Je mi velmi líto všech, kterým v Paříži zemřeli jejich blízcí, soucítím s oběťmi a s těmi, kteří teroristický útok přežili, patrně celý jejich život nebude stačit na to, se s traumatem vyrovnat.
Ale divím se lehce, že k útokům dochází až teď, a že jsou vnímány jako nečekané a překvapivé. Připadá mi, že Francie je už delší dobu časovaná bomba.
Před pár lety jsem ve Francii strávila nějaký čas a když jsem se proplétala úzkými uličkami v arabských čtvrtích jihofrancouzských městeček, zažila jsem velmi podivné situace a často bojovala s pocity úzkosti a ohrožení. Soužití muslimů a Francouzů vnímám jako velmi problematické, arabská ghetta nedaleko center francouzských měst jakoby vytržená z francouzského a vůbec evropského kontextu mě mírně děsila. To, co jsem tam pociťovala, nebyl mírumilovný islám ani vyhlášená arabská pohostinnost, ale pouze koncentrovaná nevraživost. Vše neblahé se odehrávalo pouze na úrovni náznaků, pocitů a intuice, ale ten nesoulad byl hmatatelný tak, že ho nepřebila ani vůně levandule a nepřehlušily cikády.
Teroristům se bravurně podařilo nabourat šokujícím způsobem esenci evropskosti - Paříž, kavárny, koncerty, sport... Nemám ráda patos a jakkoli je situace nepříznivá, nějak se mi příčí veřejně oplakávat oběti, protože dennodenně umírá spousta bezejmenných obětí při jiných nemedializovaných konfliktech, hladomoru, přírodních katastrofách.
Pouze časem uvidíme, jak a jestli se nám v globalizované době bude dařit vyrovnávat se se střety kultur, náboženství, filozofiemi, odlišnými mentalitami.
Žádné komentáře:
Okomentovat