Rozina a smysl její existence

Jednou za deštivé a větrné noci se vrátil můj manžel Ripard na šrot vožralej z hospody. Děcko spalo jako andílek. Aspoň do té doby, než vožralej manžel Ripard poshazoval na zem větší než malé množství nějakých hlučných neidentifikovatelných předmětů. Pak zašilhal směrem ke mně a zeptal se: "Miláčku, cos dneska ušila?" Já: "Nic." Ripard: "Takže chápeš, že dnes tvá existence opět neměla žádný smysl?" Já "Jasnačka. Nepoblij se a poď spat:" Nemusím dodávat, že vožralej manžel Ripard poblil úplně všechno, co se poblít dalo. Ale je to v pohodě, všude máme blitíodolné lino vybírané speciálně pro tyto účely. 

Ráno se již střízlivej manžel Ripard tvářil velmi kajícně až zkormouceně. 

Asi v poledne jsem si vzpomněla na naši popůlnoční rozpravu o smyslu mého bytí.

Noční dialog jsem reprodukovala střízlivému Ripardovi. 

Tvářil se opět velmi kajícně až vyděšeně a ujišťoval mě, že o smyslu mého bytí nemůže být nejmenších pochyb, neboť jsem se jako žena v domácnosti více než osvědčila (o čemž nepochybuji, protože dítě se dožilo bez úrazu úctyhodného věku dvou let, všichni máme co jíst a evidentně i pít a vůbec, jen vzkvétáme)

Nicméně já od té doby vytrvale přemýšlím o smyslu mého bytí. 

Znovu opakuji, že jsem se jako žena na mateřské osvědčila, tudíž do práce se zpět nehrnu, tudíž se nám mírně zmenšil rodinný rozpočet a Vánoce se blíží a tak...

Takže jsem si založila deníček internetový, prostor ve virtuálním universu, kde budu psát o našem veselém nízkonákladovém životě, který teď bude trochu více nízkonákladový, než obvykle a než k nám zavítá další mimino. 

V tomhle prvním příspěvku představuji svůj dávný nízkonákladový projekt, kterým byla renovace chodby. To abych všechny ujistila o tom, že má existence má přinejmenším renovující smysl :) 

Původně tu bylo tmavo, neútulno až děsivo.

A pak přišla proměny chodby. Spousta dezinfekce a bílé barvy.

Botník, který Ripard přitáhl z nějakého věhlasného bazaru na Cejlu, vypadal původně takto:

Bílá barva, mýdlo a voda dokáží zázraky: 

Co bylo na chodbě nejsquatterštější, byl opravdu příšerný zátěžový koberec pamatující generace studentů a typická paneláková vestavná skříň navržená tak, že se do ní vůbec nic nevešlo. Skříň jsme zbourali i s panelem a nechali udělat velikou vestavnou, a tu jsme se snažili bíle zneviditelnit: