Vždycky, když se Ripard vypaří na služebku, nestačím se divit, jak málo mám práce. Děcko spí dýl, večer usíná dřív, navařený jídlo mi vydrží klidně na dva tři dny, nemusím sbírat nánosy fuseklí, ručníků, konektorů, cyklistiké helmy se nenacházejí na těch nejbizarnějších místech, prostě pohoda.
Je pravda, že mít nepraktického manžela, má značné výhody. Do ničeho mi nekecá, protože například vaření mu připadá stejně složitý proces jako štěpení jádra. Já mu na oplátku nekecám do řízení auta, protože neumím značky, nepoznám pravou a levou stranu a ztěžka kdy jsem schopna zaregistrovat změnu barev na semaforu. Taktéž mu nekecám do finančních transakcí, protože kdybych účty naše měla na starosti já, asi už bych postrádala mnohé životně důležité orgány, abych udržela exekutory v bezpečné vzdálenosti.
Pokud si každej hledíme svýho, vládne u nás idylka. Já přimhouřím voko nad jeho bordelem a on nad mou chaotičností a zapomnětlivostí.
Nicméně když z nějakého důvodu dojde k prolnutí oblastí našich kompetencí, je to pěknej průser. Tudle jsem Riparda poslala pro kvasnice a on se vrátil s prázdnou, protože prej měli jenom droždí. Jindy jsem ho vyslala k řezníkovi pro kilo masa a on donesl jeden pláteček kuřecího stehna o váze 150 gramů. Když jsem se ho zeptala, jakou myšlenkovou cestou se z kila udělá 150 gramů, odpověděl, že paní řeznice se ho neptala na to, kolik chce kilo, ale kusů. Lehce tak došlo k resetu jeho mozku a on tedy přečetl číslovku uvedenou na seznamu, tedy 1. Tyto deprimující epizody jsem z motivujících důvodů přešla bez nadávání, svou frustraci jsem vylíčila kamarádkám, které mi rozumí.
Jednou jsem nějakou historku typu droždí-kvasnice líčila matce, která rázně odpověděla: "Musíš si ho prostě převychovat!" Na to jsem jí sdělila, že vychovávat nezvládám ani vlastní dítě, natož pak manžela, a že on by pak mohl začít vychovávat mě, a to bychom to rovnou mohli zabalit.
Žádné komentáře:
Okomentovat