Od blízkých kamarádek mi empaticky vyjádřené komentáře ohledně břicha připadají milé, Ripard s dítětem se se mnou nemažou a vyjadřují přání, abych si břicho urychleně operativně zmenšila, a to nejlépe při indikovaném císaři (haha), ale to že má potřebu mě na mé břicho upozorňovat každej soused - nejlépe velmi hlasitě při nákupu v supermarketu - fakt nerozdýchávám. A když mi pak zavolá sousedovic manželka, aby mi sdělila, že jí chlap říkal, "že mám krásnej pupíček" mi vskutku nedělá příliš dobře.
Naopak když jsem nedávno jela vlakem a měla s sebou přibalenou velkou tašku + dítě a nesměle a bez úspěchu se dožadovala místa pro těhotné či místa pro matky s dětmi, milá paní okupující dětské kupé mi po korektivním zásahu průvodčího velmi nahlas sdělila: "Já jsem vůbec nevěděla, že je paní těhotná, ona k nám stála zády!" No to určitě.
O něco více znepokojujíci je fakt, že s nepřehlédnutelnými změnami tělesnými přichází i změna na úrovni mentální. Velmi dobře mi funguje instinkt a intuice, bohužel na úkor některých ostatních funkcí mozku, o kterých se raději nebudu z etických důvodů rozepisovat.
A vzhledem k tomu, že se mi pokazila trouba, kuchyňský robot i šicí stroj (šicí stroj není totéž co overlock), pozbývá má existence pomalu, ale jistě smyslu. Overlock a kávovar jsou poslední přístroje, které nedzertovaly, takže dlím výhradně v jejich blízkosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat