Děcko č.1 mi přijali nenadále do školky. K této instituci jsem měla značné výhrady opírající se o silně emotivní zážitek, kdy jsem se coby dítě poblila z broskvové přesnídávky, kterou od onoho dne nemůžu ani vidět.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré, má fyzická nechuť k hotovým přesnídávkám vedla k tomu, že jsem je dítěti vždy zhotovovala v pohodlí domova z čerstvých surovin.
Školkové uplácecí a doprošovací hysterie jsem se od počátku odmítla účastnit, podala jsem lážo plážo přihlášky v době, kdy jsem nevěděla, jestli budu dál na mateřské nebo jestli se vrátím do práce. Ale ono to nějak dopadne, že... Do příslovečných sedmi dní od podání přihlášky jsem zjistila, že jsem těhotná a že můj zaměstnavatel zkrachoval. Kumulací těchto událostí došlo k tomu, co bylo od nástupu do zaměstnání mým nejvyšším profesním cílem: Získala jsem odstupné i mateřskou v návaznosti na první mateřskou. Stejný husarský kousek se povedl i Kristýně, se kterou jsme se skamarádily hned první den nástupu do nového perspektivního zaměstnání a s níž jsme se při prvním společném "byznyslanči" rozhodly tento smělý plán zrealizovat. Realizace úspěšně proběhla do opět příslovečných tří let.
Co mě však od umístění dítěte do školky dále odrazovalo byl fakt, že ve státních školkách připadá na dvě učitelky kolektiv 25 - 28 dětí. V tomto počtu není možno efektivně utírat nudle u nosu ani prdele od vyvítečeho. Skvělou alternativou by byla miniškolička či lesní školka. O této variantě jsem vážně uvažovala, ale lesní školku nemám bohužel úplně blízko a náklady na ni by spolkly téměř celý můj příjem.
Takže když mi jednoho dne zavolala ředitelka státní školky, že se jim uvolnilo místo, řekla jsem si, že tomu dám šanci. Školku tu mám za bukem a docela mě lákala představa volného dopoledne. Přesněji dvou volných dopolední za týden, vyšším počtem hodin strávených mimo domov bych nerada zatěžovala vyvíjející se nervovou soustavu svého dítěte. A šla jsem do toho s tím, že pokud se tam děcku nebude líbit, nebudu nic hrotit.
Dítěti jsem tedy zcela popravdě a realisticky vysvětlila výhody i nevýhody předškolní docházky, upozornila ho na možná úskalí a zdůraznila fakt, že kdyby se mu něco nezdálo, nějak to vždycky vyřešíme. Děcko se tvářilo, že to všechno pobírá.
Většina školkových dní zatím probíhá zcela pohodově, dítě běží ihned za dětmi a se mnou se ani nerozloučí. Někdy říká, že se mu do školky nechce, bohužel mám už většinou domluvenýho nějakýho předporodního doktora případně bezodkladné kafe s kamarádkou, tak dítěti opět zcela popravdě a bez emocí vysvětlím, že dnešní školku bohužel nemůžeme zrušit, ale že další dny zase se mnou bude doma. Zatím to funguje. Úče se tváří docela nevyhořele, dítě nevypadá traumatizovaně a já pár hodin volna fakt potřebuju.
O školkové situaci jsem se bavila se sousedkou, která dělá úču ve školce už tuším nějakých 40 let. Důrazně mi kladla na srdce, že pro tříleté děti jsou dvě školková dopoledne za týden až až, pokud se tedy jedná o státní zařízení. Údajně málo rodičů si uvědomí, jak intenzivně na malé dítě působí změna prostředí, setrvalý hluk, nutnost převléct si tepláčky v co nejkratším čase, nutnost přizpůsobit se novým pravidlům. To, že tříleté dítě potřebuje kolektiv, je mýtus. Takto malé dítě je v kolektivu sice spokojené, ale potřebuje i dospělého, ke kterému se může vztahovat. Vysoký počet dětí na jednu učitelku ale intenzívní kontakt malého tříleťáka s dospělou osobou znemožňuje. Tak jsem dala na její rozumně znějící rady a doporučení a fakt to funguje.
Společně s mým děckem nastoupila do jiné školky jeho malá kámoška, jejíž matka se snaží ji tam dávat každý den, aby si v kolektivu co nejrychleji zvykla. Kámoška rychlou adaptaci zatím moc nedává, v lepším případě onemocní, v horším případě se tam nějak dopraví, ale bečí a třepe se a v noci se počůrává. Děti se naučí somatizovat docela rychle. Problém je, že dospělí často příčinu nemoci vidí v nedostatečném ošacení, českým evergreenem je nachlazení způsobené zapomenutou čepicí. To, že moje děcko se sice navenek tváří jako king, ale že i pro něj jsou dvě školková dopoledne nejspíš velmi náročná, jsem poznala podle toho, že se dvakrát za sebou počůralo v noci, ačkoli předtím nic takového neprovozovalo. Přešli jsme to zcela bez komentáře (resp. s komentářem "to se tak někdy stane"), ale dávám si od té doby fakt majzla, abych ve školkových dnech dítě nepřetěžovala dalšími náročnými aktivitami. A při jakémkoli intuitivním náznaku, že dnes není školka dobrej nápad, ho prostě nechám doma...
Žádné komentáře:
Okomentovat