Svatej pokoj

Ve čtvrtek mi Ripard oznámil, že by mohl jet o víkendu s Timísem na hory. Moje první reakce byla překvapivě záporná, v mé vykojené a nevyspalé mysli vyvstala stereotypní představa, že tu budu celej víkend sama s děckama. Pár okamžiků nato mi ale došlo, že si Ripard vezme ten hlučnější, živější a (pardon) i zlobivější kus s sebou, takže pro mě by to měl být přinejmenším důvod bouchnout šampáňo. Jakmile se mi to patřičně rozleželo v kouli, ihned jsem Ripardovi zavolala, že jim pomůžu se zabalit.

Při odjezdu sice padla nejedna slza, která velmi překvapivě patřila Damiánovi. Natahoval za odjíždějícími ručičky a zoufale plakal a plakal. Potom chodil sklesle po bytě a volal: "Tim! Tim!" Nevím, zda to dítě ve svém útlém věku již netrpí Stockholmským syndromem. Podle mě by měl taky bouchat šampáňo, když ho čeká celý víkend prostý domácího násilí.

A ten klid, když vypadli! Stihla jsem přelouskat několik časopisů a dočíst knihu!

S jedním miminem není skoro žádná práce! Stačí jen stavět kostky či kutoulet balón, myslet si vo tom svý a pak si ohřát pizzu z mražáku .

Abych nějak využila vzniklý přebytek energie, pustila jsem se do vyklízení bince z Timova pokoje a pak se vydala hledat po bytě další věci spadající do kategiorie "krám".

Byl toho opět jeden velký pytel. Mám pocit, že jsem ze svých věcí už vyhodila všechno, co se vyhodit dalo a stejně jsem zas našla pytel krámů... V Ripardově osobním prostoru čítajícím přibližně tři kubíky se skrývá krámů nepočítaně. Přemejšlím, zda mu rovnou neobjednat takový ten tobogán, co se šoupne do okna a na jehož konec se umístí kontejner. Alespoň já bych z toho měla radost.