Nočník nočník!

Mám dojem, že nočník je jedno z nejzásadnějších témat batolecího věku. A když ne pro mě, tak pro okolí jistě.
Děcko dnes totiž poprvé použilo adekvátním způsobem nočník, ó jaký velký to den a ó jaká satisfakce pro mě jako pro matku. Děcko nedávno završilo úctyhodný věk dvou let.
Od narození dítěte se každý rodič nevědomky stává trenérem velmi vrtkavého a často nedostatečně talentovaného cvičence, jehož úspěchy a pokroky jsou neustále podrobovány drobnohledu okolí. Jakmile kdokoli vypustí z huby větu začínající slůvkem UŽ, zvedá se mi tlak. Už zvedá hlavičku? Už leze? Už chodí?
Vyšší level otravnosti mají dotazy začínající slůvkem JEŠTĚ. Ještě nechodí? Ještě spí s váma v posteli? Ještě kojíš?
A v poslední době jsem - více než je dobrým zvykem a společensky únosné - byla konfrontována s faktem, že mé veselé leč lehce flegmatické dítě podle všeho "neumí" tělesné potřeby směřovat tam, kam by směřovat měly. Velmi dlouho jsem vůbec nerozuměla otázce: "Už vysazujete?" Vysazujete co? Brambory, rajčata, bazalku? Né, děcko na hrnec, přece! A má se tak patrně činit od půl roku věku, jinak pravděpodobně půjde ještě k maturitě v plenách.
Hrnec jsme zakoupili, nicméně dítě nejevilo žádné znaky mentální ani jiné aktivity, která by vedla správným směrem. A já nejevila žádné znaky trenérské aktivity, která by dítě motivovala, naučit se s nočníkem zacházet. Upřímně řečeno mi přišlo strašně praštěné a pitomé někoho chytit a strčit mu prdelku do hrnce a říct mu, že se má vyčůrat, případně mu vložit do ruček smartphone a na hrnci ho držet co nejdýl. Však až přijde čas, tak to děcko nějak pochopí a přece jen mu docvakne, že ani my s Ripardem většinou nepoužíváme pleny. A taky že jo. Dneska jsem si v klidu pila kafe, děcko tu běhalo nahaté a najednou volalo: "Hasiči, hasiči!" Já nastoupila jako správná rutinérka s hadrem na plac a ejhle! Hasiči poprvé dorazili včas na správné místo.