aneb Jak jsem k novejm kámoškám přišla.
Tudle jsem se několikrát za sebou díky školce zbavila staršího dítěte a šla si sama (respektive s miminem v šátku, ale to je zatím v restauračních zařízeních stále na vývojové úrovni batohu, takže se nepočítá) do zdejší kavárny na svařák. Jakožto štamgastce mi dávají pořádnej kotel svařáku i punče, žádnou uprděnou skleničku na vídeňskou kávu.
Ale co to co to, centrální kaváranský stůl, který obvykle za tak časného dopoledne zeje prázdnotou, byl jednoho dne obsazenej matkama s harantama v šátcích a nosítkách. Se to nějak rozmohlo, to nošení, koukám. Navíc tam byla nosítka a šátky všech tvarů, barev a stylů až z toho oči přecházely, né jak to moje ergo-secondhand, ve kterým jsem odnosila starší děcko (a úspěšně ho dopravila až do severního Skotska a absolvovala i dojemnou návštěvu Isle of Skye). Matky probíraly dopodrobna porody a kojení a vysazování na nočník, tak jsem se snažila zapnout si autopilota a soustředit se na značně depresivní výsledky experimentů, který jsem se potřebovala našprtat do sociální psychologie. Depresivní na celé tematice byla všeobecná neschopnost či velmi okleštěná schopnost individua odolat společenskému tlaku a bylo fuk, zda daný experiment provedl Milgram, Asch nebo Zimbardo. A zhmotnění skupinového tlaku jsem mohla zcela neexperimentálně pozorovat přímo u mateřského stolu.
Učící metoda u svařáku se mi velmi osvědčila, takže jsem ji praktikovala každý úterý a občas vyměnila svařák za punč a když mi přišla mateřská, oslavila jsem to bombardinem. Jediný, co rušilo mou idylku, byly ty sdílející se matky a jejich rozlejzající se haranti. Postupně se se mnou ty matky začly kamarádit, protože "vidíme, že nosíš a my taky nosíme" a já se dozvěděla, že se na společném jednotícím prvku šátků a nosidel v naší čtvrti sešikovaly přes fejsbůk a každej tejden se scházejí v oné kavárně.
Ale já jen potřebuju místo k učení blízko školky, kotel svařáku a nějakou přívětivou základnu, kde budu moci v případě nouze nakojit nečekaně oživlej batoh a zakousnout obložený chlebíček. Takže jsem staršímu dítěti raději přehodila dny, kdy chodí do školky.
Nebudu dobrovolně podstupovat experiment na kolik jsem neovlivnitelné individuum.
A je velmi uklidňující vejít v dopoledních hodinách do kavárny, kde sedí jen jeden fousatej dědek v koutě u piva a babka u frankovky.
Tyranosaurus rex údajně potřeboval ke svému přežití několik kilometrů čtverečních neobývaných žádným jiným tyranosaurem.
Jedná se o velmi inspirativního (ne)tvora.
P.S. A když jsem zmínila ten Skye, nemůžu nedoporučit Guvernantku.
Žádné komentáře:
Okomentovat