Jak odpočívat

Mám docela problém s odpočinkem. Pořád mám totiž nutkání lítat jak hadr na holi a vymýšlet, čím bych se zaměstnala.

Času na odpočinek bych samozřejmě teoreticky měla habaděj, kdybych si ho byla schopná a ochotná udělat.

Jenže to jdete s děckem ven, pak je tu bordel, co musíte uklidit, pak pár dní ručně perete, pač se pokazí pračka, pak zase bordel, pak uvařit, něco natřít, vymalovat, napsat, přečíst, domluvit řemeslníky, zalít kytky doma, zalít guerilla zahrádku venku, něco ušít, zašít, přestěhovat a tak podobně, takže odpočinek zařazuju až tehdy, když mi někde v těle něco lupne a křupne.

Nucené pospávání a polehávání celej první a část druhýho trimestru pro mě byl docela mor, ale i teď mi tělo naznačuje velmi důrazně, že přišel odpočinku čas. Většinou se mi začne palice motat tak, že musím ulehnout. Což je docela naprd, protože pak si to odpočívání vůbec neužiju.

Kdybych byla schopná si odpočinek ordinovat preventivně a bez zcela iracionálních výčitek, patrně bych se nedostávala do žádných prekérních situací. Ripard mi sdělil, že vykazuju jisté znaky workoholismu, což mě dost udivilo, zvlášť když od dětství trpím utkvělou představou, že jsem líná (to mi bylo sděleno při sběru brambor, kdy jsem si coby šestileté dítko přendávala brambory z ruky do ruky, místo toho abych zaměstnala obě ruce zaráz. Jak jsem se později dozvěděla, nešlo o lenost, ale o vrozený problém s lateralitou). S nálepkama je vůbec potíž, jeden můj bratr si takhle doteď myslí, že je hloupej, a druhej zas, že je chytrej.

V životě jsem se nikdy nenudila (vlastně vůbec netuším, jaký je nuda pocit), na druhou stranu, co se vleče neuteče a na řízeném odpočívání musím ještě dost zapracovat.
Ripard vzal děcko ven pod stan a já za nimi zítra lážo plážo dojedu vlakem, ale přijet mám teprve až si odpočinu. Zajistila jsem jim potravu, muffinky a koláčky se sušenejma rajčatama, mozzarelou a prosciuttem a teď už si fakt zodpovědně odpočívám!

Dítě chtělo pod vlivem Karkulky potravu umístit do proutěného koše a vymohlo si i tu flašu vína.
Já v poklidu shlédla Hru na vraždu, kterou jsem nedopatřením neviděla, protože jsem si ji spletla s Ohlášenou vraždou, asi kvůli odlišnému překladu názvu knižní předlohy a mé oblíbené Zoë Wanamaker, která účinkuje v obou filmech. Hra na vraždu je zfilmovaná parádně a kamera nešetří záběry fantasticky bujné jihoanglické vegetace, která na mě působí velmi relaxačně, stejně jako skvěle vyvedené kostýmy a vyrovnaný charakter Hercule Poirota.