Máma se ztratila, tak jsem jel a jel a nejednou mě chytli fízli!

Vykojenost mozku se nemusí nutně projevit úbytkem intelektu. Například já jen zapomínám věci a ztrácím děcka.

 

Ohledně intelektu jakožto schopnosti učit se novým věcem a používat naučeného na tom prokazatelně nejsem tak zle. Za jeden polovečer čítající slabou půlhodinu čistého času jsem se stihla našprtat Školský systém a legislativu a následně zfouknout předtermín zkoušky. Nicméně vzápětí jsem ztratila první děcko.

Jdeme si to takhle jednoho slunečného dne v klídku ze školky, já s miminkem v šátku a starší dítě na first biku, když mi dítě povídá: "Zapomněli jsme ve školce helmu, mámo!" Já jsem však měla pocit, že to není možné, protože stoprocentně vím, že "něco"  jsem svému děcku na palici cpala. To "něco" byla čepice, kterou jsem si spletla s helmou. Poněkud jsem se zadumala nad osudem helmy a nad osudem mým, co mi tak asi řekne Ripard, až se vrátí z práce. Na helmu je totiž jakožto zaměstnanec úrazovky dost citlivej. Tou dobou jsme se nacházeli přibližně sto metrů před naším domem. Až u vchodu jsem zjistila, že k tomu, abych mohla vejít a dát si kafe, mi chybí starší děcko a first bike.

Chvíli jsme chodila dokolečka a hledala a volala a ptala se kolemjdoucích sousedů, zda někde neviděli mé dítě. Nikde ani stopa. Po deseti minutách jsem již značně nervní zavolala na místí fízlárnu. Do pár minut u nás bylo pět houkajících aut s deseti mladými sympatickými fízly s bouchačkama, kteří mě uklidňovali, že je to úplná normálka chytat uprchlá dítka na odrážedlech. A že kdyby měli tak hezkou maminku, tak že by jí neutíkali, hahaha. Já jen značně tupě zírala a zavolala do práce Ripardovi (byl v práci první den po poporodní dovolené), že jsem z kusů dvou dětí hnedle jedno ztratila, ale že už to řeším s fízlama.

Za necelých deset minut mi volal pan major, že mé děcko našli sedět před naším domem, ale že mi ho nemůžou vydat hned, protože si dítě musí prohlídnout fízlovské auto. Když jsem dorazila k fízlovskému autu, ve kterém sedělo uvězněno mé dítě, vůbec to nevypadalo, že by mě někdo postrádal. Děcko si vesele zkoušelo všechny houkačky, mikrofony, blikačky a majáčky a všech deset fízlů se na mě usmívalo. Já si připadala jak největší idiot na světě, ale byla jsem opravdu ráda, že dítě je živé a zdravé a se všemi orgány.

Za pár minut přijel Ripard dříve z práce, obě dítka jsme uložili a já si dala pořádnýho panáka.