké zásluhy musím připsat i Ripardovi, kterej začal dávat do myčky talířky a vůbec je nějaký disciplinovaný.
Bohyni Kálí jsem tedy nechala dočasně dřímat a přišla na efektivní a dlouhodobý způsob, jak odhlučnit obě děcka, aby se Ripard mohl doma učit.
Zahrádka před domem.
S popudem zahradničit přišel loni Ripard, že by si tam jako něco jen tak zasadil a obdělával to společně s Timečkem. Já mám k zahradničení odpor, protože jsem jako dítě byla nucena každý den dlít na zahradě rodičů. Zaujala jsem k rodičovské zahradě natolik účinnou pasivní rezistenci, že jsem donedávna vůbec netušila, k čemu se používá motyka. Ripardovi jsem tedy řekla, ať si zasadí, co chce, ale že já do hlíny nešáhnu ani za nic.
Ripard tedy vsadil rybíz, jeden keř a druhej keř. Já vedle keřů píchla z legrace nějakou větev, co Timeček dostal od paní květinářky. Pak jsem tam ještě šoupla levanduli, mátu, meduňku, mateřídoušku a dobromysl.
Babka z vedlejšího vchodu nám tam lupla rozchodníky a netřesky. A řekla mi, že tu zahrádku mám naprosto blbě osázenou, že ona by to všecko vzala a přesadila semhle, tamhle a tuhle. Prý tak jak to máme nám to pochčijou čokli a posečou sekačky.
Byla jsem tehdy přibližně v osmém měsící těhotenství s břichem velmi uzpůsobeným k přesazování rostlin a měla chuť paní přetáhnout motyčkou (konečně bych dala tomuto nástroji odpovídající smysl).
Letos jsem na zahrádku úplně zapomněla.
Ripard taky.
Zahrádka romanticky zarostla travinami.
Ale minulý týden, když se do mě vtělila ta bohyně Kálí, tak abych se zbavila chuti praštit Riparda, začala jsem freneticky okopávat zahrádku.
Nikdy bych neřekla, že motyčka je nástroj natolik nevýkonný a obtížně ovladatelný. Nicméně pod travinami jsem nalezla všechny rostliny z loňska, které se tvářily docela životaschopně.
Timeček i mimino si zahradnický čas docela užívají a v rámci svých schopností mi pomáhají. Timova největší pomoc spočívá v odbavení komunikativních sousedů. Není totiž jednoduché pracovat na veřejném prostranství, když trpíte mírnou formou sociální fobie.
Zahrádka ani po mnoha a mnoha hodinách, které jsme na ní já a děcka strávily v uplynulém týdnu, nevypadá reprezentativně. Přitom jsem tam šoupla už přes dvacet rostlin a zasadila velké množství semen, jenže patrně se jedná o dlouhodobý proces. Vyplenila jsem bratrovu zahradu na odkopky i několik květinářství a jsem velmi zvědavá, kam mé snahy povedou.
Když už nic jinýho, tak jsem alespoň Ripardovi zajistila několik hodin studijního klidu.
I když mám důvodné podezření, že v době mých nepřítomností
kouří doutníky.
Zahrádka babky od vedle vypadá podstatně reprezentativněji.
Třeba se k tomu taky jednou dopracuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat