Co se týče mého děcka, okolí se stále podivuje nad tím, že ještě žije a že jeho nejvážnějším úrazem byla bouračka na odrážedle, při níž utržilo tři malé odřeniny v oblasti nosíčku.
O problematice úzkosti a úzkostnosti pojednává i Koncept kontinua, nicméně nemůžu říct, že bych z té knihy byla nepokrytě nadšená. Mnohé pasáže mi přišly zcela samozřejmé a mnohé docela tvrdé, jiné nereálně idealistické. Ale i tak je to velmi inspirativní a doporučeníhodné čtení. Možná je problém v tom, že kniha byla napsána už v roce 1975, ve stejné době v Česku frčela Výchova kojence v rodině, v dnešní době docela šílenost podporující ranou deprivaci dětí ve jménu hygieny. V tomto srovnání pak vychází Koncept kontinua jako vynikající, provokativní a převratná literatura.
Je možný, že moje děcko má jen štěstí a jakž takž sehraný vývoj motorický s vývojem mentálním, takže nezačalo nezřízeně běhat dříve, než k tomu bylo uzpůsobené intelektově. Taky je pravda, že jsme dítě nikdy příliš nechránili a nejistili, nepoužívali žádné krytky rohů a nechali je, ať se s prostorem seznámí tak důvěrně, jak potřebuje.
Nikdy nezapomenu na první návštěvu u našich známých, kteří mají stejně staré děcko. Navštívili jsme je, když byl oběma dětem necelý rok, a octli jsme se tak ve zcela nové realitě. Celý byt byl důmyslně vypolstrován, nikde se neobjevil jediný náznak rohu ani ostré hrany, vše bylo pečlivě zabaleno do molitanu, pěnové hmoty či kusů karimatky. Ripard, který naprosto nepochopil, o co se jedná, se známých bezelstně zeptal, zda mají nový nábytek dosud nevybalen (jó, tak to bohužel chodí v naší domácí realitě). Poté, co mu známí řekli, že jde o bezpečnostní opatření, nebyl po nějakou dobu schopen slova.
Musím říct, že obě děti dosud žijí a dobře prosperují, jen naše děcko je ochuzeno o návštěvy úrazovky, a to tam máme ty nejlepší přátelské konexe. Dítě známých navzdory úzkostnému dohledu spáchalo několik lehce sebepoškozujících kousků z nichž mi utkvěl v paměti ten poslední, při němž si strčilo hluboko do nosu pecku, která bez lékařské asistence nešla vytáhnout.
Docela naše známé chápu, že by své děcko nikdy nepustili bez dozoru do našeho smrtonosného bytu. Jednou tu byli na návštěvě a ačkoli si své dítě tak nějak normálně hlídali, toto stejně nějakým nevysvětlitelným způsobem rozlilo kýbl vody a rozbilo nehlídanou vinnou skleničku, jejíž střepy se rozkřáply do značné vzdálenosti.
Mou nejúzkostnější a nejvystresovanější hlídačkou v dětství byla moje babka, která mě doteď zásobuje děsivými historkami o nedbalostí rodičů usmrcených dětech. Když hlídala mě, tak jsem ve slabé chvilce strčila vodivý klíček do elektrické zásuvky a dostala pořádnej zásah. Ségra sežrala bižuterní brožičku v rafinovaném tvaru kachničky a pořádně se přidusila domodra a bratr coby čtyřměsíční miminko sletěl z horního patra palandy. Naopak když jsme trávili prázdniny u druhé babky na vsi, ta nás nehlídala vůbec. Její výchova a dohled spočívaly v tom, že nám poskytla neomezený přístup ke kredenci plné sladkostí a naprostou volnost, kdy o nás prakticky celý den nevěděla. Babčina půda, kde jsme trávili většinu času, byla z hlediska bezpečnosti naprosto nevyhovující. Nicméně naučila jsem se tam provádět modifikované salto mortale přes shnilý trám, pod nímž zela pořádná díra do stodoly, hluboká dobrých 6-7 metrů. Nestalo se nám nikdy nic. Nepočítám-li gastritidu způsobenou přežráním sladkostmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat