Tři dny v posteli

Ačkoli jsem měla tolik volna, jak již několik let ne, skolila mě nějaká podivná choroba a vyžádala si tři dny i noci paralýzy na lůžku a nicnedělání. Docela jsem si to užila, ale co mě mrzelo, bylo to, že jsem nemohla procourat brněnské galanterie a dokoupit tvořitelský materiál.
Když jsem studovala, trávila jsem v galanteriích každou volnou chvilku. Jednak tam člověk vždycky něco ukořistil a drobný socpeníz a jednak ty galanterní pitominy záhadných názvů prostě miluju. Babička s dědou se krejčovsky docela činili a už už to vypadalo, že si otevřou křejčovský salón, ale to jim komunisti překazili a poslali je oba do kravína. Škoda. A já jsem jediná, kdo se u nás malinko krejčovsky či jinak galanterně činí, ale babiččin talent a dědovu preciznost a pedantskost prostě nemám. Takže pořád začínám. Mamka občas v minulosti něco ušila, ale protože je příliš praktická a racionální bytost a látky a vlny jsou tak drahý a už se to vůbec, ale vůbec nevyplatí (svetřík u vietnamců stojí třeba jen tolik, co dvě klubka vlny), tak nešije ani neplete už vůbec nic. Taky škoda.

Zde nemocenské čepičky pro neteře parádivky, upletené doslova ze zbytků. Další matroš jsem prostě nezvládla nakoupit. Škoda.