Hned za naším barákem je les. Z okna se koukáme přímo do větví stromů a při snídani či brunchi čučíme na sojky, na myší doupátka a veverčí kejkle. Když jsme to tu kolonizovali, představovala jsem si, jak každý ráno bude probíhat bitka s důchodcema a matkama a jejich harantama o volnou lesní lavičku. Velmi nás udivilo, když jsme zjistili, že les je v kteroukoli denní hodinu či roční dobu prakticky liduprázdný a pokud se nepohybujeme na hlavní cestě v neděli odpoledne, téměř nikoho zde nepotkáme. A hlavně žádný matky s kočárama, fakt - kromě mě a mých spřátelených matek. Je to záhada, jelikož les je v těsném sousedství velmi hustě osídleného panelákového komplexu.
Já se do lesa s děckem uchyluji velmi často, protože tam mám naprostej klid. Děcko se zabaví a nepotřebuje k tomu mou vytrvalou asistenci a v podstatě ani mou existenci, ani bábovičky s kyblíčkem a vůbec tam mě ani nikoho jinýho neotravuje. I když - posledně pozabíjelo několik berušek a s rozšířenýma zorničkama opakovalo zastřeným hlasem slovo "mrtvý". Já můžu vypnout a jen tak chytat lelky a vyčistit si hlavu i plíce (případně se skovat za strom a dát si cigáro).
Krmíme mravence, hledáme šneky po dešti a šnečí ulity v obdobích sucha, pozorujeme sojky, daňky a muflony, myši a jednou jsme viděli i překvapenýho krtka. Les navštěvuje často i děcko jen s Ripardem a sbírají tam odpadky a vratný pivní lahve a někdy je z těch lahví pořádnej vejvar, že to hodí i na nanuk nebo na další pivo.
Naopak dětská hřiště jsou pro mě totálním zmarem. Abych zmaru unikla, navštěvuji je nejčastěji po sedmé hodině večerní, kdy tam není buď vůbec nikdo nebo jen jedna punková matka, která si dlabe se svým harantem v pískovišti složité stavby a moc nemluví a neprudí.
Ale jít na hřiště v hlavní herní dobu, rozuměj před obídkem, je nadmíru pekelné. Vyskytují se tam prapodivné exempláře matek, babiček, otců a stejně tak prapodivně různorodé exempláře dětí.
Vždy se tam najde nějaká matka didaktická komentátorka, která neustále mluví a komentuje a vysvětluje vše, co se kolem ní a jejího dítěte děje (božemůj, drž už zobák! je nutkavá myšlenka, která mě pulsně pronásleduje).
Dál se tam jistě zjeví matka úzkostná, která je dítěti neustále v patách a s neuvěřitelnou sysifovskou houževnatostí eliminuje všechny nehygienické či asociální projevy svého potomka (mé dítě se už dávno muselo nakazit žloutenkou. Další nutkavá myšlenka).
Dále zástupný exemplář matky hravé, obklopené podepsanými a chromaticky seřazenými bábovičkami, křídami, bublifuky a knížečkami (jsem nedostatečně podnětná a pečlivá žena, matka i manželka. Nutkavé myšlenky začínají být obtěžující).
Nadšená babička, která si tři hodiny vydrží hrát na obchod s pískovou zmrzlinou (chudák moje děcko, nevěnuji mu dostatečně trpělivou péči).
Matka v minisukni (díra v mikině a flek na gatích nabývají obřích rozměrů).
Matka, jejíž dítě nikdy nezapomene říci prosím a děkuji.
Matka, jejíž děcko nikdy nemlátí ostatní děcka.
Matka, která nikdy nezapomene vlhčenej ubrousek.
A pak jsem tam já s nutkavými myšlenkami a moje děcko, kterýmu vždy v ten nejnevhodnější okamžik vyteče sopel z nosu, který se koupe v kalužích a v nestřeženém okamžiku líbá nebo mlátí ostatní děcka. Abych se zbavila nutkavých myšlenek, uchýlím se příště do lesa.
Žádné komentáře:
Okomentovat